středa 30. října 2019

Nejlepší blogy o Americe

 
To je teda Amerika!! Taky se u vás v rodině nad něčím skvělým jásá s tímto zvoláním? Amerika je často synonymem úžasného života, kde se má každý dobře, kde mají lidé nádherné domy a veliká auta a všichni jsou neustále HAPPY. Je to země neuvěřitelných příležitostí a zemí, kde se tvrdá práce často přemění v onen slavný americký sen. 

 

Do USA se stěhují miliony lidí z celého světa, ale ne vždy je sem láká vidina lepšího života. Často je to studium, touha po dobrodružství, náhoda anebo taky obyčejná láska. A my, kteří tady už nějaký ten pátek jsme, víme, že život v Americe má dvě stránky, ostatně stejně jako život v jakékoliv jiné zemi.

V době blogování a sociálních sítích se mnoho z nás, kteří v některém z amerických koutů žijeme, rozhodlo se se svým životem podělit s ostatními. Otázky rodiny a přátel na všemožná témata přicházejí opakovaně ze všech stran, a tak je zkrátka jednodušší založit stránku, kam už pak jednodlivé každodenní starosti, příhody a zážitky spolu s fotkami vkládáme. 

Když jsem zakládala svůj blog Doma v Nola, už jsem měla na kontě desítky, možná i stovky reportáží z amerického Jihu. A věděla jsem, že brzy vznikne taky stejnojmenná kniha (jak vznikala, píšu tady). Ale nikdy jsem do té doby nepsala o soukromí, o běžném životě takové "normální" rodiny imigrantů uprostřed Louisiany. A pak když jsem na blogu začala, zjistila jsem, že právě to čtenáře zajímá nejvíc. 

S každým rokem narážím na další zajímavé americké blogy a mám z toho radost. U každého příspěvku přikyvuji, bavím se a kroutím hlavou nad tím, jak jsou si ty naše životy podobné, jak si každý/každá z nás procházíme tím stejným, ať je nám 20 nebo 30, ať máme děti nebo ne. Stěhování do Ameriky je jen jedno a stejné je to s vyřizováním prvního řidičáku, s prvními problémy, jak porozumět tomu šílenému americkému přízvuku nebo s návštěvou lékaře. Ty první zážitky jsou nejintenzivnější.

A protože mám každý z těch blogů ráda, řekla jsem si, že se o ně s vámi podělím, a tak vznikl seznam těch NEJ BLOGŮ O AMERICE.

Jak vnímá Ameriku šestice Češek? Každá z jiného koutku Ameriky a každá s jiným životním příběhem? Všem jsem položila 2 stejné otázky.

  • Co vás v USA nejvíce překvapilo?
  • Jaké je vaše nejoblíbenější místo? 

 

Máma za vodou 

 

 

Máma za vodou (klikněte sem) žije v New Yorku už 13 let a já ji sleduji na Facebooku. Její vtipné komentáře a historky z života jsou laskavé a úsměvné. Třeba tato z poslední doby:

"Ze života s bilingvním chlapíkem: Tak ta čeština s chlapíkem je fakt veselá. Včera v autě se po mě začal opičit. "Já ne." odpovídám chlapíkovi na jednu z jeho miliontých otázek. "Já ne." ozve se chlapík ze sedačky. "Ty mluvíš česky?" ptám se nadšeně. "You mluvíš česky?" Opičí se chlapík. "Jo, já jo, ale ty moc ne." "Jo, já jo, but you ne." Patlá to chlapík. "Tak to opakuj." "So you opakuj."
A takhle jsme to táhli za děsnýho smíchu asi deset minut.
Čeština je prostě mrcha no."

Máma za vodou alias Anna Rathkopf píše o svém "Amíkovi" a taky o tom "mini chlapíkovi". Její postřehy jsou přesné. V tomto textu například vtipně popisuje, jak moc si chtěla oblíbit slavné americké prádelny a jaký to byl vlastně nesmysl. A pozor, Anna skvěle fotí!

A co ji překvapilo?

