pondělí 29. března 2021

"Když je člověk rozdělen do více míst na světě, může to být záludné. Myslí si, že má několik životů najednou, ale nemá," přemýšlí ilustrátor Petr Sís

Petr Sís, ilustrátor, kterého netřeba příliš představovat. V první části rozhovoru jsme se věnovali převážně jeho nové knize Nicky & Vera: A Quiet Hero of the Holocaust and the Children He Rescued, která dětem představuje období 2. světové války a nabízí možnost, jak se o těžkých tématech mezigeneračně bavit. Druhý díl spustíte kliknutím sem.


foto: Jan Slavík


Od mnohých z vás přišly komentáře a nadšené ohlasy, že poslouchat pana Síse byla radost. Já s vámi souhlasím. Schválně jsem se střihem tohoto druhého dílu moc nepospíchala a snad mi to odpustíte - bylo to proto, že jsem si části šetřila a dávkovala jsem si jej postupně jako takový balzám na duši v jinak šíleném světě, který je přeplněný ne vždy úplně příjemnými informacemi a událostmi. 

V tomto díle rozhovoru vás nalákám na vzpomínky pana Síse na paní Jackie Kennedy Onassis, která byla editorkou jeho knihy o Praze Tři zlaté klíče, i na povídání o tom, jak se dostal k práci ilustrátora pro slavné americké noviny a časopisy

Povídáme si jako dva staří známí - čeští krajani ztracení ve velké Americe - a zjišťujeme, že ač jsou naše děti věkově velmi od sebe, máme/měli jsme ty stejné starosti a radosti. Jak se vyrovnat s tím, že naše děti nebudou nikdy naplno Čechy, jak se vyrovnat s tím, že nemluví úplně dokonale česky, že jsme my jejich rodiče imigranti často důvodem mnoha faux pas a jak jsme jako autoři na svých dětech závislí a do své tvorby promítáme jejich malé dětské americké životy.

 

 

--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 

 




středa 10. března 2021

"Do určitého věku říkáte dětem, že všechno je krásné, že motýlci lítají, kytičky kvetou a nebe je modrý. Ale pak přijde moment, kdy jim musíte začít říkat, že se stávají i smutné věci," říká ilustrátor Petr Sís

Ilustrátor, autor dětských knih a animovaných filmů Petr Sís žije od roku, kdy já se narodila, v USA. Když jsem slyšela o jeho nové knize, kterou v Americe představil koncem ledna, věděla jsem, že bych s ním velmi ráda mluvila. Nejen o knize samotné, ale o životě vůbec. Petr Sís má na kontě skoro 30 vlastních dětských knih. Ačkoliv jsem jeho jméno vždy měla v povědomí, až s vlastními dětmi jsem objevila krásu, něžnost a cit pro detail jeho obrazů. Schválně říkám obrazů, protože každá stránka v jeho knize je jako samostatný obraz. Audio si můžete pustit kliknutím sem.

 

Petr Sís žije v USA od roku 1982. Foto: Jan Slavík


Ať už se procházíte starou Prahou v nádherné knize Tři zlaté klíče, pouštíte se do dobrodružství Robinsona Crusoa anebo se s jeho nejnovější knihou (zatím jen anglicky) Nicky & Vera: A Quiet Hero of the Holocaust and the Children He Rescued snažíte svým dětem poprvé představit téma 2. světové války a holocaustu, vždycky je to plnohodnotný zážitek - kulturní a rodinný.

Petra Síse, jak sám v rozhovoru přiznává, v Česku oslovují taky jako "Mistře".  I když se při tomto oslovení ošívá, zároveň si myslím, že si jej užívá a zaslouží. Rozhovor pro podcast Doma v Nola jsme dělali přes ZOOM. Já ze své kuchyně v týdnu školních prázdnin, takže jsem musela nejdřív děti vyprovodit ke kamarádce. Pan Sís ze své podkrovní pracovny na venkově za New Yorkem. V pozadí jsem na zdi viděla jeho slavný velrybí plakát z newyorského metra, o kterém budeme mluvit v 2. dílu rozhovoru a díky tomu, že byl v domácím prostředí, ukázal mi i jinou velrybu - talisman, který si nosíval do nakladatelství při jednáních o nových projektech. V něčem má ta prapodivná covidí doba své kouzlo. Dovoluji si říct, že ještě před rokem by mě žádat o "videorozhovor" skutečně nenapadlo.

Nová kniha je nádherná, plná smutné české historie, ale také plná naděje. I když daleko od domova, Sísovy knihy jsou pevnou spojující nití. "Myslel jsem si, že zvládnu své děti poučit o tom, co jsem prožil v komunistickém Československu, ale stejně pořád zjišťuju, že to rodilí Američané stále nejsou schopni pochopit. A tak může i tento příběh vyprávěný skrz hrdiny Věru a Nicholase být jistým úvodem pro studium o tehdejší tragické době," říká k příběhu Petr Sís.



Nová Sísova kniha vypráví příběh Nicholase Wintona a Věry, kterou jako jednu z téměř 700 českých dětí zachránil.


Tady krátká ukázka dvouhodinového rozhovoru, který jsem nechtěla příliš krátit, a tak jsem jej tentokrát rozdělila do dvou dílů.


V reportáži amerického veřejnoprávního rozhlasu NPR se vás redaktorka ptala, jestli dané téma není pro děti příliš temné. Co vám řekli v nakladatelství, když jste poprvé přišel s tímto nápadem?

Je to dilema. Do určitého věku říkáte dětem, že všechno je krásné, že motýlci lítají, kytičky kvetou a nebe je modrý, ale pak přijde moment, kdy jim musíte začít říkat, že se stávají i smutné věci. A je pravda, že nakladatelství často nechtějí riskovat.

