Šťastnější a veselejší!

Šťastné a veselé vyslovíme za vánoční sezónu každý rok tolikrát, že nad tím, co přejeme, asi ani moc nepřemýšlíme. Proč být právě o Vánocích extra šťastní a veselí? Protože jsme křesťané a oslavujeme příchod Pána anebo protože je to prostě zvyklost? Řekla bych, že letos to bylo pro mnoho z nás úplně poprvé, kdy jsme nad tím, jestli jsme šťastní a veselí, přemýšleli.

 

 

  

 

Rok 2020 je skoro za námi. Upínáme se k tomu konci roku jako ke spasení. Čekáme, že zázrakem se 1. ledna probudíme do roku nového a začneme odznova s čistým štítem, i když samozřejmě víme, že to tak nebude. Každý z nás má za sebou letos něco, s čím se potkal poprvé v životě. Stresy, ztráta práce, obavy, možná ztráta někoho blízkého, zděšení z toho, jak nám fungují nebo nefungují rodiny a nakonec možná procitnutí a sblížení. 

 

Vánoce jsou vždycky dobou rozjímání, pomineme-li honění se za dárky a utrácení. Nikdy jako letos a v posledních měsících obzvlášť jsem se s tolika lidmi nebavila o jejich pocitech, životech, o tom, jak prožívají změny v jejich životech, co se změnilo a co chtějí od života dál. Neříkám, že všichni jsme teď následkem covidu zmoudřeli, zklidnili se a pochopili, o co na světě jde, ale alespoň se mnoho z nás otevřelo něčemu, co bylo doposud nemožné a nepředstavitelné. Svět se zastavil. Naše životy se zastavily. Podívali jsme se sami do sebe a možná nahlédli do nitra svých blízkých. Možná jsme si začali víc pomáhat. Volat prarodičům, na které v obvyklém kalupu nezbývá tolik času. Možná jsme místo milionu zbytečností nakoupili raději dárek pro ty, kteří to teď opravdu potřebují. Možná jsme se víc začali zajímat o svět kolem sebe a pochopili, že věc jako je charita se nemusí týkat jen slavných osobností. Možná jsme se začali učit nový jazyk nebo začali chodit každý den na procházku. Možná si každý den před spaním říkáme, co nám ten den udělalo radost, aby se nám i v těch těžkých dnech usínalo trochu lépe.

 

 

Já si letos před Vánoci dala závazek, že zkusím udělat mnoho věcí jinak. Inspiroval mě můj vánoční podcast, o tom, jak zvládat odloučení od rodiny a svátky roku 2020 obecně. A tak jsem nedělala úklid, napekla jsem cukroví, které mělo premiéru, sama si udělala radost úžasnou obří knihou francouzské kuchyně a pak se rozhodla, že většinu dárků nakoupím na hithitu, startovači a podobně. Zkrátka že podpořím ty, kteří mají nějaký sen anebo ty, kteří sami vymýšlejí akce na podporu dalších. 

 

Třeba vydání alba jazzmana Michala Krásného, který vybral dost peněz na vydání desky 2020, nebo knihy Děvčata první republiky s nádhernou obálkou, nebo představení Šikmý kostel na záchranu opavského kostela. A pak jsem na poslední chvíli ještě nechala vyrobit svůj první merch - trika a látkové batohy s logem Doma v Nola na podporu Andělského stromu. Projektu, který se stará o děti odsouzených rodičů. Díky blogu a vašim nákupům dostaly dvě děti dárek "od rodiče", který je za mřížemi a nemůže si koupi dovolit. A já vám děkuju. Trika i batohy s nápisem "Všude dobře, doma nejlíp" jsou stále na skladě a jsou, jak by řekly moje holky, cute.

 

Když jsem nedávno poslouchala můj oblíbený vědecký pořad na americké rozhlasové stanici NPR, zaznělo tam, že poprvé v historii je na planetě více výrobků než předmětů, které tady původně byly. Šílená zpráva. Vyrábí se dokola tolik věcí, které nám ve výsledku k ničemu nejsou. I proto jsem se letos snažila, aby Vánoce byly taky trochu recyklované a abychom my doma vytvořili co nejméně odpadu. Největší radost u nás udělalo auto, které původně patřilo synovi kamarádů. Za několik hodin v garáži je z něj epesní barevné auto jako nové. My zase dál poslali náš First bike a kočárek. Za naprosto nejkrásnější a nejlepší úlovek považuji úplně novou knihu Mary Poppins v látkové vazbě, zakoupenou ve výprodeji naší knihovny za jeden dolar. 

