Jazz Festing kdekoliv na světě

Když jsem před třemi lety zakládala tento blog, chtěla jsem psát výhradně o New Orleans. O hudbě, o jídle, o všech těch nádherných a zajímavých lidech, které tu každý den potkávám. 

Nakonec se občas přidá téma jen tak ze života a poslední dobou jste si asi všimli, že to tady dost obsazují příběhy zajímavých Čechů a Češek ve světě. Když já si s nimi tak ráda povídám a na to psaní už pak není tolik času. 

 

 

Ale! New Orleans je neuvěřitelně barevné město a pokud máte pocit, že už jste to ode mě někdy slyšeli, tak se nemýlíte. Barevné je to adjektivum, které k popsání New Orleansu používám nejčastěji a nejraději.

 

Když vloni udeřil koronavir, celý svět posmutněl a i ty barvy u nás jakoby trochu vybledly. Jazz zmizel, všechno ztichlo a už druhý rok letos nebude ani Jazz Fest. A já si po několika měsících toho všeho ticha a deprese a splínů a paniky uvědomila, že festivaly jsou jedním z hlavních důvodů, proč člověk život v New Orleansu tolik miluje. 

 

Jen si vyberte, záminka se vždy najde. Je tu festival koblihový, rajčatový, jahodový, festival Louise Armstronga, sendvičový, je tu karneval a je tu Jazz Fest. Když jsem kdysi točila na festivalu karnevalových koláčů - King Caků - organizátorka se zmínila, že byl velký problém najít volný víkend, kdy se ve městě oficiálně nic neděje. Je plno, slaví se pořád. No a jakýkoliv festival zmiňuju, vždy je středobodem všeho živá hudba. Tančí se, popíjí pivo, limonády nebo ledové čaje a samozřejmě se u toho prochází desítkami stánků s jídlem a všemi těmi jižanskými dobrotami. No a už druhý rok jsme bez festivalů. Co na to říct, strašně ta atmosféra ve městě chybí. Když organizátoři oznámili, že se vše posouvá na podzim, ubytovací kapacity na říjen hned hlásily plno. Jazz Fest po dvouleté pauze si nikdo nenechá ujít.

 

Vy už jste si možná na Facebooku všimli, že se ale i přes všechny překážky neworleánští nevzdávají a svůj festival si užijí i tak. Rádio WWOZ pořádá stejně jako vloni takzvaný Jazz Festing in Place. Tedy každý den, kdy by se normálně festival konal v tom samém čase - tedy od 11 dopo do 7 večera místního času - vysílá záznamy koncertů z předchozích ročníků. Program na tento víkend je bohatý a snad ještě lepší než o minulém víkendu (Jazz Fest vždy běží 2 víkendy za sebou na přelomu dubna a května). Jen namátkou na tento víkend třeba Ellis Marsalis z roku 2018, kde jsem byla osobně a byl neopakovatelný jako vždy, Duke Ellington v záznamu z roku 1970 nebo soulová legenda Irma Thomas z roku 2007.

Umíchejte si koktejl podle mého doporučení nebo si nalijte kafe, nalaďte rádio a zaposlouchejte se. My si tedy nějakým virem náladu zkazit nenecháme a i druhý jazzfestový víkend si naplno užijem.

 

 

_________

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu.

(0)

Čtěte dál

"Když jsem odjel v roce 1991 jako student poprvé do USA, všude si mě zvali, abych jim vyprávěl o životě v postkomunistické zemi," vzpomíná ředitel Českého centra v NY Miroslav Konvalina

Mirek Konvalina je ředitel Českého centra v New Yorku a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v USA. Když jsem začala natáčet své první reportáže z New Orleansu a posílat je do Prahy, Mirka jsem ještě neznala. Přece jen jsme se generačně trochu minuli. Ale na jeho jméno jsem narazila, když jsem začala pátrat po českých krajanech v Louisianě a našla jeho reportáž z městeček Libuše a Kolín, vzdálených jen několik hodin severně od New Orleansu.

Dnes je Mirek ředitelem Českého centra v New Yorku, centra, kde jsem přesně před rokem a něco zažila jeden z nejkrásnějších večerů - diskuzi o mé knize Doma v Nola s českými krajany i dalšími Newyorčany, kteří šli tehdy právě okolo Bohemian Hall na Upper East Side na Manhattanu. Rozhovor s ním si můžete pustit TADY.

