pátek 12. října 2018

Americká lehkost žití

Nedávno jsem si někde na internetu přečetla, že pokud budu donekonečna srovnávat život v Česku a v Americe, nikdy nebudu šťastná. Trochu jsem se nad tím zamyslela a dala tomuto moudru mírně za pravdu. Nemyslím si úplně, že je nutné se vzdát srovnávání. Naopak srovnávání člověku v mnoha ohledech pomůže a pootevře nové cesty, nové vidění věcí. Ale pravda je, že by bylo fajn někdy zapomenout na pofňukování, stěžování si a zkrátka přijmout to, co je na Americe dobré, lepší, nejlepší. Tady jsou 3, které mě napadly jako první.


1. Dobrá nálada ještě nikoho nezabila.

Jasně, všichni známe ty vtípky a komentáře o přiblblých amerických úsměvech, nutných frázích s otázkou jak se máš, která vlastně nikoho nezajímá a celou větou o skutečném stavu věcí odpovídá jen cizinec. Než si uvědomí, že poslouchat, že je to nic moc, že má zrovna chřipku nebo se mu nedaří v práci, nikoho nezajímá. Nikdo to slyšet nechce. A tak proč neříct, mám se fajn, protože ruku na srdce, pokud nejsme zrovna nemocní, zase taková tragédie ten život není. Svítí slunce? Měli jste dobrou snídani? Přečetli jste si něco zajímavého? Objala vás dcera nebo syn? Tolik krásy kolem nás, jen se nezapomenout koukat kolem.

2. Pochval není nikdy dost!

Jestli něco Američané umí, tak je to chválit - ostatní i sebe. Proč ne? A ačkoli se čas od času objevují teorie, že chválit děti se nemá, že je to kazí a že do nich prostřednictvím chválení přenášíme svá očekávání - ruku na srdce, kdo nemá rád, když mu někdo pochválí nové vlasy, nové šaty nebo právě vydaný článek? Já tedy ano. Ze svého dětství si na nějaké extrémní chválení nepamatuju, spíš naopak: často jsem slýchávala "samochvála smrdí" a myslím, že jsem se tím v životě hodně řídila. A nevím, jestli je to úplně dobře. Vždyť umět nahlas říct, v čem je člověk dobrý, je tak důležité. Ať je to sport, pletení nebo upečení bábovky. Každý z nás v něčem exceluje. A tady se to nebojí říct nahlas. Ve školách děti motivují, chválí je v maličkostech a dobré chování například ocení na každodenním setkání ve školní jídelně úplně celá škola. Příklady přece táhnou!

3. Život je krásný, tak jej žijme naplno.

Tento týden jsem se na parkovišti před potravinami přistihla, jak se raduju z toho, že vidím nádherného veterána. Staré auto. Něco, co by mě ještě před 10 lety nechávalo naprosto chladnou. Já - člověk kulturní, zarytý do hudby, divadla a knih si najednou fotí něco tak přízemního jako je auto. Ovšem když jde o Ford - Grand Torino, známého z kultovního filmu Clinta Eastwooda, dá se to pochopit, což? A tady jsem si uvědomila, jak často vidím v ulicích stará auta. Většinou se najednou vynoří v pátek odpoledne a po celý víkend. Lidé mají rádi pohodu - vytáhnout staré auto, projet se v něm jen tak k jezeru a zpátky, na výlet, na oběd. A to je vše. Neříkám, že si všichni teď hned musíte koupit veterána a udělá vás to šťastnými. Každý at' si doplní, co je mu libo. Plnit si sny je důležité. Udělat si radost, žít naplno. Jen tak. Jednou za týden, jednou za měsíc, každý den.



středa 3. října 2018

5 rad, jak děti v cizině naučit česky

A jak to zvládají holky s češtinou? Ptají se mě opakovaně známí v Česku i USA. Musím říct, že s tím nemáme problém. Je pravda, že skloňování je někdy vtipnější než u dětí žijících v Česku, taktéž významy slov se občas zamění, a písmenka jako r a ř přišla v porovnání s českými kamarády o něco později, ale jinak má šestiletá Ela češtinu krásnou. U druhorozené, aktuálně 20 měsíční Ady, teprve začínám schopnosti mluvení pozorovat, ale zatím to vypadá, že česky se naučí stejně jako ta starší.


foto: Pixabay


Když jsem ji začátkem září vedla poprvé do zdejších jeslí, učitelkám jsem o jejím jazykovém prostředí řekla. Já na ni mluvím česky, manžel turecky. Angličtinu slyší od malička od dalších příbuzných, z písniček a od Elinčiných kamarádů. A tak jsem si odvodila, že anglicky zřejmě moc zatím nerozumí. Po prvním týdnu v jeslích a docela těžkých chvílích pro ni a obě učitelky, jsem jim vyrobila následující slovníček. A voila - hned další den reagovala na "hum hum"  a snědla půlku cookie. 


foto: archiv autorky


S první dcerkou to bylo podobné. Myslím, že ona měla kolem sebe angličtiny ještě méně. Já se tehdy bála, aby vůbec česky mluvila, a tak u nás neprobíhaly téměř žádné anglické pohádky a stýkala jsem se výhradně s českou kamarádkou a jejím synem. Výsledek? Anglicky rozuměla po měsíci ve školce a začala i mírně komunikovat. Ve 4 letech jsem začala mít starosti, jak angličtinu zvládá - a to z jednoho důvodu - na podzim měla složit test pro přijetí do dobré státní školy, kterých je u nás na Jihu jako šafránu. A tak jsem nakoupila "kids friendly" pracovní sešity a začala s ní zhruba půlhodinku denně pracovat na pojmech jako nahoře, dole, menší, větší apod. Barvy a tvary už ze školky uměla. K mému překvapení testy složila a dnes v 6 letech mluví plynule česky, anglicky a ještě navíc turecky. Děti to vše zvládají snáze, než si myslíme. Ale! Ne všechny a není to jen tak.

