A co čtete svým dětem před spaním vy?

Asi všichni znáte rčení: Řekni mi, co čteš a já ti řeknu, jaký jsi. Ale co tak si ho trochu posunout? Řekni mi, co čteš svému dítěti a já ti řeknu, jaké bude.

Každý rodič možná už od narození přemýšlí nad tím, jaké knížky bude svým dětem ukazovat jako první. Většinou sáhne po svých oblíbených titulech z dětství a možná je ještě někde bude mít schované. Dnes jsme ale navíc zavaleni tolika nádhernými knížkami, příběhy a obrázky, že pomalu nevíme, kde začít.

foto: Canva

Každá návštěva knihkupectví tady v New Orleansu je pro mě stejná, jako pro jiné ženy třeba zlatnictví. Nevím, kam se podívat dřív, jestli obdivovat nádherné kuchařky, nebo vybírat mezi zajímavými biografiemi, neworleanskými knihami, anebo prostě rovnou zabrousit do dětského oddělení. My čteme dětem každý svým jazykem. Manžel turecky a já česky. Takže já pečlivě celý rok sleduji českou scénu a poctivě zapisuji tituly, které během léta v Česku musím nakoupit, abychom si vystačily na celý rok. Ela je v první třídě a sama čte převážně anglicky. Knih už máme tolik, že jsem doma musela vyhlásit stop stav a každý týden chodíme pro nové knížky do knihovny.

Večery, které ale pořád spolu trávíme nad českými knížkami, jsou pro mě nejcennější. Dalo by se říct, že vyrostla na sérii říkanek "Šikovné (Dovádivé atd.) básničky pro kluky a holčičky", které už teď podědila mladší Ada. Pak jsem objevila knihy Ladislava Špačka "Dědečku, vyprávěj" a malá Viktorka se stala Elinčiným druhým já. Ve všech třech dílech, které máme, se malá Viktorka dostávala do stejných situací, jako naše malá Ela a Špačkova série nám dost pomohla v mnoha výchovných situacích. Frázi - a víš, co by teď udělala Viktorka? a další podobné - jsem jednu dobu používala mnohokrát denně. A i teď v 6 letech se k povídání dědečka s vnučkou vracíme.

Když jsem si vloni u své sestry pro Elu k narozeninám objednala české vydání "Příběhů na dobrou noc pro malé rebelky", musím přiznat, že jsem si ji objednávala spíš pro sebe a u toho se nedočkavě těšila, až budem spolu objevovat všechny zajímavé příběhy žen z celého světa. O to větší bylo zklamání, když jsme po rozbalení dárku viděly v jejich očích velké zklamání. Graficky moderní knížka ji nejprve vůbec nezaujala. Za tři měsíce už ale Ela zná zhruba polovinu jmen včetně malířky Fridy Kahlo nebo Pákistánky Malaly Yousafzai. Nejčastěji se ale vrací k příběhu Angličanky Mary Annings, která jako dospívající dívka začala hledat fosílie, aby pomohla uživit chudou rodinu. A když dokonce tuto inspirativní postavu zahrnuli autoři do Elinčina oblíbeného televizního seriálu Dino Dana, knížka u Ely ještě mnohonásobně stoupla na ceně :)

Asi před týdnem jsem na internetu narazila na připravovanou českou variaci na tuto knížku. Jmenuje se Velké ženy z malé země, a právě jí běží kampaň na stránkách Hithitu. Úžasná autorka, úspěšná "byznysžena" (prostě se mi nelíbí používat slovo byznysmanka) Renata Mrázová napsala příběhy těch nejzajímavějších českých žen a kniha zanedlouho vyjde. Opravdu se upřímně těším, až si ji otevřeme, protože nejednou se mě Ela ptala, proč že v naší knize o "holkách" není žádná Češka. 