"Pane jo, to je těžká otázka. To je ale hrozně moc věcí, který mě tady překvapily a vlastně někdy ještě překvapují i teď. Když si vzpomenu na svoje první dny tady v New Yorku, tak to mě tehdy asi nejvíc překvapilo to, že to tady bylo takový familiární (rozuměj New York zná každý z filmů) no a přitom to ale bylo úplně cizí. Pak mě taky překvapila přátelskost lidí na ulicích a v obchodech. No a když mluvíme o obchodech, tak výběr snídaňových cereálií, to je opravdu fascinující. Kdykoliv jdu kolem regálu, tak si řikám: “Jako vážně? To je potřeba zaplnit půl uličky?” A Amík má smůlu, prostě mu je většinou stejně nekoupím.
No a pak mě pořád překvapuje, jak strašně špatně mi jde to spelování, ve kterým se tady pořádají celé soutěže. Takže Amík si ze mě schválně utahuje, když nechce, abych mu rozuměla. Ale vážně, je tu tolik věcí, který mě ještě pořád překvapují. Musím říct, že mě to ale baví, je to vtipný a zajímavý takhle žít."

Moje nejoblíbenější místo?

"Tak to bude taky těžký. No tak mě se samozřejmě líbí u nás doma, náš dvorek ten mám hodně ráda, až na ty děsivý komáry, potom Brooklyn. V Brooklynu se mi líbí Prospect Park a Red Hook a sakra, je toho nějak hodně. Potom mám ráda Upstate New York, jak tu Newyorčani říkají zbytku státu New York a to hlavně Hudson Valley a okolí městečka Red Hook, kam jezdíme v létě poměrně často. No, ale Státy jsou děsně velký a třeba letos v lednu jsme byli v Arizoně, v Sedoně to byla teda fakticky nádhera."


Ze Strahova do NASA - život v USA






Tato rodinka je ztělesněním dobrodružství. Jejich cesta ze Strahova do Houstonu a později dál na západ je plná bláznivých cest do všemožných národních parků. Nic jim nestojí v cestě, nebojí se překážek ani šíleného počasí. Jak říká Veronika Vaněčková, dobrodružství je slovo přesně popisující její rodinku: "Jsem takový lehce střelený dobrodruh, který se jen tak nevzdává a prostě bojuje tak dlouho, dokud si to neudělá takový, jaký chce." Jaké byly jejich začátky a že to taky neměli lehké, si můžete přečíst tady.

A tak když s manželem, který donedávna pracoval pro NASA, mohli (po formalitách a získání nové práce), přestěhovali se nedávno z horkého Texasu do jižní Kalifornie.


Co ji v USA nejvíc překvapilo?
 
"Spousta věcí, ze začátku například počasí. V Houstonu, kde jsme žili přes 7 let, bylo tak šílené vedro a vlhkost, že jsem neměla ani ponětí, že to může existovat. Komáři útočící v takové intenzitě, že vám to může pěkně zacloumat dobrou náladou. Nebylo lehké si zvyknout, že každý rok přijdou záplavy a hurikány. Jen je otázka, jak silné to tentokrát bude a kdo bude mít tu smůlu, že to jeho dům zatopí. Že zdravotnictví je drahé, to ví každý, ale že by za obyčejné krevní testy mohli chtít 10 000 dolarů, mě celkem překvapilo. Překvapilo mě, jak moc jsou někteří Američané dobrosrdeční a ochotní nezištně pomáhat. Najde se tady hodně lidí, kteří pracují ve svém volném čase jako dobrovolníci, aby zlepšili svoji komunitu. A například zkušenost od zubaře: přemýšleli jsme, jak to zařídit, ať se dětem návštěva hned neznechutí, ale hned jak jsme vlezli do dveří, pochopili jsme, že ta obava byla zbytečná. Děti se vrhly na hračky v čekárně. Za chvíli se honily kolem dokola a mlátily se po hlavách obřím plyšovým kartáčkem na zuby. Jak málo stačí, abyste měli z nepříjemné návštěvy zubaře radost."

A jaké je to jejich nej místo v USA?

