čtvrtek 7. března 2019

Swing a jazz - zábava bez konce


Tak řekněme si to narovinu - nikde jinde na světě zřejmě není tolik jazzových klubů, tolik jazzmanů, tolik jazzových nahrávek. New Orleans je naprosto jedinečné místo. Pro jazzové nadšence ráj na zemi. Vystopovat rodný dům nejznámějšího rodáka Louise Armstronga už se sice nepovede, protože byl dávno srovnán se zemí, ale celou historii je možné prostudovat v Jazzovém muzeu. 




Ale mnohem lepší je si jazz zažít na vlastní kůži. Procházet se malými uličkami a poslouchat všechny ty nadšené hráče přímo před kostelem, obchodem, pod schody, u Mississippi. Jsou všude. A všichni stojí za to na pět minut se zastavit, poslechnout si píseň, dvě a hodin do přistavené nádoby pár drobáků.

Je ještě další možnost, jak si užít jazzovou atmosféru naplno. Já i ní už několik let uvažuji, ale ještě jsem zkrátka neměla rok vkuse, kdy bych se jí mohla věnovat. Swing. Tanec. Tanec ve skupině dam, které jsou oblečené v nádherných dobových kostýmech, dvakrát týdně se scházejí v tanečním studiu a alespoň na chvíli se přenesou do doby 20. a 30. let minulého století.

V New Orleansu se tato skupina jmenuje "The Chorus Girls", jsou to tedy holky, které v předválečných muzikálech tvořily tzv. křoví. Nedávno jsem se vydala na jejich fundraisingový odpolední mejdan a jen jsem litovala, že jsem se nemohla zdržet déle než hodinu. To je vám tak uvolněná, radostná a nezaměnitelná atmosféra!!!




V malém hotelu v centru New Orleansu jsem o nich natáčela reportáž pro Český rozhlas - pro pořad Zápisník zahraničních zpravodajů. Je to má oblíbená práce. Zachycovat zajímavosti mého města, talentované lidi, kteří nelení a vytvářejí něco pro svou komunitu, pro své přátele a ve výsledku pro sebe samotné. Reportáž je tady.

Když jsem požádala o rozhovor choreografku a "vedoucí" souboru Lauru Manning, mluvila o svých "holkách" úplně stejně. "Úžasné na swingovém tanci je ta čirá radost, která kolem vzniká. Je to tak přátelské a pozitivní prostředí spojené s velkou komunitou lidí, kteří se navštěvují po celém světě, učí se od sebe a tančí," říkala a měla málem slzy v očích. Je to drobná dáma, skvělá tanečnice, která vede workshopy swingového tance po celém světě, 10 let žila v Londýně a na Evropu nedá dopustit.




Tady je kousek z mé reportáže, pokud se k audio verzi nedostanete:

Laura tančí swing přes 20 let, vedla desítky tanečních workshopů po celém světě a když zakotvila na jihu Spojených států, věděla, že tady se její láska ke swingu dostává do jiné dimenze. "Tančit swing tady je fantastické. A to vše díky muzikantům. Jejich kvalita je neuvěřitelná, jsou to profesionálové, kteří hrají opravdově, lidsky, na nic si nehrají. Tady vše vintage, co se někomu může zdát v dnešní době zastaralé, přirozeně ožívá, a to vše díky hudbě."

Kapela má právě pauzu a já můžu obdivovat desítky dam v dobovém oblečení. Jedna má na sobě zlaté šaty střihu 20. let, jiná lehký kalhotový kostým s výraznou černou čelenkou, která má připomínat klobouk. Zkrátka večírek pro milovníky staré doby. Chorus girls poznávám podle stejnokrojů-nádherných černých mini šatů s límečky vyšívanými perlovými korálky. S jednou z nich se dávám do hovoru: "Tančím už 3 roky. Každý rok nacvičujeme 3 různé choreografie na 3 různé písně. Vždy máme i nový kostým," vysvětluje malá bruneta s jak jinak než rudými rty, Kerry M. Za týden ji a dalších 7 desítek tanečnic čeká první karnevalový průvod, kde skupina předvede vše, co se za rok naučila. "Jsme v přehlídce, která má dohromady 6 mil. A celou dobu tančíme s doprovodem jazzové kapely. Těšíme se!"

Ujít 10 kilometrů v tanečních botkách a s neustálým úsměvem na rtech - to je už skoro sportovní výkon. Atmosféra karnevalových průvodů je ale tak nabíjející, že tady se na kilometry nehledí.


Karneval už máme za sebou a "holky" to skutečně utančily. Těším se, až je zase někde potkám. Třeba už si tentokrát na sebe taky vezmu své rudé šaty ve stylu 30. let a pokusím se o pokládanou vlnu! Ostatně už dlouho je mi v tomto ohledu velkou inspirací Elegantní Česko. Znáte?  Jejich video o dobových účesech - včetně zmiňované vlny - je tady 




Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem. 



pondělí 25. února 2019

A co čtete svým dětem před spaním vy?

Asi všichni znáte rčení: Řekni mi, co čteš a já ti řeknu, jaký jsi. Ale co tak si ho trochu posunout? Řekni mi, co čteš svému dítěti a já ti řeknu, jaké budou.

Každý rodič možná už od narození přemýšlí nad tím, jaké knížky bude svým dětem ukazovat jako první. Většinou sáhne po svých oblíbených titulech z dětství a možná je ještě někde bude mít schované. Dnes jsme ale navíc zavaleni tolika nádhernými knížkami, příběhy a obrázky, že pomalu nevíme, kde začít.



foto: Canva


Každá návštěva knihkupectví tady v New Orleansu je pro mě stejná, jako pro jiné ženy třeba zlatnictví. Nevím, kam se podívat dřív, jestli obdivovat nádherné kuchařky, nebo vybírat mezi zajímavými biografiemi, neworleanskými knihami, anebo prostě rovnou zabrousit do dětského oddělení. My čteme dětem každý svým jazykem. Manžel turecky a já česky. Takže já pečlivě celý rok sleduji českou scénu a poctivě zapisuji tituly, které během léta v Česku musím nakoupit, abychom si vystačily na celý rok. Ela je v první třídě a sama čte převážně anglicky. Knih už máme tolik, že jsem doma musela vyhlásit stop stav a každý týden chodíme pro nové knížky do knihovny.

Večery, které ale pořád spolu trávíme nad českými knížkami, jsou pro mě nejcennější. Dalo by se říct, že vyrostla na sérii říkanek "Šikovné (Dovádivé atd.) básničky pro kluky a holčičky", které už teď podědila mladší Ada. Pak jsem objevila knihy Ladislava Špačka "Dědečku, vyprávěj" a malá Viktorka se stala Elinčiným druhým já. Ve všech třech dílech, které máme, se malá Viktorka dostávala do stejných situací, jako naše malá Ela a Špačkova série nám dost pomohla v mnoha výchovných situacích. Frázi - a víš, co by teď udělala Viktorka? a další podobné - jsem jednu dobu používala mnohokrát denně. A i teď v 6 letech se k povídání dědečka s vnučkou vracíme.

