pátek 26. února 2021

Únor v Americe

 Únor v Americe může vypadat všelijak. Ten neworleanský je většinou plný karnevalových aktivit a je to ten měsíc v roce, kdy nevíte, co dřív a kam dřív. Pokud tady máte děti školou povinné, víte, že únor je taky "Měsíc černošské historie". Tedy měsíc, kdy se ve školách klade důraz na učivo o významných Afroameričanech. 


 

Každý rok děti dostanou jiný projekt k vypracování, někdy jen přečíst si nějakou knihu, jindy koukají na film nebo přijdou domů s letáčky s vybranými lidmi. Cílem je podpořit černošské děti a uvědomit si, jaký mají původ, ale samozřejmě taky vzdělat bělošskou většinu. Měsíc černošské historie poznáte v knihkupectvích i při sledování televize. Dětské pořady mají najednou zařazeny právě díly věnující se černošským osobnostem. Více jsem o tom, jak vše už téměř před 100 lety vzniklo, psala v textu pro Seznam Zprávy.

 

"Mám teď před sebou seznam černošských osobností, který dostala má osmiletá dcera ve škole. Do konce týdne má odevzdat plakát s profilem jedné z nich. List obsahuje asi 100 jmen, je roztříděný podle toho, v čem jednotlivé ženy a muži vynikali. Spisovatelé, vynálezci, bojovníci za lidská práva, politici nebo muzikanti.

Když jména okem rychle přelétnu, sama se trochu zastydím, že většina z nich mi nic neříká. Co třeba takový George Washington Carver, takzvaný „burákový muž“, který za svůj život vymyslel okolo 100 různých výrobků z buráků? Anebo Sarah Breedlove Walkerová, známá jako první černošská milionářka, která udělala kariéru na kosmetických výrobcích pro ženy její rasy? Říkají vám něco jména jako Nancy Wilsonová, Nat King Cole, Lewis Latimer nebo Ruby Bridgesová?"

 

Ať si vygooglujete kohokoliv z tohoto jen velmi krátkého seznamu, myslím, že budete každým příběhem dost překvapení. Je mi jasné, že téma afroamerické historie není úplně blízké českému čtenáři, ale jakmile se začtete, začne vás fascinovat. Na těchto stránkách jsou například detailní a přehledné materiály k různým tématům, které se dají použít i ve školách. Třeba tady jsou nějací učitelé a učitelky nebo zkrátka rodiče, kteří témata rasismu, otroctví, rozvnoprávnosti a respektu k druhým budou chtít doma probrat. Dejte mi pak určitě vědět, jak k tomu přistupujete právě vy a jak reagují vaše děti. Ptají se, proč vypadají jejich spolužáci jinak? Anebo proč jsou ony samotné jiné?



Nedávno jsem dostala nádherný dopis od známého, který po asi dvou letech, co má doma v knihovně založenu mou knihu Doma v Nola, si ji konečně přečetl. Napsal kromě tolika krásných "knižních vyznání" taky to, že jej překvapilo, že je na začátku knihy několik kapitol na téma Afroameričanů a že se podivil, cože jsem se to v New Orleans stala za aktivistku. Pár dní jsem pak nad tím detailem přemýšlela. Jsem opravdu ta novinářka aktivistka? Která má názor předem a podle toho píše? Nemyslím si. Když ale žijete v místě a ve státě, kde jsou tato témata denně přítomná v životě lidí, kdy generace černochů jsou poznamenané segregací, o otroctví ani nemluvě, je celkem přirozené, že se o to budete zajímat, budete chtít objevovat a vzdělávat se víc. Když pak máte děti, které chodí domů s různými otázkami ohledně barvy pleti svých kamarádů, když je vezmete na výlet na nejbližší plantáž, musíte mít podle mě předem připravenu odpověď. Svůj text na Seznam Zprávách uzavírám takto: 

 

"Má Ela si asi i kvůli jménu vybrala Ellu Fitzgeraldovou. Začítává se do jejího příběhu a k tomu nám hraje její první hit „A-Tisket, A-Tasket“ z roku 1938. „Ella Fitzgerald byla první královnou jazzu,“ čte mi nahlas Ela z dětské knížky a hned vykřikuje. „Mami, já chci být také královnou jazzu. První českou královnou jazzu,“ směje se a začne zpívat. Proč ne. Měsíc černošské historie plní účel i v naší rodině. Inspiruje, dává nápady, nechává děti snít."

