Jak mít Díkůvzdání každý den

Říkat díky za každý den. Za to, že tu dvanáctihodinovku, někdy i šestnáctku, ba i čtyřiadvacítku zvládnu. Říkat díky za to, co hezkého se mi přihodí, koho ten den potkám. Děkovat za teplo či chlad, déšť nebo sníh. Za vůni kávy a teplého štrůdlu. Díkůvzdání může být svátek kohokoli a kdykoli.

V Americe se děkuje dnes a dělá se to všemožně. V naší rodině slavíme dvakrát. Jednou v poledne s americkou rodinou se vším tím pravým - krocanem, šunkou, sladkými bramborami, sýrovými makarónami a pekanovým pájem. Miluju to každoroční setkání u švagrové, kdy se její rozvedení rodiče popichují a vytahují sto let staré historky a přednášejí je samozřejmě jižanským akcentem, takže můžu zcela bez studu říct, že rozumím každému třetímu slovu. Když děti běhají po zahradě, protože i koncem listopadu bývá hezky a poměrně teplo. Už jsem si zvykla i na řvoucí televizi a dlouhý newyorský Macy's průvod a taky americký fotbal, bez kterého by hlavní americký svátek nemohl existovat. A už se v předvečer těším i na to, až americká babička (maminka švagrové) vybalí všechny možné reklamní katalogy a letáky a ty slavnostně s červenou fixou předá všem členům rodiny. Aby kroužkovali, co chtějí. Hned další den totiž oficiálně vypukne vánoční šílenství a musí se nakupovat desítky naprosto zbytečných dárků. Na tom Amerika stojí a padá.

A další oslavu máme doma s několika dalšími kamarády, kteří jsou na tom stejně jako my. Cizinci v nové zemi bez další rodiny. A tak jsme si rodinou navzájem. Uděláme bramborový salát, řízky, turecký burek a budem zas vděční, že se tu - daleko od domova a blízkých - máme.

Za všechny tyhle momenty si v duchu děkuju už teď. Za to, jak dlouhou cestu jsem ušla, abych to všechno přijala jako fakt, jako dar. Z každého jiného života, od každého člověka se můžeme něco naučit, naučit se respektovat, chápat. Mít radost, že jsem se mohla ocitnout právě tady. V tom potrhlém městě New Orleans, kde se třeba začátek svátků slavil už ve středu tak, že na pěti různých místech se vydávalo jedno z nejtypičtějších zdejších jídel - červené fazole s rýží. Jen tak, všem. Žádná charita pro bezdomovce a chudé (i když zřejmě právě ti této akce využili nejvíc). Prostě oběd zdarma na začátek svátků.

Já už si vytvořila takovou svou malou tradici - ke svátečnímu stolu nosím pumpkin (dýňový) cheese cake. Nádhernou oranžovou věc s krémem a pekanovými ořechy nahoře, provoněnou několika kapkami bourbonu. Recept, který střežím. Je z New Orleansu. Od milé Kathy, maminky kamaráda Gregoryho (kterého ovšem všichni familiérně oslovujeme Gregouši). Gregory kdysi dávno v Praze potkal Báru, naučil se skvěle česky a teď žijí tady. Jeho maminka je úžasná kuchařka, představitelka zlaté jižanské kuchyně. A tak se těším, až jí zase příště, až ji potkám, budu tlumočit slova chvály od všech, kteří můj-její dort ochutnali.

Nejsem sice food blogerka, ale jídlo se v New Orleansu skutečně vynechat nedá. A tak přidám recept na stránky Facebooku a Instagram. Najdete tady pod jménem blogu Doma v Nola. Dejte like a sdílejte, ať si tuhle dobrotu může udělat co nejvíc lidí. Vždyť úroda dýní je letos veliká, což? 

(3)

Čtěte dál

Být mámou v cizině a kde hledat pomoc, když babička je daleko.

