sobota 31. července 2021

"Když jsem se seznámila se svým indickým mužem, rodina mu právě hledala vhodnou nevěstu. On si ale vybral mě," vzpomíná výtvarnice Petra Gupta Valentová

Musím přiznat, že mám velkou radost z toho, na jaké ženy v životě narážím. V jednom z předchozích epizod jsem se tématu ženství a vzájemné podpory už věnovala a jsem ráda, že i v tomto aktuálním díle podcastu vám můžu představit další silnou, nebojácnou, talentovanou a pracovitou dámu.

 

 
 
Petra Gupta Valentová je Češka původem z Pardubic. Vždy ale nějak věděla, že skončí v cizině. Žije v New Yorku, kam se původně dostala jako studentka, město jí učarovalo a zůstala. Petra má indického manžela a podobně jako já - doma je na 3 místech ve světě. V Česku, v USA i v Indii: "V Indii jsme se s manželem zasnoubili. Když jsme se seznámili, zrovna se přestěhoval do New Yorku. Když jsem ho potkala, byl teprve v New Yorku 3 týdny a já mu to město pomalu ukazovala. Byl tehdy v procesu, kdy mu rodina hledala nevěstu a myslím, že to od něj bylo dost odvážné a zásadní rozhodnutí, že se postavil rodině. I proto jsem musela do Indie rychle, aby mě rodina poznala, a tak jsem tam poprvé jela, když jsme se znali asi 4 měsíce." 
 
 



Indie mě fascinuje a proto jsme si kromě newyorských studií a životě v posledním těžkém roce povídaly hlavně o indických zkušenostech. Jaká byla její indická tradiční svatba? Proč se dostala do tamních médií a jaká byla Petra nevěsta? Petra Indii taky přenáší do své práce a věnuje se studiu tradičního tisku na látky. Jak je toto indické řemeslo podobné moravskému modrotisku? 

 
A samozřejmě jsme se musely dotknout společnému tématu nás obou - jaké to je vychovávat děti v mezinárodním manželství a jak její kluci zvládají češtinu? Přeji příjemný poslech a pěkné léto!
 
 
 

 

středa 28. července 2021

Život v kufrech a nové doma


 Myslím, že tímto textem nebudu vůbec originální a mám takový pocit, že podobný blog psala možná někdy před rokem taky Jana z blogu Co mi udělalo radost? Jenže ono se to tak někdy přihodí, že my holky, které žijeme někde ve světě, máme ty osudy dost podobné. 


Asi od dubna si říkám, že na blog začnu dávat menší reporty z našeho přesunu z Ameriky do Česka, jenže mnoho věcí mi v tom celou dobu bránilo. Ne že bych byla vyloženě pověrčivý člověk, ale když chystáte změnu natolik zásadní, jako je přesun rodiny z jednoho kontinentu na druhý, máte pořád v hlavě trochu strašáka, který se tu a tak připomene a utrousí, že by se to nemuselo úplně povést. Asi trochu obdivuju takové lidi, kteří dokáží veřejně sdílet každý krok ve svém soukromém životě, kterým nevadí, že jsou pod zraky stovek nebo tisíců sledujících. Můj blog byl vždycky hlavně o New Orleans, americkém Jihu, Americe jako takové. Můj příběh v něm není tak moc důležitý. Teď to ale vypadá, že ta má neworleanská story končí. Nebo snad nekončí. Když jednou žijete v tomto barevném městě, nikdy jej podle mě nemůžete tak úplně opustit. Během celého léta přemýšlím nad tím, kam s "Doma v Nola" dál. Nápadů mám milion a můžu slíbit, že vám cestu do New Orleans nezavřu. 

Spoustu známých mi za poslední měsíce poslalo překvapenou zprávu s otázkou, jestli se stěhujeme do Česka napořád. Stěhujeme ano, zda napořád, to člověk nikdy neví. Ale ano, nikdy jsem se netajila tím, že se chci jednou do Česka vrátit. Vlastně jsme na tom přesunu a plánech pracovali mnoho let. Pravda je, že jsme na té cestě, která ze začátku vypadala dost přímočaře, měli mezitím několik delších objížděk, ale zdá se, že jsme zatím dojeli do cíle. Stěhujeme se do Prahy, těšíme se na nový život v Evropě, nemůžeme se dočkat cestování po sousedních zemích, nemůžeme se nabažit českého chleba, já osobně se dojímám při každé jízdě autem českou/moravskou/slezskou krajinou, pěkně poamericku objímám kamarády a příbuzné a upřímně jim říkám, jakou mám radost, že jsem tady a že se s nimi nebudu muset za pár týdnů zase loučit. 