Měl jsem ale velké štěstí, že redaktor knihy Simon Boughton je původem z Anglie, takže příběh znal. Mluvili jsme o tom, kdo by byl vzorem pro děti, bavili jsme se o hrdinství a o tom, kdo jsou hrdinové. Došli jsme až k tomu, že existují lidé, kteří pomohou lidem, a my o tom vůbec nevíme.

A to už bylo jen malý kousek k Wintonovi a k tomu, že když přijel poprvé do Prahy, měl dobrou práci v bance a neměl vůbec důvod někomu pomáhat. Věděl ale, že by byl schopný něco uspořádat, a během několika týdnů a měsíců skutečně ty lidi zachránil. To mě fascinovalo.

V reportáži NPR také zazněla slova psycholožky, která téma dobře zasadila do kontextu a komentovala knihu tak, že jde o úvod nenásilného učení o tom, co se může stát. Myslel jsem si, že zvládnu své děti poučit o tom, co jsem prožil v komunistickém Československu, ale stejně pořád zjišťuju, že to rodilí Američané stále nejsou schopni pochopit. A tak může i tento příběh vyprávěný skrz hrdiny Věru a Nicholase být jistým úvodem pro studium o tehdejší tragické době.


Příjemný poslech a četbu.

 

--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích.

pátek 26. února 2021

Únor v Americe

 Únor v Americe může vypadat všelijak. Ten neworleanský je většinou plný karnevalových aktivit a je to ten měsíc v roce, kdy nevíte, co dřív a kam dřív. Pokud tady máte děti školou povinné, víte, že únor je taky "Měsíc černošské historie". Tedy měsíc, kdy se ve školách klade důraz na učivo o významných Afroameričanech. 


 

Každý rok děti dostanou jiný projekt k vypracování, někdy jen přečíst si nějakou knihu, jindy koukají na film nebo přijdou domů s letáčky s vybranými lidmi. Cílem je podpořit černošské děti a uvědomit si, jaký mají původ, ale samozřejmě taky vzdělat bělošskou většinu. Měsíc černošské historie poznáte v knihkupectvích i při sledování televize. Dětské pořady mají najednou zařazeny právě díly věnující se černošským osobnostem. Více jsem o tom, jak vše už téměř před 100 lety vzniklo, psala v textu pro Seznam Zprávy.

 

"Mám teď před sebou seznam černošských osobností, který dostala má osmiletá dcera ve škole. Do konce týdne má odevzdat plakát s profilem jedné z nich. List obsahuje asi 100 jmen, je roztříděný podle toho, v čem jednotlivé ženy a muži vynikali. Spisovatelé, vynálezci, bojovníci za lidská práva, politici nebo muzikanti.

Když jména okem rychle přelétnu, sama se trochu zastydím, že většina z nich mi nic neříká. Co třeba takový George Washington Carver, takzvaný „burákový muž“, který za svůj život vymyslel okolo 100 různých výrobků z buráků? Anebo Sarah Breedlove Walkerová, známá jako první černošská milionářka, která udělala kariéru na kosmetických výrobcích pro ženy její rasy? Říkají vám něco jména jako Nancy Wilsonová, Nat King Cole, Lewis Latimer nebo Ruby Bridgesová?"

 

Ať si vygooglujete kohokoliv z tohoto jen velmi krátkého seznamu, myslím, že budete každým příběhem dost překvapení. Je mi jasné, že téma afroamerické historie není úplně blízké českému čtenáři, ale jakmile se začtete, začne vás fascinovat. Na těchto stránkách jsou například detailní a přehledné materiály k různým tématům, které se dají použít i ve školách. Třeba tady jsou nějací učitelé a učitelky nebo zkrátka rodiče, kteří témata rasismu, otroctví, rozvnoprávnosti a respektu k druhým budou chtít doma probrat. Dejte mi pak určitě vědět, jak k tomu přistupujete právě vy a jak reagují vaše děti. Ptají se, proč vypadají jejich spolužáci jinak? Anebo proč jsou ony samotné jiné?



Nedávno jsem dostala nádherný dopis od známého, který po asi dvou letech, co má doma v knihovně založenu mou knihu Doma v Nola, si ji konečně přečetl. Napsal kromě tolika krásných "knižních vyznání" taky to, že jej překvapilo, že je na začátku knihy několik kapitol na téma Afroameričanů a že se podivil, cože jsem se to v New Orleans stala za aktivistku. Pár dní jsem pak nad tím detailem přemýšlela. Jsem opravdu ta novinářka aktivistka? Která má názor předem a podle toho píše? Nemyslím si. Když ale žijete v místě a ve státě, kde jsou tato témata denně přítomná v životě lidí, kdy generace černochů jsou poznamenané segregací, o otroctví ani nemluvě, je celkem přirozené, že se o to budete zajímat, budete chtít objevovat a vzdělávat se víc. Když pak máte děti, které chodí domů s různými otázkami ohledně barvy pleti svých kamarádů, když je vezmete na výlet na nejbližší plantáž, musíte mít podle mě předem připravenu odpověď. Svůj text na Seznam Zprávách uzavírám takto: 

 

"Má Ela si asi i kvůli jménu vybrala Ellu Fitzgeraldovou. Začítává se do jejího příběhu a k tomu nám hraje její první hit „A-Tisket, A-Tasket“ z roku 1938. „Ella Fitzgerald byla první královnou jazzu,“ čte mi nahlas Ela z dětské knížky a hned vykřikuje. „Mami, já chci být také královnou jazzu. První českou královnou jazzu,“ směje se a začne zpívat. Proč ne. Měsíc černošské historie plní účel i v naší rodině. Inspiruje, dává nápady, nechává děti snít."

 

To, že poslední měsíc doma nehraje skoro nic jiného než alba Elly Fitzgerald mě činí nadmíru šťastnou, co vám budu povídat. 

