středa 8. ledna 2020

Tam, kde se podává pivo v krýglu, mluví francouzsky a tančí jako v Česku

Jen dvě hodiny cesty z New Orleansu a jste úplně v jiném světě. Nejprve ale musíte projet krajinou, která jakoby vypadla z hororových filmů (zatopené bažiny, holé stromy vyčnívající z vody a skomírající podél nekonečné dálnice) a městy, které zapáchají všudypřítomnými chemičkami. Ale o špatném ovzduší třetího nejchudšího státu Unie někdy jindy.




Cíl výletu byt jasný: Lafayette, hlavní město louisianského venkova, takzvané "Cajun country".  Obyvatelé této oblasti jsou známí jako "Cajun people", česky se překládají jako Kajuni. Před asi 10 lety jsem jako studentka Etnologie na toto téma napsala nemálo odborných prací a dodnes mě fascinují. Dnešní blog bude sice víc o fotkách než zdlouhavém textu, ale něco málo informací vám předat musím: takže Kajuni přišli do Louisiany po skončení tzv. Sedmileté války v roce 1763. Přišli z území Akádie ve východní Kanadě poté, co válku proti Britům Francouzi prohráli. Akaďané, neboli Kajuni, se usadili právě v dnešním Lafayette a okolí. Detailně jsem jejich cestu a všemožná úskalí i kulturní význam popsala v knize Doma v Nola. A taky před lety zachytila v této reportáži.








Lafayette je poměrně malé město (má necelých 130 000 obyvatel), kde ulice nejsou "streets" ale "rues", s velmi malým centrem a překvapivě velkým množstvím bezdomovců. Jak to hned po příjezdu zhodnotila devítiletá Vivi, působí trochu apokalypticky. Odradit jsme se ale nenechali a nakonec jsme prolezli skrz na skrz všechna možná muzea (to kvůli dešti), ochutnali to nejlepší kajunské jídlo (gumbo - recept na něj máte mimochodem v tomto článku, smažené jitrnicové koule nebo jambalayu) a skvěle si zatančili.








Upřímně já jsem takový nadšenec do všeho jiného a taky lokálního. Miluju folklór, Valašsko nebo Horňácko, a Cajun country, i když zasazená do americké reality včetně McDonaldů a všemožných korporací, mně trochu připomíná domov, Evropu a naše tradice.

Složení naší výpravy bylo tak trochu ve stylu "S tebou mě baví svět", i když ve skromnější verzi a genderově naopak. Ono představa dlouhých vánočních prázdnin s dětmi doma byla trochu děsivá. Návštěva nějakého lyžařského centra zase nereálná. Když jsem náhodou uviděla článek o Dinoparku, zasazeném uprostřed kajunské země, bylo jasno. A tak jsem po výhrůžkách oběma dcerám, že nebude-li v autě 2 hodiny "bezhádková zóna", nikam se nejede, nabalila kufr auta a vyjely jsme na náš už třetí čistě holčičí roadtrip. Přibraly jsme k sobě ještě další českou kamarádku a její 2 děti a i když nás podle předpovědi čekaly 2 dny deště, řekly jsme si, že to nevzdáme. Gumáky a pláštěnky přece máme.

A bylo to to nejlepší, co jsme na závěr prázdnin mohli udělat.













Od místních jsme zjistili, kde se nejlépe najíst a když jsme v mapě našli, že jedna z nejstarších rodinných kajunských restaurací Randol's je jen 10 minut cesty od našeho hotelu, věděli jsme, že skončíme večer právě tam. Každý večer tam mají živou hudbu, kajunské hudbě se říká zydeco a jak to tam během koncertu vypadá, můžete vidět na Facebooku Doma v Nola anebo třeba tady. 

Utančení jsme odcházeli v 10 večer.

Svou sedmiletou Elu jsem toho večera naučila waltzové kroky (protože právě waltz je jedním ze 3 základních kajunských tanců), žasla nad skupinou místních Latino tančících na zydeco verzi jejich španělského hitu a poprvé v životě na americkém Jihu dostala pivo s krýglem, a ne vysokou sklenicí.
 









Když se nám třetí den výletu konečně vyjasnilo a když jsme k snídani spořádali ty nejkřupavější francouzské croissanty (bez extra cukru a amerických cukrových polev) z pekárny Poupart (založil ji v roce 1965 Francois Poupart, poté co působil jako cukrář v Paříži), už nás čekala jen zastávka v onom prehistorickém parku. Zasazený do bažinaté krajiny a zalitý sluncem, nemohl náš česko-louisianský roadtrip skončit líp.

A kam jste jeli o vánočním volnu vy? 

Objevili jste něco nového, i když jste sotva vytáhli paty z domu? 

Podělte se se mnou o vaše zážitky a poznatky.


----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.






neděle 15. prosince 2019

Co na Vánoce v USA nezažijete? A co naopak nesmí chybět!

Nejkrásnější svátky v roce. Svátky klidu a míru. Vánoce už dávno nejsou, co bývaly... A tak dále. Okolo Vánoc panuje tolik klišé. Jako například to, že tady v USA je to v první řadě byznys. Dalo by se s tím souhlasit, ale co taky v této zemi byznys není, že? 





Nakonec si přece všichni tyhle svátky můžeme udělat podle sebe. Nemusíme se předhánět v nakupování dárků a v tom, jestli máme vysmýčený dům. Za roky tady jsem zjistila, co rozhodně na americké Vánoce nezažijete. Tedy, abych byla přesnější - co nezažijete o Vánocích na americkém Jihu. Jestli čtete někdo ze severských států, moc se těším na Vaše postřehy!

Sníh, sníh a zase sníh. Minulý týden si New Orleans připomnělo téměř historické výročí. Ve čtvrtek 11. prosince roku 2008 jsme se ráno probudili a venku sněžilo. Vyběhli jsme tehdy do ulic, oblíkli na sebe to nejteplejší oblečení a vydali se fotit zasněžené město! To se opravdu nestává často, a tak fotky z toho roku už mají svou hodnotu. Od té doby po sněhu ani památka. Takže koulování se, procházka v tom křupavém právě napadaném sněhu, sáňkování či běžkování, to je pro nás něco naprosto nemožného.