"Je těžké vybrat jedno, ale pokud se to dá shrnout, tak by to bylo někde v přírodě. Na horách nebo na skalách. Proto bylo pro mě celkem utrpení žít tolik let v Houstonu, kde široko daleko není ani kopeček. Kdykoliv jsme mohli, celí natěšení jsme jeli dva dny do státu New Mexico, kde jsme mohli dělat to, co tak máme rádi - hikovat, kempovat, lyžovat, lézt po skalách. New Mexico se mi líbí i proto, že není tolik turisticky profláknuté a není tam přelidněno. Jinak mně samozřejmě už od první návštěvy v USA učaroval jihozápad a krásy tamní přírody a nakonec jsme tam skončili. Žijeme v jižní Kalifornii teprve pár měsíců, ale zatím jsme neměli jediný víkend, kdy bychom seděli doma. Užíváme si krásné okolní hory i obrovské vlny v oceánu."


 Co mi udělalo radost





Novinářka Jana LeBlanc sice teď žije dočasně v Turecku, ale její blog "Co mi udělalo radost" začal vznikat v USA. Jana žila roky ve Washingtonu D. C. a její texty vyšly taky knižně jako Moje Bejby Amerika. 

Na Janině blogu mám nejradši, jak naprosto běžnou záležitost popíše tak, že se s ní dokážu během minuty naprosto ztotožnit. Buď jsou si naše životy tak podobné, anebo má zkrátka skvělou schopnost porozumění okamžiku. Nebo obojí... Tak třeba úplně přesně si pamatuji na blog o obyčejných nudlích s mákem. 

"Dost často se mě někdo ptá, co dělám, když se mi stýská po Česku. Odpověď mě uhodila do očí právě před chvílí při vaření oběda: vařím nudle s mákem. (Přeneslo se to i na Benjamína, ten měl rýžový nákyp.) Může to znít zvláštně, ale je to něco, co mě dokáže přenést na Moravu a ke stolu do naší kuchyně spolehlivěji než Skype a zlepšit mi náladu jenom napustím vodu do hrnce. 
Proto mi udělalo radost, když jsem zjistila, že to není jen můj pocit, ale vědecky ověřený fakt: jídla, která známe z dětství, opravdu mají moc pohladit po duši."

Co nejvíc na Americe překvapilo ji? 

"Co mě nejvíc překvapilo: Pevné sprchové hlavice, kvůli kterým jsem si nemohla pořádně umýt vlasy, intimní partie a dodnes nevím, jak s nimi člověk pořádně umyje zadek třeba dítěti. Pak taky že bez auta se prakticky nehnu, že většina sladkostí chutná, jako bych si do pusy nasypala cukřenku, jak je náročné najít v supermarketu obyčejný plnotučný bílý jogurt, že Američané jsou, co se zařízení domů týká, hrozní kyčaři. A pak taky to, kolik je v Americe prostoru a jak tě pořád nabíjí kupou energie. Taky ta zidelizovaná budoucnost, to pořád vpřed, navzdory tomu, že ideály jsou často vylhané a realita mnohem méně optimistická. Člověk se v obklopení nadšenců snadno stává taky nadšencem – do všeho. A dodnes mě překvapuje to, jak umí být Amerika k lidem vstřícná i krutá zároveň. Jedna z mých hlavních životních hodnot, možná uvědomělá si naplno právě až v USA, je humanismus, lidskost. Taková ta starost o důstojnost všech lidí, že třeba víceméně všechny děti ve škole mají na malý školní výlet, to v USA vůbec není samozřejmost, a to mě překvapilo a překvapuje hodně. Že vysoká životní úroveň, často obdivovaná z jiných koutů světa, se rozhodně netýká všech, spíš hrstky lidí, kteří mají možnost vyjet do světa a tam je my ostatní potkáváme a říkáváme: ti Američani, ti se mají!"

A nejoblíbenější místo?

"New York City. Myslím, že po zbytek života mě bude mrzet, že jsem si tam aspoň na rok nevyzkoušela žít, na druhou stranu teď coby matka už si to absolutně nedokážu představit. Miluju to město pro jeho neuspořádanost, barevnost, energii, to, jak mě zároveň nabije i úplně vysaje, jak stačí vyjít před hotel nebo byt a člověku se může změnit život. Líbí se mi, jak je tam na jednom relativně malém kousku koncentrovaný celý svět a jak tam člověk hned zapadne, ať je jakýkoliv. Nebo takový jsem z NYC aspoň já vždycky měla pocit."