 

--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 


úterý 23. února 2021

"Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," poznamenává Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně

Monika Zgustová, spisovatelka českého původu, která žije od 80. let v Barceloně. Do španělštiny a katalánštiny překládá české autory - mimo jiné Bohumila Hrabala, Václava Havla nebo Jaroslava Seiferta. Poprvé jsem ji jako autorku zaregistrovala před 5 lety, kdy vyšel v češtině její román Růže pro Stalina. Tu knihu jsem si několik měsíců poté, co vyšla, vezla s sebou před oceán a už ji mezitím zase odvezla zpátky do Čech, aby kolovala rodinou, všem jsem ji doporučovala. Audio se můžete pustit kliknutím sem.

 

foto: Drew Stevens

Biografický román o Stalinově dceři Světlaně Allilujevové mě naprosto strhnul. Nedávno vyšla nová kniha rozhovorů s ženami, které si prošly gulagy - Oblečené k tanci na sněhu. Silná témata a silné ženy. "Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," říká k tomu v rozhovoru Monika.

Za ženami, které komunistický režim odsoudil k životu v gulagu, jezdila nejen do jejich moskevských bytů, ale s některými se sešla i v Londýně nebo Paříži, kam emigrovaly. Jsou to všechno vlastně stejné příběhy a přitom tak jiné. Smutné, strhující, těžké a přitom plné naděje.

Tady je ukázka začátku jednoho z rozhovorů:

"Valentina je jedna z posledních žen, které v Moskvě navštívím, a za tím účelem pojedu na moskevské předměstí, kde žije. Vstávám velice brzy, protože musím jet metrem až za město a poté pokračovat příměstským vlakem, který nejezdí často a nemá pravidelný jízdní řád.

 

 Zdá se, že do Ščerbinky nikdy nedorazím, a tak to vzdávám. Posadím se na lavičku v parku, který obklopuje palác Caricyno, a volám paní Valentině, abych jí oznámila, že schůzku ruším.

 

 "Ale proč, moje zlatá? Proč, drahoušku?"

 

"Nemůžu k Vám dojet, nejde žádný vlak."

 

"Vy jste spisovatelka, že, krasavice moje?"

 

"Snažím se o to."

 

"A chcete napsat knihu?"

 

"Ano."

 

"A vy myslíte, že ta kniha spadne z nebe? Že se napíše sama? Podívejte, moje milá, když někdo po něčem opravdu touží, musí si za tím jít. Stůj co stůj! Jinak v životě nic nedokážete. Pokud vás od mé návštěvy odradí první překážka, zůstaňte raději doma a nic si neplánujte."

 

Se sklopenou hlavou zahanbeně čekám víc než dvě hodiny na nástupišti bičovaném vlhkým podzimním větrem a za zimní teploty, abych nastoupila do prvního vlaku, který jede do Ščerbinky." 

 

 
Jak se Monika po tomto telefonátu cítila a jak rozhovor nakonec dopadl? I na to se ptám v podcastu Doma v Nola. Povídání s Monikou Zgustovou pro mě bylo něco jako terapie. Žena, která jako teenager s rodiči emigrovala přes Indii do USA, a pak si vybrala pro svůj život Španělsko, působí jako typický příklad kosmopolitního člověka. Kdyby právě nebyla pandemie, trávila by měsíc v New Yorku, kam pravidelně jezdí učit a nasávat Ameriku. Možná taky psát. 

 

Po příjezdu do Španělska jako začínající novinářka při rozhovoru o lingvistických otázkách v Baskicku s univerzitní profesorkou Miren Azkarate. V San Sebastiánu v 80. letech.



My dvě už máme naplánované kafe někde "na cestě". Pro vás je tady pozitivní rozhovor taky o tom, jak nepropadat zbytečným chmurům. A jak slibuju v závěru, tady je odkaz na jeden jazzový koncert, který vás na hodinku přenese úplně jinam.

--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 

středa 3. února 2021

PODCAST #13: "Němci se za sebe umí prát a prosadit si svoje. Ráda bych si tu schopnost odtud jednou odvezla," přeje si novinářka a dokumentaristka Veronika Jonášová

V Berlíně by chtěl žít každý, mohli bychom parafrázovat slavné Cimrmany. Oblíbené město umělců, architektů, muzikantů a kreativců všeho druhu. Je to město, které ač velmi blízko českým hranicím, je už tak světové. V podcastu si tentokrát povídám s novinářkou, dokumentaristkou a spisovatelkou Veronikou Jonášovou o životě tam a také o nové knize Zeď mezi námi, kterou společně s dalšími autory napsala. Audio si můžete pustit kliknutím sem.

 


V předmluvě knihy se mimo jiné píše: "Dnešní „emigranti“ už zdaleka neprožívají taková dramata a nejistotu jako jejich rodiče a prarodiče. Jdou z jedné svobodné země do jiné, kdy hranice mezi nimi existuje prakticky už jen na mapě. Nedávná omezení kvůli pandemii koronaviru nám však připomínají, že nic není samozřejmé. Staré zdi padají, nové se mohou kdykoli znovu stavět." A tak jsem se Veroniky zeptala, jaké jsou ty zdi naší generace. Co stojí mezi Němci a Čechy v této prazvláštní době? A jak se žije jejich české rodině v Berlíně, který je už téměř rok "uzavřen"?

 

 

Veronika žije společně se svým mužem Martinem, zpravodajem ČT v Německu, a dvěma dětmi už 5 let. Je to jejich druhý pracovní pobyt tam. Koronavirová krize jim trochu narušila plány, když se omezilo přeshraniční cestování. I když je to z Berlína do její rodné Prahy stejně jako z Ostravy, hranice najednou znovu znamenají pomyslnou zeď. Veronika nedávno napsala společně s dalšími autory knihu rozhovorů o Češích žijících v Německu a Němcích v Česku. Téma jako stvořené pro můj podcast.