 

Vánoce se dají zvládnout i bez milionu plastových obalů v popelnici. Začít můžeme každý pomalu. Já si dala takhle předsevzetí v lednu 2019. Přesně tam znělo - nepropadat všem těm americkým lákadlům (ve skutečnosti čínským), které tady vykukují na každém rohu, při každém nákupu a ještě více omezit nakupování zbytečností. Neříkám, že vždy odolám a tu a tam si něco hezkého pořídím, ale myslím, že jsem přísun věcí do domu dost omezila. Americká ekonomika ze mě asi narozdíl od naší planety radost moc nemá. Ale vím, že mám pořád ještě velké rezervy, a tak mi předsevzetí do dalšího roku zůstává úplně stejné. Potřebovat ještě míň, dávat ostatním ještě víc.

 

Přeju vám všem hezký rok 2021. 

 

 

---------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

 

Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

(0)

Čtěte dál

PODCAST #9: "Židovským dětem v Americe nosí dárky Chanuka Harry," popisuje fotografka Anna Rathkopf z Brooklynu

Anna Rathkopf má krásné a podle mě vznešené jméno. Vy ji možná znáte taky pod úplně jinou a o dost obyčejnější přezdívkou jako Máma za vodou. Těmito slovy začíná podcast z Brooklynu. Jestli nám tento rok mnoho vzal a odepřel, mně toho taky kupodivu mnohé přinesl. Anička je jedním z těch dárků, které jsem stihla dostat ještě před pandemií a myslím, že nebýt koronaviru, naše přátelství by nebylo tak intenzivní, jako je dnes. Audio si můžete pustit kliknutím sem.

Anna a její syn Jesse při oslavě Chanuky

 

Když jsem se začátkem roku chystala na cestu do New Yorku, byla jsem netrpělivá a nedočkavá. Chystala jsem se totiž poprvé od narození obou holek na celý víkend někam sama! Malý kufr byl plný knížek Doma v Nola, které jsem vezla na autorské čtení do Českého centra v Bohemian Hall. Pár týdnů před tím jsem narazila na blog Máma za vodou a podivila jsem se, jaktože mě doposud míjel. Autorka je přece zjevně zhruba mého věku a píše o svém životě za oceánem, stejně jako já. Amerika je ve výsledku malá, obzvlášť ta "česká Amerika". Občas jsme si něco napsaly a když se blížila má cesta tam na sever, pozvala jsem Aničku na čtení. Následné pivo/víno v české hospodě potvrdilo, že to byl dobrý nápad. Ještě s další českou kamarádkou Katkou jsme pak pokračovaly o dům dál do irského pubu na rohu (česká komunita ví) a já se tam toho únorového mrazivého večera uprostřed Manhattanu cítila jako doma. Tři holky se třemi naprosto odlišnými životy si povídaly, smály se, trochu se špičkovaly a taky v duchu asi přemýšlely, jaká každá z nás je.

 

Když jsme se zanedlouho poté všichni ocitli zavření doma a začali se cítit izolovaní, depresivní, unavení z toho všeho, po vzoru dalších jsme s holkama vymyslely, že dáme ZOOM call. Vzaly jsme do party ještě Milanu, která bydlí hodinu cesty z New Orleans v konzervativním jižanském maloměstě a stvořily textovou skupinu, kterou jsem nazvala NOLA-NY víno... První ZOOM call byl úspěch. Počítače se nám postupně vybíjely a Katčin manžel nám ZOOM call musel asi 3x prodlužovat. Toho všeho, co nám tehdy leželo na srdci a na ramenou, bylo zkrátka příliš mnoho, aby se to stihlo probrat během jedné skleničky.

 

Holčičí kamarádky jsou takový poklad, který někdy sice moc dlouho hledáme, ale když ho najdeme, je to velké štěstí a musíme ho opatrovat. Já už si rok 2020 budu navždy pamatovat i díky této naší čtyřce a doufám, že nám to vydrží.

 

Všechny tyto mé "americké zoom kámošky" stojí za rozhovor, to dá rozum. Chytré, zajímavé, odvážné a silné ženy. S Aničkou začínám, protože mě odpradávna zajímá židovství. Jako teenager jsem přečetla snad celého Remarqua, později Lustiga a další a dodnes mnohé nechápu. Třeba to, že pocházím z vesnice, jejíž muži museli narukovat do Wehrmachtu, nebo to, že nikdo, koho jsem se tehdy jako dítě ptala, jak to s těmi Židy u nás bylo, o nějakém židovském problému tehdy během války nic nevěděl (anebo nechtěl vědět?), i když je nám Osvětim vzdálen jen asi 100 kilometrů. 

