7 věcí, které jste nevěděli o amerických plantážích a otrocích

Když se řekne americký Jih, plantáže budou v seznamu toho, co si představíte, určitě na jednom z předních míst. Plantáže, které jsou nechvalně známé tím, že na přilehlých pozemcích dřeli otroci, jsou rozesety po celém Jihu. Nejen v Louisianě, ale i v Alabamě, Mississippi, Virginii nebo Georgii.

Plantáží v okolí New Orleansu je mnoho, nejvíce jich je na takzvané River Road asi hodinu cesty z města. Několik stovek metrů od sebe stojí zachovalé stavby, které dnes slouží jako muzea nebo dějiště různých oslav (ano, místo, které má pohnutou otrokářskou historii, si můžete zarezervovat například pro oslavu svateb apod.). 

Plantáž Destrehan je považována za jednu z nejstarších v oblasti podél Mississippi.

Protože jsme se ocitli v době přinejmenším zvláštní a jaro strávili nejdříve "zamknutí" doma a poté "zamknutí" v USA, museli jsme letos cestovat velmi omezeně. A protože jsme navíc v zemi, která po letech mlčení začala pomalu otevírat pandořinu skříňku v podobě jakoby zapomenutého otroctví a jeho dědictví, téma rasismu a otroků se začalo otevírat i u nás doma.

Byl to jeden ze všedních letních dnů. Šly jsme s dcerami v parku směrem k Dětskému muzeu, naší oblíbené atrakci. Zaparkovaly jsme auto a všimly jsme si muže, který sedí za volantem v autě za námi. Měl hudbu puštěnou nahlas, otevřené dveře, právě zakusoval další sousto sendviče ve svém autě plném věcí. Podíval se na nás s úsměvem, já úsměv opětovala a šla dál. Taky jsem si ale všimla, že mu starší dcera věnuje víc pozornosti než obvykle a že nad něčím přemýšlí. Opodál se mě potichu, aby ji pán v autě neslyšel, ptá: "Mami, prosím Tě, proč ti lidi udělali z ostatních lidí otroky? Vždyť to je nefér! Vždyť "hnědí lidé" jsou strašně supr, jsou zábavní a hodní!" No, jak vysvětlit dějiny rasismu a otrokářství stručně a jasně osmiletému dítěti? Věděla jsem, že mnohem lepší práci odvedou průvodci přímo na jedné z mnoha plantáží. A tak jsme jednu deštivou neděli vyjely směr Destrehan, na plantáž jen nedaleko našeho domu, odkud jsou také všechny fotografie k článku.

 

 Pohled na venkovní kuchyni.

 

Každá plantáž má nádherné zahrady plné starých dubů.

 

Plantáže jsou jedny z nejstarších amerických budov. Jsou postaveny v různých stylech, některé v neoklasicismu, jiné zdobí neorománské sloupy a narazila jsem dokonce na jednu ve stylu neogotiky. Když nemají Američané ty původní historické stavby, vždy si je chtěli alespoň později dostavět. Plantáže vždy stojí poblíž Mississippi - to aby se náklad (nejčastěji bavlna, indigo nebo cukrová třina) z plantáží snáze dostal na lodě. Dnes je ale přístup oddělen asfaltovými silnicemi a na řeku nadohlédnete kvůli vystavěným hrázím.

Na plantáži Destrehan, kterou postavili v roce 1790, se původně pěstovalo indigo a o několik let později se začalo s cukrovou třtinou, plantáž měla okolo 50 otroků - mužů, žen i dětí. První rodiny otroků sem byly zavlečeny v letech 1720-1740. Jejich životy se řídily podle pravidel sepsaných do takzvaného Code Noir, Black Code neboli "Černého zákoníku". Každý příběh každého z nich by vydal na román, dlouhá léta literatura zpracovávala téma poněkud zromantizovaně a ačkoliv je všem nadmíru jasné, že otroctví bylo něco, co si dnes nikdo z nás nedokáže představit, až v posledních pár letech se zobrazuje bez zkreslení. V brutální a násilné podobě, jaká tuto instituci práce zdarma a v šílených podmínkách představuje. 

Pokud ovládáte angličtinu a téma vás zajímá, doporučuji k prostudování stránky jednotlivých plantáží. Asi nejdetailnější popis nabízí Whitney Plantation.

Je první plantáží, která se primárně zabývá životem otroků a i proto se jí přezdívá "Americký Osvětim". Tady se nedozvíte příběhy bohatých francouzských finančníků, kteří se o své otroky starali s láskou. Tady se dozvíte to, jak se rozdělovaly rodiny, jaké tresty dostávaly těhotné ženy, když během úmorné práce omdlely, tady uvidíte ten rozdíl, jak bydleli plantážníci a v jakých chatrčích jejich otroci. 

Dalším skvělým zdrojem informací v angličtině jsou vzpomínky posledních lidí, kteří ještě pamatují otroctví, které jsou k nalezení digitálně na stránkách Knihovny Kongresu USA tady. 

Jde o sbírku 2300 výpovědí bývalých otroků, která je doplněná o 500 fotografií. Vše vzniklo ve 30. letech v době krize v rámci takzvaného Federálního projektu spisovatelů - v době, kdy řada novinářů a spisovatelů přišla o práci, dostala příležitost v podobě tohoto vládního projektu. Jsou tu neuvěřitelné příběhy lidí, o kterých mimo jiné píšu i v knize Doma v Nola. 

