První měsíc letošního roku je za námi a já se rozhodla, že jeden příspěvek měsíčně bude víc osobní. Stalo se totiž mnoho situací, kdy jsem si během posledních pár týdnů pro sebe řekla: to je tak úžasná věc, ten člověk mi takovou maličkostí udělal radost a změnil celý den k lepšímu. Taky se vám to stává? Anebo spíš zažíváte opačné situace, kdy vám jednoduše váš den někdo pokazí?
A pokud se to stane, umíte na takovou situaci reagovat? Říká se to kolikrát lehce, ale provádí už hůř, já vím. Známe to všichni, blbá nálada řidiče tramvaje, obsluhy v restauraci atd. Já se s tím zkouším bojovat protiakcí. Na hrubost a blbost se snažím reagovat mile a pozitivně. Jde to teda ztěžka a pořád si to musím připomínat, ale jde to.
A kdo všechno mi udělal v lednu radost?
1. Začalo to hned na Nový rok. Kolega z práce mi ten den na Facebook poslal milou zprávu o mém silvestrovském rozhovoru v rozhlasovém nočním vysílání. Vůbec to nemusel dělat, ale to, že si našel tři minuty, aby si vyhledal moje jméno a napsal dvě věty, mi udělalo takovou radost, že snad začnu věřit rčení "Jak na Nový rok, tak po celý rok. Zkuste to taky! Pošlete zprávu, napište malý vzkaz, neberme vše jako samozřejmost.
2. V Elinčině škole pořádali druhý lednový víkend takzvané "Muffins with Mom". Je to úžasná akce, kdy se jedno sobotní dopoledne ve školní jídelně setkají dcery s maminkami, hezky se obléknou a dají si spolu snídani. Samozřejmě u toho povykládají s dalšími maminkami, proberou všechno, co se probrat dá, vyfotí se na památku a zase odkráčí domů. To, že se organizace tohoto dopoledne, vždy uchopí jedna z maminek, je nutnost. Ostatně všechny tyto školní akce pro rodinu vždy pořádá dobrovolník z řady rodičů. Že to ale tentokrát byla Jessica, která sama naplno pracuje a doma má 5 dětí, to mě nechalo stát v údivu. Úžasné ženy tady jsou. Jistě, má muže, který je v domácnosti a taky akceschopnou maminku, ale přesto tyhle odhodlané matky, které prostě nesedí s hlavou v klíně, jsou mým každodenním motorem. Místo ubrusů na stoly použila obyčejný papír, na každý stůl dala kelímek s pastelkami a maminky s dcerami si mohly vzájemně psát milé vzkazy nebo se navzájem namalovat. Tady to máte i s "muffinovským mastným flekem".
3. Děti jsou největším zdrojem slz ale i radosti. To víme všichni. Každý pátek odpoledne učím na jedné základní škole děti jógu. Většinou je to 45 minut chaosu, protože - co si budem povídat - v pátek odpoledne už chtějí děcka akorát vylítnout ven. Když pak ale těch 10 bláznivých stvoření člověk vidí v meditační poloze se zavřenýma očima, jak soustředěně poslouchají příjemnou hudbu, říkám si, že není lepších pět minut v tomto dni. Pro mě, i pro ně.
4. Paní za pokladnou, která mi pochválila novou barvu vlasů. Tak co může být přízemnějšího a zároveň pro ženu víc potěšujícího, že? Celkově se tady lidi chválí a upřímně nevím, jestli je to Amerikou nebo Jihem. Tady se běžně lidé oslovují jako baby, honey, love. A když to slyšíte za den třeba pětkrát - v tramvaji, v obchodě, ve škole, v kavárně, tak se pak na konci dne jen blaženě usmíváte. Teda já jo.
5. Majitel baru, kam jsme se jen tak s manželem po letech vydali na pivo. To, že ten den bylo úterý a že majitel vyhlásil na úterky happy hours na čerstvé ústřice, což tedy znamená poloviční cenu, pro nás bylo milým překvapením. Ústřice, které jsou v Evropě známkou luxusu, jsou tady v blízkosti Mexického zálivu, běžným sortimentem. A neservírují se jen v pětihvězdičkových restauracích na bílých ubrusech. Tady se zásadně objednává po tuctech a přinesou je naskládané na ledu na plechovém tácu. U vedlejšího stolu je ze skořápek srkala skupinka vysokoškoláků. Osm dolarů za tucet, to je přece cena! A tak s nostalgií vzpomínám na svá studentská léta. Někdo má nakládaný hermelín, někdo ústřice.