Uklízení a umývání oken, takzvaný vánoční úklid. Taky máte maminku, která vždy lpěla na umytých oknech před Vánoci, i když bylo venku třeba mínus 5? U nás to vždy vypadalo tak, že se ještě večer před Štědrým dnem pral koberec, aby zkrátka na Vánoce vše vonělo a třpytilo se čistotou. Tady po něčem podobném ani památka. Samozřejmě, že Američané normálně během roku uklízejí (více či méně), ale taková věc jako je umývání oken, ta je poměrně neznámá. Okna se umývají ve výškových budovách tak jednou ročně, okna v naší škole podle mě neviděly utěrku už mnoho let a z malého průzkumu u svých amerických kamarádek - umývání oken není potřeba. Stačí občas vyprat závěsy :) Výhodou je, že mají před Vánoci klid.

Dvacet druhů cukroví na jednom talířku. V pečení cukroví jsme my Češi opravdu výjimeční. Tolik druhů malinkých, nádherně zdobených a ještě k tomu chutných cukrovíček, to nám může svět závidět. Nenechte se mýlit, i Američané mají své "vánoční cukroví", od toho našeho se ale liší dost výrazně. Většinou jsou to kulaté tzv. "sugar cookies", které pak děti zdobí všemožnými barevnými polevami. Chutnají "sladce". Nemají žádnou výraznou chuť, kterou bych dokázala popsat, tak jako to dokážu u lineckého, vanilkových rohlíčků nebo rumových kuliček. Výhodou toho je, že kdykoliv přinesu do amerického prostředí výběr toho našeho, můžou se uchválit a z toho mám samozřejmě velkou radost.




Pohádky. Můžou tady mít Hollywood, můžou tady mít Sám doma, Disney World se světýlkama a ohňostrojem, Frosty the Snowman anebo Grinche, můžou tady mít miliony romantických filmů na stanici Hallmark, ale takového Anděla Páně nebo Tři oříšky pro Popelku, ty tu nemají. Je mi jasné, že je to jen mé osobní přání a taky frustrace z toho, že mé děti zkrátka ty naše "nudné" pohádky nebaví. Já to ale nevzdávám a alespoň Popelka běží v naší televizi každý rok. Youtube je pro nás Čechy v zahraničí naštěstí velkou pomocí. Protože jak jinak můžete péct a zdobit tuny cukroví, než při sledování českých klasik?

Ladovské vesnice a pohádkové hory za rohem. Jasně, můžete bydlet v Coloradu a koukat na vysoké bílé kopce, můžete bydlet v malém městečku v Upstate New York a budete si připadat jako ve vánočním ráji, ale pak jsme tady my, kteří žijeme na takovém místě, že chcete-li navštívit hory, musíte si to naplánovat měsíce předem, nakoupit letenky, anebo odřídit minimálně takových 10 hodin. Žádné rozhodnutí na poslední chvíli, co kdybychom si zajeli na vánoční pochod v horách, co kdybychom si zajeli mezi svátky na otočku zalyžovat... A vám, kteří si můžete v USA takové výlety bez obav zařídit, tak vám upřímně závidím.

Kapr ve vaně. Anebo kapr vůbec. Kapr se v USA vyskytuje jen vzácně. Kamarádka Bára si jej tady v Louisianě jednou sehnala na nějaké malé farmě mimo město. Od jiných známých vím, že se občas dají kapři složitě objednat. My v New Orleansu máme tradiční rybu "catfish" (sumec), a tak v naší rodině smažíme sumce. Kapr ve vaně je ovšem další level, který běžný Američan nemůže pochopit. Mít několik dní rybu ve vaně, chovat se k ní jako k domácímu mazlíčku a pak ji nelítostně zapíchnout?? Velké NE.
 
Vánoce jsou úžasné kdekoliv. Pokud nejste sami, pokud máte komu uvařit bramborový salát a usmažit rybu (i když nemáte toho kapra), když si můžete poslechnout nebo zazpívat koledy a na chvíli se zastavit, je jedno kde jste.


A co vám naopak americké Vánoce nabídnou?

Takže: Santu na každém rohu, nádherně nasvícené parky a hotelová lobby, bezchybné swingové koledy, stromky už od konce listopadu, broadwayské muzikály s vánoční tématikou, ugly Christmas sweathers (hnusné vánoční svetry), pyžamové vánoční párty, pepermintovo-čokoládové kafe, školní besídky, které jsou na úrovni českých divadelních produkcí malých měst, nastylované vánoční přání, louskáčky, vánoční ozdoby ve tvaru čehokoliv, kýčovitou a přeplácanou výzdobu v každém druhém domě a další a další...


foto: ASSY, Pixabay


A přece to vše mám ráda.

Žijete i vy v zahraničí? Co se vám tam nejvíce zalíbilo a jaké máte nové tradice? Těším se, že se dozvím něco nového.

Já nedávno narazila na pár zajímavých blogů a jejich vánoční zážitky. Jaké je to ve Švýcarsku? Podívejte se na blog "Naše švýcarské zážitky" a nový text tady.

O svátcích v Itálii zase píše Michaela z blogu "Itálie v Brně" na svém Facebooku tady.

A co třeba daleká Malajsie? Slaví se křesťanské svátky v převážně muslimské zemi? A jak? Ve facebookovém příspěvku tady prozrazuje Ostrovanka Pavlína.

No a Vánoce v Dubaji přibližuje blog "My funtastic life" v tomto textu.

Tak si Vánoce v klidu užijte, ať jste kdekoliv!

----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

čtvrtek 5. prosince 2019

Recept na nejlepší americkou polévku

My Češi jsme, dovoluji si říct, národem polévek. Z trochy zeleniny vykouzlíme vždy něco teplého na zahřátí. A jak každá správná babička říká, bez polévky není pořádný oběd. 

Vývar je u nás na jídelníčku každý týden a podle toho, co je zrovna v lednici a ve spíži, vařím pak třeba rajskou, cibulačku, gulášovku, čočkovou (českou i tureckou verzi) ale i thajskou mrkvovou nebo vietnamské pho. Nedávno jsme na cestách s mými holkami a tureckou kamarádkou jen povzdechly nad tím, že stravuje-li se člověk v restauracích na americkém venkově, nemá šanci na polévku v denní nabídce narazit. Občas snad někde mají kukuřicový chowder, což je sice věc chutná, ale tak těžká na zažívání, že už je snad možná zdravější dát si hamburger.




