Tak určitě. Všichni vcházíme do nového roku plní očekávání a předsevzetí. Letos je to prý ještě vážnější - zároveň jsme totiž načali nové desetiletí a údajně si kvůli tomu dáváme o to víc závazků. Upřímně, já nejsem z těch, kteří mají takové výzvy od určitého data v oblibě. Vloni jsem si v článku "V roce 2019 budu ... aneb pohádka o předsevzetích" slíbila, že budu například pravidelně chodit poslouchat živý jazz anebo že budu učit manžela česky.
Snaha na začátku byla a možná tak do dubna mi opětovné naléhání k obému vydrželo. Při zpětném pročítání článku si teď ale uvědomuji, že něco se mi dodržet povedlo. Určitě nakupuju mnohem méně nepotřebného a naučila jsem se pár technik, jak se nenechat vytočit kdečím. Věřím, že každému z vás se něco důležitého vloni povedlo.
Těch všemožných motivačních novoročních článků se z kraje roku vynořilo tolik, že mě mnohokrát napadlo, kde každý bere ten takzvaný patent na rozum a kde se rodí všechny ty rádoby motivační citáty, které nás mají probrat z letargie, motivovat nás k výkonům nebo naopak k nicnedělání a k čemu nám všem ty rady jsou. Člověk přece sám sebe zná nejlíp a moc dobře ví, jak funguje. Budou mu všechna ta "stories" z Instagramu atd. vůbec k něčemu? Nestávají se z toho všeho už jen prázdné fráze?
V televizi jsem nedávno během pauzy basketbalového zápasu zahlédla reklamu na pivo, která citovala něco ve smyslu: vyražte ven, běžte do baru, běžte do těch "originálních, původních" sociálních sítí. A tenhle vzkaz se mi dost zalíbil! Ne že by byla televizní reklama tím, co nebo koho poslouchám, ale uvědomila jsem si, že vyrazit mezi lidi je pro mnoho z nás stále větším luxusem, že máme pokaždé nějakou výmluvu, proč zrovna dnes ne, a že je dost pohodlnější zase strávit večer u Netflixu nebo s telefonem v ruce. A přitom přece společnost blízkých, kamarádů a nové zážitky jsou tím životním motorem každého z nás.
Tak co vy? Leden skoro za námi. Tady jsou mé momenty, díky kterým bylo dobře. A tak jim říkám "Lednová terapie". Rozmazlujte se, zavolejte kamarádce, zajděte si na pivo!
- Oběd s mým Turkem v Parkway. Legendární místo, které tady stojí asi 100 let, my tady měli první rande a o pár let později tady obědvali i manželé Obamovi. Chodíme zásadně na krevetový poboy, sendvič se smaženými krevetami, za kterým je skvělá story (o ní někdy příště).
- Sobotní rande s mojí malou Turkyní. Každoroční školní akce Muffins with mom je snad rok od roka lepší. Letošní téma "Snídaně u Tiffanyho" nás nalákalo k holčičímu fintění hned po ránu. Perly (umělé bílé korálky z Mardi Gras), velké brýle, dlouhé rukavice, péřové boa. Babičky, které toho rána dobrovolničily, prohrabaly doma své šperkovnice a vše, co mohly, přinesly. Holky od předškoláka do 5. třídy se pak společně s maminkami nastrojily na společné foto.
- Dokončený projekt do školy. No jo, co si budem povídat, některé školní úkoly jsou spíš pro rodiče. Takzvaný "Flat Stanley" (Placatý Stanley) je projekt, kdy rodiče musí poslat papírovou figurku někam do cizího města nebo pokud možno jiné země, adresát jej musí vzít na nějaká zajímavá místa a vyfotit. Pak fotky pošle na adresu školy a děti se tak učí názorně zeměpis. Kamarát Murat nedávno letěl do Súdánu, a tak jsme mu Stanleyho přibalili do kufru. Na fotce místní žena s čerstvým černým čajem, který se prý v Súdánu prodává na každém rohu. Afriku myslím zatím nikdo jiný ve třídě neměl.
- Kino asi po roce. V New Orleansu je pár nezávislých kin a o tom, že mají mnohem lepší atmosféru než velké v obchodních centrech, není pochyb. Oblíbili jsme si Broad Theater. Hned u vchodu malý bar s jídlem. Na druhé straně větší bar s občerstvením. Sklenku vína nebo načepovaného piva si můžete vzít s sebou do sálu. Plánovali jsme jít na válečný 1917, ale v sobotu večer už bylo vyprodáno. Smůla pro nás, ale zároveň pocit radosti, že tahle nezávislá kina fungují a mají plno! A tak jsme skončili na filmu Just Mercy (v Česku bude od března jako Obhájce nevinných). Surový příběh z Alabamy 80. let. Nespravedlnost, rasismus, neuvěřitelná zlost nad prací soudů a policie. Myslím, že se k tomuto příběhu ještě na blogu vrátím.
- Procházka v mrazivém dni v malebném městečku Covington. Malá americká města mají své kouzlo. Dá se v nich chodit pěšky!!! Na takzvaném Northshore, tedy severní straně jezera Pontchartrain, přes které vede nejdelší most na světě, je mnohem víc zeleně než u nás ve městě. Mnohem víc státních parků a i Covington je parky obklopen. Cesta k jednomu z nich vede nádhernou ulicí. Vysvětlit dětem, že je ovšem v 5 stupních dobré mít na sobě bundu, šál, čepici a možná i rukavice, stálo tedy dost úsilí a několik scén. Holt na to tady nejsme zvyklí.
- Vtípkování není nikdy dost. Tato koláž, kterou dalo na své stránky Muzeum Louise Armstronga sídlící v New Yorku (odkaz na muzeum tady), ukazuje naši neworleanskou legendu, jak by možná vypadala jeho sebeprezentace v dnešní době. Čemu jste se zasmáli naposledy vy?