Taky se mě při čtení ptá na spoustu dalších zajímavých věcí. Třeba na to, proč ta kubánská bubenice nemohla hrát s klukama? A proč se Hillary nestala prezidentkou? Bylo to proto, že je holka? A proč spolu dřív nemohly holky a kluci pracovat? Vždyť to není fér! Každou z těchto jejich myšlenek vždycky ještě dlouho probíráme a já se v tom docela vyžívám. Jsem hrozně šťastná, že jí můžu na příkladech úspěšných a nebojácných žen ukázat, že i ona se může stát čímkoliv, kýmkoliv a záleží to jen na ní. Takže původně chtěla být astronautkou, ale protože zjistila, že existuje něco jako černá díra, ze které má teď velký respekt, tak zatím svůj sen přehodnotila na "vědkyni".

Tajně si přeji, aby se jí to vše, co si po večerech čte, hezky uložilo v hlavě a bylo jí vždy po ruce. 

Kéž se jí a vůbec všem holkám splní, co si vysní.

PS: Mimochodem, abych byla fér - knížka je určitě skvělým čtením i pro kluky. Vychovat sebevědomé muže, zaměstnavatele, manžele a politiky je přece velkou výzvou. Čtení o výjimečných ženách může být dobrou inspirací a základem k respektování svého protějšku už od malička.

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem. 

(0)

Čtěte dál

Masopust v Americe? Proč se za ním každý rok vydá milion lidí...

Masopust. Karneval. Mardi Gras.

Svátek, na který se na jihu Spojených států všichni těší jako malé děti. Mardi Gras je oficiálním státním svátkem v Alabamě, na Floridě a v Louisianě. Tam - v New Orleansu jsou oslavy jednoznačně největší a jejich karneval je proslulý po celé Americe. Každý rok sem v průměru přijede 1,4 milionu lidí!!! Přitom počet obyvatel New Orleansu je necelých 400 000.

 

Masopust jakožto svátek veselí, převleků, popíjení a pojídání všech možných dobrot je tradice známá v Evropě od středověku. V Americe se slaví od té doby, co ji sem přivezli Francouzi. A Američané ji přijali za svou a už se jí nevzdali. Proč taky?

Kde jinde se člověk může naprosto odvázat, bavit se bez zábran, pohybovat se v přeplněných ulicích v nejoriginálnějších a nejbarevnějších kostýmech a chovat se na pár dní vlastně jako děti?

Mardi Gras (v překladu znamená Tučné úterý, což je úterý před Popeleční středou, kdy začíná postní doba) je známé pro své přehlídky - obrovské průvody alegorických vozů, odkud maskovaní lidé házejí přihlížejícím korálky, hračky a další "věci". Může to být cokoliv - od bavlněných triček s komickými nápisy, přes kalhotky (!!!), teplé ponožky, sladkosti, levné šperky, cokoliv, co publikum zaujme. Když se vám při odchodu z přehlídky neprohýbají záda pod tíhou plastových korálek a nemáte plné tašky všeho možného, dělali jste něco špatně. Ale ne, jen vtípkuju. Taková přehlídka se dá strávit taky pěkně v klidu posedávaním v kempových židlích a popíjením něčeho dobrého. Anebo se dá naopak strávit absolutním šílenstvím v centru města, v ulici zábavy a hříchu - Bourbon, kde některé dámy odhalují své dekolty, aby je následně mohly zdobit speciálními korálkami, které dostanou za odměnu. Ano, docela bláznivý svátek.

Mardi Gras je ale velká tradice a staré neworleanské rodiny ji ctí, jako nic jiného. Pořádají karnevalové párty se speciálními dorty, převlékají se do neuvěřitelných kostýmů, které často přijdou na tisíce dolarů. Ti kreativní si je sami vyrábějí i několik měsíců předem.Vše, co musíte během karnevalu v New Orleansu zažít, jsem popsala tady.

