pátek 15. listopadu 2019

Plakali, že se toho dne dožili

Sametová revoluce, pád Berlínské zdi, otevřené hranice, svoboda, nové tváře, čistá politika, chutě západní kávy a čokolády. Václav Havel, první let do Ameriky. Dospělost a vyprchání iluzí. Realita života a boj. Za tu samou svobodu. Jakoby to byl začarovaný kruh. 

Vždycky jsem záviděla té generaci přede mnou, že 17. listopad naplno zažila. Tu euforii, tu změnu, proměnu, ten první nádech svobody i s těmi všemi zodpovědnostmi, které přišly potom. My, kterým bylo tehdy 7, máme v paměti jen útržky. Havla s vítězným V, placky OF, plakáty Havel na Hrad nalepené ve skříni, spolužáky v druhé třídě rozdělené na ty, kteří fandí Dubčekovi a ty, kteří zase Havlovi (ne, taky mi to dnes nedává smysl). My jsme se jako děti na lehkosti a složitosti 90. let doslova svezli. Tu proměnu celého života si museli oddřít naši rodiče, zakládající firmy v garážích a snažící se zorientovat v tom takzvaném volném trhu. Byli to oni, kteří jeli hned, co to šlo, na výlet do Vídně, aby nám dětem zpátky přivezli bonbóny, které chutnaly tak jinak. A jsme to my, kteří slízávají smetanu svobodného světa. Cestujeme, žijeme v zahraničí, plníme si naplno své sny.
 
Díky všem před námi. Nezapomeňme na to, kolik je to stálo sil. Kolik zmařených životů má minulý režim na triku.


 Photo by Martin Krchnacek on Unsplash


V New Orleansu se Češi během oslav třicetiletého výročí spojili ve vzpomínkách s Němci. V "Deutsches House" zavzpomínalo pár pamětníků, kteří žili před rokem 1989 na obou stranách železné opony. Mezi nimi i jeden z řečníků s velmi silným německým přízvukem - Jan Garbers. Samotnou mě překvapilo, jak málo toho vím o konci komunismu v Německu. A i když jsem se tentokrát na akci chystala s tím, že nebudu pracovat, že jdu zkrátka na krajanský večer, ani po pár dnech mi jeho povídání nedalo spát a poprosila jsem tohoto rodáka ze severu Německa o rozhovor. Reportáž vysílal Český rozhlas. Celý minulý týden vysílal mimo jiné množství příběhů, rozhovorů s bývalými východními Němci, bývalými velvyslanci, historiky a tento víkend vše pokračuje výročím 17. listopadu. Klikněte sem.


Photo by Isai Ramos on Unsplash



A tady je můj střípek nekončícího a snad můžu říct zajímavého zpravodajství.

Jan Garbers žije v New Orleansu něco málo přes 10 let. Když padala zeď, bylo mu 26 a žil v Hannoveru. 

Právě tehdy končil vysokoškolská studia a jako dobrovolník působil u tehdejší civilní obrany. Jak říká, už měsíce před listopadovými událostmi měli s kolegy plné ruce práce: "Během celého roku 1989 přicházeli ve vlnách uprchlíci z východu. Zhruba 400 000 lidí přišlo do západního Německa ještě před pádem Berlínské zdi."

Pak přišel začátek listopadu, demonstrace a konečně 9. listopadu tisková konference východoněmeckého politbyra.

Funkcionář Günter Schabowski tehdy oznámil, že jsou s okamžitou platností povoleny cesty přes západní hranici a vyvolal hromadný nával nejen na berlínských přechodech. "Vše jsme sledovali v televizi, ale to, co se pak stalo večer, že padla Berlínská zeď a otevřely se hranice, tomu jsme nemohli uvěřit. Byli jsme hrozně nadšení, ale na druhou stranu jsme hned přemýšleli nad tím, co bude dál. Pořád byla studená válka, panovalo napětí a nikdo nevěděl, co se stane příští týden," vzpomíná Jan Garbers. Hned další den dostal zprávu, aby se jako dobrovolník civilní obrany dostavil do služby, protože se Západní Německo muselo připravit na příval lidí z východu, pokračuje Jan Garbers: "V pátek 10. listopadu ráno Západ řešil toto: východní Německo mělo zhruba 17 milionů obyvatel a očekávalo se, že možná až 15 milionů lidí se během několika dní může objevit na hranicích a možná budou chtít zůstat. Takže se s touto situací operovalo jako s krizovou."