No ale pozor! To by nebyla Louisiana, New Orleans a můj blog, abych vám nenabídla tu nejlepší americkou polévku, jakou si můžete přát. Jak možná už tušíte, jmenuje se GUMBO a je tak slavná, že se dokonce servíruje i v Bílém domě. Po státech ji pak můžete ochutnat v kreolských restauracích. U nás v Nola je gumbo v jídelníčku skoro každé restaurace, obědových bister a dokonce i ve školách.





Gumbo je navíc docela jednoduché připravit a o co víc, docela jednoduše si jej můžete zkusit uvařit i doma v Česku. Základem je takzvaná svatá trojice - cibule, zelená kápie a řapíkatý celer. Holy trinity je vlastně základem každého dobrého kreolského jídla. 

Každá správná neworleanská rodina vaří tuto polévku alespoň jednou měsíčně. Minulý týden jsem se sešla s kamarádkou Tammy, abych od ní odkoukala nějaké lokální fígly a celou akci v naší kuchyni jsem natočila pro Zápisník zahraničních zpravodajů - můžete si poslechnout tady. Protože se blížilo Díkůvzdání, vařily jsme gumbo s krůtím masem. Obvykle je ale varianta kuřecího vývaru a klobásy. Anebo ta s mořskými plody. U nás doma vás ale většinou pohostím právě tím kuřecím.



Název "Gumbo" se někdy používá dokonce jako přezdívka pro New Orleans - je to totiž mix všeho možného, stejně jako je naše město mixem mnoha kultur. O gumbu píšu i ve své knížce Doma v Nola. (Jestli ji ještě nemáte, můžete objednat tady.) Tady je malý kousek: 

To, co u nás reprezentuje guláš, je tady gumbo - hustá polévka, jejímž základem je ona zmiňovaná zásmažka. "Roux" (z francouzštiny) musí mít tmavou barvu, čím tmavší, tím bude mít polévka ořechovější a čokoládovější chuť. Stejně jako se u nás guláš liší od domu k domu, i gumbo vaří každý jinak. Každá rodina si hájí své postupy a své ingredience. "Jsem absolutní fanatik přes gumbo. Můžu ho jíst 24 hodin denně, 7 dní v týdnu," představuje se ve Škole vaření šéfkuchař a dnešní lektor Brandon Moreau. "Když jsem se rozhodl studovat vaření, gumbo mohlo za to, že jsem po týdnu a půl skončil. Tak řekněte sami: učitel mě kvůli mému louisianskému původu vyzval, abych uvařil gumbo. Samozřejmě jsem začal vařit podle receptu babičky, který znám z hlavy. Když bylo hotovo a on mi řekl, že tam nepatří to a to, podíval jsem se na něj výhružně, že tohle je tradiční kajunský recept a nic na něm měnit nebudu. Řekl, no tak vaše babička neměla pravdu! A bylo vymalováno. Tady jsem neměl co dělat. Takže ne, nemám žádné formální vzdělání pro práci šéfkuchaře. Vše, co tady dnes uslyšíte, jsem se naučit od mé babičky," vypráví bodrý muž, který se 20 let živil hraním tradiční kajunské hudby. Všichni zděšeně poamericky vykřikují o ou a zároveň se hlasitě smějí a Brandonovi dávají za pravdu, že kritizovat babičku je krok vedle.





Takto vypadá zmiňovavé roux. Nelekněte se tmavé barvy, ale taky dávejte pozor, ať jej nespálíte!

A tady je konečně recept:
 
1 krůtí prso (nebo 2 kuřecí prsa anebo stehna) pokud možno i s kostí
1 pikantní klobása
1 větší cibule
2 kousky řapíkatého celeru
1 zelená kápie
4-5 stroužků česneku
2-4 lžíce mouky
čtvrt hrnku oleje
sůl, pepř, bobkový list

Maso uvaříme předem, abychom získali vývar. Všechnu zeleninu nakrájíme na malinké kousky. Začneme připravovat tmavou zásmažku (tzv. roux). Na oleji spěníme mouku a mícháme na velmi malém ohni. Za stálého míchání vytvoříme zásmažku, která bude mít tmavě hnědou barvu. Poté do hrnce přidáme všechnu připravenou zeleninu i česnek a promícháme se zásmažkou. Osolíme a vlijeme vývar. Přidáme předem uvařené maso natrhané na kousky a nakrájenou klobásu. Přidáme bobkový list a můžeme dolít trochou vody, je-li potřeba. Gumbo má vypadat jako hustší polévka.

Podává se s kopečkem rýže jako na první fotce nahoře.

Tady v New Orleansu se polévka většinou zahušťuje okrou - tzv. ibyškem jedlým. V Česku se dá sehnat jen těžko a upřímně řečeno, ani tady to nebývá nutností. Mnoho lidí nemá rádo chuť okry a taky její "mazlavou" konzistenci, takže není nutné ji přidávat. Gumbo se stalo oblíbeným hlavně díky tomu, že za málo peněz jeden velký hrnec nakrmí nespočet hladových břich. A z malých louisianských kuchyní to dotáhlo až do nejluxusnějších podniků. A úplně poslední poznámka: máte-li rádi ostřejší, gumbo je ideální pro to, abyste vytáhli zastrčenou láhev Tabasca!

Bon appétit!

 


----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

























pátek 15. listopadu 2019

Plakali, že se toho dne dožili

Sametová revoluce, pád Berlínské zdi, otevřené hranice, svoboda, nové tváře, čistá politika, chutě západní kávy a čokolády. Václav Havel, první let do Ameriky. Dospělost a vyprchání iluzí. Realita života a boj. Za tu samou svobodu. Jakoby to byl začarovaný kruh. 

Vždycky jsem záviděla té generaci přede mnou, že 17. listopad naplno zažila. Tu euforii, tu změnu, proměnu, ten první nádech svobody i s těmi všemi zodpovědnostmi, které přišly potom. My, kterým bylo tehdy 7, máme v paměti jen útržky. Havla s vítězným V, placky OF, plakáty Havel na Hrad nalepené ve skříni, spolužáky v druhé třídě rozdělené na ty, kteří fandí Dubčekovi a ty, kteří zase Havlovi (ne, taky mi to dnes nedává smysl). My jsme se jako děti na lehkosti a složitosti 90. let doslova svezli. Tu proměnu celého života si museli oddřít naši rodiče, zakládající firmy v garážích a snažící se zorientovat v tom takzvaném volném trhu. Byli to oni, kteří jeli hned, co to šlo, na výlet do Vídně, aby nám dětem zpátky přivezli bonbóny, které chutnaly tak jinak. A jsme to my, kteří slízávají smetanu svobodného světa. Cestujeme, žijeme v zahraničí, plníme si naplno své sny.
 