 

Foto: Český rozhlas

A protože vím, že Mirek je člověk zábavný, plný informací a velmi dobrý vypravěč, musela jsem jej do podcastu pozvat. Samozřejmě těch témat, která máme společná, je spousta. Začali jsme právě v Louisianě, u českých krajanů, kam já se zatím nedostala, i když je to do původně českých městeček jen několik hodin cesty. Čeští krajané žijí nejvíce v Chicagu, Texasu a Nebrasce, takže mě dost zajímalo, jak se zatoulali až na jih do Louisiany. A tady je kousek odpovědi z Mirkovy reportáže:

"Krajané sem přišli před sto lety a tehdy vůbec netušili, jak tady na jihu bude těžký život. Když vykáceli duby a borovice zjistili, že pozemky nejsou tak úrodné, jak jim slibovali. Dnes už tam žije jen hrstka Čechů, kteří vydrželi v tomto náročném klimatu a vybudovali obce Kolín a Libuš. Chovají krávy, pěstují cukrovou třtinu, bavlnu a sojové boby a nechtějí se stěhovat. Do kraje, kde hospodaří Tůmovi, Smetákovi, Brožíkovi nebo Procházkovi ve střední Louisianě zajel zpravodaj Českého rozhlasu Miroslav Konvalina."

V Louisianě jsme se ještě zastavili, protože mě zajímalo, jaké to bylo reportovat z New Orleansu a okolí bezprostředně po hurikánu Katrina. Mirek se podělil o tu jeho "Katrina story", tedy příběh spojený s devastujícím hurikánem. Mluvili jsme ale taky o jeho úplně první cestě, která proběhla hned po revoluci, kdy se v roce 1991 vydal za oceán studovat žurnalistiku. Proč mu nechutnal americký chleba a párky? Co všechno procestoval a jaká přátelství z této první i mnoha dalších cest vznikla?

 

Foto: Katka Dvořáková Manková

Momentky z New Yorku: archiv Mirka Konvaliny

Nakonec se Mirek podělil o několik tipů z New Yorku, kde teď žije. Až se budete chystat na svůj první pocovidový americký výlet, možná vám přijdou k dobru jeho doporučení na to, kde se dá sehnat nejlepší bagel, odkud je nejlepší výhled na New York nebo kolik hodin si vyšetřit na prohlídku Metropolitního muzea. A odkaz na ojedinělou rozhlednu, který v podcastu slibuju, máte tady.

Pojďte se na chvíli zasnít a přenést do New Yorku. Já bych letěla hned!!!

Zdraví, Julie

(0)

Čtěte dál

"Už jako malá jsem vždy popadla kolo a jela do vedlejší vsi, i když jsem to měla zakázané," vzpomíná z Anglie na svou touhu poznávat svět Hana Buhlová

Z Bohuslavic do Middleton Tyas.  Ze zapomenutého slezského kraje, do zapomenutého anglického kraje. S Hankou Buhlovou jsem se neviděla dobrých 20 let a až díky Facebooku jsem zjistila, že moje spolužačka z gymplu z vedlejšího déčka, se kterou jsme zpívaly ve stejném sboru, dnes zpívá ve sboru v severní Anglii, ba co, ona ho dokonce vede. 

Celý podcast si můžete pustit tady.

 

Hanka je můj první host ze série lidí, kteří pocházejí z mého rodného kraje. Vy už za toho půl roku, kdy podcast natáčím, víte, že jsem poměrně osobní a že už jsem mnohokrát narazila na pojem Hlučínsko. A čím dál víc zjišťuju, kolik mých bývalých spolužáků, sousedů anebo lidí, na které jsem někdy někde doma narazila, žije v cizině. Takže mě napadlo, že si budu i je postupně zvát, abychom zhodnotili, jakou cestu už jsme ušli.

Hanka odjela do Londýna jako au pair, když se nedostala na svou vytouženou JAMU. A z tříměsíčního pobytu se stalo 20 let, přibyly 3 děti a skvělý James, se kterým teď Hanka vede hospodu v malebné vsi Middleton Tyas. Doporučuju si vyhledat její fotografie. Přesně ta kamenná romantika, jakou si u severní Anglie člověk představí.

 

 

 

V hodinovém povídání se ptám na to, jaké byly její začátky, jaké pivo se na hranici se Skotskem v jejich hospůdce čepuje, jak se stalo, že se česká holka stala organizátorkou místního života a co nejraději v Anglii její rodina dělá. Hanka zavzpomíná i na jedinečné setkání se zesnulým princem Philipem, pro kterého měla jen slova chvály a lásky.

Chci moc poděkovat všem vám, kdo jste mi napsali po odvysílání rozhovoru s Petrem Sísem. To, jak otevřeně a lidsky povídal o své práci i rodině, chytlo za srdce strašně moc z vás a já mám z toho o to větší radost. 

_______

 

Sledujte podcast na podcastových aplikacích, označte si odběr sdílejte na Facebooku, na stránkách Doma v Nola a chcete-li se vždy podívat i na fotogalerii k jednotlivému dílu, najdete ji na mém webu www.domavnola.com.

 

Zdraví Julie

 

(0)

Čtěte dál