Když jsem si vloni u své sestry pro Elu k narozeninám objednala české vydání "Příběhů na dobrou noc pro malé rebelky", musím přiznat, že jsem si ji objednávala spíš pro sebe a u toho se nedočkavě těšila, až budem spolu objevovat všechny zajímavé příběhy žen z celého světa. O to větší bylo zklamání, když jsme po rozbalení dárku viděly v jejich očích velké zklamání. Graficky moderní knížka ji nejprve vůbec nezaujala. Za tři měsíce už ale Ela zná zhruba polovinu jmen včetně malířky Fridy Kahlo nebo Pákistánky Malaly Yousafzai. Nejčastěji se ale vrací k příběhu Angličanky Mary Annings, která jako dospívající dívka začala hledat fosílie, aby pomohla uživit chudou rodinu. A když dokonce tuto inspirativní postavu zahrnuli autoři do Elinčina oblíbeného televizního seriálu Dino Dana, knížka u Ely ještě mnohonásobně stoupla na ceně :)

Asi před týdnem jsem na internetu narazila na připravovanou českou variaci na tuto knížku. Jmenuje se Velké ženy z malé země, a právě jí běží kampaň na stránkách Hithitu. Úžasná autorka, úspěšná "byznysžena" (prostě se mi nelíbí používat slovo byznysmanka) Renata Mrázová napsala příběhy těch nejzajímavějších českých žen a kniha zanedlouho vyjde. Opravdu se upřímně těším, až si ji otevřeme, protože nejednou se mě Ela ptala, proč že v naší knize o "holkách" není žádná Češka. 

Taky se mě při čtení ptá na spoustu dalších zajímavých věcí. Třeba na to, proč ta kubánská bubenice nemohla hrát s klukama? A proč se Hillary nestala prezidentkou? Bylo to proto, že je holka? A proč spolu dřív nemohly holky a kluci pracovat? Vždyť to není fér! Každou z těchto jejich myšlenek vždycky ještě dlouho probíráme a já se v tom docela vyžívám. Jsem hrozně šťastná, že jí můžu na příkladech úspěšných a nebojácných žen ukázat, že i ona se může stát čímkoliv, kýmkoliv a záleží to jen na ní. Takže původně chtěla být astronautkou, ale protože zjistila, že existuje něco jako černá díra, ze které má teď velký respekt, tak zatím svůj sen přehodnotila na "vědkyni".

Tajně si přeji, aby se jí to vše, co si po večerech čte, hezky uložilo v hlavě a bylo jí vždy po ruce. 
Kéž se jí a vůbec všem holkám splní, co si vysní.


PS: Mimochodem, abych byla fér - knížka je určitě skvělým čtením i pro kluky. Vychovat sebevědomé muže, zaměstnavatele, manžele a politiky je přece velkou výzvou. Čtení o výjimečných ženách může být dobrou inspirací a základem k respektování svého protějšku už od malička.

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem. 
úterý 19. února 2019

Masopust v Americe? Proč se za ním každý rok vydá milion lidí...

Masopust. Karneval. Mardi Gras.

Svátek, na který se na jihu Spojených států všichni těší jako malé děti. Mardi Gras je oficiálním státním svátkem v Alabamě, na Floridě a v Louisianě. Tam - v New Orleansu jsou oslavy jednoznačně největší a jejich karneval je proslulý po celé Americe. Každý rok sem v průměru přijede 1,4 milionu lidí!!! Přitom počet obyvatel New Orleansu je necelých 400 000.




Masopust jakožto svátek veselí, převleků, popíjení a pojídání všech možných dobrot je tradice známá v Evropě od středověku. V Americe se slaví od té doby, co ji sem přivezli Francouzi. A Američané ji přijali za svou a už se jí nevzdali. Proč taky?

Kde jinde se člověk může naprosto odvázat, bavit se bez zábran, pohybovat se v přeplněných ulicích v nejoriginálnějších a nejbarevnějších kostýmech a chovat se na pár dní vlastně jako děti?




Mardi Gras (v překladu znamená Tučné úterý, což je úterý před Popeleční středou, kdy začíná postní doba) je známé pro své přehlídky - obrovské průvody alegorických vozů, odkud maskovaní lidé házejí přihlížejícím korálky, hračky a další "věci". Může to být cokoliv - od bavlněných triček s komickými nápisy, přes kalhotky (!!!), teplé ponožky, sladkosti, levné šperky, cokoliv, co publikum zaujme. Když se vám při odchodu z přehlídky neprohýbají záda pod tíhou plastových korálek a nemáte plné tašky všeho možného, dělali jste něco špatně. Ale ne, jen vtípkuju. Taková přehlídka se dá strávit taky pěkně v klidu posedávaním v kempových židlích a popíjením něčeho dobrého. Anebo se dá naopak strávit absolutním šílenstvím v centru města, v ulici zábavy a hříchu - Bourbon, kde některé dámy odhalují své dekolty, aby je následně mohly zdobit speciálními korálkami, které dostanou za odměnu. Ano, docela bláznivý svátek.

Mardi Gras je ale velká tradice a staré neworleanské rodiny ji ctí, jako nic jiného. Pořádají karnevalové párty se speciálními dorty, převlékají se do neuvěřitelných kostýmů, které často přijdou na tisíce dolarů. Ti kreativní si je sami vyrábějí i několik měsíců předem.Vše, co musíte během karnevalu v New Orleansu zažít, jsem popsala tady.




A kdy se slaví? Letos Tučné úterý vychází na 5. března a v tento den oslavy vrcholí. Průvody mají ty nejstarší karnevalové spolky, které vznikly už v 19. století a město je přeplněné lidmi v kostýmech a s maskami na očích. Mardi Gras v ten samý den slaví i na několika dalších místech - například ve městě Mobile, Lake Charles nebo v hlavním městě Louisiany Baton Rouge.

Tak co, stihnete si ještě letos koupit letenku? Pokud ne, příští rok neváhejte, něco podobného jinde v USA nezažijete. Mardi Gras 2020 připadá na 25. února, tak můžete začít plánovat.

Happy Mardi Gras!

 
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.



❤️❤️❤️



středa 13. února 2019

Americké Grammy míří k nám na Jih

Jedu si tak autem z města, kde jsem trávila celé dopoledne focením všeho možného, a poslouchám rádio. Jak jinak. Tentokrát neworleanskou stanici WWOZ. Je to to nejlepší rádio na světě, které hraje jazz v jakékoliv podobě. Ale o tom někdy jindy. Právě hrála docela rozverná píseň, ve které se zpívalo něco ve smyslu: "Blues vznikl v Louisianě, ne v Mississippi nebo snad v Texasu." Řídila jsem, a tak jsem si to přesně nemohla poznamenat. Ale vyznění je jasné, to nejlepší z americké hudby pochází přece z New Orleansu a okolí.




Když jsem pak na jiném rádiu slyšela, že má Louisiana letos celkem 19 nominací na americké hudební ceny, hned jsem si vzpomněla na ty verše. Ale není to jen tato jedna píseň. V každé druhé bluesové nebo RnB skladbě se zmiňuje New Orleans, Mississippi, Louisiana. Tady skutečně vznikl jazz, tady se narodili ti nejlepší muzikanti, kteří místo chození do hudebních škol odkoukali všechno od svých strýců, tátů nebo sousedů.