Díky všem před námi. Nezapomeňme na to, kolik je to stálo sil. Kolik zmařených životů má minulý režim na triku.


 Photo by Martin Krchnacek on Unsplash


V New Orleansu se Češi během oslav třicetiletého výročí spojili ve vzpomínkách s Němci. V "Deutsches House" zavzpomínalo pár pamětníků, kteří žili před rokem 1989 na obou stranách železné opony. Mezi nimi i jeden z řečníků s velmi silným německým přízvukem - Jan Garbers. Samotnou mě překvapilo, jak málo toho vím o konci komunismu v Německu. A i když jsem se tentokrát na akci chystala s tím, že nebudu pracovat, že jdu zkrátka na krajanský večer, ani po pár dnech mi jeho povídání nedalo spát a poprosila jsem tohoto rodáka ze severu Německa o rozhovor. Reportáž vysílal Český rozhlas. Celý minulý týden vysílal mimo jiné množství příběhů, rozhovorů s bývalými východními Němci, bývalými velvyslanci, historiky a tento víkend vše pokračuje výročím 17. listopadu. Klikněte sem.


Photo by Isai Ramos on Unsplash



A tady je můj střípek nekončícího a snad můžu říct zajímavého zpravodajství.

Jan Garbers žije v New Orleansu něco málo přes 10 let. Když padala zeď, bylo mu 26 a žil v Hannoveru. 

Právě tehdy končil vysokoškolská studia a jako dobrovolník působil u tehdejší civilní obrany. Jak říká, už měsíce před listopadovými událostmi měli s kolegy plné ruce práce: "Během celého roku 1989 přicházeli ve vlnách uprchlíci z východu. Zhruba 400 000 lidí přišlo do západního Německa ještě před pádem Berlínské zdi."

Pak přišel začátek listopadu, demonstrace a konečně 9. listopadu tisková konference východoněmeckého politbyra.

Funkcionář Günter Schabowski tehdy oznámil, že jsou s okamžitou platností povoleny cesty přes západní hranici a vyvolal hromadný nával nejen na berlínských přechodech. "Vše jsme sledovali v televizi, ale to, co se pak stalo večer, že padla Berlínská zeď a otevřely se hranice, tomu jsme nemohli uvěřit. Byli jsme hrozně nadšení, ale na druhou stranu jsme hned přemýšleli nad tím, co bude dál. Pořád byla studená válka, panovalo napětí a nikdo nevěděl, co se stane příští týden," vzpomíná Jan Garbers. Hned další den dostal zprávu, aby se jako dobrovolník civilní obrany dostavil do služby, protože se Západní Německo muselo připravit na příval lidí z východu, pokračuje Jan Garbers: "V pátek 10. listopadu ráno Západ řešil toto: východní Německo mělo zhruba 17 milionů obyvatel a očekávalo se, že možná až 15 milionů lidí se během několika dní může objevit na hranicích a možná budou chtít zůstat. Takže se s touto situací operovalo jako s krizovou."

Skutečně hned v prvních hodinách po pádu zdi hranici v Berlíně překročily desetitisíce lidí.

Do západního Německa teď kromě pěších v Berlíně mířily i desítky přeplněných vlaků. Jan Garbers před 30 lety přebíral hned 10. listopadu 6000 lidí, kteří na lince z Varšavy do Paříže vystoupily na vlakovém nádraží v Hannoveru. Město tehdy dalo k dispozici všechny protiatomové kryty, kde mohli příchozí strávit alespoň první noc. Ani dnes, když Jan vypráví o mrazivém večeru, neubrání se emocím. "Byly to celé rodiny, které přijížděly. Mladí, staří, byli mezi nimi postižení lidé. Všichni byli šťastní, usmívali se. Nikdy nezapomenu na jednoho asi 70 letého pána, který přicestoval sám a chtěl se hned na vlastní oči přesvědčit, jak to vypadá na západoněmecké ulici, jestli je to opravdu takové, jak to viděl jen v televizi. Za pár minut přišel zpátky se slzami v očích a šťastný, že se toho dne dožil."

Po prvních pár dnech, kdy východním Němcům pomáhali s ubytováním a jídlem dobrovolníci jako Jan, se vydali dál za svými rodinami, anebo se vrátili domů. Ještě měsíce ale podle něj trvalo, než zmizely obavy, že se hranice mezi východem a západem znovu uzavřou.

Janovo dobrovolničení pro Spolkový úřad pro technickou pomoc mu nakonec změnilo život. Po pádu železné opony pro něj začal pracovat a v roce 2005, hned několik týdnů po hurikánu Katrina přiletěl do zaplaveného New Orleansu jako vedoucí jednoho ze záchranných týmů, který městu pomáhal s odčerpávaním vody. A jako jeden z mnoha dalších cizinců už ve městě jazzu zůstal.

Co už se do reportáže nevešlo, je například to, že ač Janova rodina neměla na Východě přímé příbuzné, celou dobu do pádu režimu měla úzký kontakt s jinou rodinou. Když bylo Janově otci 10 let, přestěhoval se kvůli bombardování Hamburku na venkov v německé části Krušných hor. Celý rok žil u pěstounské rodiny a s novou "maminkou" Margot se velmi sblížil. Po uzavření hranic ji několikrát s nostalgií navštívil a rodiny si navzájem posílaly balíky. Ze západu putovala káva, džíny a podobné "běžné věci", jak vzpomínal Jan, tehdy nechápal, co je na tom tak zvláštního, proč by u sousedů neměli například dost kávy. A z východního Německa zase přicházely domácí štoly a koláče, zřejmě cokoliv domácího, čím chtěla spřátelená rodina udělat radost.

Já si úplně přesně pamatuji, když jsme poprvé do západního Německa jeli my. Jen já a můj tatínek, v zeleném žigulíku. Z vesnice u Ostravy do Frankfurtu nad Mohanem, mohlo to být v roce 92, možná 93 a jeli jsme navštívil jeho kamaráda, který těsně před pádem režimu do Německa emigroval. Nikdy nezapomenu na tu nekončící řadu s Barbínama v obchoďáku a ty úžasné penály, ze kterých jsem si jeden mohla vybrat a být pak ve škole za hvězdu. Ta dětská čistota. 

