Co se děje v Americe - odkazy, které vám pomohou se zorientovat

Nedá se otočit hlava před tím, co se kolem nás děje. I když bychom si to někdy moc přáli - mít na chvíli klid od všech těch šílených zpráv - pokud máme alespoň trochu svědomí, trochu zájmu a porozumění, stejně pořád budeme klikat na zprávy s hořlavými titulky.

Neworleanský pietní protest na podporu rovného postavení Afroameričanů.

Máme už víc než měsíc prázdniny a pokud jsem si myslela, že letošní jaro ve výjimečnosti událostí nic nepředčí, spletla jsem se. Nejprve koronavirus, děti doma, velké stresy, co bude s prací, s budoucností, a pak protesty a násilnosti v ulicích. Téma, které, si myslím, je českému čtenáři na hony vzdálené, ale přesto je jakožto typický Čech každý odborník na otázky rasismu a americké historie.

Když jsme v polovině května streamovali tento rozhovor pro Youtube kanál festivalu Hradecký Slunovrat, jeden z diváků poslal dotaz, zda je v Americe rasismus. Trochu jsem se přímé odpovědi chtěla vyhnout, protože na tak složitou otázku není v takovém rozhovoru prostor a není nic horšího, než zjednodušovat a zobecňovat.

Tady na blogu je prostoru trochu více, a tak dnes se připravte na trochu víc odkazů a příběhů v jednom, než tady bývá zvykem.

Rasismus se tady v Americe a v New Orleansu docela určitě rovná chudobě, v tomto videu, na které jsem narazila před několika týdny, je nádherně vysvětleno něco, čemu se říká systémový rasismus. To, že když se narodíte jako Afroameričan, máte v životě tolik překážek, že dostat se na stejné místo jako Váš bílý kamarád, vyžaduje mnohonásobné úsilí. Ve zkratce pro ty, kteří nerozumí anglicky. Jste-li Afroameričan, bydlíte zřejmě v černošské čtvrti. Ta je chudší než sousední bělošská. Škola, kam spadají Vaše děti, je státní, financovaná z daní, jejichž výše závisí na výši výdělků obyvatel Vaší čtvrti, takže černošská, čili chudší čtvrť má méně peněz, méně peněz jde do škol, je méně pomůcek, méně kvalitních učitelů atd. atp. Máte-li špatné vzdělání, nedostanete se na dobrou střední školu a tedy zřejmě ani ne na dobrou vysokou školu. Tolik jen ve zkratce.

Neworleanští umělci reagují na dění v ulicích.

Samozřejmě v USA existuje střední i vyšší střední třída tvořená černošským obyvatelstvem, za jejich osudy a úspěchem je ale mnohem tvrdší práce, mnohem víc odříkání, víc narážení do zdi. Skvěle historii černošských čtvrtí shrnul kolega Tomáš Lindner ve článku Miliony kroků v Respektu.

Všichni v New Orleansu, včetně nejmenších dětí, znají jméno Ruby Bridges. Holčička, která jako šestiletá vstoupila jako první černoška do bělošské školy. Její rodiče se zařekli, že už se nenechají vláčet jižanskou segregací, nechali dceru projít náročným testováním, aby se dostala do lepší školy v době, kdy segregace už byla sice protizákonní, ale pořád běžně praktikovaná záležitost. Známé jsou její vzpomínky na první dny, před školou stály zástupy protestujících rodičů s rasistickými plakáty, kteří na ni pořvávali do negrů. Ona tehdy jako malé dítě vůbec nechápala, co se děje, myslela si, že množství lidí a přítomnost policistů znamená nějakou oslavu, připomínalo jí to oslavu karnevalu Mardi Gras.         

Stejně na svůj první den ve smíšené škole vzpomíná jiná žena - Leona Tate, i ona patřila k šestici prvních Afroameričanů v bělošských školách. Bylo to v roce 1960, rok předtím, než se narodila má maminka, žádná daleká historie. V tomto odkazu s jejím příběhem na stránkách projektu "Nola beings" si můžete prohlídnout její fotku s delším popiskem.

Za poslední měsíc jsem vedla desítky rozhovorů na téma rasismu, na téma toho, jak se chovají černí, bílí, Češi, Romové. Viděla jsem lidi z New Orleansu protestovat, společně promlouvat k sobě, že takto to dál nejde, proklamovat slova o lepší budoucnosti, ale i popírat problém rasismu. Amerika zdaleka není vyrovnaná se svou minulostí. Pokud můžete, pusťte si film Just Mercy, o kterém jsem se už na blogu dříve zmiňovala. Životní příběh právníka Bryana Stevensona, který se rozhodl přestěhovat se z klidnějšího severu na konzervativní Jih, aby nabízel právní služby nespravedlivě odsouzeným černochům. V tomto videu mluví přímo Bryan Stevenson o tom, jak to v Americe s rasovou nerovností chodí a je to fascinující a velmi otevřený talk. 