Takže je docela přirozené, že tolik ocenění v tolika různých žánrech pochází z amerického Jihu. Všichni výherci i ocenění i s odkazy na jejich hudbu ve videu jsou tady.

Za všechny si minimálně najděte album "The Blues Is Alive And Well" od Buddyho Guye. Grammy za tradiční bluesové album nemůže být překvapením. Buddy Guy je sice spojen s hudební scénou Chicaga, ale narodil se v Louisianě a tady se k němu lidé dodnes hlásí. Nádherná hudba a za mě ještě lepší přebal desky, kde se na chvíli vrací do svého rodiště. A 5. května bude hrát v New Orleansu na jazzovém festivalu. Myslím, že už vím, kde ten den budu... Dvaaosmdesátiletý kytarista, od kterého se učil i Eric Clapton, si hned v první písni oceněného alba prozpěvuje, že procestoval celý svět, vydělal dost peněz, dost jich utratil, a tak teď už by si jen potřeboval užít pár dobrých let. S další Grammy doma. Proč ne? Ten zjevně ví, jak žít!

Ale i další kategorie - křesťanská hudba, tradiční RnB, regionální kreolská a taky folk. New Orleans totiž není jen jazz.

Z New Orleansu pochází taky další z nominovaných - jeden z nejzajímavějších mladých pianistů Jon Batiste. Nadaný mladík, který se úžasně uchytil ve světě šoubyznysu, ale zároveň pořád propaguje svou domovinu a to i na svých albech. Jon Batiste denně doplňuje komika Stevena Colberta v jeho oblíbené televizní šou "The Late Show with Steven Colbert". Nominaci za toto představení neproměnil, ale jeho poslední deska "Hollywood Africans" je nejen svým názvem mírnou provokací, ale hudebně do detailu propracovaným projektem.

Hodně krásných chvil strávených poslechem přeji!

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, dejte like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. 


❤️❤️❤️

pondělí 11. února 2019

A ten nepořádek ve třídách! Aneb co mě šokuje v amerických školách...

Když jsem nedávno psala o amerických školách, návštěvě knihovny a dalších detailech, pár lidí se mě ptalo, co jiného je tady jinak. Je toho dost, ale to hlavní je podle mě v tom, jak velké rozdíly jsou mezi jednotlivými školami.

To, co popisuji zde, se týká Louisiany a mé osobní zkušenosti. Mnoho ze čtenářek mě v reakcích upozornilo na naprosto jinou zkušenost a upřímně řečeno, já jim odtud z Jihu tiše závidím. Několik z nich mi poslalo fotky krásně upravených tříd s přirozeným světlem a poznámky, že mají tělocvičnu i speciální třídy na předměty, jako jsou hudební výchova nebo "science". Naše škola je na tom akademicky skvělě. Učitelé moc přátelští a rodiče zapojení tak, že člověk nestíhá všechny akce. Z důvodů podfinancování ale skutečně ani jedno z popsaných výše u nás není.

Výběr školy v Americe je věc zásadní a zdlouhavá. Systém škol je docela komplikovaný - jsou školy státní, výběrové, soukromé a katolické. Podle různých druhů se v nich buď školné neplatí vůbec (státní) nebo platí hrozně moc (soukromé). A tak je vcelku zásadní, ve které čtvrti žijete, protože podle toho spadáte pod tu kterou školu. Už chápete, proč se Američané tak často stěhují a to převážně v době, kdy jejich děti nastupují na základní a pak střední školu?


 Foto: Canva


Složitý výběr už máme naštěstí za sebou, a já nikdy nezapomenu na období, kdy jsem vyhlédnuté školy obcházela, abych se nejdřív podívala na to, jak vypadají, jaké mají zázemí a prostředí kolem.

A nebudu to natahovat - byla jsem docela v šoku. Prošla jsem tehdy asi 10 tříd ve třech různých školách - dvou státních a jedné soukromé. Poměrně malé třídy, ve kterých mají děti celkem problém se jen protáhnout mezi stoly, tmavá šatna uprostřed dvou tříd, stejně tak tmavé třídy, ačkoliv oken je tam dost - všechny mají zatažené žaluzie a hlavně - všude moc obrovské množství pomůcek. Hromádky u oken, hromádky u umyvadla, kelímky s nůžkama, lepidly, tužkami, papíry na každém kusu nábytku. Všechny stěny polepené nějakými názornými obrázky, knihovnička přetékající knížkami všech velikostí.

Z toho musí jít dětem hlava kolem! Takový nepořádek! K čemu to děti vede! To vše mi problesklo hlavou. Neumím si sama představit, že bych se pohybovala v takové kanceláři nebo že by nějak podobně vypadal můj dům. Těch pětadvacet drobků nemá pořádně kde se protáhnout, nemůže se podívat z okna a když mají předškoláci ještě odpolední spaní, jsou v jejich malých provizorních spacáčcích naskládaní všude možně po zemi. Jak já byla ráda, když už spaní skončilo. Žádná lehátka nebo matrace pod zády.

A ejhle! Na co jsem narazila nedávno na internetu. Článek citující studii otištěnou v časopise Psychological Science. Vědci zkoumali, jestli všechny vystavené pomůcky nějak ovlivňují schopnost dětí vstřebávat informace. A zjistili, že pokud se pohybují děti v "přeplněných a přezdobených třídách", spíše je to rušilo a odvádělo jejich pozornost. Překvapení? Pro mě tedy vůbec. 

A ještě zajímavější byla jedna reakce v komentářích. Američanka Denise Howe napsala: "Před 15 lety jsem vzala 12 učitelů na stáž v Praze. Všimla jsem si tam, jak moc prázdného místa měli všude na stěnách. Zkrátka dávali prostor dětským mozkům na vstřebání všech jejich nápadů a informací." Mně to zní absolutně logicky. 

Teď budu asi přemýšlet nad tím, jak dostat tyto informace k učitelům a ředitelce naší školy. Jak to máte vy?

čtvrtek 31. ledna 2019

5 lidí, kteří mi v lednu zvedli náladu

První měsíc letošního roku je za námi a já se rozhodla, že jeden příspěvek měsíčně bude víc osobní. Stalo se totiž mnoho situací, kdy jsem si během posledních pár týdnů pro sebe řekla: to je tak úžasná věc, ten člověk mi takovou maličkostí udělal radost a změnil celý den k lepšímu. Taky se vám to stává? Anebo spíš zažíváte opačné situace, kdy vám jednoduše váš den někdo pokazí? 

A pokud se to stane, umíte na takovou situaci reagovat? Říká se to kolikrát lehce, ale provádí už hůř, já vím. Známe to všichni, blbá nálada řidiče tramvaje, obsluhy v restauraci atd. Já se s tím zkouším bojovat protiakcí. Na hrubost a blbost se snažím reagovat mile a pozitivně. Jde to teda ztěžka a pořád si to musím připomínat, ale jde to.

A kdo všechno mi udělal v lednu radost?