A tak ano, už od dubna jsme "na cestě". Nejdříve měsíc v Turecku u rodiny, krásné jaro a život na tureckém venkově se vším, co k tomu patří. Se sousedy, kteří by se pro vás rozkrájeli. S toulavými psy a kočkami. S neuvěřitelným nepořádkem všude kolem. S těmi nejšťavnatějšími rajčaty a tím nejvoňavějším chlebem. S Ramadánem a tedy bez kapky alkoholu. S tvrdým lockdownem, zrušenou letenkou a nakonec cestou domů přes Polsko. S tisícovkou emocí navrch. Pak konečně "domů" k rodičům, pak do nového "domů" v Praze. Výlety do Brna, do milovaných Beskyd a nádherných Jizerek. Když konečně píšu tento text, jsme už zase v Turecku, už ani nevím, pokolikáté jsem letos vybalila kufry. Za dva týdny budu další zavazadla převážet zpět a doufat, že se zářím začne taky náš nový život. S novými školami pro děti, novou prací, novou ulicí, novou oblíbenou kavárnou a jógovým studiem. 

O tom, jak jsem celý ten přesun prožívala, jsme si povídaly v rozhovoru s milou Katkou Huberovou v ostravském studiu Českého rozhlasu. A ještě víc na dřeň právě se zmiňovanou Janou LeBlanc. 

Díky, že tu se mnou už tři roky jste. Že mě čtete, posloucháte podcasty a koukáte na neworleanská videa. Je dobré vědět, že mám i v novém českém domově svůj NOLA crowd!
čtvrtek 24. června 2021

"V Latinské Americe vás podle adresy hodnotí, jaký jste člověk a zda s vámi mají do života počítat," všímá si reportér Tomáš Nídr žijící v Peru

 Tomáš Nídr nás dnes zavede do Limy, hlavního města Peru. Já si Limu představuju stejně jako celou Jižní Ameriku jako město vždy zalité sluncem, kde se na rozích ulic popíjí silná káva, kouří se doutníky, děti se snaží všelico prodávat procházejícím a taky jako místo, kde asi nebude takový problém narazit na chudobu a zároveň na ty nejbohatší z nejbohatších. Jak moc je to pravda nebo ne? 

Záznam podcastu je tady.


 
 
Tomáš se věnuje Latinské Americe a více než 10 let žije v hlavním městě Peru. Odtud podniká reportážní cesty do okolních zemí a píše do několika českých novin a časopisů včetně Deníku N anebo časopisu Reportér. V Limě zakotvil poté, co poznal svou budoucí ženu Claudii, se kterou má malou Sofii. Tomáš píše o životě běžných Peruánců i o tématech, která drasticky ovlivňují životy lidí na jižní polokouli, jako je obrovské sucho nebo drogová problematika. V podcastu jsme mluvili mimo jiné o roli manželek jihoamerických drogových bossů. 
 


 

Dalším Tomášových tématem jsou čeští krajané a místa, pojmenovaná po vypálených Lidicích: "Když byly Lidice vypáleny, československá exilová vláda toho "propagandisticky" využila v tom smyslu, že se zasadila o to, aby jméno Lidic nikdy nezmizelo z mapy světa. A podařilo se, že se na některých místech přejmenovaly po Lidicích vesnice, parky nebo ulice. Vždy, když jsem v nějaké zemi, kde vím, že se něco po Lidicích jmenuje, tak se tak vydám," vypráví Tomáš Nídr. Do budoucna by rád tento svůj osobní projekt posunul do ucelené podoby v knižní publikaci.

 



V rozhovoru se dostaneme i k tomu, co v jejich limském bytě vzniklo během koronavirové karantény. Když se jako rodina ocitli s manželkou a dcerou zavření v izolaci, rozhodli se, že společný čas využijí k napsání knihy. Sofinka inspirovala, Tomáš psal a Claudia - původem architektka - ilustrovala. Vznikla dětská kniha Sofinka a kouzelná cukrárna.


 
I tentokrát díky, že jste poslouchali a když budete podcast dál sdílet, udělá mi to velkou radost.

Zdraví vás Julie 

úterý 18. května 2021

"Chci, aby mé a další děti věděly, jak obrovsky kulturně bohaté je Česko," přeje si Denisa Šedivá, autorka knihy ABCZ aneb H jako Havel

Tentokrát jsem se spojila s Bruselem a Denisou Šedivou. Velmi pozoruhodnou dámou, kterou jde jen těžko představit v jedné větě. Pracovala na mnoha různých pozicích ve státní správě, v neziskovkách a v PR, než se dostala ke svým projektům, o kterých dnes budeme mluvit především. Zajímá ji umění, design, knihy, lidská práva a ženy. 

Všechno témata, která zajímají i mě. Celou epizodu přehrajete tady.

 

foto: Dáša Kneřová
 
 

Denisa žije už 7 let v Bruselu, kde doprovází svého muže - diplomata při NATO Jiřího Šedivého a společně vychovávají 2 děti. O Belgii tentokrát moc mluvit nebudeme, mnohem více mě totiž zajímala Denisina kniha - abecédář ABCZ aneb H jako Havel, taková designová encyklopedie pro děti, která ale potěší stejně jejich rodiče. Na jejím projektu je mi blízké to, že pomáhá dalším rodičům, kteří jsou ve stejné roli jako my dvě, vybrat to důležité, co představit z české historie a kultury dětem. Já s tím, abych pravdu řekla, často bojuju. Chtěla bych jim to předat všechno, co nejvíc jim toho ukázat, pouštět hudbu a číst, jenže ono to zkrátka nejde. Kniha získala ocenění Nejkrásnější česká kniha roku 2018 v kategorii učebnic.

