Doma v Nola na papíře aneb "Jak jsem psala knihu"

Žhavé zprávy z Prahy, že kniha Doma v Nola právě dorazila z tiskárny, si čtu s časovým posunem. Doma je klasický pondělní chaos. Právě jsem připravila 3x snídani, 2x svačinu do školy a 1x oběd a to je teprve 8.30 ráno. Pondělky jsou naštěstí taky dnem, kdy mám celé 4 hodiny pro sebe a svou práci.

 

A tak jedu do City Parku, natočit nějaká videa k promu knížky a pak hurá do kavárny doladit červnový program v Česku. Už se to plní - hudební festivaly, několik křtů a čtení v knihkupectvích. Moc se na to své "turné" těším a řeknu vám proč. Skoro 10 let žiju v Americe, navíc na Jihu, kde nás moc Čechů není. A stejně dlouhou dobu píšu a natáčím různé historky, rozhovory a příběhy a jen někdy se dozvím, co si kdo o reportáži myslí, jestli ho zaujala, nebo naopak (a pochvaly od rodičů se nepočítají, že). Téměř vždy je to jednosměrný proces, kdy já vyšlu do Česka informace, ale málokdy se ke mně za oceán dostane nějaká reakce. I když sociální sítě i tento fakt dost mění. A právě na to, potkat se se skutečnými lidmi, přáteli a pobavit se nad sklenkou o tom, co je na Americe a New Orleansu zajímá, na to se těším každý rok nejvíc.

Napsat knížku mě poprvé napadlo už docela dávno. Začátky tady nebyly jednoduché, vytrhnout se z prostředí, kde má člověk vše, co si kdy přál a vydat se přes půl světa, když je mu 25, není úplně procházka růžovým sadem. A tak jsem se potřebovala vypsat. Terapie psaním pokračovala prací pro Český rozhlas a díky natáčení jsem začala objevovat milion zajímavých témat. V New Orleansu mám vždy všude možně papírky se seznamy témat, která musím zpracovat (teď je tam na prvním místě rozhovor s neworleanským rodákem Jonem Batistem). A díky tomu jsem poznala stovky lidí.  

Obyčejných - řidičů tramvají nebo leštičů bot (o jednom z nich píšu tady), milujících své město jako nic jiného na světě, pekařů King caků, jejichž rodina přišla z Československa nebo muzikantů hrajících na ulici, kteří čekají na své objevitele a kteří to dělají z lásky i z nutnosti vydělat si na chleba. 

 

Reportáží přibývalo, přibývalo, až mi začaly dávat smysl pohromadě a začala jsem přemýšlet nad tím, jak jim dát ucelenou podobu, dát je vedle sebe tak, aby na konci toho krásného kreativního procesu byl jasný, čitelný obrázek toho, jak to tady vypadá, jak se tady na Jihu žije.

Jedním z pracovních názvů bylo "Všechny barvy města". Od začátku jsem věděla, že kniha o New Orleansu musí být barevná. Protože takový je New Orleans, takový je zdejší život. Barevné malé sto let staré domky, jasně modrá obloha 340 dní v roce, karnevalové korálky, barevní lidé, červené tramvaje. Před barvami tady neutečete a i když jsem nakonec vymyslela jiné jméno, barevná knížka opravdu je. Objednávat můžete už teď na hlavní stránce blogu nebo tady.


Přeju jí, aby se dostala mezi co nejvíc z vás a třeba i Vám rozjasnila den.

Osobně se můžeme potkat tady:

• 3. června v Ostravě, v Clubu Dock - křest knihy v rámci festivalu Jazz Open Ostrava

• 13. června v Praze, v prodejně Českého rozhlasu na Vinohradské ulici

• 29. června v Hradci nad Moravicí na festivalu Hradecký Slunovrat

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.