 

Anička i její manžel jsou fotografové a všechny tyto fotky jsou od nich

 

Židé po celém světě právě oslavili Svátek světel - Chanuku - a mě napadlo, že toho o ní zase tolik nevím, a že je nejlepší zeptat se přímo u zdroje. Tak tady je rozhovor s Aničkou z Brooklynu, jedné z nejzajímavějších čtvrtí v Americe, možná na světě.

Anička vystudovala na Karlově univerzitě v Praze judaistiku a pak se přestěhovala do Brooklynu v NY. Kromě studia židovství a focení začala o svém životě za oceánem psát blog Máma za vodou. Ptala jsem se na to, jak se slaví Chanuka v její brooklynské domácnosti, co se během oslav Svátku světel jí a Aniččin syn Jesse nám prozradí, kdo nosí během Chanuky dětem dárky. Mluvíme taky o Brooklynu a čtvrti, kde fotografka původem z Prahy žije. Viděli jste seriál Unorthodox na Netflixu? I o něm a o životě ortodoxních newyorských Židů padla řeč. Taky Happy Holidays!, ať slavíte Chanuku, Vánoce nebo cokoli jiného!

 

Rodiny během Chanuky hrají hru známou jako dreidel

Happy Hanukkah!

---------- 

---------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem. Nově můžete zakoupit merch podcastu a zakoupením přispějete také na projekt Andělský strom, který se stará o děti uvězněných rodičů.

(0)

Čtěte dál

PODCAST #8: "Česká jídla se vaří na Filipínách i v Saudské Arábii," říká Kristýna Koutná, autorka kuchařky Czech Cookbook

 Pokud má někdo zásluhu na tom, že se Američané anebo třeba Australané učí české knedlíky a zkoušejí péct vánočku podle receptu svých prababiček, je to Kristýna Koutná. Rodačka z Brna, která dlouhou dobu strávila v Kalifornii, dnes je zpět na jižní Moravě a je autorkou blogu Czech Cookbook a stejnojmenné kuchařky. 

Povídáme si o vaření, pečení, o českých krajanech v USA i o Vánocích. 

Audio si můžete pustit kliknutím sem.

 

 

Když se přestěhujete do cizí země, prvních pár měsíců ochutnáváte novinky a pak najednou začnete toužit po takových těch typických domácích chutích. Chleba s tvrdou kůrkou, nakládaný hermelín anebo takový guláš s pěti... Dosaďte si sami, po čem jste jako první zatoužili vy sami.

Jenže pak začnete pomalu zjišťovat, že vám chybí tu správné koření, tu ta správná mouka a dojde vám, že česká kuchyně je docela složitá životní disciplína. Že uvařit typicky český oběd vám dá mnohem více práce v kychyni než třeba italské těstoviny anebo turecké fazolky. 

 

 

Já si postupně na všechno hledala recepty sama, v době, kdy jsem v Americe pekla své první vánoční cukroví, Facebook teprve začínal a žádnou podporu zkušených krajanů jsem tu neměla. Ale i tak byly první vanilkové rohlíčky famózní a má americká rodina se po nich mohla utlouct, protože je kdysi dělala jejich německá babička... Postupně jsem našla, že místo kapra budeme smažit louisianskou catfish a že upéct český chleba taky není taková věda. To už jsem ovšem byla součástí české facebookové komunity a můj první kvásek mi poslala nějaká Češka poštou v malé plastové krabičce z druhé strany USA. Když jde o chleba, nejsou žádné překážky. A proč peču české koláče podle Kristýny? Její recept prostě vždycky vyjde a koláče zmizí do pár hodin.

A jak to mají dnešní příchozí jednodušší. Kristýna, se kterou si tentokrát v podcastu povídám, totiž tu složitou práci udělala za ně. Postupně ozkoušela recepty na typické české pokrmy - omáčky, knedlíky, cukroví i koláče a zveřejňuje je jak na FB a YouTube stránkách Czech Cookbook, tak ve stejnojmenné knížce. Mám její práci upřímně ráda, protože ji dělá poctivě. Budu ráda, když si poslechnete náš rozhovor a dáte mi vědět, co na něj říkáte. A pokud žijete v cizině, s čím nejvíc ve vaší nové domovině bodujete?

---------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu.