 


Nakonec budeme mluvit i trochu o životě v Belgii a hlavně i o dalším společném tématu - o ženách, nejen proto, že téma její další knihy budou právě ženy. Tak se zaposlouchejte, sdílejte, likujte, podpořte, jak budete umět. 

Přeji pěkný poslech a pěkný týden!



čtvrtek 29. dubna 2021

Jazz Festing kdekoliv na světě

Když jsem před třemi lety zakládala tento blog, chtěla jsem psát výhradně o New Orleans. O hudbě, o jídle, o všech těch nádherných a zajímavých lidech, které tu každý den potkávám. 

Nakonec se občas přidá téma jen tak ze života a poslední dobou jste si asi všimli, že to tady dost obsazují příběhy zajímavých Čechů a Češek ve světě. Když já si s nimi tak ráda povídám a na to psaní už pak není tolik času. 

 

 

Ale! New Orleans je neuvěřitelně barevné město a pokud máte pocit, že už jste to ode mě někdy slyšeli, tak se nemýlíte. Barevné je to adjektivum, které k popsání New Orleansu používám nejčastěji a nejraději.

 

Když vloni udeřil koronavir, celý svět posmutněl a i ty barvy u nás jakoby trochu vybledly. Jazz zmizel, všechno ztichlo a už druhý rok letos nebude ani Jazz Fest. A já si po několika měsících toho všeho ticha a deprese a splínů a paniky uvědomila, že festivaly jsou jedním z hlavních důvodů, proč člověk život v New Orleansu tolik miluje. Ono jinak tady totiž není zas tolik o co stát. Vysoká kriminalita, dost špatné školství, daleko od Evropy a od New Yorku, příroda prazvláštní, do bažin se zas tak nehrnete, obzvlášť máte-li malé děti. Představa, že na vás vybafne aligátor nebo jedovatý had, není vůbec příjemná. Anebo ta, že vám dítě nedopatřením klopýtne a svalí se z úzké dřevěné stezky právě do kalné bažinaté vody... 

 

No jen si to představte. 

 

A tak ta nejpříjemnější činnost ve volném čase je obrážení festivalů všeho druhu. Jen si vyberte, záminka se vždy najde. Je tu festival koblihový, rajčatový, jahodový, festival Louise Armstronga, sendvičový, je tu karneval a je tu Jazz Fest. Když jsem kdysi točila na festivalu karnevalových koláčů - King Caků - organizátorka se zmínila, že byl velký problém najít volný víkend, kdy se ve městě oficiálně nic neděje. Je plno, slaví se pořád. No a jakýkoliv festival zmiňuju, vždy je středobodem všeho živá hudba. Tančí se, popíjí pivo, limonády nebo ledové čaje a samozřejmě se u toho prochází desítkami stánků s jídlem a všemi těmi jižanskými dobrotami. No a už druhý rok jsme bez festivalů. Co na to říct, strašně ta atmosféra ve městě chybí. Když organizátoři oznámili, že se vše posouvá na podzim, ubytovací kapacity na říjen hned hlásily plno. Jazz Fest po dvouleté pauze si nikdo nenechá ujít.

 

Vy už jste si možná na Facebooku všimli, že se ale i přes všechny překážky neworleánští nevzdávají a svůj festival si užijí i tak. Rádio WWOZ pořádá stejně jako vloni takzvaný Jazz Festing in Place. Tedy každý den, kdy by se normálně festival konal v tom samém čase - tedy od 11 dopo do 7 večera místního času - vysílá záznamy koncertů z předchozích ročníků. Program na tento víkend je bohatý a snad ještě lepší než o minulém víkendu (Jazz Fest vždy běží 2 víkendy za sebou na přelomu dubna a května). Jen namátkou na tento víkend třeba Ellis Marsalis z roku 2018, kde jsem byla osobně a byl neopakovatelný jako vždy, Duke Ellington v záznamu z roku 1970 nebo soulová legenda Irma Thomas z roku 2007.




Umíchejte si koktejl podle mého doporučení nebo si nalijte kafe, nalaďte rádio a zaposlouchejte se. My si tedy nějakým virem náladu zkazit nenecháme a i druhý jazzfestový víkend si naplno užijem.

 

 

_________

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu.




úterý 27. dubna 2021

"Když jsem odjel v roce 1991 jako student poprvé do USA, všude si mě zvali, abych jim vyprávěl o životě v postkomunistické zemi," vzpomíná ředitel Českého centra v NY Miroslav Konvalina

Mirek Konvalina je ředitel Českého centra v New Yorku a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v USA. Když jsem začala natáčet své první reportáže z New Orleansu a posílat je do Prahy, Mirka jsem ještě neznala. Přece jen jsme se generačně trochu minuli. Ale na jeho jméno jsem narazila, když jsem začala pátrat po českých krajanech v Louisianě a našla jeho reportáž z městeček Libuše a Kolín, vzdálených jen několik hodin severně od New Orleansu.