Skutečně hned v prvních hodinách po pádu zdi hranici v Berlíně překročily desetitisíce lidí.

Do západního Německa teď kromě pěších v Berlíně mířily i desítky přeplněných vlaků. Jan Garbers před 30 lety přebíral hned 10. listopadu 6000 lidí, kteří na lince z Varšavy do Paříže vystoupily na vlakovém nádraží v Hannoveru. Město tehdy dalo k dispozici všechny protiatomové kryty, kde mohli příchozí strávit alespoň první noc. Ani dnes, když Jan vypráví o mrazivém večeru, neubrání se emocím. "Byly to celé rodiny, které přijížděly. Mladí, staří, byli mezi nimi postižení lidé. Všichni byli šťastní, usmívali se. Nikdy nezapomenu na jednoho asi 70 letého pána, který přicestoval sám a chtěl se hned na vlastní oči přesvědčit, jak to vypadá na západoněmecké ulici, jestli je to opravdu takové, jak to viděl jen v televizi. Za pár minut přišel zpátky se slzami v očích a šťastný, že se toho dne dožil."

Po prvních pár dnech, kdy východním Němcům pomáhali s ubytováním a jídlem dobrovolníci jako Jan, se vydali dál za svými rodinami, anebo se vrátili domů. Ještě měsíce ale podle něj trvalo, než zmizely obavy, že se hranice mezi východem a západem znovu uzavřou.

Janovo dobrovolničení pro Spolkový úřad pro technickou pomoc mu nakonec změnilo život. Po pádu železné opony pro něj začal pracovat a v roce 2005, hned několik týdnů po hurikánu Katrina přiletěl do zaplaveného New Orleansu jako vedoucí jednoho ze záchranných týmů, který městu pomáhal s odčerpávaním vody. A jako jeden z mnoha dalších cizinců už ve městě jazzu zůstal.

Co už se do reportáže nevešlo, je například to, že ač Janova rodina neměla na Východě přímé příbuzné, celou dobu do pádu režimu měla úzký kontakt s jinou rodinou. Když bylo Janově otci 10 let, přestěhoval se kvůli bombardování Hamburku na venkov v německé části Krušných hor. Celý rok žil u pěstounské rodiny a s novou "maminkou" Margot se velmi sblížil. Po uzavření hranic ji několikrát s nostalgií navštívil a rodiny si navzájem posílaly balíky. Ze západu putovala káva, džíny a podobné "běžné věci", jak vzpomínal Jan, tehdy nechápal, co je na tom tak zvláštního, proč by u sousedů neměli například dost kávy. A z východního Německa zase přicházely domácí štoly a koláče, zřejmě cokoliv domácího, čím chtěla spřátelená rodina udělat radost.

Já si úplně přesně pamatuji, když jsme poprvé do západního Německa jeli my. Jen já a můj tatínek, v zeleném žigulíku. Z vesnice u Ostravy do Frankfurtu nad Mohanem, mohlo to být v roce 92, možná 93 a jeli jsme navštívil jeho kamaráda, který těsně před pádem režimu do Německa emigroval. Nikdy nezapomenu na tu nekončící řadu s Barbínama v obchoďáku a ty úžasné penály, ze kterých jsem si jeden mohla vybrat a být pak ve škole za hvězdu. Ta dětská čistota. 

No a teď před víkendem, kdy i my Češi a Slováci budem slavit svobodu, přemýšlím nad tím, jak to jednou vysvětlím svým dětem. Že to, co mají, co zažívají, není zadarmo. A že není tak těžké o to zase přijít. Zrovna včera při opakování americké historie, jsem se své druhačky ptala, co to vlastně je ta svoboda, za kterou ti vojáci bojovali? "To, že nejsi něčí otrok," řekla. Pravda. Tak přeji nám všem, ať nejsme otroky, ať už čehokoliv nebo kohokoliv.





Žádné komentáře:

Okomentovat

Instagram