 

Veronika s jazzovou zpěvačkou Martinou Barta

 

Povídáme si o knize, zajímavých osobnostech v ní, o životě její rodiny v současném Německu, o tom, zda se náš západní soused o Česko zajímá a proč jsme tak jiní. Dostaly jsme se i k tématu, které nás dvě osobně spojuje - a to je pátrání po německých předcích. Veronika se pustila do zjišťování okolností, při kterých zemřel v poválečné době její prapradědeček a mnohé zjistila od historika Martina Hájka, o kterém v podcastu mluvíme.

 

Praprababička Hedvika, po jejímž osudu Veronika pátrá



 

Pro mě nesmírně zajímavý, příjemný a poučný rozhovor. Snad bude stejně bavit i vás.




--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu. Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

PODCAST #12: Co se nevešlo do novin - První dámy USA v historii a dnes

Spojené státy mají nového prezidenta a novou první dámu. K manželům Bidenovým teď směřují oči nejen celé Ameriky, ale i celého světa. Dnešní díl podcastu Doma v Nola nebude příběhem jednoho Čecha či Češky.

Když mi zůstal po prezidentsko-inaugurační zimní zpravodajské smršti zajímavý materiál o prvních dámách, řekla jsem si, že jej nenechám ležet jen tak v počítači, ale že by vás krátké shrnutí či hodnocení toho, jakou práci mají na starosti první dámy, mohlo zajímat. A tak tady je dnešní díl na téma americké první dámy. Audio si můžete pustit kliknutím sem.

 

Foto: René DeAnda on Unsplash 

 

V Bílém domě střídá Melanii Trump, bývalou modelku, univerzitní učitelka Jill Biden. Změna to bude na první pohled obrovská. Od Melanie se možná na začátku neočekávalo až tolik. Pěkná tvář, doplněk svého muže. Na druhou stranu kvůli jejímu evropskému původu na začátku prezidentování Donalda Trumpa zaznívaly názory, že její příběh pomůže milionům konzervativních Američanů pochopit složité osudy imigrantů. Nestalo se, ba možná stalo se právě naopak. Byla ještě více potichu, než se čekalo. Profesorka Christine Day vyučuje politologii a historii ženského hnutí na mé americké alma mater - University of New Orleans. Ptala jsem se jí nejen na Melanii Trump. 

O prvních dámách z hlediska módy v druhé půlce pořadu s novinářkou, zástupkyní šéfredaktora časopisu Forbes Irenou Cápovou.


Těším se na příště, můžete mě sledovat na Facebooku i Instagramu pod jménem Doma v Nola, děkuji za vzkazy, které píšete a pokud Vás zajímá nějaké téma, země nebo osobnost, dejte vědět. Inspirace není nikdy dost. 



pondělí 1. února 2021

Kdy jste naposledy zavolali babičce a dědovi?

Tohle téma vlastně nemá nic společného s New Orleansem. I když. Pokud bych žila v Česku, asi by to nebylo vůbec téma, protože bych byla v blízkosti a nejenže bych prarodiče mohla vídat (teď v době covidu snad alespoň z okna), ale taky bych jim mohla zavolat bez dlouhého plánování.

 

 

Mám strašně velké štěstí, že babičku a dědu ještě mám. Jsou úžasní. Jsou to lidé, kteří si život oddřeli, kteří jsou dodnes nejšťastnější, když můžou vykonávat smysluplnou práci. Takže pokud je venku jen trochu snesitelně, najdete mého sedmaosmdesátiletého dědu zásadně venku. Buď v jeho stolařské dílně, kde má pořád něco důležitého na práci a kde to voní dřevem a piliny jsou úplně všude, anebo zrovna sype slepicím a počítá vajíčka. Babička zase neustále něco přesazuje, stěžuje si, že už to není, co to bývalo a jindy se zas raduje, co jí právě rozkvetlo. V dobách zimních měsíců zase pořád suší jabka nebo loupe ořechy. Nic nechutná tak, jako její křížaly a jako vánoční fazolová polévka z babiččiných obřích fazolí, které se každý rok plazí po dřevěných tyčkách vyrobených dědou. 

 

Strašně jim závidím ten jejich život. Obklopení stromy, kytkami a širokou rodinou, která vždycky pomůže a zařídí, co potřebují.

 

O víkendu jsem na ně zase myslela. Malá Ada měla narozeniny, já jí vázala kytičku z toho, co mám zrovna na zahradě. Lásku ke kytkám a hlíně mám od babičky Jarky. Pokaždé, když jí volám, nezapomenu zmínit, co zrovna kvete u nás, na čem mám zrovna plíseň či mšice a i když vím, co s tím dělat, nebo bych si to mohla jednoduše vygooglovat, zeptám se jí, co s tím. Dám jí prostor mě poučit, protože toho chci prostě slyšet co nejvíc. Slyšet, jak to dělala celý život ona. Jak se to ona musela všechno naučit sama. Bez Googlu. Poslouchám, jak vychovala 5 dětí, starala se o přestárlé rodiče svého muže, zatímco on, aby uživil rodinu, byl pořád fuč. O tom, jak když si moje maminka jako malá zlomila ruku, vzala ji na záda a autobusem odvezla do opavské nemocnice. Žádné auto, žádné telefony. O tom, jak vyrostla v bídě a o tom, jak si jedna její sestra vzala ve Zlíně jakéhosi pana Baťu. Babička to neví, ale já si naše rozhovory poslední dobou nahrávám. S druhou babičkou Hedvikou jsem to neudělala  a když jsem její vyprávění, které jsem měla pečlivě zaznamenané na papíře, při jednom stěhování ztratila, chtěla jsem si nafackovat. 