Marky's Days






"Šťastný i nešťastný dny v USA, smutný i veselý životní příběhy, inspirace a motivace normální dvacetiletý blondýny." Tak popisuje svůj blog Markéta Zemanová. Její blog "Marky's Days" je, řekla bych, cestovním deníkem. Sleduji jej nejradši na Instagramu, kde Markétu najdete jako maky_zemanova. Tahle "úplně (ne)normální, někdy bláznivá, někdy až moc citlivá, někdy tvrdohlavá blondýna z vesnice, která se rozhodla přestat žít v životě, ve kterým nebyla ani trochu šťastná a rozhodla se jít si za štěstím", jak o sobě Markéta píše, sem přijela jako au pair a už druhým rokem cestuje po státech křížem krážem. Baví mě její fotky, z nichž čiší taková ta bezstarostnost mladé dvacítky v naprosto pozitivním smyslu slova. Asi tak nějak spolu s ní znovu prožívám tu dobu, kdy i pro mě byla jednou Amerika naprosto nová. S jedním rozdílem - že toho v USA za mnohem kratší dobu stihla vidět mnohem víc! Takto třeba popisuje svou cestu na Havaj.

"Všechny ty zážitky jsem si v hlavě přehrávala pořád dokola a snažila je vstřebat. Je to deset měsíců, co jsem tady v Americe a když myslím na to, na kolik míst už jsem se podívala, v kolika státech už jsem byla, uvědomuju si, že tolik zážitků nemám ani za předešlých devatenáct let života. Uvědomuju si, jak moc mi to cestování dává a že mě dělá fakt šťastnou. Takovej pocit štěstí, kterej vám nic jinýho prostě nedá. Takovej pocit štěstí a radosti, kterej poznáte právě, až když jste sami. Ani nemusíte být za oceánem, nemusíte být na Havaji, nebo v Kalifornii. Jen vám musí být dobře. Musí vám být dobře i bez všech těch lidí, o kterých jste si dřív mysleli, že bez nich nemůžete žít. Musí vám být dobře i s jedním batohem, bez make-upu a hlavně s tou Vaší maličkostí. Kdyby mi někdo před rokem, kdy jsem šlapala na kole do baru u Labe, kde jsem chodila na brigádu, řekl, že za rok poletím zpátky domů, do Seattlu z Havaje, řekla bych mu, že je blázen. Jak se tohle všechno stalo?"

Co na USA nejvíc překvapilo Markétu?

"Jak moc se od sebe liší východní a západní pobřeží a to, jak jsou celkově USA rozmanité. Ať už mentalita lidí, životní styl, nebo životní prostředí. Dodnes mě překvapuje, kolik se tu vyprodukuje odpadu."

A to nej místo?

"Asi nedokážu vybrat jedno nejoblíbenější místo. Ale moje velká srdcovka je Seattle. Možná proto, že to bylo první místo, kde jsem žila. Ale i když to teď můžu porovnat s mnoha státy, ve kterých jsem byla, a i když teď žiju na východě, Seattle je pořád číslo jedna. Hned za ním je to rozhodně Havaj. Nejhezčí, nejmírumilovnější místo, na kterém jsem kdy byla." 

 

 Americké zmatky české matky

 

 



Zápisky o kulturních odlišnostech, změnách a fotky z krásného D.C. a okolí - tak vidí Ameriku Denisa Sciortino. Jak o sobě na blogu píše, v USA už bydlela ve 4 státech: "Od jisté doby nenakupujeme nový nábytek ani doplňky do bytu. Papírové krabice nevyhazujeme, ale skládáme do šatny, protože víme, že tam stejně nepobudou dlouho. Jednoho dne je snad vybalím ve městě, které mi přirostlo k srdci úplně nejvíc, v Praze." Než se tak stane, můžete si pročíst i její postřehy tady. Mě zaujal třeba tento detail o používání křestních jmen.

"Když jsem poprvé čekala na prohlídku u doktora a sestra mě zavolala křestním jménem, byla jsem zmatená. Když se mi vzápětí taky představila křestním jménem a přivítala mě na klinice, byla jsem ještě překvapenější. Viděly jsme se poprvé v životě, a proto mi křestní jméno přišlo trochu osobní.