Dnes je Mirek ředitelem Českého centra v New Yorku, centra, kde jsem přesně před rokem a něco zažila jeden z nejkrásnějších večerů - diskuzi o mé knize Doma v Nola s českými krajany i dalšími Newyorčany, kteří šli tehdy právě okolo Bohemian Hall na Upper East Side na Manhattanu. Rozhovor s ním si můžete pustit TADY.

 

Foto: Český rozhlas


A protože vím, že Mirek je člověk zábavný, plný informací a velmi dobrý vypravěč, musela jsem jej do podcastu pozvat. Samozřejmě těch témat, která máme společná, je spousta. Začali jsme právě v Louisianě, u českých krajanů, kam já se zatím nedostala, i když je to do původně českých městeček jen několik hodin cesty. Čeští krajané žijí nejvíce v Chicagu, Texasu a Nebrasce, takže mě dost zajímalo, jak se zatoulali až na jih do Louisiany. A tady je kousek odpovědi z Mirkovy reportáže:

"Krajané sem přišli před sto lety a tehdy vůbec netušili, jak tady na jihu bude těžký život. Když vykáceli duby a borovice zjistili, že pozemky nejsou tak úrodné, jak jim slibovali. Dnes už tam žije jen hrstka Čechů, kteří vydrželi v tomto náročném klimatu a vybudovali obce Kolín a Libuš. Chovají krávy, pěstují cukrovou třtinu, bavlnu a sojové boby a nechtějí se stěhovat. Do kraje, kde hospodaří Tůmovi, Smetákovi, Brožíkovi nebo Procházkovi ve střední Louisianě zajel zpravodaj Českého rozhlasu Miroslav Konvalina."

V Louisianě jsme se ještě zastavili, protože mě zajímalo, jaké to bylo reportovat z New Orleansu a okolí bezprostředně po hurikánu Katrina. Mirek se podělil o tu jeho "Katrina story", tedy příběh spojený s devastujícím hurikánem. Mluvili jsme ale taky o jeho úplně první cestě, která proběhla hned po revoluci, kdy se v roce 1991 vydal za oceán studovat žurnalistiku. Proč mu nechutnal americký chleba a párky? Co všechno procestoval a jaká přátelství z této první i mnoha dalších cest vznikla?

 

Foto: Katka Dvořáková Manková






Momentky z New Yorku: archiv Mirka Konvaliny



Nakonec se Mirek podělil o několik tipů z New Yorku, kde teď žije. Až se budete chystat na svůj první pocovidový americký výlet, možná vám přijdou k dobru jeho doporučení na to, kde se dá sehnat nejlepší bagel, odkud je nejlepší výhled na New York nebo kolik hodin si vyšetřit na prohlídku Metropolitního muzea. A odkaz na ojedinělou rozhlednu, který v podcastu slibuju, máte tady.


Pojďte se na chvíli zasnít a přenést do New Yorku. Já bych letěla hned!!!

Zdraví, Julie




úterý 13. dubna 2021

"Už jako malá jsem vždy popadla kolo a jela do vedlejší vsi, i když jsem to měla zakázané," vzpomíná z Anglie na svou touhu poznávat svět Hana Buhlová

Z Bohuslavic do Middleton Tyas.  Ze zapomenutého slezského kraje, do zapomenutého anglického kraje. S Hankou Buhlovou jsem se neviděla dobrých 20 let a až díky Facebooku jsem zjistila, že moje spolužačka z gymplu z vedlejšího déčka, se kterou jsme zpívaly ve stejném sboru, dnes zpívá ve sboru v severní Anglii, ba co, ona ho dokonce vede. 

Celý podcast si můžete pustit tady.

 


Hanka je můj první host ze série lidí, kteří pocházejí z mého rodného kraje. Vy už za toho půl roku, kdy podcast natáčím, víte, že jsem poměrně osobní a že už jsem mnohokrát narazila na pojem Hlučínsko. A čím dál víc zjišťuju, kolik mých bývalých spolužáků, sousedů anebo lidí, na které jsem někdy někde doma narazila, žije v cizině. Takže mě napadlo, že si budu i je postupně zvát, abychom zhodnotili, jakou cestu už jsme ušli.

Hanka odjela do Londýna jako au pair, když se nedostala na svou vytouženou JAMU. A z tříměsíčního pobytu se stalo 20 let, přibyly 3 děti a skvělý James, se kterým teď Hanka vede hospodu v malebné vsi Middleton Tyas. Doporučuju si vyhledat její fotografie. Přesně ta kamenná romantika, jakou si u severní Anglie člověk představí.

 



 

 

V hodinovém povídání se ptám na to, jaké byly její začátky, jaké pivo se na hranici se Skotskem v jejich hospůdce čepuje, jak se stalo, že se česká holka stala organizátorkou místního života a co nejraději v Anglii její rodina dělá. Hanka zavzpomíná i na jedinečné setkání se zesnulým princem Philipem, pro kterého měla jen slova chvály a lásky.




Chci moc poděkovat všem vám, kdo jste mi napsali po odvysílání rozhovoru s Petrem Sísem. To, jak otevřeně a lidsky povídal o své práci i rodině, chytlo za srdce strašně moc z vás a já mám z toho o to větší radost. 