Když žijete někde, kde máte sedmihodinový časový posun, znamená to, že musíte sakra myslet na to, že chcete volat prarodičům. Mají své rituály a já vím, že po 7. hodině večerní českého času už se jim nedovolám. Každý z nich se zavře ve svém pokoji a sleduje si své zprávy a další program. Takže mám jedinou možnost hned ráno, než začne náš den. Což je ale zase ne úplně praktické v ranním shonu, a tak je těch telefonátů mnohem míň, než by mělo.

 

Dnes jsem si ale vzpomněla hned v sedm a snad jim zlepšila den. Nikdy nezapomenou pozdravit celou širokou rodinu, nikdy se nezapomenou zeptat, jaké je počasí a já zase jich, kolik dnes slepice snesly vajec a jestli je ještě venku sníh nebo ne. 


A tak se vás chci zeptat, kdy jste naposledy babičce a dědovi volali vy?

úterý 12. ledna 2021

PODCAST #11: "V Kyrgyzstánu je pořád život takový, jaký byl u nás před 50 lety," vzkazuje z místa novinář a volební pozorovatel Tomáš Vlach

Tomáš Vlach je novinář, můj bývalý kolega z České televize, humanitární pracovník, a toho času volební pozorovatel v Kyrgyzstánu. Už několik týdnů sleduju na jeho facebookovém profilu fotky Kyrgyzstánu. Muže v pekárně s jejich tradičním bílým chlebem, děti na starých dřevěných sáňkách, nebo neuvěřitelně nádhernou zimní přírodu. Pokud se zaměřím na fotky, které zachycují lidi, jejich život, tak mají jedno společné. Kdyby mi někdo neřekl, že jsou to fotky ze současnosti, myslela bych si, že jde třeba o 50. nebo 60. léta...

Audio si můžete pustit kliknutím sem.




Tomáš je skvělý pozorovatel, fotí, co vidí kolem sebe a zasazuje to do kontextu. Roky do této oblasti cestuje, mluví s lidmi a řekla bych, že se tam vyzná. Postsovětské země mě vždy velmi zajímaly a musím říct, že je to s výjimkou semináře o Střední Asii doktora Pargače na Etnologii FF UK poprvé, kdy jsem si s někým povídala o Kyrgyzstánu. Třeba to bude i vaše poprvé... Tomáše jsem se mimochodem zeptala na dostupnou literaturu, pokud se stejně jako já budete chtít o zemi a jejích lidech dozvědět ještě víc. Spisovatel, kterého Tomáš doporučuje, se jmenuje Čingiz Ajtmatov, já už mám rozečtené jeho Krátké příběhy v angličtině. V češtině vyšlo téměř celé jeho dílo, včetně nejznámějšího románu Džamila.


 

 

 

 
 
 Dozvíte se také, proč se říká Kyrgyzstánu Švýcarsko Střední Asie, odkud pochází název země nebo proč patří k zemím s nejmenší hustotou obyvatel. A zajímalo mě také, co přesně obnáší práce volebního pozorovatele. Odkaz na celý rozhovory tady anebo úplně dole pod fotkami. Všechny fotky pořídil Tomáš Vlach při cestách v zemi.
 

 

 

 

 

 






Pro informaci k aktuální situaci: prezidentské volby v zemi skončily v neděli 10. ledna. Podle serveru ČT24, který se odkazuje na agenturu TASS, zvítězil ve volbách dosavadní kyrgyzský premiér Sadyr Žaparov. Dvaapadesátiletý politik má pověst nacionalisty a populisty a je u moci už od podzima, kdy byl osvobozen z vězení během nepokojů. 

Žaparov se navzdory svému nacionalistickému postoji – jeho prvním činem ve funkci předsedy vlády bylo přidání informací o etnickém původu do průkazů totožnosti – opakovaně zavázal k rozvoji strategického partnerství s bývalým sovětským vládcem Moskvou, poznamenala agentura Reuters. Žaparovovi kritici se obávají, aby očekávané vítězství v nynějších volbách neotevřelo cestu k nastolení autoritářského režimu jako v sousedních zemích, poznamenala agentura AFP.

 

Doufám, že se jednou potkáme na výstavě těchto fotek. Že jsou úžasné?

 


--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

 
Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.
pátek 1. ledna 2021

PODCAST #10: Jak vypadají neworleanské hráze, jsou tu voodoo obchůdky a může se do autobusu s kočárkem? Otázky a odpovědi z New Orleansu

 Tu a tak se objeví ve schránce dotaz na něco specifického z New Orleansu, o čem jsem třeba ještě nepsala, anebo co už se dlouho na blogu neobjevilo. A tak mě napadlo nenechávat odpovědi jen pro toho konkrétního člověka, ale dát je vám všem. Audio si můžete pustit kliknutím sem.

 


A tak je tu první díl otázek a odpovědí o všemožném, co se týká života v New Orleans anebo USA celkově. Už teď vím, že jsem alespoň na 2 zapomněla, takže si je přepisuju do nového listu a až jich zase několik dalších přibude, natočím třeba další podobnou epizodu. Ptejte se! Těším se. Zastihnout mě můžete na Facebooku nebo Instagramu Doma v Nola.

Nezapomeňte taky mrknout na merch podcastu Doma v Nola, info o něm je na facebookové stránce připnuto hned nahoře. Díky a šťastný nový rok 2021!

 

 

středa 30. prosince 2020

Šťastnější a veselejší!

Šťastné a veselé vyslovíme za vánoční sezónu každý rok tolikrát, že nad tím, co přejeme, asi ani moc nepřemýšlíme. Proč být právě o Vánocích extra šťastní a veselí? Protože jsme křesťané a oslavujeme příchod Pána anebo protože je to prostě zvyklost? Řekla bych, že letos to bylo pro mnoho z nás úplně poprvé, kdy jsme nad tím, jestli jsme šťastní a veselí, přemýšleli.

