středa 30. října 2019

Nejlepší blogy o Americe

 
To je teda Amerika!! Taky se u vás v rodině nad něčím skvělým jásá s tímto zvoláním? Amerika je často synonymem úžasného života, kde se má každý dobře, kde mají lidé nádherné domy a veliká auta a všichni jsou neustále HAPPY. Je to země neuvěřitelných příležitostí a zemí, kde se tvrdá práce často přemění v onen slavný americký sen. 

 

Do USA se stěhují miliony lidí z celého světa, ale ne vždy je sem láká vidina lepšího života. Často je to studium, touha po dobrodružství, náhoda anebo taky obyčejná láska. A my, kteří tady už nějaký ten pátek jsme, víme, že život v Americe má dvě stránky, ostatně stejně jako život v jakékoliv jiné zemi.

V době blogování a sociálních sítích se mnoho z nás, kteří v některém z amerických koutů žijeme, rozhodlo se se svým životem podělit s ostatními. Otázky rodiny a přátel na všemožná témata přicházejí opakovaně ze všech stran, a tak je zkrátka jednodušší založit stránku, kam už pak jednodlivé každodenní starosti, příhody a zážitky spolu s fotkami vkládáme. 

Když jsem zakládala svůj blog Doma v Nola, už jsem měla na kontě desítky, možná i stovky reportáží z amerického Jihu. A věděla jsem, že brzy vznikne taky stejnojmenná kniha (jak vznikala, píšu tady). Ale nikdy jsem do té doby nepsala o soukromí, o běžném životě takové "normální" rodiny imigrantů uprostřed Louisiany. A pak když jsem na blogu začala, zjistila jsem, že právě to čtenáře zajímá nejvíc. 

S každým rokem narážím na další zajímavé americké blogy a mám z toho radost. U každého příspěvku přikyvuji, bavím se a kroutím hlavou nad tím, jak jsou si ty naše životy podobné, jak si každý/každá z nás procházíme tím stejným, ať je nám 20 nebo 30, ať máme děti nebo ne. Stěhování do Ameriky je jen jedno a stejné je to s vyřizováním prvního řidičáku, s prvními problémy, jak porozumět tomu šílenému americkému přízvuku nebo s návštěvou lékaře. Ty první zážitky jsou nejintenzivnější.

A protože mám každý z těch blogů ráda, řekla jsem si, že se o ně s vámi podělím, a tak vznikl seznam těch NEJ BLOGŮ O AMERICE.

Jak vnímá Ameriku šestice Češek? Každá z jiného koutku Ameriky a každá s jiným životním příběhem? Všem jsem položila 2 stejné otázky.

  • Co vás v USA nejvíce překvapilo?
  • Jaké je vaše nejoblíbenější místo? 

 

Máma za vodou 

 

 

Máma za vodou (klikněte sem) žije v New Yorku už 13 let a já ji sleduji na Facebooku. Její vtipné komentáře a historky z života jsou laskavé a úsměvné. Třeba tato z poslední doby:

"Ze života s bilingvním chlapíkem: Tak ta čeština s chlapíkem je fakt veselá. Včera v autě se po mě začal opičit. "Já ne." odpovídám chlapíkovi na jednu z jeho miliontých otázek. "Já ne." ozve se chlapík ze sedačky. "Ty mluvíš česky?" ptám se nadšeně. "You mluvíš česky?" Opičí se chlapík. "Jo, já jo, ale ty moc ne." "Jo, já jo, but you ne." Patlá to chlapík. "Tak to opakuj." "So you opakuj."
A takhle jsme to táhli za děsnýho smíchu asi deset minut.
Čeština je prostě mrcha no."

Máma za vodou alias Anna Rathkopf píše o svém "Amíkovi" a taky o tom "mini chlapíkovi". Její postřehy jsou přesné. V tomto textu například vtipně popisuje, jak moc si chtěla oblíbit slavné americké prádelny a jaký to byl vlastně nesmysl. A pozor, Anna skvěle fotí!

A co ji překvapilo?

"Pane jo, to je těžká otázka. To je ale hrozně moc věcí, který mě tady překvapily a vlastně někdy ještě překvapují i teď. Když si vzpomenu na svoje první dny tady v New Yorku, tak to mě tehdy asi nejvíc překvapilo to, že to tady bylo takový familiární (rozuměj New York zná každý z filmů) no a přitom to ale bylo úplně cizí. Pak mě taky překvapila přátelskost lidí na ulicích a v obchodech. No a když mluvíme o obchodech, tak výběr snídaňových cereálií, to je opravdu fascinující. Kdykoliv jdu kolem regálu, tak si řikám: “Jako vážně? To je potřeba zaplnit půl uličky?” A Amík má smůlu, prostě mu je většinou stejně nekoupím.
No a pak mě pořád překvapuje, jak strašně špatně mi jde to spelování, ve kterým se tady pořádají celé soutěže. Takže Amík si ze mě schválně utahuje, když nechce, abych mu rozuměla. Ale vážně, je tu tolik věcí, který mě ještě pořád překvapují. Musím říct, že mě to ale baví, je to vtipný a zajímavý takhle žít."