 

To, že poslední měsíc doma nehraje skoro nic jiného než alba Elly Fitzgerald mě činí nadmíru šťastnou, co vám budu povídat. 

 

--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 


úterý 23. února 2021

"Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," poznamenává Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně

Monika Zgustová, spisovatelka českého původu, která žije od 80. let v Barceloně. Do španělštiny a katalánštiny překládá české autory - mimo jiné Bohumila Hrabala, Václava Havla nebo Jaroslava Seiferta. Poprvé jsem ji jako autorku zaregistrovala před 5 lety, kdy vyšel v češtině její román Růže pro Stalina. Tu knihu jsem si několik měsíců poté, co vyšla, vezla s sebou před oceán a už ji mezitím zase odvezla zpátky do Čech, aby kolovala rodinou, všem jsem ji doporučovala. Audio se můžete pustit kliknutím sem.

 

foto: Drew Stevens

Biografický román o Stalinově dceři Světlaně Allilujevové mě naprosto strhnul. Nedávno vyšla nová kniha rozhovorů s ženami, které si prošly gulagy - Oblečené k tanci na sněhu. Silná témata a silné ženy. "Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," říká k tomu v rozhovoru Monika.

Za ženami, které komunistický režim odsoudil k životu v gulagu, jezdila nejen do jejich moskevských bytů, ale s některými se sešla i v Londýně nebo Paříži, kam emigrovaly. Jsou to všechno vlastně stejné příběhy a přitom tak jiné. Smutné, strhující, těžké a přitom plné naděje.

Tady je ukázka začátku jednoho z rozhovorů:

"Valentina je jedna z posledních žen, které v Moskvě navštívím, a za tím účelem pojedu na moskevské předměstí, kde žije. Vstávám velice brzy, protože musím jet metrem až za město a poté pokračovat příměstským vlakem, který nejezdí často a nemá pravidelný jízdní řád.

 

 Zdá se, že do Ščerbinky nikdy nedorazím, a tak to vzdávám. Posadím se na lavičku v parku, který obklopuje palác Caricyno, a volám paní Valentině, abych jí oznámila, že schůzku ruším.

 

 "Ale proč, moje zlatá? Proč, drahoušku?"

 

"Nemůžu k Vám dojet, nejde žádný vlak."

 

"Vy jste spisovatelka, že, krasavice moje?"

 

"Snažím se o to."

 

"A chcete napsat knihu?"

 

"Ano."

 

"A vy myslíte, že ta kniha spadne z nebe? Že se napíše sama? Podívejte, moje milá, když někdo po něčem opravdu touží, musí si za tím jít. Stůj co stůj! Jinak v životě nic nedokážete. Pokud vás od mé návštěvy odradí první překážka, zůstaňte raději doma a nic si neplánujte."

 

Se sklopenou hlavou zahanbeně čekám víc než dvě hodiny na nástupišti bičovaném vlhkým podzimním větrem a za zimní teploty, abych nastoupila do prvního vlaku, který jede do Ščerbinky." 

 

 
Jak se Monika po tomto telefonátu cítila a jak rozhovor nakonec dopadl? I na to se ptám v podcastu Doma v Nola. Povídání s Monikou Zgustovou pro mě bylo něco jako terapie. Žena, která jako teenager s rodiči emigrovala přes Indii do USA, a pak si vybrala pro svůj život Španělsko, působí jako typický příklad kosmopolitního člověka. Kdyby právě nebyla pandemie, trávila by měsíc v New Yorku, kam pravidelně jezdí učit a nasávat Ameriku. Možná taky psát. 

 

Po příjezdu do Španělska jako začínající novinářka při rozhovoru o lingvistických otázkách v Baskicku s univerzitní profesorkou Miren Azkarate. V San Sebastiánu v 80. letech.



My dvě už máme naplánované kafe někde "na cestě". Pro vás je tady pozitivní rozhovor taky o tom, jak nepropadat zbytečným chmurům. A jak slibuju v závěru, tady je odkaz na jeden jazzový koncert, který vás na hodinku přenese úplně jinam.