 
 
  
 

Rok 2020 je skoro za námi. Upínáme se k tomu konci roku jako ke spasení. Čekáme, že zázrakem se 1. ledna probudíme do roku nového a začneme odznova s čistým štítem, i když samozřejmě víme, že to tak nebude. Každý z nás má za sebou letos něco, s čím se potkal poprvé v životě. Stresy, ztráta práce, obavy, možná ztráta někoho blízkého, zděšení z toho, jak nám fungují nebo nefungují rodiny a nakonec možná procitnutí a sblížení. 

 

Vánoce jsou vždycky dobou rozjímání, pomineme-li honění se za dárky a utrácení. Nikdy jako letos a v posledních měsících obzvlášť jsem se s tolika lidmi nebavila o jejich pocitech, životech, o tom, jak prožívají změny v jejich životech, co se změnilo a co chtějí od života dál. Neříkám, že všichni jsme teď následkem covidu zmoudřeli, zklidnili se a pochopili, o co na světě jde, ale alespoň se mnoho z nás otevřelo něčemu, co bylo doposud nemožné a nepředstavitelné. Svět se zastavil. Naše životy se zastavily. Podívali jsme se sami do sebe a možná nahlédli do nitra svých blízkých. Možná jsme si začali víc pomáhat. Volat prarodičům, na které v obvyklém kalupu nezbývá tolik času. Možná jsme místo milionu zbytečností nakoupili raději dárek pro ty, kteří to teď opravdu potřebují. Možná jsme se víc začali zajímat o svět kolem sebe a pochopili, že věc jako je charita se nemusí týkat jen slavných osobností. Možná jsme se začali učit nový jazyk nebo začali chodit každý den na procházku. Možná si každý den před spaním říkáme, co nám ten den udělalo radost, aby se nám i v těch těžkých dnech usínalo trochu lépe.

 

 

Já si letos před Vánoci dala závazek, že zkusím udělat mnoho věcí jinak. Inspiroval mě můj vánoční podcast, o tom, jak zvládat odloučení od rodiny a svátky roku 2020 obecně. A tak jsem nedělala úklid, napekla jsem cukroví, které mělo premiéru, sama si udělala radost úžasnou obří knihou francouzské kuchyně a pak se rozhodla, že většinu dárků nakoupím na hithitu, startovači a podobně. Zkrátka že podpořím ty, kteří mají nějaký sen anebo ty, kteří sami vymýšlejí akce na podporu dalších. 

 

Třeba vydání alba jazzmana Michala Krásného, který vybral dost peněz na vydání desky 2020, nebo knihy Děvčata první republiky s nádhernou obálkou, nebo představení Šikmý kostel na záchranu opavského kostela. A pak jsem na poslední chvíli ještě nechala vyrobit svůj první merch - trika a látkové batohy s logem Doma v Nola na podporu Andělského stromu. Projektu, který se stará o děti odsouzených rodičů. Díky blogu a vašim nákupům dostaly dvě děti dárek "od rodiče", který je za mřížemi a nemůže si koupi dovolit. A já vám děkuju. Trika i batohy s nápisem "Všude dobře, doma nejlíp" jsou stále na skladě a jsou, jak by řekly moje holky, cute.

 


Když jsem nedávno poslouchala můj oblíbený vědecký pořad na americké rozhlasové stanici NPR, zaznělo tam, že poprvé v historii je na planetě více výrobků než předmětů, které tady původně byly. Šílená zpráva. Vyrábí se dokola tolik věcí, které nám ve výsledku k ničemu nejsou. I proto jsem se letos snažila, aby Vánoce byly taky trochu recyklované a abychom my doma vytvořili co nejméně odpadu. Největší radost u nás udělalo auto, které původně patřilo synovi kamarádů. Za několik hodin v garáži je z něj epesní barevné auto jako nové. My zase dál poslali náš First bike a kočárek. Za naprosto nejkrásnější a nejlepší úlovek považuji úplně novou knihu Mary Poppins v látkové vazbě, zakoupenou ve výprodeji naší knihovny za jeden dolar. 

 

Vánoce se dají zvládnout i bez milionu plastových obalů v popelnici. Začít můžeme každý pomalu. Já si dala takhle předsevzetí v lednu 2019. Přesně tam znělo - nepropadat všem těm americkým lákadlům (ve skutečnosti čínským), které tady vykukují na každém rohu, při každém nákupu a ještě více omezit nakupování zbytečností. Neříkám, že vždy odolám a tu a tam si něco hezkého pořídím, ale myslím, že jsem přísun věcí do domu dost omezila. Americká ekonomika ze mě asi narozdíl od naší planety radost moc nemá. Ale vím, že mám pořád ještě velké rezervy, a tak mi předsevzetí do dalšího roku zůstává úplně stejné. Potřebovat ještě míň, dávat ostatním ještě víc.

 

Přeju vám všem hezký rok 2021. 

 


 

---------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

 
Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.


sobota 19. prosince 2020

PODCAST #9: "Židovským dětem v Americe nosí dárky Chanuka Harry," popisuje fotografka Anna Rathkopf z Brooklynu

Anna Rathkopf má krásné a podle mě vznešené jméno. Vy ji možná znáte taky pod úplně jinou a o dost obyčejnější přezdívkou jako Máma za vodou. Těmito slovy začíná podcast z Brooklynu. Jestli nám tento rok mnoho vzal a odepřel, mně toho taky kupodivu mnohé přinesl. Anička je jedním z těch dárků, které jsem stihla dostat ještě před pandemií a myslím, že nebýt koronaviru, naše přátelství by nebylo tak intenzivní, jako je dnes. Audio si můžete pustit kliknutím sem.