No a teď před víkendem, kdy i my Češi a Slováci budem slavit svobodu, přemýšlím nad tím, jak to jednou vysvětlím svým dětem. Že to, co mají, co zažívají, není zadarmo. A že není tak těžké o to zase přijít. Zrovna včera při opakování americké historie, jsem se své druhačky ptala, co to vlastně je ta svoboda, za kterou ti vojáci bojovali? "To, že nejsi něčí otrok," řekla. Pravda. Tak přeji nám všem, ať nejsme otroky, ať už čehokoliv nebo kohokoliv.





středa 30. října 2019

Nejlepší blogy o Americe

 
To je teda Amerika!! Taky se u vás v rodině nad něčím skvělým jásá s tímto zvoláním? Amerika je často synonymem úžasného života, kde se má každý dobře, kde mají lidé nádherné domy a veliká auta a všichni jsou neustále HAPPY. Je to země neuvěřitelných příležitostí a zemí, kde se tvrdá práce často přemění v onen slavný americký sen. 

 

Do USA se stěhují miliony lidí z celého světa, ale ne vždy je sem láká vidina lepšího života. Často je to studium, touha po dobrodružství, náhoda anebo taky obyčejná láska. A my, kteří tady už nějaký ten pátek jsme, víme, že život v Americe má dvě stránky, ostatně stejně jako život v jakékoliv jiné zemi.

V době blogování a sociálních sítích se mnoho z nás, kteří v některém z amerických koutů žijeme, rozhodlo se se svým životem podělit s ostatními. Otázky rodiny a přátel na všemožná témata přicházejí opakovaně ze všech stran, a tak je zkrátka jednodušší založit stránku, kam už pak jednodlivé každodenní starosti, příhody a zážitky spolu s fotkami vkládáme. 

Když jsem zakládala svůj blog Doma v Nola, už jsem měla na kontě desítky, možná i stovky reportáží z amerického Jihu. A věděla jsem, že brzy vznikne taky stejnojmenná kniha (jak vznikala, píšu tady). Ale nikdy jsem do té doby nepsala o soukromí, o běžném životě takové "normální" rodiny imigrantů uprostřed Louisiany. A pak když jsem na blogu začala, zjistila jsem, že právě to čtenáře zajímá nejvíc. 

S každým rokem narážím na další zajímavé americké blogy a mám z toho radost. U každého příspěvku přikyvuji, bavím se a kroutím hlavou nad tím, jak jsou si ty naše životy podobné, jak si každý/každá z nás procházíme tím stejným, ať je nám 20 nebo 30, ať máme děti nebo ne. Stěhování do Ameriky je jen jedno a stejné je to s vyřizováním prvního řidičáku, s prvními problémy, jak porozumět tomu šílenému americkému přízvuku nebo s návštěvou lékaře. Ty první zážitky jsou nejintenzivnější.

A protože mám každý z těch blogů ráda, řekla jsem si, že se o ně s vámi podělím, a tak vznikl seznam těch NEJ BLOGŮ O AMERICE.

Jak vnímá Ameriku šestice Češek? Každá z jiného koutku Ameriky a každá s jiným životním příběhem? Všem jsem položila 2 stejné otázky.

  • Co vás v USA nejvíce překvapilo?
  • Jaké je vaše nejoblíbenější místo? 

 

Máma za vodou 

 

 

Máma za vodou (klikněte sem) žije v New Yorku už 13 let a já ji sleduji na Facebooku. Její vtipné komentáře a historky z života jsou laskavé a úsměvné. Třeba tato z poslední doby:

"Ze života s bilingvním chlapíkem: Tak ta čeština s chlapíkem je fakt veselá. Včera v autě se po mě začal opičit. "Já ne." odpovídám chlapíkovi na jednu z jeho miliontých otázek. "Já ne." ozve se chlapík ze sedačky. "Ty mluvíš česky?" ptám se nadšeně. "You mluvíš česky?" Opičí se chlapík. "Jo, já jo, ale ty moc ne." "Jo, já jo, but you ne." Patlá to chlapík. "Tak to opakuj." "So you opakuj."
A takhle jsme to táhli za děsnýho smíchu asi deset minut.
Čeština je prostě mrcha no."

Máma za vodou alias Anna Rathkopf píše o svém "Amíkovi" a taky o tom "mini chlapíkovi". Její postřehy jsou přesné. V tomto textu například vtipně popisuje, jak moc si chtěla oblíbit slavné americké prádelny a jaký to byl vlastně nesmysl. A pozor, Anna skvěle fotí!

A co ji překvapilo?

"Pane jo, to je těžká otázka. To je ale hrozně moc věcí, který mě tady překvapily a vlastně někdy ještě překvapují i teď. Když si vzpomenu na svoje první dny tady v New Yorku, tak to mě tehdy asi nejvíc překvapilo to, že to tady bylo takový familiární (rozuměj New York zná každý z filmů) no a přitom to ale bylo úplně cizí. Pak mě taky překvapila přátelskost lidí na ulicích a v obchodech. No a když mluvíme o obchodech, tak výběr snídaňových cereálií, to je opravdu fascinující. Kdykoliv jdu kolem regálu, tak si řikám: “Jako vážně? To je potřeba zaplnit půl uličky?” A Amík má smůlu, prostě mu je většinou stejně nekoupím.
No a pak mě pořád překvapuje, jak strašně špatně mi jde to spelování, ve kterým se tady pořádají celé soutěže. Takže Amík si ze mě schválně utahuje, když nechce, abych mu rozuměla. Ale vážně, je tu tolik věcí, který mě ještě pořád překvapují. Musím říct, že mě to ale baví, je to vtipný a zajímavý takhle žít."

Moje nejoblíbenější místo?

"Tak to bude taky těžký. No tak mě se samozřejmě líbí u nás doma, náš dvorek ten mám hodně ráda, až na ty děsivý komáry, potom Brooklyn. V Brooklynu se mi líbí Prospect Park a Red Hook a sakra, je toho nějak hodně. Potom mám ráda Upstate New York, jak tu Newyorčani říkají zbytku státu New York a to hlavně Hudson Valley a okolí městečka Red Hook, kam jezdíme v létě poměrně často. No, ale Státy jsou děsně velký a třeba letos v lednu jsme byli v Arizoně, v Sedoně to byla teda fakticky nádhera."