Pokud se nad tím ale zamyslíte, je to vlastně anonymnější. Pro ostatní pacientky jsem nějaká Denisa, případně Denisia, Demosa, Demisa, Denis, Denajsa (teď už slyším na všechno). Nic víc. Zatímco pomocí příjmení si o vás kdokoli může vyhledat, podle křestního jména těžko. Proto vás i v restauraci nebo v obchodě obsluhuje raději Karen nežli paní Williamsová. Přesto když na mě v muzeu po zaplacení kreditkou paní pokladní zavolá: „Hezký zážitek, Deniso!“, připadám si jako malá holčička."

Co překvapilo v USA Denisu?

"Nejvíc mě překvapilo a vlastně pořad překvapuje americké nadšení pro cokoli. Američani podporují sebebláznivější nápad. Ke všemu se staví pozitivně a s odhodláním. Neodsuzují něco jen proto, že to neznají. Jsou otevření a přátelští."

A kam nejraději jezdí?

"Moje nejoblíbenější místo je zapadlá rybárna poblíž Bradentonu s hladovým oknem, kde s hlasitým halekáním servírujou sendviče s mořskými plody. Hostům na malém dřevěném molu dělají společnost racci a pelikáni. O turistu tam nezavadíte. To místo je pro mě symbolem pravé floridské pohody."


Můj americký život

 




O životě rodinky, která se právě přestěhovala do Colorada. Výlety v přírodě, poznávání a fascinace novým okolím. Tereza Samia sem původně přijela jako au-pair a dnes píše o svém americkém životě, o tom, jak jí plyne pod rukama a dělí se i o konkrétní technikálie, například co všechno obnáší nákup nového domu. Víc než na blogu je aktivní na Facebooku a Instagramu.

A co překvapilo v USA ji?

"Nejvíc mě překvapilo, jak jsou tu lidi milí a ochotní. V jakýmkoliv státě. Každej se usmívá, pochválí, popřeje hezký den. Na to jsem si dlouho nemohla zvyknout. Samozřejmě vím, že občas to není úplně upřímný, je to takový kulturní zvyk, ale člověku to stejně vylepší den a náladu, protože je příjemnější koukat na úsměvavý lidi, než se potýkat s bručounama. Potom například péče v porodnici. Strašně jsem se bála tady rodit, ale nakonec jsem byla ráda, že to bylo tady, protože tady je vše na daleko vyšší úrovni. Veškerá péče, jak o maminku, tak o miminko, vybavení nemocnice, všechny služby, co jsou tady samozřejmostí, je v ČR nadstandart, ale hlavně respekt ze strany personálu porodnice. I po roce a půl jsem z toho pořád nadšená. Taky mě pořád překvapuje, jak je tady spousta věcí jednoduchých. Například co se týče podnikání. Taky vyžití pro děti. Krásný dětský hřiště, parky, muzea, interaktivní centra, různý kroužky a spousta je zadarmo. Abych ale jen nevychvalovala, pořád mě překvapuje, jak strašně drahý jsou například kosmetický a kadeřnický služby a cena většinou neodpovídá kvalitě."

A nejoblíbenější místo?

"Nejoblíbenějších míst mám asi víc. Nejvíc mi k srdci přirostla Aljaška. ta je úžasná celá, ať člověk jede kamkoliv. Potom je moje srdcovka malinkatý ostrůvek Dry Tortugas ležící asi 100 km od Key West."

 

Tak co říkáte mému výběru? Ať už čtete o jihu u mně na Doma v Nola, o New Yorku u Mámy za vodou nebo snad o Kalifornii nebo D.C., dejte vědět, co vás zajímá nejvíc. 

Co nejraději čtete? Jaké fotky vás nejvíc zajímají? 

Protože to zase nejvíc baví číst nás blogerky...

2 komentáře:

  1. Dobrý den, zajímavý výběr blogů. Připojuji odkaz na můj oblíbený "americký deníček" psaný už velmi dlouho http://hroch.net/journal/index(cz).html

    Hezký den z Prahy, Gábina Jindrová

    OdpovědětVymazat

Instagram