Anna a její syn Jesse při oslavě Chanuky
 

Když jsem se začátkem roku chystala na cestu do New Yorku, byla jsem netrpělivá a nedočkavá. Chystala jsem se totiž poprvé od narození obou holek na celý víkend někam sama! Malý kufr byl plný knížek Doma v Nola, které jsem vezla na autorské čtení do Českého centra v Bohemian Hall. Pár týdnů před tím jsem narazila na blog Máma za vodou a podivila jsem se, jaktože mě doposud míjel. Autorka je přece zjevně zhruba mého věku a píše o svém životě za oceánem, stejně jako já. Amerika je ve výsledku malá, obzvlášť ta "česká Amerika". Občas jsme si něco napsaly a když se blížila má cesta tam na sever, pozvala jsem Aničku na čtení. Následné pivo/víno v české hospodě potvrdilo, že to byl dobrý nápad. Ještě s další českou kamarádkou Katkou jsme pak pokračovaly o dům dál do irského pubu na rohu (česká komunita ví) a já se tam toho únorového mrazivého večera uprostřed Manhattanu cítila jako doma. Tři holky se třemi naprosto odlišnými životy si povídaly, smály se, trochu se špičkovaly a taky v duchu asi přemýšlely, jaká každá z nás je.

 

Když jsme se zanedlouho poté všichni ocitli zavření doma a začali se cítit izolovaní, depresivní, unavení z toho všeho, po vzoru dalších jsme s holkama vymyslely, že dáme ZOOM call. Vzaly jsme do party ještě Milanu, která bydlí hodinu cesty z New Orleans v konzervativním jižanském maloměstě a stvořily textovou skupinu, kterou jsem nazvala NOLA-NY víno... První ZOOM call byl úspěch. Počítače se nám postupně vybíjely a Katčin manžel nám ZOOM call musel asi 3x prodlužovat. Toho všeho, co nám tehdy leželo na srdci a na ramenou, bylo zkrátka příliš mnoho, aby se to stihlo probrat během jedné skleničky.

 

Holčičí kamarádky jsou takový poklad, který někdy sice moc dlouho hledáme, ale když ho najdeme, je to velké štěstí a musíme ho opatrovat. Já už si rok 2020 budu navždy pamatovat i díky této naší čtyřce a doufám, že nám to vydrží.

 

Všechny tyto mé "americké zoom kámošky" stojí za rozhovor, to dá rozum. Chytré, zajímavé, odvážné a silné ženy. S Aničkou začínám, protože mě odpradávna zajímá židovství. Jako teenager jsem přečetla snad celého Remarqua, později Lustiga a další a dodnes mnohé nechápu. Třeba to, že pocházím z vesnice, jejíž muži museli narukovat do Wehrmachtu, nebo to, že nikdo, koho jsem se tehdy jako dítě ptala, jak to s těmi Židy u nás bylo, o nějakém židovském problému tehdy během války nic nevěděl (anebo nechtěl vědět?), i když je nám Osvětim vzdálen jen asi 100 kilometrů. 

 

Anička i její manžel jsou fotografové a všechny tyto fotky jsou od nich
 

Židé po celém světě právě oslavili Svátek světel - Chanuku - a mě napadlo, že toho o ní zase tolik nevím, a že je nejlepší zeptat se přímo u zdroje. Tak tady je rozhovor s Aničkou z Brooklynu, jedné z nejzajímavějších čtvrtí v Americe, možná na světě.


Anička vystudovala na Karlově univerzitě v Praze judaistiku a pak se přestěhovala do Brooklynu v NY. Kromě studia židovství a focení začala o svém životě za oceánem psát blog Máma za vodou. Ptala jsem se na to, jak se slaví Chanuka v její brooklynské domácnosti, co se během oslav Svátku světel jí a Aniččin syn Jesse nám prozradí, kdo nosí během Chanuky dětem dárky. Mluvíme taky o Brooklynu a čtvrti, kde fotografka původem z Prahy žije. Viděli jste seriál Unorthodox na Netflixu? I o něm a o životě ortodoxních newyorských Židů padla řeč. Taky Happy Holidays!, ať slavíte Chanuku, Vánoce nebo cokoli jiného!

 

Rodiny během Chanuky hrají hru známou jako dreidel


Happy Hanukkah!




---------- 

---------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem. Nově můžete zakoupit merch podcastu a zakoupením přispějete také na projekt Andělský strom, který se stará o děti uvězněných rodičů.
čtvrtek 10. prosince 2020

PODCAST #8: "Česká jídla se vaří na Filipínách i v Saudské Arábii," říká Kristýna Koutná, autorka kuchařky Czech Cookbook

 Pokud má někdo zásluhu na tom, že se Američané anebo třeba Australané učí české knedlíky a zkoušejí péct vánočku podle receptu svých prababiček, je to Kristýna Koutná. Rodačka z Brna, která dlouhou dobu strávila v Kalifornii, dnes je zpět na jižní Moravě a je autorkou blogu Czech Cookbook a stejnojmenné kuchařky. 

Povídáme si o vaření, pečení, o českých krajanech v USA i o Vánocích. 

Audio si můžete pustit kliknutím sem.

 

 

Když se přestěhujete do cizí země, prvních pár měsíců ochutnáváte novinky a pak najednou začnete toužit po takových těch typických domácích chutích. Chleba s tvrdou kůrkou, nakládaný hermelín anebo takový guláš s pěti... Dosaďte si sami, po čem jste jako první zatoužili vy sami.

Jenže pak začnete pomalu zjišťovat, že vám chybí tu správné koření, tu ta správná mouka a dojde vám, že česká kuchyně je docela složitá životní disciplína. Že uvařit typicky český oběd vám dá mnohem více práce v kychyni než třeba italské těstoviny anebo turecké fazolky. 