Moje nejoblíbenější místo?

"Tak to bude taky těžký. No tak mě se samozřejmě líbí u nás doma, náš dvorek ten mám hodně ráda, až na ty děsivý komáry, potom Brooklyn. V Brooklynu se mi líbí Prospect Park a Red Hook a sakra, je toho nějak hodně. Potom mám ráda Upstate New York, jak tu Newyorčani říkají zbytku státu New York a to hlavně Hudson Valley a okolí městečka Red Hook, kam jezdíme v létě poměrně často. No, ale Státy jsou děsně velký a třeba letos v lednu jsme byli v Arizoně, v Sedoně to byla teda fakticky nádhera."


Ze Strahova do NASA - život v USA






Tato rodinka je ztělesněním dobrodružství. Jejich cesta ze Strahova do Houstonu a později dál na západ je plná bláznivých cest do všemožných národních parků. Nic jim nestojí v cestě, nebojí se překážek ani šíleného počasí. Jak říká Veronika Vaněčková, dobrodružství je slovo přesně popisující její rodinku: "Jsem takový lehce střelený dobrodruh, který se jen tak nevzdává a prostě bojuje tak dlouho, dokud si to neudělá takový, jaký chce." Jaké byly jejich začátky a že to taky neměli lehké, si můžete přečíst tady.

A tak když s manželem, který donedávna pracoval pro NASA, mohli (po formalitách a získání nové práce), přestěhovali se nedávno z horkého Texasu do jižní Kalifornie.


Co ji v USA nejvíc překvapilo?
 
"Spousta věcí, ze začátku například počasí. V Houstonu, kde jsme žili přes 7 let, bylo tak šílené vedro a vlhkost, že jsem neměla ani ponětí, že to může existovat. Komáři útočící v takové intenzitě, že vám to může pěkně zacloumat dobrou náladou. Nebylo lehké si zvyknout, že každý rok přijdou záplavy a hurikány. Jen je otázka, jak silné to tentokrát bude a kdo bude mít tu smůlu, že to jeho dům zatopí. Že zdravotnictví je drahé, to ví každý, ale že by za obyčejné krevní testy mohli chtít 10 000 dolarů, mě celkem překvapilo. Překvapilo mě, jak moc jsou někteří Američané dobrosrdeční a ochotní nezištně pomáhat. Najde se tady hodně lidí, kteří pracují ve svém volném čase jako dobrovolníci, aby zlepšili svoji komunitu. A například zkušenost od zubaře: přemýšleli jsme, jak to zařídit, ať se dětem návštěva hned neznechutí, ale hned jak jsme vlezli do dveří, pochopili jsme, že ta obava byla zbytečná. Děti se vrhly na hračky v čekárně. Za chvíli se honily kolem dokola a mlátily se po hlavách obřím plyšovým kartáčkem na zuby. Jak málo stačí, abyste měli z nepříjemné návštěvy zubaře radost."

A jaké je to jejich nej místo v USA?

"Je těžké vybrat jedno, ale pokud se to dá shrnout, tak by to bylo někde v přírodě. Na horách nebo na skalách. Proto bylo pro mě celkem utrpení žít tolik let v Houstonu, kde široko daleko není ani kopeček. Kdykoliv jsme mohli, celí natěšení jsme jeli dva dny do státu New Mexico, kde jsme mohli dělat to, co tak máme rádi - hikovat, kempovat, lyžovat, lézt po skalách. New Mexico se mi líbí i proto, že není tolik turisticky profláknuté a není tam přelidněno. Jinak mně samozřejmě už od první návštěvy v USA učaroval jihozápad a krásy tamní přírody a nakonec jsme tam skončili. Žijeme v jižní Kalifornii teprve pár měsíců, ale zatím jsme neměli jediný víkend, kdy bychom seděli doma. Užíváme si krásné okolní hory i obrovské vlny v oceánu."


 Co mi udělalo radost





Novinářka Jana LeBlanc sice teď žije dočasně v Turecku, ale její blog "Co mi udělalo radost" začal vznikat v USA. Jana žila roky ve Washingtonu D. C. a její texty vyšly taky knižně jako Moje Bejby Amerika. 