Ze Strahova do NASA - život v USA






Tato rodinka je ztělesněním dobrodružství. Jejich cesta ze Strahova do Houstonu a později dál na západ je plná bláznivých cest do všemožných národních parků. Nic jim nestojí v cestě, nebojí se překážek ani šíleného počasí. Jak říká Veronika Vaněčková, dobrodružství je slovo přesně popisující její rodinku: "Jsem takový lehce střelený dobrodruh, který se jen tak nevzdává a prostě bojuje tak dlouho, dokud si to neudělá takový, jaký chce." Jaké byly jejich začátky a že to taky neměli lehké, si můžete přečíst tady.

A tak když s manželem, který donedávna pracoval pro NASA, mohli (po formalitách a získání nové práce), přestěhovali se nedávno z horkého Texasu do jižní Kalifornie.


Co ji v USA nejvíc překvapilo?
 
"Spousta věcí, ze začátku například počasí. V Houstonu, kde jsme žili přes 7 let, bylo tak šílené vedro a vlhkost, že jsem neměla ani ponětí, že to může existovat. Komáři útočící v takové intenzitě, že vám to může pěkně zacloumat dobrou náladou. Nebylo lehké si zvyknout, že každý rok přijdou záplavy a hurikány. Jen je otázka, jak silné to tentokrát bude a kdo bude mít tu smůlu, že to jeho dům zatopí. Že zdravotnictví je drahé, to ví každý, ale že by za obyčejné krevní testy mohli chtít 10 000 dolarů, mě celkem překvapilo. Překvapilo mě, jak moc jsou někteří Američané dobrosrdeční a ochotní nezištně pomáhat. Najde se tady hodně lidí, kteří pracují ve svém volném čase jako dobrovolníci, aby zlepšili svoji komunitu. A například zkušenost od zubaře: přemýšleli jsme, jak to zařídit, ať se dětem návštěva hned neznechutí, ale hned jak jsme vlezli do dveří, pochopili jsme, že ta obava byla zbytečná. Děti se vrhly na hračky v čekárně. Za chvíli se honily kolem dokola a mlátily se po hlavách obřím plyšovým kartáčkem na zuby. Jak málo stačí, abyste měli z nepříjemné návštěvy zubaře radost."

A jaké je to jejich nej místo v USA?

"Je těžké vybrat jedno, ale pokud se to dá shrnout, tak by to bylo někde v přírodě. Na horách nebo na skalách. Proto bylo pro mě celkem utrpení žít tolik let v Houstonu, kde široko daleko není ani kopeček. Kdykoliv jsme mohli, celí natěšení jsme jeli dva dny do státu New Mexico, kde jsme mohli dělat to, co tak máme rádi - hikovat, kempovat, lyžovat, lézt po skalách. New Mexico se mi líbí i proto, že není tolik turisticky profláknuté a není tam přelidněno. Jinak mně samozřejmě už od první návštěvy v USA učaroval jihozápad a krásy tamní přírody a nakonec jsme tam skončili. Žijeme v jižní Kalifornii teprve pár měsíců, ale zatím jsme neměli jediný víkend, kdy bychom seděli doma. Užíváme si krásné okolní hory i obrovské vlny v oceánu."


 Co mi udělalo radost





Novinářka Jana LeBlanc sice teď žije dočasně v Turecku, ale její blog "Co mi udělalo radost" začal vznikat v USA. Jana žila roky ve Washingtonu D. C. a její texty vyšly taky knižně jako Moje Bejby Amerika. 

Na Janině blogu mám nejradši, jak naprosto běžnou záležitost popíše tak, že se s ní dokážu během minuty naprosto ztotožnit. Buď jsou si naše životy tak podobné, anebo má zkrátka skvělou schopnost porozumění okamžiku. Nebo obojí... Tak třeba úplně přesně si pamatuji na blog o obyčejných nudlích s mákem. 

"Dost často se mě někdo ptá, co dělám, když se mi stýská po Česku. Odpověď mě uhodila do očí právě před chvílí při vaření oběda: vařím nudle s mákem. (Přeneslo se to i na Benjamína, ten měl rýžový nákyp.) Může to znít zvláštně, ale je to něco, co mě dokáže přenést na Moravu a ke stolu do naší kuchyně spolehlivěji než Skype a zlepšit mi náladu jenom napustím vodu do hrnce. 
Proto mi udělalo radost, když jsem zjistila, že to není jen můj pocit, ale vědecky ověřený fakt: jídla, která známe z dětství, opravdu mají moc pohladit po duši."

Co nejvíc na Americe překvapilo ji? 

"Co mě nejvíc překvapilo: Pevné sprchové hlavice, kvůli kterým jsem si nemohla pořádně umýt vlasy, intimní partie a dodnes nevím, jak s nimi člověk pořádně umyje zadek třeba dítěti. Pak taky že bez auta se prakticky nehnu, že většina sladkostí chutná, jako bych si do pusy nasypala cukřenku, jak je náročné najít v supermarketu obyčejný plnotučný bílý jogurt, že Američané jsou, co se zařízení domů týká, hrozní kyčaři. A pak taky to, kolik je v Americe prostoru a jak tě pořád nabíjí kupou energie. Taky ta zidelizovaná budoucnost, to pořád vpřed, navzdory tomu, že ideály jsou často vylhané a realita mnohem méně optimistická. Člověk se v obklopení nadšenců snadno stává taky nadšencem – do všeho. A dodnes mě překvapuje to, jak umí být Amerika k lidem vstřícná i krutá zároveň. Jedna z mých hlavních životních hodnot, možná uvědomělá si naplno právě až v USA, je humanismus, lidskost. Taková ta starost o důstojnost všech lidí, že třeba víceméně všechny děti ve škole mají na malý školní výlet, to v USA vůbec není samozřejmost, a to mě překvapilo a překvapuje hodně. Že vysoká životní úroveň, často obdivovaná z jiných koutů světa, se rozhodně netýká všech, spíš hrstky lidí, kteří mají možnost vyjet do světa a tam je my ostatní potkáváme a říkáváme: ti Američani, ti se mají!"

A nejoblíbenější místo?