1. Začalo to hned na Nový rok. Kolega z práce mi ten den na Facebook poslal milou zprávu o mém silvestrovském rozhovoru v rozhlasovém nočním vysílání. Vůbec to nemusel dělat, ale to, že si našel tři minuty, aby si vyhledal moje jméno a napsal dvě věty, mi udělalo takovou radost, že snad začnu věřit rčení "Jak na Nový rok, tak po celý rok. Zkuste to taky! Pošlete zprávu, napište malý vzkaz, neberme vše jako samozřejmost.

2. V Elinčině škole pořádali druhý lednový víkend takzvané "Muffins with Mom". Je to úžasná akce, kdy se jedno sobotní dopoledne ve školní jídelně setkají dcery s maminkami, hezky se obléknou a dají si spolu snídani. Samozřejmě u toho povykládají s dalšími maminkami, proberou všechno, co se probrat dá, vyfotí se na památku a zase odkráčí domů. To, že se organizace tohoto dopoledne, vždy uchopí jedna z maminek, je nutnost. Ostatně všechny tyto školní akce pro rodinu vždy pořádá dobrovolník z řady rodičů. Že to ale tentokrát byla Jessica, která sama naplno pracuje a doma má 5 dětí, to mě nechalo stát v údivu. Úžasné ženy tady jsou. Jistě, má muže, který je v domácnosti a taky akceschopnou maminku, ale přesto tyhle odhodlané matky, které prostě nesedí s hlavou v klíně, jsou mým každodenním motorem. Místo ubrusů na stoly použila obyčejný papír, na každý stůl dala kelímek s pastelkami a maminky s dcerami si mohly vzájemně psát milé vzkazy nebo se navzájem namalovat. Tady to máte i s "muffinovským mastným flekem".




3. Děti jsou největším zdrojem slz ale i radosti. To víme všichni. Každý pátek odpoledne učím na jedné základní škole děti jógu. Většinou je to 45 minut chaosu, protože - co si budem povídat - v pátek odpoledne už chtějí děcka akorát vylítnout ven. Když pak ale těch 10 bláznivých stvoření člověk vidí v meditační poloze se zavřenýma očima, jak soustředěně poslouchají příjemnou hudbu, říkám si, že není lepších pět minut v tomto dni. Pro mě, i pro ně.

4. Paní za pokladnou, která mi pochválila novou barvu vlasů. Tak co může být přízemnějšího a zároveň pro ženu víc potěšujícího, že? Celkově se tady lidi chválí a upřímně nevím, jestli je to Amerikou nebo Jihem. Tady se běžně lidé oslovují jako baby, honey, love. A když to slyšíte za den třeba pětkrát - v tramvaji, v obchodě, ve škole, v kavárně, tak se pak na konci dne jen blaženě usmíváte. Teda já jo.

5. Majitel baru, kam jsme se jen tak s manželem po letech vydali na pivo. To, že ten den bylo úterý a že majitel vyhlásil na úterky happy hours na čerstvé ústřice, což tedy znamená poloviční cenu, pro nás bylo milým překvapením. Ústřice, které jsou v Evropě známkou luxusu, jsou tady v blízkosti Mexického zálivu, běžným sortimentem. A neservírují se jen v pětihvězdičkových restauracích na bílých ubrusech. Tady se zásadně objednává po tuctech a přinesou je naskládané na ledu na plechovém tácu. U vedlejšího stolu je ze skořápek srkala skupinka vysokoškoláků. Osm dolarů za tucet, to je přece cena! A tak s nostalgií vzpomínám na svá studentská léta. Někdo má nakládaný hermelín, někdo ústřice.




Doufám, že únor bude stejně milý, a to i k vám všem.



 
čtvrtek 17. ledna 2019

6 věcí, které musíte zažít během Mardi Gras

Mardi Gras je v NOLA zaručeně nejlepší období v roce. Vtipné na zdejším kalendářním roce je, že to vše svátkování začíná Halloweenem a končí Velikonocemi. Celou dobu od podzimu do jara se něco děje. Dekorace střídají dekorace (a v USA si na to potrpí) a speciální jídlo a pití vše doprovází.

Chystáte-li se do New Orleansu v této době karnevalu (tedy v období mezi svátkem Tří králů a Popeleční středou), čeká vás toho mnohem víc, než byste zažili v jiném období.







Co byste neměli vynechat?

1. Vybrat si jeden z velkých karnevalových průvodů a zažít jej od začátku do konce. Bude to trvat až 4 hodiny, ale je to zábava, na kterou nikdy nezapomenete. Taková šílenost, kdy se už hodiny předem uzavřou hlavní ulice a kdy všechny ostatní poblíž se zaplní zaparkovanými auty, kdy se objeví davy natěšených lidí včetně dětí. Na pár hodin se všichni promění v blázny křičící na ty nahoře v nazdobených vozech a požadující korálky a ostatní cetky na památku. Podle mého jsou nejlepší průvody Endymion, Muses nebo Thoth. Celý seznam průvodů najdete tady.

2. Zažít karneval ve Francouzské čtvrti. V té nejstarší části města se kdysi pořádaly všechny oslavy. Když se ale průvody rozrostly a vozy začaly místo mezků pohánět malé traktory, byly průvody přemístěny do větších ulic. Ve Francouzské čtvrti tak zůstaly jen "malé", většinou alternativní průvody, které jsou mnohem osobnější, pro které si lidé sami vyrábějí masky, kostýmy i všelijak nazdobená kola nebo jiné dopravní prostředky.

3. Vzít si s sebou nějaký kostým nebo alespoň paruku. Ve všech obchodech s neworleanskými suvenýry se pak prodávají masky přes obličej nebo škrabošky. (Prodávají taky korále, ale ty nekupujte! Během průvodů jich dostanete dost!) Když se dostanete do všech těch oslav a jásání, má zkušenost je, že vás to natolik pohltí, že zkrátka budete chtít alespoň z pětiny vypadat tak, jako místní. Z pětiny proto, protože tady se převlíkání a strojení bere děsně vážně. Takové kostýmy, plné nápadů a kreativity, nenajdete ani v Benátkách.






4. Ochutnat King cake. Tzv. královský koláč už znáte z mého Instagramu nebo Facebooku. Kulatý skořicový koláč posypaný cukrem v barvách karnevalu je nezbytnost. Mají ho v každé pekárně, cukrárně nebo v každém supermarketu. Dokonce jsou kingcakovské palačinky, toasty, zmrzliny, milkshaky, na co si jen vzpomenete. Je to vlastně takový obyčejný skořicový závin, ale povýšen o několik levelů.






5. Odvázat se, dát si drink a zatančit si s jednou z neworleanských kapel hrajících v ulicích města. O tom to všechno je. Zahodit starosti, vykašlat se na obyčejné turistické prohlídky města! Poznat New Orleans zevnitř, zažít ten opravdový život a kulturu je mnohem zajímavější.