_______

 

Sledujte podcast na podcastových aplikacích, označte si odběr sdílejte na Facebooku, na stránkách Doma v Nola a chcete-li se vždy podívat i na fotogalerii k jednotlivému dílu, najdete ji na mém webu www.domavnola.com.

 

Zdraví Julie















 

pondělí 29. března 2021

"Když je člověk rozdělen do více míst na světě, může to být záludné. Myslí si, že má několik životů najednou, ale nemá," přemýšlí ilustrátor Petr Sís

Petr Sís, ilustrátor, kterého netřeba příliš představovat. V první části rozhovoru jsme se věnovali převážně jeho nové knize Nicky & Vera: A Quiet Hero of the Holocaust and the Children He Rescued, která dětem představuje období 2. světové války a nabízí možnost, jak se o těžkých tématech mezigeneračně bavit. Druhý díl spustíte kliknutím sem.


foto: Jan Slavík


Od mnohých z vás přišly komentáře a nadšené ohlasy, že poslouchat pana Síse byla radost. Já s vámi souhlasím. Schválně jsem se střihem tohoto druhého dílu moc nepospíchala a snad mi to odpustíte - bylo to proto, že jsem si části šetřila a dávkovala jsem si jej postupně jako takový balzám na duši v jinak šíleném světě, který je přeplněný ne vždy úplně příjemnými informacemi a událostmi. 

V tomto díle rozhovoru vás nalákám na vzpomínky pana Síse na paní Jackie Kennedy Onassis, která byla editorkou jeho knihy o Praze Tři zlaté klíče, i na povídání o tom, jak se dostal k práci ilustrátora pro slavné americké noviny a časopisy

Povídáme si jako dva staří známí - čeští krajani ztracení ve velké Americe - a zjišťujeme, že ač jsou naše děti věkově velmi od sebe, máme/měli jsme ty stejné starosti a radosti. Jak se vyrovnat s tím, že naše děti nebudou nikdy naplno Čechy, jak se vyrovnat s tím, že nemluví úplně dokonale česky, že jsme my jejich rodiče imigranti často důvodem mnoha faux pas a jak jsme jako autoři na svých dětech závislí a do své tvorby promítáme jejich malé dětské americké životy.

 

 

--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 

 




středa 10. března 2021

"Do určitého věku říkáte dětem, že všechno je krásné, že motýlci lítají, kytičky kvetou a nebe je modrý. Ale pak přijde moment, kdy jim musíte začít říkat, že se stávají i smutné věci," říká ilustrátor Petr Sís

Ilustrátor, autor dětských knih a animovaných filmů Petr Sís žije od roku, kdy já se narodila, v USA. Když jsem slyšela o jeho nové knize, kterou v Americe představil koncem ledna, věděla jsem, že bych s ním velmi ráda mluvila. Nejen o knize samotné, ale o životě vůbec. Petr Sís má na kontě skoro 30 vlastních dětských knih. Ačkoliv jsem jeho jméno vždy měla v povědomí, až s vlastními dětmi jsem objevila krásu, něžnost a cit pro detail jeho obrazů. Schválně říkám obrazů, protože každá stránka v jeho knize je jako samostatný obraz. Audio si můžete pustit kliknutím sem.

 

Petr Sís žije v USA od roku 1982. Foto: Jan Slavík


Ať už se procházíte starou Prahou v nádherné knize Tři zlaté klíče, pouštíte se do dobrodružství Robinsona Crusoa anebo se s jeho nejnovější knihou (zatím jen anglicky) Nicky & Vera: A Quiet Hero of the Holocaust and the Children He Rescued snažíte svým dětem poprvé představit téma 2. světové války a holocaustu, vždycky je to plnohodnotný zážitek - kulturní a rodinný.

Petra Síse, jak sám v rozhovoru přiznává, v Česku oslovují taky jako "Mistře".  I když se při tomto oslovení ošívá, zároveň si myslím, že si jej užívá a zaslouží. Rozhovor pro podcast Doma v Nola jsme dělali přes ZOOM. Já ze své kuchyně v týdnu školních prázdnin, takže jsem musela nejdřív děti vyprovodit ke kamarádce. Pan Sís ze své podkrovní pracovny na venkově za New Yorkem. V pozadí jsem na zdi viděla jeho slavný velrybí plakát z newyorského metra, o kterém budeme mluvit v 2. dílu rozhovoru a díky tomu, že byl v domácím prostředí, ukázal mi i jinou velrybu - talisman, který si nosíval do nakladatelství při jednáních o nových projektech. V něčem má ta prapodivná covidí doba své kouzlo. Dovoluji si říct, že ještě před rokem by mě žádat o "videorozhovor" skutečně nenapadlo.

Nová kniha je nádherná, plná smutné české historie, ale také plná naděje. I když daleko od domova, Sísovy knihy jsou pevnou spojující nití. "Myslel jsem si, že zvládnu své děti poučit o tom, co jsem prožil v komunistickém Československu, ale stejně pořád zjišťuju, že to rodilí Američané stále nejsou schopni pochopit. A tak může i tento příběh vyprávěný skrz hrdiny Věru a Nicholase být jistým úvodem pro studium o tehdejší tragické době," říká k příběhu Petr Sís.