Už tři týdny píšu tento blog. Vždycky začnu a než vlastně dopíšu víc než pár vět, skončím. Protože nemám energii. Nejdřív nemocné jedno dítě - myslela jsem, že jsou to zoubky, protože skoro ve dvou letech ještě chybějí všechny špičáky, ale po čtyřech dnech horečky a následné vyrážce jsem si zahrála na doktora (samozřejmě po předchozí návštěvě skutečné doktorky, která řekla, to je virus, nic nezmůžu) a diagnostikovala šestou nemoc. A aby toho nebylo málo, přišla starší dcera o pár dní později s nějakým střevním virem.

foto: Wokandapix, Pixabay

Popisovat, jak bezmocně se člověk cítí, když mu dítě týden vkuse pláče, nemá o nic zájem, nejí a téměř nepije, je asi zbytečné. Kdo má sám děti, velmi rozumí. Když je na to všechno člověk sám, je to o to těžší. Ano, manžel pomůže, ale musí se postarat o starší dceru a hlavně ta malá chce v nemoci hlavně maminku. Takže maminka - proměněná z té vlídné osoby, každé přání splňující, se po několika dnech mění na nervózní a nepříjemnou kreaturu, které je nejlepší se velkým obloukem vyhnout. V takové momenty - kdy je člověk oslaben a bolí ho doslova celé tělo - pak nastávají momenty, kdy si říká, co já tady vlastně dělám. Osamělá, bez pomoci.

Moc dobře vím, že v tom nejsem sama, ale nedá se říct, že by mě to uklidnilo. A tak žiju s vědomím, že dvě babičky, které by si velmi rády užily svou roli, jsou vzdálené nejméně 10 000 mil a utěšit mohou tak maximálně po telefonu.

Možná jsem našla pár cest, kudy se vydat, když taková krize nastane.

1. Mít okruh několika nejbližších kamarádek, kterým stačí poslat sms, dotaz a ony jsou vždycky ochotné hned utěšit, poradit, správně nasměrovat. Ony mi v té dálce nahrazují babičku, tetu, sestru. Kdo tuhle roli plní pro vás?

2.  Pokud nikoho takového nemáte a žijete v cizině, rychle se alespoň po jedné porozhlédněte. Ať je to Češka nebo Hondurasanka, přece jen situaci pochopí líp než ona babička v Česku. Jiná země = jiné zdravotnictví = jiné postupy. Člověk je z toho kolikrát zmatený a pochopit, co se právě stalo na návštěvě lékaře, navíc pokud ještě jazyk nové země neovládáte stoprocentně, je někdy těžší než se zdá.

3. V těch nejtěžších chvilkách si opakuji několik manter, které mi docela vždycky pomůžou se dostat přes příštích 10, 15, 30 minut pláče. Nic netrvá věčně, všechno jednou skončí, ty zuby už za chvíli vyrostou. Dosaďte si cokoli. Myslet pozitivně i v těch nejhorších okamžicích, kdy není nikdo jiný okolo, má smysl.

4. Kafe, kafe, kafe. Samozřejmě. Vstáváte-li už několik týdnů mezi 4. a 5. ranní, buď se z vás brzy stane chodící zombie anebo tu zombie můžete alespoň zamaskovat opakovaným přísunem kofeinu.

Nejsou to žádné světoborné rady, ani nic nového, ale ani mně samotné neuškodí si tohle všechno připomenout a napsat na papír. Až bude zase zle, vrátím se sem. Pak se zhluboka nadechnu a nasadím utěšující hlas, i když bych v tento moment spíš potřebovala utěšit já.

Máte to taky tak? Co pomáhá vám? V jaké zemi žijete vy? Moc ráda si přečtu vaše zkušenosti a budu ráda za každé sdílení!

(0)

Čtěte dál

Neworleanský jazz aneb návrat k lidovce

Nepamatuju si, kdy přesně to bylo, ale muselo to být na prvním stupni základky. Dostala jsem za úkol v hudební nauce připravit si referát o New Orleansu. Úplně přesně si pamatuju na tu větu - kolébka jazzu. Ve velké hudebně vesnické školy visely na stěnách fotografie všech českých skladatelů - Smetana, Dvořák, Janáček, Novák (například od něj neznám jedinou skladbu, zato jméno Vítězslav Novák si od té doby přesně pamatuju). Byla to doba, kdy náplní hodin bylo učení se skladatelových životů nazpaměť, a to stejné s názvy jejich děl. Proč pro děti na prvním stupni se mě neptejte. Ten referát si ale fakt pamatuju.