A kdy se slaví? Letos Tučné úterý vychází na 5. března a v tento den oslavy vrcholí. Průvody mají ty nejstarší karnevalové spolky, které vznikly už v 19. století a město je přeplněné lidmi v kostýmech a s maskami na očích. Mardi Gras v ten samý den slaví i na několika dalších místech - například ve městě Mobile, Lake Charles nebo v hlavním městě Louisiany Baton Rouge.

Tak co, stihnete si ještě letos koupit letenku? Pokud ne, příští rok neváhejte, něco podobného jinde v USA nezažijete. Mardi Gras 2020 připadá na 25. února, tak můžete začít plánovat.

Happy Mardi Gras!

 
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.



❤️❤️❤️

(0)

Čtěte dál

Americké Grammy míří k nám na Jih

Jedu si tak autem z města, kde jsem trávila celé dopoledne focením všeho možného, a poslouchám rádio. Jak jinak. Tentokrát neworleanskou stanici WWOZ. Je to to nejlepší rádio na světě, které hraje jazz v jakékoliv podobě. Ale o tom někdy jindy. Právě hrála docela rozverná píseň, ve které se zpívalo něco ve smyslu: "Blues vznikl v Louisianě, ne v Mississippi nebo snad v Texasu." Řídila jsem, a tak jsem si to přesně nemohla poznamenat. Ale vyznění je jasné, to nejlepší z americké hudby pochází přece z New Orleansu a okolí.

Když jsem pak na jiném rádiu slyšela, že má Louisiana letos celkem 19 nominací na americké hudební ceny, hned jsem si vzpomněla na ty verše. Ale není to jen tato jedna píseň. V každé druhé bluesové nebo RnB skladbě se zmiňuje New Orleans, Mississippi, Louisiana. Tady skutečně vznikl jazz, tady se narodili ti nejlepší muzikanti, kteří místo chození do hudebních škol odkoukali všechno od svých strýců, tátů nebo sousedů.

Takže je docela přirozené, že tolik ocenění v tolika různých žánrech pochází z amerického Jihu. Všichni výherci i ocenění i s odkazy na jejich hudbu ve videu jsou tady.

Za všechny si minimálně najděte album "The Blues Is Alive And Well" od Buddyho Guye. Grammy za tradiční bluesové album nemůže být překvapením. Buddy Guy je sice spojen s hudební scénou Chicaga, ale narodil se v Louisianě a tady se k němu lidé dodnes hlásí. Nádherná hudba a za mě ještě lepší přebal desky, kde se na chvíli vrací do svého rodiště. A 5. května bude hrát v New Orleansu na jazzovém festivalu. Myslím, že už vím, kde ten den budu... Dvaaosmdesátiletý kytarista, od kterého se učil i Eric Clapton, si hned v první písni oceněného alba prozpěvuje, že procestoval celý svět, vydělal dost peněz, dost jich utratil, a tak teď už by si jen potřeboval užít pár dobrých let. S další Grammy doma. Proč ne? Ten zjevně ví, jak žít!

Ale i další kategorie - křesťanská hudba, tradiční RnB, regionální kreolská a taky folk. New Orleans totiž není jen jazz.

Z New Orleansu pochází taky další z nominovaných - jeden z nejzajímavějších mladých pianistů Jon Batiste. Nadaný mladík, který se úžasně uchytil ve světě šoubyznysu, ale zároveň pořád propaguje svou domovinu a to i na svých albech. Jon Batiste denně doplňuje komika Stevena Colberta v jeho oblíbené televizní šou "The Late Show with Steven Colbert". Nominaci za toto představení neproměnil, ale jeho poslední deska "Hollywood Africans" je nejen svým názvem mírnou provokací, ale hudebně do detailu propracovaným projektem.

Hodně krásných chvil strávených poslechem přeji!

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, dejte like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. 


❤️❤️❤️

(0)

Čtěte dál

A ten nepořádek ve třídách! Aneb co mě šokuje v amerických školách...