"New York City. Myslím, že po zbytek života mě bude mrzet, že jsem si tam aspoň na rok nevyzkoušela žít, na druhou stranu teď coby matka už si to absolutně nedokážu představit. Miluju to město pro jeho neuspořádanost, barevnost, energii, to, jak mě zároveň nabije i úplně vysaje, jak stačí vyjít před hotel nebo byt a člověku se může změnit život. Líbí se mi, jak je tam na jednom relativně malém kousku koncentrovaný celý svět a jak tam člověk hned zapadne, ať je jakýkoliv. Nebo takový jsem z NYC aspoň já vždycky měla pocit."


Marky's Days






"Šťastný i nešťastný dny v USA, smutný i veselý životní příběhy, inspirace a motivace normální dvacetiletý blondýny." Tak popisuje svůj blog Markéta Zemanová. Její blog "Marky's Days" je, řekla bych, cestovním deníkem. Sleduji jej nejradši na Instagramu, kde Markétu najdete jako maky_zemanova. Tahle "úplně (ne)normální, někdy bláznivá, někdy až moc citlivá, někdy tvrdohlavá blondýna z vesnice, která se rozhodla přestat žít v životě, ve kterým nebyla ani trochu šťastná a rozhodla se jít si za štěstím", jak o sobě Markéta píše, sem přijela jako au pair a už druhým rokem cestuje po státech křížem krážem. Baví mě její fotky, z nichž čiší taková ta bezstarostnost mladé dvacítky v naprosto pozitivním smyslu slova. Asi tak nějak spolu s ní znovu prožívám tu dobu, kdy i pro mě byla jednou Amerika naprosto nová. S jedním rozdílem - že toho v USA za mnohem kratší dobu stihla vidět mnohem víc! Takto třeba popisuje svou cestu na Havaj.

"Všechny ty zážitky jsem si v hlavě přehrávala pořád dokola a snažila je vstřebat. Je to deset měsíců, co jsem tady v Americe a když myslím na to, na kolik míst už jsem se podívala, v kolika státech už jsem byla, uvědomuju si, že tolik zážitků nemám ani za předešlých devatenáct let života. Uvědomuju si, jak moc mi to cestování dává a že mě dělá fakt šťastnou. Takovej pocit štěstí, kterej vám nic jinýho prostě nedá. Takovej pocit štěstí a radosti, kterej poznáte právě, až když jste sami. Ani nemusíte být za oceánem, nemusíte být na Havaji, nebo v Kalifornii. Jen vám musí být dobře. Musí vám být dobře i bez všech těch lidí, o kterých jste si dřív mysleli, že bez nich nemůžete žít. Musí vám být dobře i s jedním batohem, bez make-upu a hlavně s tou Vaší maličkostí. Kdyby mi někdo před rokem, kdy jsem šlapala na kole do baru u Labe, kde jsem chodila na brigádu, řekl, že za rok poletím zpátky domů, do Seattlu z Havaje, řekla bych mu, že je blázen. Jak se tohle všechno stalo?"

Co na USA nejvíc překvapilo Markétu?

"Jak moc se od sebe liší východní a západní pobřeží a to, jak jsou celkově USA rozmanité. Ať už mentalita lidí, životní styl, nebo životní prostředí. Dodnes mě překvapuje, kolik se tu vyprodukuje odpadu."

A to nej místo?

"Asi nedokážu vybrat jedno nejoblíbenější místo. Ale moje velká srdcovka je Seattle. Možná proto, že to bylo první místo, kde jsem žila. Ale i když to teď můžu porovnat s mnoha státy, ve kterých jsem byla, a i když teď žiju na východě, Seattle je pořád číslo jedna. Hned za ním je to rozhodně Havaj. Nejhezčí, nejmírumilovnější místo, na kterém jsem kdy byla." 

 

 Americké zmatky české matky

 

 



Zápisky o kulturních odlišnostech, změnách a fotky z krásného D.C. a okolí - tak vidí Ameriku Denisa Sciortino. Jak o sobě na blogu píše, v USA už bydlela ve 4 státech: "Od jisté doby nenakupujeme nový nábytek ani doplňky do bytu. Papírové krabice nevyhazujeme, ale skládáme do šatny, protože víme, že tam stejně nepobudou dlouho. Jednoho dne je snad vybalím ve městě, které mi přirostlo k srdci úplně nejvíc, v Praze." Než se tak stane, můžete si pročíst i její postřehy tady. Mě zaujal třeba tento detail o používání křestních jmen.

"Když jsem poprvé čekala na prohlídku u doktora a sestra mě zavolala křestním jménem, byla jsem zmatená. Když se mi vzápětí taky představila křestním jménem a přivítala mě na klinice, byla jsem ještě překvapenější. Viděly jsme se poprvé v životě, a proto mi křestní jméno přišlo trochu osobní.

Pokud se nad tím ale zamyslíte, je to vlastně anonymnější. Pro ostatní pacientky jsem nějaká Denisa, případně Denisia, Demosa, Demisa, Denis, Denajsa (teď už slyším na všechno). Nic víc. Zatímco pomocí příjmení si o vás kdokoli může vyhledat, podle křestního jména těžko. Proto vás i v restauraci nebo v obchodě obsluhuje raději Karen nežli paní Williamsová. Přesto když na mě v muzeu po zaplacení kreditkou paní pokladní zavolá: „Hezký zážitek, Deniso!“, připadám si jako malá holčička."

Co překvapilo v USA Denisu?

"Nejvíc mě překvapilo a vlastně pořad překvapuje americké nadšení pro cokoli. Američani podporují sebebláznivější nápad. Ke všemu se staví pozitivně a s odhodláním. Neodsuzují něco jen proto, že to neznají. Jsou otevření a přátelští."

A kam nejraději jezdí?

"Moje nejoblíbenější místo je zapadlá rybárna poblíž Bradentonu s hladovým oknem, kde s hlasitým halekáním servírujou sendviče s mořskými plody. Hostům na malém dřevěném molu dělají společnost racci a pelikáni. O turistu tam nezavadíte. To místo je pro mě symbolem pravé floridské pohody."


Můj americký život

 




O životě rodinky, která se právě přestěhovala do Colorada. Výlety v přírodě, poznávání a fascinace novým okolím. Tereza Samia sem původně přijela jako au-pair a dnes píše o svém americkém životě, o tom, jak jí plyne pod rukama a dělí se i o konkrétní technikálie, například co všechno obnáší nákup nového domu. Víc než na blogu je aktivní na Facebooku a Instagramu.

A co překvapilo v USA ji?