Za jeho kariéru jeho organizace Equal Justice Initiative pomohla k osvobození nejméně 130 nespravedlivě odsouzených k trestu smrti. V poslední době v médiích nejvíce rezonoval příběh muže z Alabamy - Anthony Ray Hintona, který se dostal z vězení po neuvěřitelných 28 letech. Po svém propuštění Hinton pro média řekl například toto: "Černí muži jsou zatýkáni jen pro to, že jsou černí." A varuje ostatní Afroameričany. Podle něj jeden z žalobců na jeho adresu prohlásil: "I když jsme nedostali toho správného, alespoň jsme dostali jednoho z ulice. Tím jedním myslel jednoho černého chlapa, pouze to neřekl naplno." Nám Evropanům se může zdát, že segregaci a vysokou míru rasismu už má USA vyřešenou. Bryan Stevenson často upozorňujete na to, že je to téma, které nejen že není vyřešené, ale že se k rasismu společnost staví jako k něčemu, co je nezajímá, co se jí netýká. A to je ten největší problém.

Jiný obraz vystavený v centru New Orleansu zachycující zavražděného George Floyda.

Cestou domů z pietního protestu. Plakát požadující spravedlnost pro Breannu Taylor, Afroameričanku zastřelenou policisty při neohlášené domovní prohlídce.

Pro Seznam zprávy jsem před několika týdny napsala taky svou osobní zkušenost. Za více než 10 let života tady jsem zažila mnoho situací, kdy lidé okolo mě měli rasistické poznámky a jen proto, že já jsem stejné barvy pleti, čekali ode mě souhlasné přikyvování. Nedočkali se.

"Hned v předškolním roce, tedy když dceři a spolužákům bylo pět let, poprvé probírali téma Martina Luthera Kinga, zastřeleného černošského aktivisty. Ze školy přinesla pracovní listy, které vzhledem k jejich věku jednoduše vysvětlovaly, že bojoval za to, aby všichni měli stejná práva. Zanedlouho si ve školní knihovně půjčila životopis Ruby Bridges. Holčičky – neworleanské rodačky – která jako šestiletá nastoupila jako první Afroameričanka do bělošské školy v Louisianě, až do té doby přísně segregované.

Společně jsme si četly příběhy o tom, jak na ni rodiče spolužáků před školou pokřikovali, aby se vrátila tam, kam patří, anebo o tom, jak byla ve třídě samotná, protože rodiče spolužáků si nepřáli, aby jejich děti byly ve stejné místnosti s negrem. Dcera vůbec nechápala, o čem ten příběh vypráví. Navíc když nejoblíbenější Disneyova princezna a panenka naší dcery v té době byla Tiana, tedy černoška z pohádky Princezna a žabák. „Proč by nemohla být Karsyn v naší třídě?“ ptala se mě zmatená pětiletá Ela, pro niž mimochodem zmíněná kamarádka Karsyn nemá pleť černou, ale hnědou. Pojem „černý člověk“ prostě dítě samo od sebe nezná.

Mimochodem maminka spolužačky Karsyn je k tématu rasismu otevřená. Zúčastnila se i průvodu „Black Lives Matter“ a se svou osmiletou dcerou se baví zcela otevřeně, kdykoli se zeptá. „Zatím se naštěstí Karsyn s žádnou formou rasismu nesetkala, ale už párkrát se mě ptala, proč nemůže mít stejné vlasy jako ostatní holky ve třídě. A tak si povídáme o tom, že je jiná, dáváme jí vědět, že je stejně inteligentní a krásná jako ostatní spolužačky. Chceme, aby se cítila hrdá na své kudrlinky a barvu své kůže. Chci, aby věděla, že ne všichni vypadáme stejně, ale jsme si všichni rovni,“ říká Candice, která má ještě dvouletého syna a v souvislosti s tím, co se teď v ulicích odehrává, má i o něj obavy. Oceňuje, že školy vyprávějí příběhy z historie, které mají dětem tuto problematiku přibližovat. Ale ráda by to viděla častěji a systematičtěji."

Celý článek najdete tady.

Když se mě v nějakém jiném rozhovoru ptali, zda si myslím, že protesty něco změní, odpověděla jsem, že určitě nezmění v dohledné době. Bude trvat ještě moc dlouho, než budou Spojené státy, ale i jiné státy včetně Česka tolerantní společností bez přešlapů. Když se na to stejné ptám jednoho černošského známého, překvapuje mě svým optimismem. Tohle je alespoň začátek nějaké nové diskuze, a ta je zase na začátku změn, říká.

(1)

Čtěte dál