Když jsem nedávno psala o amerických školách, návštěvě knihovny a dalších detailech, pár lidí se mě ptalo, co jiného je tady jinak. Je toho dost, ale to hlavní je podle mě v tom, jak velké rozdíly jsou mezi jednotlivými školami.

To, co popisuji zde, se týká Louisiany a mé osobní zkušenosti. Mnoho ze čtenářek mě v reakcích upozornilo na naprosto jinou zkušenost a upřímně řečeno, já jim odtud z Jihu tiše závidím. Několik z nich mi poslalo fotky krásně upravených tříd s přirozeným světlem a poznámky, že mají tělocvičnu i speciální třídy na předměty, jako jsou hudební výchova nebo "science". Naše škola je na tom akademicky skvělě. Učitelé moc přátelští a rodiče zapojení tak, že člověk nestíhá všechny akce. Z důvodů podfinancování ale skutečně ani jedno z popsaných výše u nás není.

Výběr školy v Americe je věc zásadní a zdlouhavá. Systém škol je docela komplikovaný - jsou školy státní, výběrové, soukromé a katolické. Podle různých druhů se v nich buď školné neplatí vůbec (státní) nebo platí hrozně moc (soukromé). A tak je vcelku zásadní, ve které čtvrti žijete, protože podle toho spadáte pod tu kterou školu. Už chápete, proč se Američané tak často stěhují a to převážně v době, kdy jejich děti nastupují na základní a pak střední školu?

 Foto: Canva


Složitý výběr už máme naštěstí za sebou, a já nikdy nezapomenu na období, kdy jsem vyhlédnuté školy obcházela, abych se nejdřív podívala na to, jak vypadají, jaké mají zázemí a prostředí kolem.

A nebudu to natahovat - byla jsem docela v šoku. Prošla jsem tehdy asi 10 tříd ve třech různých školách - dvou státních a jedné soukromé. Poměrně malé třídy, ve kterých mají děti celkem problém se jen protáhnout mezi stoly, tmavá šatna uprostřed dvou tříd, stejně tak tmavé třídy, ačkoliv oken je tam dost - všechny mají zatažené žaluzie a hlavně - všude moc obrovské množství pomůcek. Hromádky u oken, hromádky u umyvadla, kelímky s nůžkama, lepidly, tužkami, papíry na každém kusu nábytku. Všechny stěny polepené nějakými názornými obrázky, knihovnička přetékající knížkami všech velikostí.

Z toho musí jít dětem hlava kolem! Takový nepořádek! K čemu to děti vede! To vše mi problesklo hlavou. Neumím si sama představit, že bych se pohybovala v takové kanceláři nebo že by nějak podobně vypadal můj dům. Těch pětadvacet drobků nemá pořádně kde se protáhnout, nemůže se podívat z okna a když mají předškoláci ještě odpolední spaní, jsou v jejich malých provizorních spacáčcích naskládaní všude možně po zemi. Jak já byla ráda, když už spaní skončilo. Žádná lehátka nebo matrace pod zády.

A ejhle! Na co jsem narazila nedávno na internetu. Článek citující studii otištěnou v časopise Psychological Science. Vědci zkoumali, jestli všechny vystavené pomůcky nějak ovlivňují schopnost dětí vstřebávat informace. A zjistili, že pokud se pohybují děti v "přeplněných a přezdobených třídách", spíše je to rušilo a odvádělo jejich pozornost. Překvapení? Pro mě tedy vůbec. 

A ještě zajímavější byla jedna reakce v komentářích. Američanka Denise Howe napsala: "Před 15 lety jsem vzala 12 učitelů na stáž v Praze. Všimla jsem si tam, jak moc prázdného místa měli všude na stěnách. Zkrátka dávali prostor dětským mozkům na vstřebání všech jejich nápadů a informací." Mně to zní absolutně logicky. 

Teď budu asi přemýšlet nad tím, jak dostat tyto informace k učitelům a ředitelce naší školy. Jak to máte vy?

(0)

Čtěte dál