(0)

Čtěte dál

Cesta z města do Mississippi

Kempování je aktivita, po které jsem vždycky tak nějak podvědomě prahla. Jenže, když se narodíte na vesnici, je jen malá pravděpodobnost, že vaši rodiče tuto zálibu sdílí a předají vám ji. Na vesnici totiž máte přírodu tak nějak kolem sebe naprosto přirozeně. Chcete si lehnout pod strom, otevřete dveře na zahradu a je to přímo před vámi. A taky mám pocit, že naše rodina prostě neuměla jen tak lenošit a vydat se na pár dní do přírody. Když máte dům, zahradu a čerstvě začínáte na začátku 90. let podnikat, máte asi jiné starosti...

 

Když jsem poprvé na gymplu narazila na naši partu, která začala tyhle víkendové tripy podnikat, jakoby se přede mnou otevřel nový svět. Vyjet do divoké přírody kousek za Opavu, uchýlit se do chatky bez tekoucí vody a elektřiny, večery trávit zpíváním a kecáním o všem a o ničem, to bylo něco úplně nového.  

 

Můj první přechod Beskyd někdy na střední byl jedním z největších zážitků v životě. No a na vysoké pak přechody s novou partou v Rumunsku, to byla "dovolená", na kterou nikdy nezapomenu. Vysoko v horách, jen pod plachtou, okolo ovce, v batohu jen chleba a suchý salám a ta radost po návratu do údolí, kde jsme vykoupili místní obchůdek a nacpali se vyhladovělí vším, co tam tehdy rumunští vesničani měli.

Pak mě ovšem semlel velký svět a kempování vystřídala velká města, Praha, New Orleans, New York a zase New Orleans. Myslím, že jsem kempování tak trochu opustila i kvůli manželovi, který jakožto kluk z tureckého města, zvyklý na život v bytě a městský život tomu kouzlu moc nerozuměl. Ale přišla konečně ta chvíle a my se poprvé po více než 10 letech v Americe vydali do Státního parku. Sice jen do vedlejšího státu Mississippi, protože neradi trávíme hodiny a hodiny v autě a tento Flint Creek byl jen hodinu a půl cesty z domu. Kempování je tady v Louisianě a okolí populární spíš na podzim, asi uhádnete proč. Před vedrem, jaké známe tady, vás neochrání ani vzrostlé stromy. 

 

 

Listopad  a pár dní volna okolo Díkůvzdání se zdal být jako dobrý nápad. A tak jsem naverbovala další 3 rodiny, asi půl dne balila vše potřebné, protože co si budem povídat, úplně nalehko s mými zhýčkanými Američany to taky nešlo.

 

Jako největší zážitek se ukázala být samotná cesta tam. Cesta na sever a vlnitá krajina, na kterou v New Orleansu nejsme zvyklí ani trochu. Když vidíme první cestu, která se zvedá do kopce, vládne v autě naprosté nadšení. Míjíme malé vesnice, které ale tady v USA nemají stejný ráz, jako jsme zvyklí v Evropě. Většinou nemají centrum nebo několik domů pohromadě podél cest s chodníky, tady je to většinou jeden dům, kilometr nic a další dům. Případně menší města, kde je i škola, kostel, obchody. Malá města ani nemají označení názvem, takže nemáte-li navigaci, vlastně nevíte, kde jste a orientovat se můžete maximálně podle fastfoodových restaurací u exitů z dálnice.

 

Z New Orleansu, kde jsme zvyklí na chudinské i přepychové čtvrti, jsme se objevili v zase úplně jiném americkém světě. Ve státě Mississippi moc luxusu nenajdete, je to nejchudší americký stát. Louisiana je na seznamu chudoby hned na druhém místě. Vlastně nevím, proč to sem píšu, nemá to žádnou výpovědní hodnotu v souvislosti s kempováním, jen možná proto, že to bylo cestou tam na první pohled vidět. 

 

 

A jaký náš výlet byl? Chatky skromné, ale dostačující, výhled na vodní hladinu úžasný, izolace od lidí a 3 dny strávené jen s blízkými kamarády. Hodně deště a vody, ale i pár hodin sucha u ohně se "špekáčkami" v podobě polských klobás a taky opékání murshmallows pěkně poamericku. Koukání na fotbalový zápas turecké ligy, zdobení perníkových chaloupek, spousta procházek, chvilka jógy s dětmi poránu, trhání zeleného do vázy a vyrábění náramků z lístků a kytek...

---------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu.

 

(4)

Čtěte dál