"Nejvíc mě překvapilo, jak jsou tu lidi milí a ochotní. V jakýmkoliv státě. Každej se usmívá, pochválí, popřeje hezký den. Na to jsem si dlouho nemohla zvyknout. Samozřejmě vím, že občas to není úplně upřímný, je to takový kulturní zvyk, ale člověku to stejně vylepší den a náladu, protože je příjemnější koukat na úsměvavý lidi, než se potýkat s bručounama. Potom například péče v porodnici. Strašně jsem se bála tady rodit, ale nakonec jsem byla ráda, že to bylo tady, protože tady je vše na daleko vyšší úrovni. Veškerá péče, jak o maminku, tak o miminko, vybavení nemocnice, všechny služby, co jsou tady samozřejmostí, je v ČR nadstandart, ale hlavně respekt ze strany personálu porodnice. I po roce a půl jsem z toho pořád nadšená. Taky mě pořád překvapuje, jak je tady spousta věcí jednoduchých. Například co se týče podnikání. Taky vyžití pro děti. Krásný dětský hřiště, parky, muzea, interaktivní centra, různý kroužky a spousta je zadarmo. Abych ale jen nevychvalovala, pořád mě překvapuje, jak strašně drahý jsou například kosmetický a kadeřnický služby a cena většinou neodpovídá kvalitě."

A nejoblíbenější místo?

"Nejoblíbenějších míst mám asi víc. Nejvíc mi k srdci přirostla Aljaška. ta je úžasná celá, ať člověk jede kamkoliv. Potom je moje srdcovka malinkatý ostrůvek Dry Tortugas ležící asi 100 km od Key West."

 

Tak co říkáte mému výběru? Ať už čtete o jihu u mně na Doma v Nola, o New Yorku u Mámy za vodou nebo snad o Kalifornii nebo D.C., dejte vědět, co vás zajímá nejvíc. 

Co nejraději čtete? Jaké fotky vás nejvíc zajímají? 

Protože to zase nejvíc baví číst nás blogerky...

středa 2. října 2019

Co jste se v září naučili vy?

Násobilka, vyjmenovaná slova anebo snad druhy listnatých stromů? Jakou látku právě probírají ve škole vaše ratolesti? Snažím se být takový rodič, který učivo sleduje jen tak z povzdálí a určitě už teď ve druhé třídě nepřihlížím všemu, co má dcera vypracovat za úkol. Když jsem letos vyplňovala formulář od paní třídní, na otázku, jaký mám letos pro své dítě cíl, jsem napsala "naučit jí více samostatnosti". (Jak probíhá začátek školního roku v USA, si můžete přečíst v textu z loňska tady.) Ale baví mě koukat do amerických učebnic, prolistovávat si například "Science" a zjišťovat, co všechno se dostává do hlav malých dětí tady v Americe.


Image by Erika Varga from Pixabay

Minulý měsíc jsem se mnohokrát přistihla s takovým tím objevným zvoláním: "Tak to jsem tedy netušila!" A úžasem zaplesala, kolik se toho to moje dítě nejen ve škole dozvídá. Tak například neměla jsem ani tušení, že tulení mláďata jsou bílá z toho důvodu, aby pěkně splynula se sněhem a dospělí jsou šedí, aby zase nevyčnívali ve vodě a nebyli tedy lehkou kořistí. Přitom je to tak nějak logické, že?

Možná si říkáte, že jsem pěkné trdlo, ale mě zkrátka objevování s mou sedmiletou nesmírně baví.
Takže například za minulý měsíc jsem si kromě zásadních informacích o tuleních taky rozšířila slovní zásobu o slova, která jsem v životě předtím neslyšela a která se tu učí děti ve 2. třídě. Každý týden dostanou seznam slovíček, které se objevily v právě čteném školním textu. Během školního týdne musí slovíčka studovat (mají na výběr 5 možností jako například každé slovo použít ve větě anebo slovo zkusit namalovat). Nemám iluze, že i přes tento kreativní přístup si děti ta slova zapamatují navždy, ale alespoň v ten moment snad porozumí textu. 

Vtipné chvíle ovšem u nás doma nastávají tehdy, kdy nerozumíme ani samotné definici cizího slova. Takže například takové "lollygagging" znamená "spend time idly", jak se můžete přesvědčit na fotce níže. Ovšem co je to idly? V prvním šuplíku jejího pracovního stolu máme samozřejmě česko-anglický/anglicko-český slovník, protože své jazykové nedostatky jsem zjistila už v době, kdy ještě Ela chodila do školky a nosila domů první úkoly. Tentokrát ani slovník nestačí a upínáme se ke "google translate", kde zjišťujeme, že idly znamená nečinně. A hurá, už máme v našem slovníku nové slovo: lollygagging znamená prostě lelkovat. Krása, objevovat tyhle detaily!!!

Tady máte malinkou English language challenge... Není zač!





A co teprve, když Ela přinese domů knížky z knihovny! Při minulé návštěvě si vybrala samé skvosty. Knihu o Aljašce, o historii peněz, velkou Encyklopedii vědy a taky Atlas příšer a duchů.

Mimochodem, chystáte-li se někdy Ameriku procestovat, doporučuji se zastavit v nějaké veřejné knihovně. Pro děti to bude zpestření výletu, kromě knížek mají ve větších pobočkách i stavebnice, puzzle nebo omalovánky.


 




Všechno jsou to tak nádherné knížky, že nekecám - i já jsem se přistihla, jak si čtu o historii fyziky, o tom, jak vznikla Mendělejevova tabulka prvků nebo informaci o vzniku klimatizace, bez které si náš život v tomto příšerném a nekončícím vedru nedokážu představit. Takže tímto děkujeme panu Willisu Carrierovi, který dostal za úkol vyřešit problém jedné tiskárny v Brooklynu. V tiskárně byla taková vlhkost, že inkoust na papíře ne a ne schnout. A tak v roce 1902 vymyslel a sestrojil první přístroj, který dokázal ochladit vzduch.

No a už zmiňovaná Encyklopedie příšer nás zase překvapila zmínkou o České republice a slavném Golemovi. Zjistit, kolik různých strašidel je všude po celém světě, to byla ale příjemná literatura! Třeba taková japonská Yūrei nebo Bunyip od australských Aborižinců.

Myslím, že jsme na americký říjen ve znamení Halloweenu připravení!


----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.


Instagram