6. Nachytané korálky přivézt domů jako originální dárek. Největším bonusem všech přehlídek je házení korálků přihlížejícím. Některé jsou obyčejné plastové jednobarevné, jiné jsou blikající, všelijak nazdobené, se jmény karnevalových spolků. Na konci každé přehlídky budete mít ověšený krk, až vás budou bolet záda. Vyberte ty nejhezčí a přibalte do kufru. Korálkový dárek ocení především děti! Vyzkoušeno mnohokrát!




čtvrtek 3. ledna 2019

V roce 2019 budu ... aneb pohádka o předsevzetích

Za měsíc bude mít mladší dcera druhé narozeniny. A já si na Silvestra, kdy tady pobíhala s šesti o dost staršími dětmi, uvědomila, že už to není malé mimino, ale začíná se z ní stávat tvoreček, který se každý den učí něco nového. Pomalu na mě začíná mluvit všemi třemi jazyky a začínám pozorovat, jak se do ní promítá i náš život v New Orleansu. Ona to sice ještě neví a dlouho to ještě nepojmenuje, ale přítomnost jazzových vánočních písniček nebo společnost dětí žvatlajících jižanským přízvukem už se jí do jejího podvědomí jistě nějak zaznamenává.






A takhle si na dětech člověk uvědomí, jak moc se prostředí, kde žije, zapisuje i do něj samého. Jak už některé fráze běžné řeči automaticky řeknu anglicky, protože je to tak nějak přirozené. Tak třeba někdy neřeknu "uklidni se", ale calm down, neřeknu "bude to v pohodě", ale take it easy. Protože je to prostě easy. Pamatuju si, jak jsem kdysi dávno v Praze potkala na televizní rozhovor modelku Petru Němcovou, o které je známo, že se jí čeština trochu vytrácí a pamatuju přesně na odsudky kolegů, snad i mé. Už přesně nevím. (Vím ale přesně, že mi tehdy módní ikona pochválila můj outfit :))). A dnes jsem na tom podobně. I když čtu a píšu v češtině denně, život v cizině se zkrátka i do mluvy nějak přenese. Nemyslím, že je na tom něco špatného. Naopak - rozšiřuje se tím můj osobní "vesmír". Přijala jsem do svého života novou kulturu, nový jazyk. A jak závidím těm svým dětem, které přepínají naprosto plynule už od narození.

A ne jen v řeči. Jsou to maličkosti, které nás odlišují, které si po letech my dospělí už neuvědomujeme. Ale například to, že u babičky v Česku se každý oběd začíná polévkou. To je pro mou starší ryze česká věc. V americké škole není polévka nikdy a v našem domě bývá polévka často hlavním jídlem samotným. A tak když ji přesvědčuji, aby si vzala ještě hlavní chod, tvrdí mi, že takhle to je jen v Česku. Přesvědčovat je marné. V USA se v jejích očích jí buď polévka nebo hlavní chod. 

Každý rok se toho v Americe naučím mnoho nového a letos tomu nebylo jinak. Myslím, že jsem vymazlila své gumbo - i díky natáčení reportáže ve škole vaření s úžasným kajunským kuchařem. Našla jsem úžasnou německou šunku v Traders' Joe. Naučila jsem se pracovat s dětmi, abych z každotýdenní hodiny jógy neodcházela jako lektorka totálně vyšťavená. A začala jsem ignorovat ty, kteří mi toho moc nedávají. Snažím se méně srovnávat a méně stěžovat si. Překonala jsem oddělení od malé a poslala ji na pár dní v týdnu do školky. I přes omezený čas jsem dopsala zásadní text. Ještě mám ale dlouhý seznam toho, na čem musím zapracovat:

- být co nejvíce v klidu, brát denní problémy jako maličkosti, nad kterými není třeba se moc rozčilovat (někdo nějaké tipy, jak být v klidu?)

- nečekat od jižanských přátel dochvilnost a organizovanost v čase, čili řekne-li vám někdo večer, že se sejdete ráno v 10, musím spíš čekat, že se nesejdeme vůbec, protože zkušenost hovoří, že to tak z 90 procent dopadá

- nepropadat všem těm americkým lákadlům (ve skutečnosti čínským), které tady vykukují na každém rohu, při každém nákupu a ještě více omezit nakupování zbytečností

- jít si poslechnout živou hudbu alespoň jednou za měsíc, žít ve městě jazzu a nedělat to, je totiž naprosté ignoranství

- být po boku dětem a snažit se je rozvíjet, pomáhat a nabízet vše, po čem by chtěly sáhnout a vyzkoušet

- přemluvit manžela, aby se naučil jednu českou větu týdně, nebo alespoň slovo? 

Tak snad to dopadne. Přeji všem dobrý nový rok! 







pátek 14. prosince 2018

Průvodce po amerických Vánocích

Když se řeknou Vánoce - představím si pomalu padající sníh, zimu takovou, že už se nemůžu dočkat, až otevřu dveře domu a vklouznu do toho známého tepla, až si postavím vodu na čaj a zabořím se do deky. Až budu v téhle zimě obcházet vánoční trhy, péct cukroví a poslouchat koledy.




Jasně, mám už to po těch letech všechno trochu zidealizované a na řvoucí rádia v obchoďácích, břečku na ulici a výzdobu už v říjnu jsem jaksi záměrně pozapomněla. Budou to tady v New Orleansu mé už 7. Vánoce, pokud dobře počítám. Na ledacos už jsem si zvykla a pár věcí, světe div se, dokonce přebrala. Nad mnohými z nich ale ještě každý rok kroutím hlavou. Tady jsou.

  •  Vánoce se začínají slavit neuvěřitelně brzy. Většina rodin kupuje stromek už na Díkůvzdání, nebo den poté. Speciální prodejní místa stromků jsou tak nachystaná už v polovině listopadu. O obchodech se raději nezmiňuju, protože tato móda mít vánoční výzdobu a sortiment hned po Halloweenu už došla podle zpráv i k nám. 

  • Čím větší strom, tím líp. Když každý rok žádám manžela, kterýžto má nákup stromku na starosti, aby vybrali s dcerou ten nejmenší možný, předem vím, že nakonec stejně přijdou se stromkem, který má tady sice velikost "medium", ale který v podstatě dosahuje téměř stropu. Jako u všeho v Americe, velikosti tu mají jinou logiku, než jakou známe z Evropy. Pravidlo - čím větší (a sem si doplňte podle sebe - auto, kafe, oběd...), tím lepší - je jedno z nejdodržovanějších.¨
 


  • Nákup vánočního outfitu je nezbytný. Asi jste někdy narazili na pojem - "the ugly Christmas sweather", čili hnusný vánoční svetr. Tak to je jen jedna z možností. Právě dnes jsem byla oběhnout jeden obchod kvůli dárkům pro učitele a těchto vtipných svetrů tam bylo nepočítaně. Je to taková tradice mít v šatníku tuhle blbinu, kterou si člověk na sebe jednou za rok natáhne, aby pobavil okolí. Ale nejde jen o vánoční svetry. Předvánoční party si samozřejmě žádají speciální šaty, a tak obchody nabízejí vše v červeno-zeleno-zlatých barvách a útočí na dámy, jak být nejvíce šik. K tomu patří i ty nejnevkusnější doplňky v podobě velkých sněhuláků v uších nebo čelenek ve tvaru vánočního stromku... Tento problém řešit nemusím, protože se dostanu tak maximálně na party do školky :) Což je ovšem další prostředí, kde nemáš-li správný vánoční outfit, nejen že dítě je outsiderem, ale i matka (já) se cítí totálně nemožně, protože prostě nemá pro děti vánoční pyžámko pokud možno s vyšitým jménem dítěte. Čímž si uvědomuju, že mám ještě týden na to v tomto duchu něco vymyslet.

