středa 28. července 2021

Život v kufrech a nové doma


 Myslím, že tímto textem nebudu vůbec originální a mám takový pocit, že podobný blog psala možná někdy před rokem taky Jana z blogu Co mi udělalo radost? Jenže ono se to tak někdy přihodí, že my holky, které žijeme někde ve světě, máme ty osudy dost podobné. 


Asi od dubna si říkám, že na blog začnu dávat menší reporty z našeho přesunu z Ameriky do Česka, jenže mnoho věcí mi v tom celou dobu bránilo. Ne že bych byla vyloženě pověrčivý člověk, ale když chystáte změnu natolik zásadní, jako je přesun rodiny z jednoho kontinentu na druhý, máte pořád v hlavě trochu strašáka, který se tu a tak připomene a utrousí, že by se to nemuselo úplně povést. Asi trochu obdivuju takové lidi, kteří dokáží veřejně sdílet každý krok ve svém soukromém životě, kterým nevadí, že jsou pod zraky stovek nebo tisíců sledujících. Můj blog byl vždycky hlavně o New Orleans, americkém Jihu, Americe jako takové. Můj příběh v něm není tak moc důležitý. Teď to ale vypadá, že ta má neworleanská story končí. Nebo snad nekončí. Když jednou žijete v tomto barevném městě, nikdy jej podle mě nemůžete tak úplně opustit. Během celého léta přemýšlím nad tím, kam s "Doma v Nola" dál. Nápadů mám milion a můžu slíbit, že vám cestu do New Orleans nezavřu. 

Spoustu známých mi za poslední měsíce poslalo překvapenou zprávu s otázkou, jestli se stěhujeme do Česka napořád. Stěhujeme ano, zda napořád, to člověk nikdy neví. Ale ano, nikdy jsem se netajila tím, že se chci jednou do Česka vrátit. Vlastně jsme na tom přesunu a plánech pracovali mnoho let. Pravda je, že jsme na té cestě, která ze začátku vypadala dost přímočaře, měli mezitím několik delších objížděk, ale zdá se, že jsme zatím dojeli do cíle. Stěhujeme se do Prahy, těšíme se na nový život v Evropě, nemůžeme se dočkat cestování po sousedních zemích, nemůžeme se nabažit českého chleba, já osobně se dojímám při každé jízdě autem českou/moravskou/slezskou krajinou, pěkně poamericku objímám kamarády a příbuzné a upřímně jim říkám, jakou mám radost, že jsem tady a že se s nimi nebudu muset za pár týdnů zase loučit. 

A tak ano, už od dubna jsme "na cestě". Nejdříve měsíc v Turecku u rodiny, krásné jaro a život na tureckém venkově se vším, co k tomu patří. Se sousedy, kteří by se pro vás rozkrájeli. S toulavými psy a kočkami. S neuvěřitelným nepořádkem všude kolem. S těmi nejšťavnatějšími rajčaty a tím nejvoňavějším chlebem. S Ramadánem a tedy bez kapky alkoholu. S tvrdým lockdownem, zrušenou letenkou a nakonec cestou domů přes Polsko. S tisícovkou emocí navrch. Pak konečně "domů" k rodičům, pak do nového "domů" v Praze. Výlety do Brna, do milovaných Beskyd a nádherných Jizerek. Když konečně píšu tento text, jsme už zase v Turecku, už ani nevím, pokolikáté jsem letos vybalila kufry. Za dva týdny budu další zavazadla převážet zpět a doufat, že se zářím začne taky náš nový život. S novými školami pro děti, novou prací, novou ulicí, novou oblíbenou kavárnou a jógovým studiem. 

O tom, jak jsem celý ten přesun prožívala, jsme si povídaly v rozhovoru s milou Katkou Huberovou v ostravském studiu Českého rozhlasu. A ještě víc na dřeň právě se zmiňovanou Janou LeBlanc. 

Díky, že tu se mnou už tři roky jste. Že mě čtete, posloucháte podcasty a koukáte na neworleanská videa. Je dobré vědět, že mám i v novém českém domově svůj NOLA crowd!

2 komentáře:

  1. <3 preji vsechno dobre, az me u srdce pichlo, moc rada te ctu a posloucham tvoje podcasty, presne jak pises, v mnoha smerech mame ty osudy podobne nebo aspon mame podobny nahled na veci.

    OdpovědětVymazat
  2. Dik Vando, až budeš někdy v Česku, ozvi se.

    OdpovědětVymazat

Instagram