Podruhé na vysoké - rozhodovala jsem se, že se vydám na nějaký zahraniční studijní pobyt. V nabídce USA byla města New York, New Orleans a Kansas City. V New Yorku bylo pouze 1 místo, tak, i když bych nejraději jela tam, jsem se pragmaticky rozhodla pro New Orleans, kde byla místa 4. Bylo rok po Katrině a ani to mě nijak neodradilo. Pohovor jsem zvládla a za pár měsíců vyjela. Dnes se na to koukám tak, že to byl osud a že mi New Orleans byl přihrán do života už v té 4. nebo 5. třídě. 

Kdybych se mohla do té hudebny vrátit dnes, pověsila bych vedle Dvořáka a Smetany třeba i Louise Armstronga nebo Ellise Marsalise. Neworleanské legendy, jazzmany, kteří mi tak přirostli k srdci, že mám pocit, že je znám od narození. S Ellisem Marsalisem jsem se v publiku setkala několikrát. Hraje téměř vždy na nějakém festivalu, je taková zdejší stálice, které si všichni - muzikanti i diváci - váží. Klavírista, který za svůj život natočil desítky alb, se tento měsíc dožívá 84 let. Když jsem jej před několika týdny oslovila s prosbou o rozhovor, vše bylo během několika dní domluveno. Sešli jsme se v "Centru hudby Ellise Marsalise", krásné moderní budově, kde se pořádají koncerty a hudební kurzy pro děti a mládež z blízkosti. Centrum stojí uprostřed čtvrti, které se přezdívá Musician village. Postavili ji dobrovolníci po Katrině a malebné domky se pronajímají výhradně muzikantům a jejich rodinám. Je kouzelné se tudy procházet - ráno i odpoledne odněkud zní nástroje - muzikanti musí cvičit každý den, to je jasná věc.

Ale zpátky k Ellisovi. Hodinový rozhovor jsem musela ukončit jen kvůli tomu, že na mě doma čekala dvouletá dcera procházející si právě šestou nemocí. Jinak bych s ním asi mluvila ještě hodin několik. Pomalé tempo  povídání starce se po 15 minutách proměnilo ve smršť vzpomínek. Jak už to bývá u starších lidí - přišly historky ze 40., 50. let, o tom, jak to dřív mezi muzikanty v New Orleans chodilo a jak jazzovou scénu proměnila 2. světová válka. Jaké je to hrát se svými dvěma slavnými syny (trumpetista Wynton a saxofonista Branford), o tom všem povídal a nehodlal přestat. Tolik energie. Na závěr jsem jej nesměle poprosila o zahrání něčeho krátkého pro rozhlasovou reportáž - když už seděl na pódiu po boku černého křídla značky Steinway - nemohlo to být jinak. A tak se pomalu otočil, jen jednou pinknul a řekl - that's it. To je vše. A tak jsem se usmála, jestli přece jen nemá něco delšího krátkého a pak už se nenechal znovu pobízet. Reportáž můžete najít od neděle ve vysílání Českého rozhlasu (nebo si ji dát v neděli v 9 ráno živě na Radiožurnálu) tady: Zápisník zahraničních zpravodajů. 

Co si pamatuju svou "klavírní dráhu", ukončenou střední školou, vždycky jsem chtěla umět hrát jazz. Mým vrcholem byl Ježkův Buggatti step. A tak jsem se panu Marsalisovi, který je jinak známý jako učitel mnoha generací jazzmanů, s touto tužbou svěřila. A přidala i to, že naučit se hrát jazz vlastně nebylo od koho, když člověk strávil dětství na venkově. A on mi dal jedno úžasné moudro. "Máte nějakou lidovou hudbu v České republice?" zeptal se. Odpověděla jsem, že jistě. "No tak tam musíte začít. Jazz je vlastně lidová hudba. Je to jediná americká lidová hudba." 

Když jsem se za pár minut vracela domů k nemocné dceři, pustila jsem si jazzové rádio a užívala si ty chvilky po tak vzácném setkání. New Orleans má jistě své mouchy, a není jich málo, ale lidé, na které tady člověk narazí, takové jsem jinde nepotkala.

(0)

Čtěte dál