  • Jsou to svátky komerce. Ale v té nejšílenější podobě. Když jsem se poprvé účastnila vánočního rozbalování dárků u mé americké rodiny, ještě týden jsem se z toho vzpamatovávala. Ne že by pod naším stromečkem měl každý jeden dárek, ale to množství tady se nám nedalo vyrovnat. Začíná to mediální masáží na tzv. Black Friday po Díkůvzdání, kdy většina Američanů nakupuje ve slevách a pokračuje televizními reklamami, kde vás prostě masírují dokola, co všechno musíte mít. Opět - řeknete si, to je jako u nás, ale věřte, že není. Podle různých průzkumů se ukazuje, že v průměru Američan utratí 700 až 900 dolarů za vánoční dárky. 

  • Planetária a astronomové z Vánoc jistě nemají radost. Když jsme před pár měsíci v planetáriu s dcerou poslouchaly pořad o světelném smogu a nepotřebnosti svítit všude a pořád, hned mě napadly Vánoce. Jistě, světla k tomu všemu patří. Dřív ale tak nějak stačily obyčejné hvězdy na obloze. Pak přibyly svíčky a dnes to bliká všemi barvami - dům vedle domu, park vedle parku. Je to ale tak kouzelné, že s dětmi v těchto nasvícených parcích stejně trávíme v brzkých podvečerech nejvíce času. Nechodíme na předražené akce typu "Polárního expresu" apod., ale světýlka v parku si ujít nenecháme. Letos nás nejvíc zaujali aligátoři a naši dvouletou samozřejmě série Frozen. Jak jinak. 

  • Když vám někdo nabídne vánoční cukroví a vy natěšeně natáhnete ruku, zjistíte, že nemá ale nic společného s tím, co cukrovím nazýváme my. Tady jsou nejčastější perníčky a pak tzv. sugar cookies, cukrové sušenky, což jsou takové obyčejné vanilkové placaté sušenky s nijak zvlášť ohromující chutí. 



  • Seženete zde úplně jakýkoliv dárek, který vás napadne. Jedna výhoda toho obrovského amerického trhu. Máte-li nějaký originální nápad, čím překvapit své blízké, hledáte-li například dárek podle jeho/jejího zaměstnání nebo záliby, tady najdete úplně všechno. Oblečení s originálními nápisy vystihující vaši polovičku, hračky na míru, knihy, kde je hlavním hrdinou vaše dítě, vstupenky na cokoliv, jakokouliv drobnost stačí prostě zadat do vyhledávače a on už si s tím pan Amazon nějak poradí. To stejné platí o vánočních ozdobách - v New Orleansu mají dokonce po celý rok otevřený obchod s ozdobami. Perfektní suvenýr.
 
 


  • Školní vánoční představení jsou na neuvěřitelně profesionální úrovni. Jedno se musí americkým školám a učitelům nechat. Tady se jede naplno. Tady to není houf nesmělých takřka pusu neotvírajících dětí, jak si to ještě pamatuju já. Děti se učí od malička prezentovat se nahlas a srozumitelně. Ať už se hraje Louskáček - nejoblíbenější a nejčastější představení hrající se v USA o Vánocích nebo se jen zpívají vánoční písně - tady se dětem nasadí parohy, namalují červené nosy a už se jede píseň o slavném sobovi Rudolfovi, jindy když má sněžit, udělá se patřičný světelný efekt. 

  • A propos sněhu se holt my na jihu nedočkáme, ani kdybychom se na hlavu stavěli. Napadne tak jednou za deset let a po několika hodinách je pryč. Na severu je to ale jiná pohádka. Jen žasnu nad fotkami zasněženého okolí svých amerických známých. Vloni jsme se rozhodli za sněhem takto vyrazit. Vánoce jsme strávili v New Jersey, New Yorku a v horách Pensylvánie. Byl to tedy ve srovnání s New Orleansem jiný zážitek. Když nám 25. prosince ráno, kdy venku nebyla skoro ani noha, před autem v zasněženém New Jersey přeběhla srnka, bylo to jako zjevení. Nádhera. Následná snídaně v turecké restauraci (protože jistě, jediní Turci neměli v okolí 25.12. ráno otevřeno) a vánoční mše v novogotickém kostele byla jen další kouzla. 

  • Už se neříká tolik Merry Christmas ale Happy Holidays. Dřív to byly jen Vánoce, ale v posledních letech se dává mnohem větší důraz i na další národnosti, slavící v tomto období své svátky anebo na ty, které naopak v této době žádné svátky neslaví. Happy holidays - Šťastné svátky je tak teď mnohem rozšířenějším pozdravem než Veselé Vánoce. 

  • Místo mlíka si musíte do svého oblíbeného latte objednat eggnog. Nealkoholický vaječňák je americká vánoční závislost. S kamarády Čechy jsme jí většinou nepřišli na chuť. A bez přítomnosti rumu tomuto konceptu jaksi nerozumíme. 

  • Neulítáváte-li na eggnogu, musíte si to kafe ochutit alespoň pepermintovým sirupem. Další vánoční příchuť, která vás pronásleduje na každém kroku. Jste-li rodič, budou vás ještě k tomu pronásledovat desítky pepermintových lízátek, které vaše děti obdrží k Vánocům od svých spolužáků.

Vánoce jsou nejkrásnější, když se slaví s blízkými. Je nakonec jedno, jestli je to v Česku nebo v Americe. Všude si můžeme dát svařák a podle potřeby (pokud na nás vyjdou Vánoce ve 30 stupních, jako tomu bylo v roce 2012) z něj udělat třeba ledový nápoj. Všude si můžeme pustit Rybovku a upléct Vánočku.

Kdybyste se náhodou přes svátky, stejně jako pár mých nejmenovaných kamarádů, v New Orleansu ocitili, klikněte sem na parádní seznam toho, co se dá podniknout. 

Přežijte to vše vklidu a s radostí!
čtvrtek 6. prosince 2018

5 nej neworleanských vánočních skladeb

Už týden nám doma dokola jede CD s americkými "koledami". Dávám to do závorky, protože to nejsou tak docela koledy, ale spíš vánoční písně. Dětská klasika jako Rudolph, the Red Nosed Reindeer nebo Santa Claus is coming to town on Jackson 5. Vánoční nálada začíná v Americe brzo. Jak jsem si posteskla, hned den po Díkůvzdání kupuje většina rodin stromek. Já několik let jela českou tradici, ale od té doby, co je naše malá už docela velká a slyší odevšud ve škole, že už mají všichni nazdobeno, i my jsme museli kupovat už minulý týden. Je mi úplně jasné, že na Štědrý den už to bude jen uschlá chudinka, i když poctivě zalíváme. Letos nám prodejce poradil zalívat Spritem!!!??? Máte někdo ozkoušeno?