--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 

středa 3. února 2021

PODCAST #13: "Němci se za sebe umí prát a prosadit si svoje. Ráda bych si tu schopnost odtud jednou odvezla," přeje si novinářka a dokumentaristka Veronika Jonášová

V Berlíně by chtěl žít každý, mohli bychom parafrázovat slavné Cimrmany. Oblíbené město umělců, architektů, muzikantů a kreativců všeho druhu. Je to město, které ač velmi blízko českým hranicím, je už tak světové. V podcastu si tentokrát povídám s novinářkou, dokumentaristkou a spisovatelkou Veronikou Jonášovou o životě tam a také o nové knize Zeď mezi námi, kterou společně s dalšími autory napsala. Audio si můžete pustit kliknutím sem.

 


V předmluvě knihy se mimo jiné píše: "Dnešní „emigranti“ už zdaleka neprožívají taková dramata a nejistotu jako jejich rodiče a prarodiče. Jdou z jedné svobodné země do jiné, kdy hranice mezi nimi existuje prakticky už jen na mapě. Nedávná omezení kvůli pandemii koronaviru nám však připomínají, že nic není samozřejmé. Staré zdi padají, nové se mohou kdykoli znovu stavět." A tak jsem se Veroniky zeptala, jaké jsou ty zdi naší generace. Co stojí mezi Němci a Čechy v této prazvláštní době? A jak se žije jejich české rodině v Berlíně, který je už téměř rok "uzavřen"?

 

 

Veronika žije společně se svým mužem Martinem, zpravodajem ČT v Německu, a dvěma dětmi už 5 let. Je to jejich druhý pracovní pobyt tam. Koronavirová krize jim trochu narušila plány, když se omezilo přeshraniční cestování. I když je to z Berlína do její rodné Prahy stejně jako z Ostravy, hranice najednou znovu znamenají pomyslnou zeď. Veronika nedávno napsala společně s dalšími autory knihu rozhovorů o Češích žijících v Německu a Němcích v Česku. Téma jako stvořené pro můj podcast.

 

Veronika s jazzovou zpěvačkou Martinou Barta

 

Povídáme si o knize, zajímavých osobnostech v ní, o životě její rodiny v současném Německu, o tom, zda se náš západní soused o Česko zajímá a proč jsme tak jiní. Dostaly jsme se i k tématu, které nás dvě osobně spojuje - a to je pátrání po německých předcích. Veronika se pustila do zjišťování okolností, při kterých zemřel v poválečné době její prapradědeček a mnohé zjistila od historika Martina Hájka, o kterém v podcastu mluvíme.

 

Praprababička Hedvika, po jejímž osudu Veronika pátrá



 

Pro mě nesmírně zajímavý, příjemný a poučný rozhovor. Snad bude stejně bavit i vás.




--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

PODCAST #12: Co se nevešlo do novin - První dámy USA v historii a dnes

Spojené státy mají nového prezidenta a novou první dámu. K manželům Bidenovým teď směřují oči nejen celé Ameriky, ale i celého světa. Dnešní díl podcastu Doma v Nola nebude příběhem jednoho Čecha či Češky.

Když mi zůstal po prezidentsko-inaugurační zimní zpravodajské smršti zajímavý materiál o prvních dámách, řekla jsem si, že jej nenechám ležet jen tak v počítači, ale že by vás krátké shrnutí či hodnocení toho, jakou práci mají na starosti první dámy, mohlo zajímat. A tak tady je dnešní díl na téma americké první dámy. Audio si můžete pustit kliknutím sem.

 

Foto: René DeAnda on Unsplash 

 

V Bílém domě střídá Melanii Trump, bývalou modelku, univerzitní učitelka Jill Biden. Změna to bude na první pohled obrovská. Od Melanie se možná na začátku neočekávalo až tolik. Pěkná tvář, doplněk svého muže. Na druhou stranu kvůli jejímu evropskému původu na začátku prezidentování Donalda Trumpa zaznívaly názory, že její příběh pomůže milionům konzervativních Američanů pochopit složité osudy imigrantů. Nestalo se, ba možná stalo se právě naopak. Byla ještě více potichu, než se čekalo. Profesorka Christine Day vyučuje politologii a historii ženského hnutí na mé americké alma mater - University of New Orleans. Ptala jsem se jí nejen na Melanii Trump. 