Nová Sísova kniha vypráví příběh Nicholase Wintona a Věry, kterou jako jednu z téměř 700 českých dětí zachránil.


Tady krátká ukázka dvouhodinového rozhovoru, který jsem nechtěla příliš krátit, a tak jsem jej tentokrát rozdělila do dvou dílů.


V reportáži amerického veřejnoprávního rozhlasu NPR se vás redaktorka ptala, jestli dané téma není pro děti příliš temné. Co vám řekli v nakladatelství, když jste poprvé přišel s tímto nápadem?

Je to dilema. Do určitého věku říkáte dětem, že všechno je krásné, že motýlci lítají, kytičky kvetou a nebe je modrý, ale pak přijde moment, kdy jim musíte začít říkat, že se stávají i smutné věci. A je pravda, že nakladatelství často nechtějí riskovat.

Měl jsem ale velké štěstí, že redaktor knihy Simon Boughton je původem z Anglie, takže příběh znal. Mluvili jsme o tom, kdo by byl vzorem pro děti, bavili jsme se o hrdinství a o tom, kdo jsou hrdinové. Došli jsme až k tomu, že existují lidé, kteří pomohou lidem, a my o tom vůbec nevíme.

A to už bylo jen malý kousek k Wintonovi a k tomu, že když přijel poprvé do Prahy, měl dobrou práci v bance a neměl vůbec důvod někomu pomáhat. Věděl ale, že by byl schopný něco uspořádat, a během několika týdnů a měsíců skutečně ty lidi zachránil. To mě fascinovalo.

V reportáži NPR také zazněla slova psycholožky, která téma dobře zasadila do kontextu a komentovala knihu tak, že jde o úvod nenásilného učení o tom, co se může stát. Myslel jsem si, že zvládnu své děti poučit o tom, co jsem prožil v komunistickém Československu, ale stejně pořád zjišťuju, že to rodilí Američané stále nejsou schopni pochopit. A tak může i tento příběh vyprávěný skrz hrdiny Věru a Nicholase být jistým úvodem pro studium o tehdejší tragické době.


Příjemný poslech a četbu.

 

--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích.

pátek 26. února 2021

Únor v Americe

 Únor v Americe může vypadat všelijak. Ten neworleanský je většinou plný karnevalových aktivit a je to ten měsíc v roce, kdy nevíte, co dřív a kam dřív. Pokud tady máte děti školou povinné, víte, že únor je taky "Měsíc černošské historie". Tedy měsíc, kdy se ve školách klade důraz na učivo o významných Afroameričanech. 


 

Každý rok děti dostanou jiný projekt k vypracování, někdy jen přečíst si nějakou knihu, jindy koukají na film nebo přijdou domů s letáčky s vybranými lidmi. Cílem je podpořit černošské děti a uvědomit si, jaký mají původ, ale samozřejmě taky vzdělat bělošskou většinu. Měsíc černošské historie poznáte v knihkupectvích i při sledování televize. Dětské pořady mají najednou zařazeny právě díly věnující se černošským osobnostem. Více jsem o tom, jak vše už téměř před 100 lety vzniklo, psala v textu pro Seznam Zprávy.

 

"Mám teď před sebou seznam černošských osobností, který dostala má osmiletá dcera ve škole. Do konce týdne má odevzdat plakát s profilem jedné z nich. List obsahuje asi 100 jmen, je roztříděný podle toho, v čem jednotlivé ženy a muži vynikali. Spisovatelé, vynálezci, bojovníci za lidská práva, politici nebo muzikanti.

Když jména okem rychle přelétnu, sama se trochu zastydím, že většina z nich mi nic neříká. Co třeba takový George Washington Carver, takzvaný „burákový muž“, který za svůj život vymyslel okolo 100 různých výrobků z buráků? Anebo Sarah Breedlove Walkerová, známá jako první černošská milionářka, která udělala kariéru na kosmetických výrobcích pro ženy její rasy? Říkají vám něco jména jako Nancy Wilsonová, Nat King Cole, Lewis Latimer nebo Ruby Bridgesová?"

 

Ať si vygooglujete kohokoliv z tohoto jen velmi krátkého seznamu, myslím, že budete každým příběhem dost překvapení. Je mi jasné, že téma afroamerické historie není úplně blízké českému čtenáři, ale jakmile se začtete, začne vás fascinovat. Na těchto stránkách jsou například detailní a přehledné materiály k různým tématům, které se dají použít i ve školách. Třeba tady jsou nějací učitelé a učitelky nebo zkrátka rodiče, kteří témata rasismu, otroctví, rozvnoprávnosti a respektu k druhým budou chtít doma probrat. Dejte mi pak určitě vědět, jak k tomu přistupujete právě vy a jak reagují vaše děti. Ptají se, proč vypadají jejich spolužáci jinak? Anebo proč jsou ony samotné jiné?