Předvánoční nálada v New Orleansu je plná světýlek. Nejen sousedi se předhánějí, kdo má lepší výzdobu, ale i kostely, školy, divadla a hotely tradičně soutěží. Myslím, že vede Hotel Roosevelt s tímto foyer. Na to, jak to tam každý rok vypadá, mrkněte sem.

Pro děti jsou na několika místech vánoční vesničky. Dokonce už pár podnikavců vymyslelo, jak udělat ve městě, kde i v prosinci bývá 25 stupňů (naposled minulou neděli, kdy jsme slavili Mikuláše) "ledovou plochu" na bruslení. Opět závorky, protože ono kluziště je vyrobeno ze speciálního materiálu (vypadá to jako navoskovaný plast), na kterém se prostě dá bruslit.




Ale napadlo mě, že by někoho mohlo zajímat, jestli existuje neworleanská vánoční hudba a jaká je. Jasně! Tolik vánočních koncertů, besídek, to je jasné, že i tradiční jazzové kapely si v té nejlepší sezóně v roce zahrají něco jiného než jsou jejich slavné fláky. A tak dnes - tramtadadá - připojuju malý výběr toho nejoblíbenějšího z neworleanských Vánoc!


  • Louis Armstrong - Zat You, Santa Claus?


  • Trombone Shorty - Jingle Bells




  • Preservation Hall Jazz Band - May Every Day Be Christmas

 

  • Kermit Ruffins - A Saints Christmas

 
 


  • Big Al Carson with Lars Edegran & his Santa Claus Revelers - Santa Claus is Comin' to Town



čtvrtek 22. listopadu 2018

Jak mít Díkůvzdání každý den

Říkat díky za každý den. Za to, že tu dvanáctihodinovku, někdy i šestnáctku, ba i čtyřiadvacítku zvládnu. Říkat díky za to, co hezkého se mi přihodí, koho ten den potkám. Děkovat za teplo či chlad, déšť nebo sníh. Za vůni kávy a teplého štrůdlu. Díkůvzdání může být svátek kohokoli a kdykoli.






V Americe se děkuje dnes a dělá se to všemožně. V naší rodině slavíme dvakrát. Jednou v poledne s americkou rodinou se vším tím pravým - krocanem, šunkou, sladkými bramborami, sýrovými makarónami a pekanovým pájem. Miluju to každoroční setkání u švagrové, kdy se její rozvedení rodiče popichují a vytahují sto let staré historky a přednášejí je samozřejmě jižanským akcentem, takže můžu zcela bez studu říct, že rozumím každému třetímu slovu. Když děti běhají po zahradě, protože i koncem listopadu bývá hezky a poměrně teplo. Už jsem si zvykla i na řvoucí televizi a dlouhý newyorský Macy's průvod a taky americký fotbal, bez kterého by hlavní americký svátek nemohl existovat. A už se v předvečer těším i na to, až americká babička (maminka švagrové) vybalí všechny možné reklamní katalogy a letáky a ty slavnostně s červenou fixou předá všem členům rodiny. Aby kroužkovali, co chtějí. Hned další den totiž oficiálně vypukne vánoční šílenství a musí se nakupovat desítky naprosto zbytečných dárků. Na tom Amerika stojí a padá.






A další oslavu máme doma s několika dalšími kamarády, kteří jsou na tom stejně jako my. Cizinci v nové zemi bez další rodiny. A tak jsme si rodinou navzájem. Uděláme bramborový salát, řízky, turecký burek a budem zas vděční, že se tu - daleko od domova a blízkých - máme.

Za všechny tyhle momenty si v duchu děkuju už teď. Za to, jak dlouhou cestu jsem ušla, abych to všechno přijala jako fakt, jako dar. Z každého jiného života, od každého člověka se můžeme něco naučit, naučit se respektovat, chápat. Mít radost, že jsem se mohla ocitnout právě tady. V tom potrhlém městě New Orleans, kde se třeba začátek svátků slavil už ve středu tak, že na pěti různých místech se vydávalo jedno z nejtypičtějších zdejších jídel - červené fazole s rýží. Jen tak, všem. Žádná charita pro bezdomovce a chudé (i když zřejmě právě ti této akce využili nejvíc). Prostě oběd zdarma na začátek svátků.

Já už si vytvořila takovou svou malou tradici - ke svátečnímu stolu nosím pumpkin (dýňový) cheese cake. Nádhernou oranžovou věc s krémem a pekanovými ořechy nahoře, provoněnou několika kapkami bourbonu. Recept, který střežím. Je z New Orleansu. Od milé Kathy, maminky kamaráda Gregoryho (kterého ovšem všichni familiérně oslovujeme Gregouši). Gregory kdysi dávno v Praze potkal Báru, naučil se skvěle česky a teď žijí tady. Jeho maminka je úžasná kuchařka, představitelka zlaté jižanské kuchyně. A tak se těším, až jí zase příště, až ji potkám, budu tlumočit slova chvály od všech, kteří můj-její dort ochutnali.





Nejsem sice food blogerka, ale jídlo se v New Orleansu skutečně vynechat nedá. A tak přidám recept na stránky Facebooku a Instagram. Najdete tady pod jménem blogu Doma v Nola. Dejte like a sdílejte, ať si tuhle dobrotu může udělat co nejvíc lidí. Vždyť úroda dýní je letos veliká, což? 


čtvrtek 15. listopadu 2018

Být mámou v cizině a kde hledat pomoc, když babička je daleko.

Už tři týdny píšu tento blog. Vždycky začnu a než vlastně dopíšu víc než pár vět, skončím. Protože nemám energii. Nejdřív nemocné jedno dítě - myslela jsem, že jsou to zoubky, protože skoro ve dvou letech ještě chybějí všechny špičáky, ale po čtyřech dnech horečky a následné vyrážce jsem si zahrála na doktora (samozřejmě po předchozí návštěvě skutečné doktorky, která řekla, to je virus, nic nezmůžu) a diagnostikovala šestou nemoc. A aby toho nebylo málo, přišla starší dcera o pár dní později s nějakým střevním virem.


foto: Wokandapix, Pixabay

Popisovat, jak bezmocně se člověk cítí, když mu dítě týden vkuse pláče, nemá o nic zájem, nejí a téměř nepije, je asi zbytečné. Kdo má sám děti, velmi rozumí. Když je na to všechno člověk sám, je to o to těžší. Ano, manžel pomůže, ale musí se postarat o starší dceru a hlavně ta malá chce v nemoci hlavně maminku. Takže maminka - proměněná z té vlídné osoby, každé přání splňující, se po několika dnech mění na nervózní a nepříjemnou kreaturu, které je nejlepší se velkým obloukem vyhnout. V takové momenty - kdy je člověk oslaben a bolí ho doslova celé tělo - pak nastávají momenty, kdy si říká, co já tady vlastně dělám. Osamělá, bez pomoci.