 

Seznam zotročených lidí na plantáži Destrehan. Seznam uvádí cenu jednotlivých lidí.

 

I když si můžete myslet, že o historii víte mnoho, zaručuji vám, že spoustu informací vám otevře oči a překvapí. Tady je několik z nich.

  Francouzští kolonitázoři v Louisianě brali velmi vážně svou náboženskou příslušnost a stejně přistupovali i k otrokům. Otroky automaticky křtili a neděle byly dnem volna. Otroci v neděli mohli pracovat pouze v případě, že o tom jejich majitelé věděli a za práci v neděli jim platili. Někteří otroci byli oddáni v kostele, ale většina žila ve vztahu nemanželském. "Černý zákoník" totiž zakazoval oddělení manželů, což bylo tedy pro plantážníky nevýhodné, pokud chtěli jednoho z páru prodat a proto sňatky obecně nepodporovali.

 V polovině 19. století byla největší koncentrace amerických milionářů v Louisianě - v oblasti zhruba 120 mil dlouhé mezi městy New Orleans a Baton Rouge. Všechno bohatství pocházelo z plantáží s cukrovou třtinou. Zatímco zbytek Jihu se orientoval na bavlnu, Louisiana pěstovala výhradně cukr a využívala přístavu v New Orleansu k obchodování se zbytkem světa. Cukru se tehdy proto přezdívalo bílé zlato. Před Občanskou válkou Louisiana vyráběla půlku všechno cukru spotřebovaného v Americe.

 Francouzské a španělské zákony v Louisianě umožňovaly takzvané vysvobození otroků. Louisiana měla před vypuknutím Občanské války o několik tisíc svobodných černochů více než okolní jižanské státy jako Mississippi, Alabama, Georgia a Jižní Karolína dohromady. Otroky většinou osvobodili jejich majitelé z důvodu blízkého vztahu, což ve skutečnosti znamenalo, že šlo o jejich milenky a nemanželské děti. Otroci se ale mohli také vykoupit za ušetřené peníze z práce o nedělích anebo z prodeje vypěstované zeleniny, kterému se mohli věnovat ve volném čase o nedělích.

V New Orleansu se tak vytvořila poměrně velká komunita takzvaných "free people of color". Mohli užívat práv svobodných lidí, ale stále měli mnohá omezení. Nemohli například volit, působit ve veřejných funkcích anebo mít sňatek s bílým protějškem. 

 Otroci velmi často utíkali a plantážníci po nich pátrali a vypisovali vysoké odměny. Při ukrývání černochům pomáhali původní obyvatelé Ameriky, kteří žili v okolních bažinatých místech a dodnes přetrvává tradice takzvaných "Mardi Gras Indians", kdy se černošští obyvatelé jednou za rok oblékají do indiánských obleků a vzdávají tak dík těmto předkům. O této tradici taky píšu v knize Doma v Nola.

 Z tohoto důvodu museli všichni svobodní černoši nosit u sebe důkaz o tom, že mají svého majitele anebo důkaz o osvobození. Svobodní černoši měli ale zároveň možnost provozovat své byznysy, investovat a půjčovat si peníze, sami mohli vlastnit otroky, mohli navštěvovat kostely a divadla, mohli si postavit domy kdekoliv chtěli, mohli si sami otevřít školu pro své děti. Černý zákoník se ale v průběhu let několikrát měnil. A po skončení Občanské války a zrušení otroctví přišlo období další represe v podobě segregačních zákonů týkajících se všech teď už bývalých otroků.

Na jižanských plantážích vznikl někdy v 19. století blues. Na začátků byly táhlé melodie otroků a jejich potomků, kteří v těžkých podmínkách obdělávali plantáže. Nikdo neví, kde a kdy přesně blues vzniklo, ale obecně se udává, že vychází z afrických spirituálů, pracovních písní a společného afrického zpěvu. V New Orleansu ve stejné době vznikal na stejné bázi jazz, který byl kromě afrických rytmů ovlivněný i městskou francouzskou hudbou.  

 

 

 

 

 

 

Prostředí plantáží je na americkém Jihu to nejkrásnější, na co můžete narazit. Nenajdete tady žádný zámek, žádný hrad nebo pořádnou rozhlednu, kam vzít děti na výlet. Plantáže jsou jedinou historií, kterou tady máme. Přesto z mého bezprostředního okolí neznám snad nikoho, kdo by právě tam své děti na výlet vzal. Zřejmě stále v lidech vyvolávají tato místa nepříjemné pocity, zřejmě stále nejsou rodiče připraveni ukázat dětem, jak se tady před lety žilo, jak žili i jejich předci. Možná to nechávají na školách a školních výletech... My začaly toho nedělního upršeného odpoledne v Destrehanu, už teď mám ale připravený seznam těch dalších. Tak kdybyste náhodou někdy zabloudili do tohoto záhadného amerického kraje, udělejte si na River Road alespoň jednu zastávku. A ještě jeden anglický odkaz na závěr se seznamem těch nej louisianských plantáží.

Plantáže poslouží jako hodina historie pro děti.

----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

 

(0)

Čtěte dál