Doufám, že únor bude stejně milý, a to i k vám všem.
A pokud se to stane, umíte na takovou situaci reagovat? Říká se to kolikrát lehce, ale provádí už hůř, já vím. Známe to všichni, blbá nálada řidiče tramvaje, obsluhy v restauraci atd. Já se s tím zkouším bojovat protiakcí. Na hrubost a blbost se snažím reagovat mile a pozitivně. Jde to teda ztěžka a pořád si to musím připomínat, ale jde to.
A kdo všechno mi udělal v lednu radost?
1. Začalo to hned na Nový rok. Kolega z práce mi ten den na Facebook poslal milou zprávu o mém silvestrovském rozhovoru v rozhlasovém nočním vysílání. Vůbec to nemusel dělat, ale to, že si našel tři minuty, aby si vyhledal moje jméno a napsal dvě věty, mi udělalo takovou radost, že snad začnu věřit rčení "Jak na Nový rok, tak po celý rok. Zkuste to taky! Pošlete zprávu, napište malý vzkaz, neberme vše jako samozřejmost.
2. V Elinčině škole pořádali druhý lednový víkend takzvané "Muffins with Mom". Je to úžasná akce, kdy se jedno sobotní dopoledne ve školní jídelně setkají dcery s maminkami, hezky se obléknou a dají si spolu snídani. Samozřejmě u toho povykládají s dalšími maminkami, proberou všechno, co se probrat dá, vyfotí se na památku a zase odkráčí domů. To, že se organizace tohoto dopoledne, vždy uchopí jedna z maminek, je nutnost. Ostatně všechny tyto školní akce pro rodinu vždy pořádá dobrovolník z řady rodičů. Že to ale tentokrát byla Jessica, která sama naplno pracuje a doma má 5 dětí, to mě nechalo stát v údivu. Úžasné ženy tady jsou. Jistě, má muže, který je v domácnosti a taky akceschopnou maminku, ale přesto tyhle odhodlané matky, které prostě nesedí s hlavou v klíně, jsou mým každodenním motorem. Místo ubrusů na stoly použila obyčejný papír, na každý stůl dala kelímek s pastelkami a maminky s dcerami si mohly vzájemně psát milé vzkazy nebo se navzájem namalovat. Tady to máte i s "muffinovským mastným flekem".
3. Děti jsou největším zdrojem slz ale i radosti. To víme všichni. Každý pátek odpoledne učím na jedné základní škole děti jógu. Většinou je to 45 minut chaosu, protože - co si budem povídat - v pátek odpoledne už chtějí děcka akorát vylítnout ven. Když pak ale těch 10 bláznivých stvoření člověk vidí v meditační poloze se zavřenýma očima, jak soustředěně poslouchají příjemnou hudbu, říkám si, že není lepších pět minut v tomto dni. Pro mě, i pro ně.
4. Paní za pokladnou, která mi pochválila novou barvu vlasů. Tak co může být přízemnějšího a zároveň pro ženu víc potěšujícího, že? Celkově se tady lidi chválí a upřímně nevím, jestli je to Amerikou nebo Jihem. Tady se běžně lidé oslovují jako baby, honey, love. A když to slyšíte za den třeba pětkrát - v tramvaji, v obchodě, ve škole, v kavárně, tak se pak na konci dne jen blaženě usmíváte. Teda já jo.
5. Majitel baru, kam jsme se jen tak s manželem po letech vydali na pivo. To, že ten den bylo úterý a že majitel vyhlásil na úterky happy hours na čerstvé ústřice, což tedy znamená poloviční cenu, pro nás bylo milým překvapením. Ústřice, které jsou v Evropě známkou luxusu, jsou tady v blízkosti Mexického zálivu, běžným sortimentem. A neservírují se jen v pětihvězdičkových restauracích na bílých ubrusech. Tady se zásadně objednává po tuctech a přinesou je naskládané na ledu na plechovém tácu. U vedlejšího stolu je ze skořápek srkala skupinka vysokoškoláků. Osm dolarů za tucet, to je přece cena! A tak s nostalgií vzpomínám na svá studentská léta. Někdo má nakládaný hermelín, někdo ústřice.
Doufám, že únor bude stejně milý, a to i k vám všem.