Nedávno jsem dostala nádherný dopis od známého, který po asi dvou letech, co má doma v knihovně založenu mou knihu Doma v Nola, si ji konečně přečetl. Napsal kromě tolika krásných "knižních vyznání" taky to, že jej překvapilo, že je na začátku knihy několik kapitol na téma Afroameričanů a že se podivil, cože jsem se to v New Orleans stala za aktivistku. Pár dní jsem pak nad tím detailem přemýšlela. Jsem opravdu ta novinářka aktivistka? Která má názor předem a podle toho píše? Nemyslím si. Když ale žijete v místě a ve státě, kde jsou tato témata denně přítomná v životě lidí, kdy generace černochů jsou poznamenané segregací, o otroctví ani nemluvě, je celkem přirozené, že se o to budete zajímat, budete chtít objevovat a vzdělávat se víc. Když pak máte děti, které chodí domů s různými otázkami ohledně barvy pleti svých kamarádů, když je vezmete na výlet na nejbližší plantáž, musíte mít podle mě předem připravenu odpověď. Svůj text na Seznam Zprávách uzavírám takto: 

 

"Má Ela si asi i kvůli jménu vybrala Ellu Fitzgeraldovou. Začítává se do jejího příběhu a k tomu nám hraje její první hit „A-Tisket, A-Tasket“ z roku 1938. „Ella Fitzgerald byla první královnou jazzu,“ čte mi nahlas Ela z dětské knížky a hned vykřikuje. „Mami, já chci být také královnou jazzu. První českou královnou jazzu,“ směje se a začne zpívat. Proč ne. Měsíc černošské historie plní účel i v naší rodině. Inspiruje, dává nápady, nechává děti snít."

 

To, že poslední měsíc doma nehraje skoro nic jiného než alba Elly Fitzgerald mě činí nadmíru šťastnou, co vám budu povídat. 

 

--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 


úterý 23. února 2021

"Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," poznamenává Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně

Monika Zgustová, spisovatelka českého původu, která žije od 80. let v Barceloně. Do španělštiny a katalánštiny překládá české autory - mimo jiné Bohumila Hrabala, Václava Havla nebo Jaroslava Seiferta. Poprvé jsem ji jako autorku zaregistrovala před 5 lety, kdy vyšel v češtině její román Růže pro Stalina. Tu knihu jsem si několik měsíců poté, co vyšla, vezla s sebou před oceán a už ji mezitím zase odvezla zpátky do Čech, aby kolovala rodinou, všem jsem ji doporučovala. Audio se můžete pustit kliknutím sem.

 

foto: Drew Stevens

Biografický román o Stalinově dceři Světlaně Allilujevové mě naprosto strhnul. Nedávno vyšla nová kniha rozhovorů s ženami, které si prošly gulagy - Oblečené k tanci na sněhu. Silná témata a silné ženy. "Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," říká k tomu v rozhovoru Monika.

Za ženami, které komunistický režim odsoudil k životu v gulagu, jezdila nejen do jejich moskevských bytů, ale s některými se sešla i v Londýně nebo Paříži, kam emigrovaly. Jsou to všechno vlastně stejné příběhy a přitom tak jiné. Smutné, strhující, těžké a přitom plné naděje.

Tady je ukázka začátku jednoho z rozhovorů:

"Valentina je jedna z posledních žen, které v Moskvě navštívím, a za tím účelem pojedu na moskevské předměstí, kde žije. Vstávám velice brzy, protože musím jet metrem až za město a poté pokračovat příměstským vlakem, který nejezdí často a nemá pravidelný jízdní řád.

 

 Zdá se, že do Ščerbinky nikdy nedorazím, a tak to vzdávám. Posadím se na lavičku v parku, který obklopuje palác Caricyno, a volám paní Valentině, abych jí oznámila, že schůzku ruším.

 

 "Ale proč, moje zlatá? Proč, drahoušku?"

 

"Nemůžu k Vám dojet, nejde žádný vlak."

 

"Vy jste spisovatelka, že, krasavice moje?"

 

"Snažím se o to."

 

"A chcete napsat knihu?"

 

"Ano."

 

"A vy myslíte, že ta kniha spadne z nebe? Že se napíše sama? Podívejte, moje milá, když někdo po něčem opravdu touží, musí si za tím jít. Stůj co stůj! Jinak v životě nic nedokážete. Pokud vás od mé návštěvy odradí první překážka, zůstaňte raději doma a nic si neplánujte."

 

Se sklopenou hlavou zahanbeně čekám víc než dvě hodiny na nástupišti bičovaném vlhkým podzimním větrem a za zimní teploty, abych nastoupila do prvního vlaku, který jede do Ščerbinky." 

 

 
Jak se Monika po tomto telefonátu cítila a jak rozhovor nakonec dopadl? I na to se ptám v podcastu Doma v Nola. Povídání s Monikou Zgustovou pro mě bylo něco jako terapie. Žena, která jako teenager s rodiči emigrovala přes Indii do USA, a pak si vybrala pro svůj život Španělsko, působí jako typický příklad kosmopolitního člověka. Kdyby právě nebyla pandemie, trávila by měsíc v New Yorku, kam pravidelně jezdí učit a nasávat Ameriku. Možná taky psát. 

 

Po příjezdu do Španělska jako začínající novinářka při rozhovoru o lingvistických otázkách v Baskicku s univerzitní profesorkou Miren Azkarate. V San Sebastiánu v 80. letech.