O prvních dámách z hlediska módy v druhé půlce pořadu s novinářkou, zástupkyní šéfredaktora časopisu Forbes Irenou Cápovou.


Těším se na příště, můžete mě sledovat na Facebooku i Instagramu pod jménem Doma v Nola, děkuji za vzkazy, které píšete a pokud Vás zajímá nějaké téma, země nebo osobnost, dejte vědět. Inspirace není nikdy dost. 



pondělí 1. února 2021

Kdy jste naposledy zavolali babičce a dědovi?

Tohle téma vlastně nemá nic společného s New Orleansem. I když. Pokud bych žila v Česku, asi by to nebylo vůbec téma, protože bych byla v blízkosti a nejenže bych prarodiče mohla vídat (teď v době covidu snad alespoň z okna), ale taky bych jim mohla zavolat bez dlouhého plánování.

 

 

Mám strašně velké štěstí, že babičku a dědu ještě mám. Jsou úžasní. Jsou to lidé, kteří si život oddřeli, kteří jsou dodnes nejšťastnější, když můžou vykonávat smysluplnou práci. Takže pokud je venku jen trochu snesitelně, najdete mého sedmaosmdesátiletého dědu zásadně venku. Buď v jeho stolařské dílně, kde má pořád něco důležitého na práci a kde to voní dřevem a piliny jsou úplně všude, anebo zrovna sype slepicím a počítá vajíčka. Babička zase neustále něco přesazuje, stěžuje si, že už to není, co to bývalo a jindy se zas raduje, co jí právě rozkvetlo. V dobách zimních měsíců zase pořád suší jabka nebo loupe ořechy. Nic nechutná tak, jako její křížaly a jako vánoční fazolová polévka z babiččiných obřích fazolí, které se každý rok plazí po dřevěných tyčkách vyrobených dědou. 

 

Strašně jim závidím ten jejich život. Obklopení stromy, kytkami a širokou rodinou, která vždycky pomůže a zařídí, co potřebují.

 

O víkendu jsem na ně zase myslela. Malá Ada měla narozeniny, já jí vázala kytičku z toho, co mám zrovna na zahradě. Lásku ke kytkám a hlíně mám od babičky Jarky. Pokaždé, když jí volám, nezapomenu zmínit, co zrovna kvete u nás, na čem mám zrovna plíseň či mšice a i když vím, co s tím dělat, nebo bych si to mohla jednoduše vygooglovat, zeptám se jí, co s tím. Dám jí prostor mě poučit, protože toho chci prostě slyšet co nejvíc. Slyšet, jak to dělala celý život ona. Jak se to ona musela všechno naučit sama. Bez Googlu. Poslouchám, jak vychovala 5 dětí, starala se o přestárlé rodiče svého muže, zatímco on, aby uživil rodinu, byl pořád fuč. O tom, jak když si moje maminka jako malá zlomila ruku, vzala ji na záda a autobusem odvezla do opavské nemocnice. Žádné auto, žádné telefony. O tom, jak vyrostla v bídě a o tom, jak si jedna její sestra vzala ve Zlíně jakéhosi pana Baťu. Babička to neví, ale já si naše rozhovory poslední dobou nahrávám. S druhou babičkou Hedvikou jsem to neudělala  a když jsem její vyprávění, které jsem měla pečlivě zaznamenané na papíře, při jednom stěhování ztratila, chtěla jsem si nafackovat. 


Když žijete někde, kde máte sedmihodinový časový posun, znamená to, že musíte sakra myslet na to, že chcete volat prarodičům. Mají své rituály a já vím, že po 7. hodině večerní českého času už se jim nedovolám. Každý z nich se zavře ve svém pokoji a sleduje si své zprávy a další program. Takže mám jedinou možnost hned ráno, než začne náš den. Což je ale zase ne úplně praktické v ranním shonu, a tak je těch telefonátů mnohem míň, než by mělo.

 

Dnes jsem si ale vzpomněla hned v sedm a snad jim zlepšila den. Nikdy nezapomenou pozdravit celou širokou rodinu, nikdy se nezapomenou zeptat, jaké je počasí a já zase jich, kolik dnes slepice snesly vajec a jestli je ještě venku sníh nebo ne. 


A tak se vás chci zeptat, kdy jste naposledy babičce a dědovi volali vy?

Instagram