Nedávno jsem si někde na internetu přečetla, že pokud budu donekonečna srovnávat život v Česku a v Americe, nikdy nebudu šťastná. Trochu jsem se nad tím zamyslela a dala tomuto moudru mírně za pravdu. Nemyslím si úplně, že je nutné se vzdát srovnávání. Naopak srovnávání člověku v mnoha ohledech pomůže a pootevře nové cesty, nové vidění věcí. Ale pravda je, že by bylo fajn někdy zapomenout na pofňukování, stěžování si a zkrátka přijmout to, co je na Americe dobré, lepší, nejlepší. Tady jsou 3, které mě napadly jako první.
1. Dobrá nálada ještě nikoho nezabila.
Jasně, všichni známe ty vtípky a komentáře o přiblblých amerických úsměvech, nutných frázích s otázkou jak se máš, která vlastně nikoho nezajímá a celou větou o skutečném stavu věcí odpovídá jen cizinec. Než si uvědomí, že poslouchat, že je to nic moc, že má zrovna chřipku nebo se mu nedaří v práci, nikoho nezajímá. Nikdo to slyšet nechce. A tak proč neříct, mám se fajn, protože ruku na srdce, pokud nejsme zrovna nemocní, zase taková tragédie ten život není. Svítí slunce? Měli jste dobrou snídani? Přečetli jste si něco zajímavého? Objala vás dcera nebo syn? Tolik krásy kolem nás, jen se nezapomenout koukat kolem.
2. Pochval není nikdy dost!
Jestli něco Američané umí, tak je to chválit - ostatní i sebe. Proč ne? A ačkoli se čas od času objevují teorie, že chválit děti se nemá, že je to kazí a že do nich prostřednictvím chválení přenášíme svá očekávání - ruku na srdce, kdo nemá rád, když mu někdo pochválí nové vlasy, nové šaty nebo právě vydaný článek? Já tedy ano. Ze svého dětství si na nějaké extrémní chválení nepamatuju, spíš naopak: často jsem slýchávala "samochvála smrdí" a myslím, že jsem se tím v životě hodně řídila. A nevím, jestli je to úplně dobře. Vždyť umět nahlas říct, v čem je člověk dobrý, je tak důležité. Ať je to sport, pletení nebo upečení bábovky. Každý z nás v něčem exceluje. A tady se to nebojí říct nahlas. Ve školách děti motivují, chválí je v maličkostech a dobré chování například ocení na každodenním setkání ve školní jídelně úplně celá škola. Příklady přece táhnou!
3. Život je krásný, tak jej žijme naplno.
Tento týden jsem se na parkovišti před potravinami přistihla, jak se raduju z toho, že vidím nádherného veterána. Staré auto. Něco, co by mě ještě před 10 lety nechávalo naprosto chladnou. Já - člověk kulturní, zarytý do hudby, divadla a knih si najednou fotí něco tak přízemního jako je auto. Ovšem když jde o Ford - Grand Torino, známého z kultovního filmu Clinta Eastwooda, dá se to pochopit, což? A tady jsem si uvědomila, jak často vidím v ulicích stará auta. Většinou se najednou vynoří v pátek odpoledne a po celý víkend. Lidé mají rádi pohodu - vytáhnout staré auto, projet se v něm jen tak k jezeru a zpátky, na výlet, na oběd. A to je vše. Neříkám, že si všichni teď hned musíte koupit veterána a udělá vás to šťastnými. Každý at' si doplní, co je mu libo. Plnit si sny je důležité. Udělat si radost, žít naplno. Jen tak. Jednou za týden, jednou za měsíc, každý den.
1. Dobrá nálada ještě nikoho nezabila.
Jasně, všichni známe ty vtípky a komentáře o přiblblých amerických úsměvech, nutných frázích s otázkou jak se máš, která vlastně nikoho nezajímá a celou větou o skutečném stavu věcí odpovídá jen cizinec. Než si uvědomí, že poslouchat, že je to nic moc, že má zrovna chřipku nebo se mu nedaří v práci, nikoho nezajímá. Nikdo to slyšet nechce. A tak proč neříct, mám se fajn, protože ruku na srdce, pokud nejsme zrovna nemocní, zase taková tragédie ten život není. Svítí slunce? Měli jste dobrou snídani? Přečetli jste si něco zajímavého? Objala vás dcera nebo syn? Tolik krásy kolem nás, jen se nezapomenout koukat kolem.
2. Pochval není nikdy dost!
Jestli něco Američané umí, tak je to chválit - ostatní i sebe. Proč ne? A ačkoli se čas od času objevují teorie, že chválit děti se nemá, že je to kazí a že do nich prostřednictvím chválení přenášíme svá očekávání - ruku na srdce, kdo nemá rád, když mu někdo pochválí nové vlasy, nové šaty nebo právě vydaný článek? Já tedy ano. Ze svého dětství si na nějaké extrémní chválení nepamatuju, spíš naopak: často jsem slýchávala "samochvála smrdí" a myslím, že jsem se tím v životě hodně řídila. A nevím, jestli je to úplně dobře. Vždyť umět nahlas říct, v čem je člověk dobrý, je tak důležité. Ať je to sport, pletení nebo upečení bábovky. Každý z nás v něčem exceluje. A tady se to nebojí říct nahlas. Ve školách děti motivují, chválí je v maličkostech a dobré chování například ocení na každodenním setkání ve školní jídelně úplně celá škola. Příklady přece táhnou!
3. Život je krásný, tak jej žijme naplno.
Tento týden jsem se na parkovišti před potravinami přistihla, jak se raduju z toho, že vidím nádherného veterána. Staré auto. Něco, co by mě ještě před 10 lety nechávalo naprosto chladnou. Já - člověk kulturní, zarytý do hudby, divadla a knih si najednou fotí něco tak přízemního jako je auto. Ovšem když jde o Ford - Grand Torino, známého z kultovního filmu Clinta Eastwooda, dá se to pochopit, což? A tady jsem si uvědomila, jak často vidím v ulicích stará auta. Většinou se najednou vynoří v pátek odpoledne a po celý víkend. Lidé mají rádi pohodu - vytáhnout staré auto, projet se v něm jen tak k jezeru a zpátky, na výlet, na oběd. A to je vše. Neříkám, že si všichni teď hned musíte koupit veterána a udělá vás to šťastnými. Každý at' si doplní, co je mu libo. Plnit si sny je důležité. Udělat si radost, žít naplno. Jen tak. Jednou za týden, jednou za měsíc, každý den.