My dvě už máme naplánované kafe někde "na cestě". Pro vás je tady pozitivní rozhovor taky o tom, jak nepropadat zbytečným chmurům. A jak slibuju v závěru, tady je odkaz na jeden jazzový koncert, který vás na hodinku přenese úplně jinam.

--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 

středa 3. února 2021

PODCAST #13: "Němci se za sebe umí prát a prosadit si svoje. Ráda bych si tu schopnost odtud jednou odvezla," přeje si novinářka a dokumentaristka Veronika Jonášová

V Berlíně by chtěl žít každý, mohli bychom parafrázovat slavné Cimrmany. Oblíbené město umělců, architektů, muzikantů a kreativců všeho druhu. Je to město, které ač velmi blízko českým hranicím, je už tak světové. V podcastu si tentokrát povídám s novinářkou, dokumentaristkou a spisovatelkou Veronikou Jonášovou o životě tam a také o nové knize Zeď mezi námi, kterou společně s dalšími autory napsala. Audio si můžete pustit kliknutím sem.

 


V předmluvě knihy se mimo jiné píše: "Dnešní „emigranti“ už zdaleka neprožívají taková dramata a nejistotu jako jejich rodiče a prarodiče. Jdou z jedné svobodné země do jiné, kdy hranice mezi nimi existuje prakticky už jen na mapě. Nedávná omezení kvůli pandemii koronaviru nám však připomínají, že nic není samozřejmé. Staré zdi padají, nové se mohou kdykoli znovu stavět." A tak jsem se Veroniky zeptala, jaké jsou ty zdi naší generace. Co stojí mezi Němci a Čechy v této prazvláštní době? A jak se žije jejich české rodině v Berlíně, který je už téměř rok "uzavřen"?

 

 

Veronika žije společně se svým mužem Martinem, zpravodajem ČT v Německu, a dvěma dětmi už 5 let. Je to jejich druhý pracovní pobyt tam. Koronavirová krize jim trochu narušila plány, když se omezilo přeshraniční cestování. I když je to z Berlína do její rodné Prahy stejně jako z Ostravy, hranice najednou znovu znamenají pomyslnou zeď. Veronika nedávno napsala společně s dalšími autory knihu rozhovorů o Češích žijících v Německu a Němcích v Česku. Téma jako stvořené pro můj podcast.

 

Veronika s jazzovou zpěvačkou Martinou Barta

 

Povídáme si o knize, zajímavých osobnostech v ní, o životě její rodiny v současném Německu, o tom, zda se náš západní soused o Česko zajímá a proč jsme tak jiní. Dostaly jsme se i k tématu, které nás dvě osobně spojuje - a to je pátrání po německých předcích. Veronika se pustila do zjišťování okolností, při kterých zemřel v poválečné době její prapradědeček a mnohé zjistila od historika Martina Hájka, o kterém v podcastu mluvíme.

 

Praprababička Hedvika, po jejímž osudu Veronika pátrá



 

Pro mě nesmírně zajímavý, příjemný a poučný rozhovor. Snad bude stejně bavit i vás.




--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

PODCAST #12: Co se nevešlo do novin - První dámy USA v historii a dnes

Spojené státy mají nového prezidenta a novou první dámu. K manželům Bidenovým teď směřují oči nejen celé Ameriky, ale i celého světa. Dnešní díl podcastu Doma v Nola nebude příběhem jednoho Čecha či Češky.

Když mi zůstal po prezidentsko-inaugurační zimní zpravodajské smršti zajímavý materiál o prvních dámách, řekla jsem si, že jej nenechám ležet jen tak v počítači, ale že by vás krátké shrnutí či hodnocení toho, jakou práci mají na starosti první dámy, mohlo zajímat. A tak tady je dnešní díl na téma americké první dámy. Audio si můžete pustit kliknutím sem.

 

Foto: René DeAnda on Unsplash 

 

V Bílém domě střídá Melanii Trump, bývalou modelku, univerzitní učitelka Jill Biden. Změna to bude na první pohled obrovská. Od Melanie se možná na začátku neočekávalo až tolik. Pěkná tvář, doplněk svého muže. Na druhou stranu kvůli jejímu evropskému původu na začátku prezidentování Donalda Trumpa zaznívaly názory, že její příběh pomůže milionům konzervativních Američanů pochopit složité osudy imigrantů. Nestalo se, ba možná stalo se právě naopak. Byla ještě více potichu, než se čekalo. Profesorka Christine Day vyučuje politologii a historii ženského hnutí na mé americké alma mater - University of New Orleans. Ptala jsem se jí nejen na Melanii Trump. 

O prvních dámách z hlediska módy v druhé půlce pořadu s novinářkou, zástupkyní šéfredaktora časopisu Forbes Irenou Cápovou.


Těším se na příště, můžete mě sledovat na Facebooku i Instagramu pod jménem Doma v Nola, děkuji za vzkazy, které píšete a pokud Vás zajímá nějaké téma, země nebo osobnost, dejte vědět. Inspirace není nikdy dost. 



Instagram