Nejsem žádný odborník a rady, které sem píšu, vychází jen z mé zkušenosti. Možná mám štěstí, možná se to během let změní a jeden jazyk bude upozaděn. Zatím ale to, co provozujeme, funguje.

1. Chci, aby mé dítě mluvilo všemi jazyky mé rodiny? Musíte se rozhodnout ještě před narozením. 

Jak maminka, tak tatínek se musí rozhodnout, jak moc je důležitý jejich jazyk v cizí zemi. Někdo je naprosto spokojen, pokud svůj jazyk dítěti nepředá. Prostě to necítí jako tak důležitou součást své identity, je už natolik zakořeněn v nové zemi nebo do svého původního domova tolik necestuje, a tak to nepovažuje za důležité. Ale ruku na srdce, kdo by nechtěl, aby jeho děti byly schopné komunikovat se svými prarodiči? Pokud svůj jazyk dítěti předat chcete, je třeba se rozhodnout co nejdříve a pak vytrvat. Od narození striktně mluvit odděleně. Maminka svou řečí, otec svou. Děti jsou tak úžasné a potvrzují to průzkumy, že si spojí jazyk s onou osobou a pak naprosto automaticky přepínají.

2. Za žádnou cenu neustupovat a nesklouznout k jednodušší cestě.

Nastane spousta chvil, kdy si rodič může říct: už toho mám dost, vždyť je to jedno, stejně budeme žít v USA/Německu/Francii, proč je budu trápit češtinou, která je tak těžká... Děti totiž hlavně poté, co nastoupí do dětského kolektivu, kde bude převažovat jazyk té které země, začnou sklouzávat a cizí jazyk začnou upozaďovat. Největší chyba rodičů v tomto okamžiku je, že se s tím smíří a budou opakovat anglická slova a fráze. U nás fungovalo říct, já ti nerozumím, řekni mi to česky. Když přicházela frustrace, což se stávalo, v klidu jsme si vysvětlily, jak se to či ono řekne česky. A je to tak doposud. Pokud dcera řekne půl věty česky a dokončí anglicky, já jí to naprosto přirozeně zopakuju česky, aby to slyšela pořád dokola. Ona to pak automaticky řekne znovu česky.

3. Snažte se najít další kamarády mluvící vaší řečí.

Osvědčilo se mi, že pokud na dítě česky mluvíte jen vy - nestačí to. A tak volejte co nejvíce s domovinou - nechte na své děti mluvit rodiče, kamarády, snažte se najít i v cizině někoho, kdo má stejně staré dítě a nechte je komunikovat spolu. Stejně jako v předchozím bodě zřejmě dříve či později nastane situace, kdy dvě české děti budou spolu mluvit anglicky, ale alespoň v útlém věku, kdy se řeč formuje, to fungovat bude.

4. České knihy, písničky, audioknihy.

Není nic lepšího než audioknihy s českými pohádkami. Takový Mach a Šebestová, O Štěnátku nebo Maxipes Fík naučí Vaše teď už trochu starší děti výrazům jako Neandrtálec, mamut, předá informace o Mozartovi nebo o tom, jak pes pije pivo. Co víc si český rodič může přát? Ne, vážně... Když jsem objevila audioknihy, byla to ta nejlepší výpomoc k procvičování češtiny a taky skvěle strávený čas přejížděním v autě. Což je aktivita v Americe velmi častá. Navíc člověk zavzpomíná na své dětství a občas se přistihne, jak si pobrukuje "My jsme žáci třetí B....".

5. Navštěvujte Česko, co nejčastěji to jde. 

Ne vždy to jde a není to nejlevnější věc. Ale u nás funguje nejlépe. Každý rok po dvou měsících strávených v Česku pozoruju viditelné zlepšení v řeči! Je to přirozená cesta a naprosto pochopitelné, že nejlépe se jazyk učí v místě, kde se jím mluví všude. Tam dítě ani nenapadne vytahovat anglická slovíčka. I když opět - neplatí vždy a znám takové děti, které česky prostě neřeknou ani slovo. Rozumí, ale z nějakého důvodu odpovídají jen anglicky. Z nastudovaných materiálů a zkušeností známých se i tady doporučuje nic nevzdávat. Řeč na úrovni porozumění si dítě dokáže zachovat po mnoho let a stává se, že třeba jako teenager se o zemi svého rodiče začne zajímat a jazyk se naučí velmi rychle.

Upřímně, není to lehká cesta a všem rodičům, kteří toto praktikují, přeji hodně štěstí a trpělivosti. Odměna je ale ta nejlepší na světě - darovat dítěti další jazyk zdarma, je jedna z nejluxusnějších věcí na světě. To, co máme my těžce vydřené ze školy nebo dalších let v dospělosti dalším učením, jsou ony schopny se naučit díky naší pomoci.

A jaké zkušenosti máte vy? Co nejvíc pomohlo? Moc držím všem palce!



Instagram