 

 

Já si postupně na všechno hledala recepty sama, v době, kdy jsem v Americe pekla své první vánoční cukroví, Facebook teprve začínal a žádnou podporu zkušených krajanů jsem tu neměla. Ale i tak byly první vanilkové rohlíčky famózní a má americká rodina se po nich mohla utlouct, protože je kdysi dělala jejich německá babička... Postupně jsem našla, že místo kapra budeme smažit louisianskou catfish a že upéct český chleba taky není taková věda. To už jsem ovšem byla součástí české facebookové komunity a můj první kvásek mi poslala nějaká Češka poštou v malé plastové krabičce z druhé strany USA. Když jde o chleba, nejsou žádné překážky. A proč peču české koláče podle Kristýny? Její recept prostě vždycky vyjde a koláče zmizí do pár hodin.



A jak to mají dnešní příchozí jednodušší. Kristýna, se kterou si tentokrát v podcastu povídám, totiž tu složitou práci udělala za ně. Postupně ozkoušela recepty na typické české pokrmy - omáčky, knedlíky, cukroví i koláče a zveřejňuje je jak na FB a YouTube stránkách Czech Cookbook, tak ve stejnojmenné knížce. Mám její práci upřímně ráda, protože ji dělá poctivě. Budu ráda, když si poslechnete náš rozhovor a dáte mi vědět, co na něj říkáte. A pokud žijete v cizině, s čím nejvíc ve vaší nové domovině bodujete?




---------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu.

středa 2. prosince 2020

Cesta z města do Mississippi

Kempování je aktivita, po které jsem vždycky tak nějak podvědomě prahla. Jenže, když se narodíte na vesnici, je jen malá pravděpodobnost, že vaši rodiče tuto zálibu sdílí a předají vám ji. Na vesnici totiž máte přírodu tak nějak kolem sebe naprosto přirozeně. Chcete si lehnout pod strom, otevřete dveře na zahradu a je to přímo před vámi. A taky mám pocit, že naše rodina prostě neuměla jen tak lenošit a vydat se na pár dní do přírody. Když máte dům, zahradu a čerstvě začínáte na začátku 90. let podnikat, máte asi jiné starosti...




 

Když jsem poprvé na gymplu narazila na naši partu, která začala tyhle víkendové tripy podnikat, jakoby se přede mnou otevřel nový svět. Vyjet do divoké přírody kousek za Opavu, uchýlit se do chatky bez tekoucí vody a elektřiny, večery trávit zpíváním a kecáním o všem a o ničem, to bylo něco úplně nového.  

 

Můj první přechod Beskyd někdy na střední byl jedním z největších zážitků v životě. No a na vysoké pak přechody s novou partou v Rumunsku, to byla "dovolená", na kterou nikdy nezapomenu. Vysoko v horách, jen pod plachtou, okolo ovce, v batohu jen chleba a suchý salám a ta radost po návratu do údolí, kde jsme vykoupili místní obchůdek a nacpali se vyhladovělí vším, co tam tehdy rumunští vesničani měli.



Pak mě ovšem semlel velký svět a kempování vystřídala velká města, Praha, New Orleans, New York a zase New Orleans. Myslím, že jsem kempování tak trochu opustila i kvůli manželovi, který jakožto kluk z tureckého města, zvyklý na život v bytě a městský život tomu kouzlu moc nerozuměl. Ale přišla konečně ta chvíle a my se poprvé po více než 10 letech v Americe vydali do Státního parku. Sice jen do vedlejšího státu Mississippi, protože neradi trávíme hodiny a hodiny v autě a tento Flint Creek byl jen hodinu a půl cesty z domu. Kempování je tady v Louisianě a okolí populární spíš na podzim, asi uhádnete proč. Před vedrem, jaké známe tady, vás neochrání ani vzrostlé stromy. 

 

 

Listopad  a pár dní volna okolo Díkůvzdání se zdal být jako dobrý nápad. A tak jsem naverbovala další 3 rodiny, asi půl dne balila vše potřebné, protože co si budem povídat, úplně nalehko s mými zhýčkanými Američany to taky nešlo.

 

Jako největší zážitek se ukázala být samotná cesta tam. Cesta na sever a vlnitá krajina, na kterou v New Orleansu nejsme zvyklí ani trochu. Když vidíme první cestu, která se zvedá do kopce, vládne v autě naprosté nadšení. Míjíme malé vesnice, které ale tady v USA nemají stejný ráz, jako jsme zvyklí v Evropě. Většinou nemají centrum nebo několik domů pohromadě podél cest s chodníky, tady je to většinou jeden dům, kilometr nic a další dům. Případně menší města, kde je i škola, kostel, obchody. Malá města ani nemají označení názvem, takže nemáte-li navigaci, vlastně nevíte, kde jste a orientovat se můžete maximálně podle fastfoodových restaurací u exitů z dálnice.

 

Z New Orleansu, kde jsme zvyklí na chudinské i přepychové čtvrti, jsme se objevili v zase úplně jiném americkém světě. Ve státě Mississippi moc luxusu nenajdete, je to nejchudší americký stát. Louisiana je na seznamu chudoby hned na druhém místě. Vlastně nevím, proč to sem píšu, nemá to žádnou výpovědní hodnotu v souvislosti s kempováním, jen možná proto, že to bylo cestou tam na první pohled vidět. 

 

 

A jaký náš výlet byl? Chatky skromné, ale dostačující, výhled na vodní hladinu úžasný, izolace od lidí a 3 dny strávené jen s blízkými kamarády. Hodně deště a vody, ale i pár hodin sucha u ohně se "špekáčkami" v podobě polských klobás a taky opékání murshmallows pěkně poamericku. Koukání na fotbalový zápas turecké ligy, zdobení perníkových chaloupek, spousta procházek, chvilka jógy s dětmi poránu, trhání zeleného do vázy a vyrábění náramků z lístků a kytek...

---------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu.

 



Instagram