Moc dobře vím, že v tom nejsem sama, ale nedá se říct, že by mě to uklidnilo. A tak žiju s vědomím, že dvě babičky, které by si velmi rády užily svou roli, jsou vzdálené nejméně 10 000 mil a utěšit mohou tak maximálně po telefonu.

Možná jsem našla pár cest, kudy se vydat, když taková krize nastane.

1. Mít okruh několika nejbližších kamarádek, kterým stačí poslat sms, dotaz a ony jsou vždycky ochotné hned utěšit, poradit, správně nasměrovat. Ony mi v té dálce nahrazují babičku, tetu, sestru. Kdo tuhle roli plní pro vás?

2.  Pokud nikoho takového nemáte a žijete v cizině, rychle se alespoň po jedné porozhlédněte. Ať je to Češka nebo Hondurasanka, přece jen situaci pochopí líp než ona babička v Česku. Jiná země = jiné zdravotnictví = jiné postupy. Člověk je z toho kolikrát zmatený a pochopit, co se právě stalo na návštěvě lékaře, navíc pokud ještě jazyk nové země neovládáte stoprocentně, je někdy těžší než se zdá.

3. V těch nejtěžších chvilkách si opakuji několik manter, které mi docela vždycky pomůžou se dostat přes příštích 10, 15, 30 minut pláče. Nic netrvá věčně, všechno jednou skončí, ty zuby už za chvíli vyrostou. Dosaďte si cokoli. Myslet pozitivně i v těch nejhorších okamžicích, kdy není nikdo jiný okolo, má smysl.

4. Kafe, kafe, kafe. Samozřejmě. Vstáváte-li už několik týdnů mezi 4. a 5. ranní, buď se z vás brzy stane chodící zombie anebo tu zombie můžete alespoň zamaskovat opakovaným přísunem kofeinu.

Nejsou to žádné světoborné rady, ani nic nového, ale ani mně samotné neuškodí si tohle všechno připomenout a napsat na papír. Až bude zase zle, vrátím se sem. Pak se zhluboka nadechnu a nasadím utěšující hlas, i když bych v tento moment spíš potřebovala utěšit já.

Máte to taky tak? Co pomáhá vám? V jaké zemi žijete vy? Moc ráda si přečtu vaše zkušenosti a budu ráda za každé sdílení!

sobota 3. listopadu 2018

Neworleanský jazz aneb návrat k lidovce

Nepamatuju si, kdy přesně to bylo, ale muselo to být na prvním stupni základky. Dostala jsem za úkol v hudební nauce připravit si referát o New Orleansu. Úplně přesně si pamatuju na tu větu - kolébka jazzu. Ve velké hudebně vesnické školy visely na stěnách fotografie všech českých skladatelů - Smetana, Dvořák, Janáček, Novák (například od něj neznám jedinou skladbu, zato jméno Vítězslav Novák si od té doby přesně pamatuju). Byla to doba, kdy náplní hodin bylo učení se skladatelových životů nazpaměť, a to stejné s názvy jejich děl. Proč pro děti na prvním stupni se mě neptejte. Ten referát si ale fakt pamatuju.




Podruhé na vysoké - rozhodovala jsem se, že se vydám na nějaký zahraniční studijní pobyt. V nabídce USA byla města New York, New Orleans a Kansas City. V New Yorku bylo pouze 1 místo, tak, i když bych nejraději jela tam, jsem se pragmaticky rozhodla pro New Orleans, kde byla místa 4. Bylo rok po Katrině a ani to mě nijak neodradilo. Pohovor jsem zvládla a za pár měsíců vyjela. Dnes se na to koukám tak, že to byl osud a že mi New Orleans byl přihrán do života už v té 4. nebo 5. třídě. 




Kdybych se mohla do té hudebny vrátit dnes, pověsila bych vedle Dvořáka a Smetany třeba i Louise Armstronga nebo Ellise Marsalise. Neworleanské legendy, jazzmany, kteří mi tak přirostli k srdci, že mám pocit, že je znám od narození. S Ellisem Marsalisem jsem se v publiku setkala několikrát. Hraje téměř vždy na nějakém festivalu, je taková zdejší stálice, které si všichni - muzikanti i diváci - váží. Klavírista, který za svůj život natočil desítky alb, se tento měsíc dožívá 84 let. Když jsem jej před několika týdny oslovila s prosbou o rozhovor, vše bylo během několika dní domluveno. Sešli jsme se v "Centru hudby Ellise Marsalise", krásné moderní budově, kde se pořádají koncerty a hudební kurzy pro děti a mládež z blízkosti. Centrum stojí uprostřed čtvrti, které se přezdívá Musician village. Postavili ji dobrovolníci po Katrině a malebné domky se pronajímají výhradně muzikantům a jejich rodinám. Je kouzelné se tudy procházet - ráno i odpoledne odněkud zní nástroje - muzikanti musí cvičit každý den, to je jasná věc.




Ale zpátky k Ellisovi. Hodinový rozhovor jsem musela ukončit jen kvůli tomu, že na mě doma čekala dvouletá dcera procházející si právě šestou nemocí. Jinak bych s ním asi mluvila ještě hodin několik. Pomalé tempo  povídání starce se po 15 minutách proměnilo ve smršť vzpomínek. Jak už to bývá u starších lidí - přišly historky ze 40., 50. let, o tom, jak to dřív mezi muzikanty v New Orleans chodilo a jak jazzovou scénu proměnila 2. světová válka. Jaké je to hrát se svými dvěma slavnými syny (trumpetista Wynton a saxofonista Branford), o tom všem povídal a nehodlal přestat. Tolik energie. Na závěr jsem jej nesměle poprosila o zahrání něčeho krátkého pro rozhlasovou reportáž - když už seděl na pódiu po boku černého křídla značky Steinway - nemohlo to být jinak. A tak se pomalu otočil, jen jednou pinknul a řekl - that's it. To je vše. A tak jsem se usmála, jestli přece jen nemá něco delšího krátkého a pak už se nenechal znovu pobízet. Reportáž můžete najít od neděle ve vysílání Českého rozhlasu (nebo si ji dát v neděli v 9 ráno živě na Radiožurnálu) tady: Zápisník zahraničních zpravodajů. 

Co si pamatuju svou "klavírní dráhu", ukončenou střední školou, vždycky jsem chtěla umět hrát jazz. Mým vrcholem byl Ježkův Buggatti step. A tak jsem se panu Marsalisovi, který je jinak známý jako učitel mnoha generací jazzmanů, s touto tužbou svěřila. A přidala i to, že naučit se hrát jazz vlastně nebylo od koho, když člověk strávil dětství na venkově. A on mi dal jedno úžasné moudro. "Máte nějakou lidovou hudbu v České republice?" zeptal se. Odpověděla jsem, že jistě. "No tak tam musíte začít. Jazz je vlastně lidová hudba. Je to jediná americká lidová hudba." 

Když jsem se za pár minut vracela domů k nemocné dceři, pustila jsem si jazzové rádio a užívala si ty chvilky po tak vzácném setkání. New Orleans má jistě své mouchy, a není jich málo, ale lidé, na které tady člověk narazí, takové jsem jinde nepotkala.

Instagram