Na Janině blogu mám nejradši, jak naprosto běžnou záležitost popíše tak, že se s ní dokážu během minuty naprosto ztotožnit. Buď jsou si naše životy tak podobné, anebo má zkrátka skvělou schopnost porozumění okamžiku. Nebo obojí... Tak třeba úplně přesně si pamatuji na blog o obyčejných nudlích s mákem. 

"Dost často se mě někdo ptá, co dělám, když se mi stýská po Česku. Odpověď mě uhodila do očí právě před chvílí při vaření oběda: vařím nudle s mákem. (Přeneslo se to i na Benjamína, ten měl rýžový nákyp.) Může to znít zvláštně, ale je to něco, co mě dokáže přenést na Moravu a ke stolu do naší kuchyně spolehlivěji než Skype a zlepšit mi náladu jenom napustím vodu do hrnce. 
Proto mi udělalo radost, když jsem zjistila, že to není jen můj pocit, ale vědecky ověřený fakt: jídla, která známe z dětství, opravdu mají moc pohladit po duši."

Co nejvíc na Americe překvapilo ji? 

"Co mě nejvíc překvapilo: Pevné sprchové hlavice, kvůli kterým jsem si nemohla pořádně umýt vlasy, intimní partie a dodnes nevím, jak s nimi člověk pořádně umyje zadek třeba dítěti. Pak taky že bez auta se prakticky nehnu, že většina sladkostí chutná, jako bych si do pusy nasypala cukřenku, jak je náročné najít v supermarketu obyčejný plnotučný bílý jogurt, že Američané jsou, co se zařízení domů týká, hrozní kyčaři. A pak taky to, kolik je v Americe prostoru a jak tě pořád nabíjí kupou energie. Taky ta zidelizovaná budoucnost, to pořád vpřed, navzdory tomu, že ideály jsou často vylhané a realita mnohem méně optimistická. Člověk se v obklopení nadšenců snadno stává taky nadšencem – do všeho. A dodnes mě překvapuje to, jak umí být Amerika k lidem vstřícná i krutá zároveň. Jedna z mých hlavních životních hodnot, možná uvědomělá si naplno právě až v USA, je humanismus, lidskost. Taková ta starost o důstojnost všech lidí, že třeba víceméně všechny děti ve škole mají na malý školní výlet, to v USA vůbec není samozřejmost, a to mě překvapilo a překvapuje hodně. Že vysoká životní úroveň, často obdivovaná z jiných koutů světa, se rozhodně netýká všech, spíš hrstky lidí, kteří mají možnost vyjet do světa a tam je my ostatní potkáváme a říkáváme: ti Američani, ti se mají!"

A nejoblíbenější místo?

"New York City. Myslím, že po zbytek života mě bude mrzet, že jsem si tam aspoň na rok nevyzkoušela žít, na druhou stranu teď coby matka už si to absolutně nedokážu představit. Miluju to město pro jeho neuspořádanost, barevnost, energii, to, jak mě zároveň nabije i úplně vysaje, jak stačí vyjít před hotel nebo byt a člověku se může změnit život. Líbí se mi, jak je tam na jednom relativně malém kousku koncentrovaný celý svět a jak tam člověk hned zapadne, ať je jakýkoliv. Nebo takový jsem z NYC aspoň já vždycky měla pocit."


Marky's Days






"Šťastný i nešťastný dny v USA, smutný i veselý životní příběhy, inspirace a motivace normální dvacetiletý blondýny." Tak popisuje svůj blog Markéta Zemanová. Její blog "Marky's Days" je, řekla bych, cestovním deníkem. Sleduji jej nejradši na Instagramu, kde Markétu najdete jako maky_zemanova. Tahle "úplně (ne)normální, někdy bláznivá, někdy až moc citlivá, někdy tvrdohlavá blondýna z vesnice, která se rozhodla přestat žít v životě, ve kterým nebyla ani trochu šťastná a rozhodla se jít si za štěstím", jak o sobě Markéta píše, sem přijela jako au pair a už druhým rokem cestuje po státech křížem krážem. Baví mě její fotky, z nichž čiší taková ta bezstarostnost mladé dvacítky v naprosto pozitivním smyslu slova. Asi tak nějak spolu s ní znovu prožívám tu dobu, kdy i pro mě byla jednou Amerika naprosto nová. S jedním rozdílem - že toho v USA za mnohem kratší dobu stihla vidět mnohem víc! Takto třeba popisuje svou cestu na Havaj.

"Všechny ty zážitky jsem si v hlavě přehrávala pořád dokola a snažila je vstřebat. Je to deset měsíců, co jsem tady v Americe a když myslím na to, na kolik míst už jsem se podívala, v kolika státech už jsem byla, uvědomuju si, že tolik zážitků nemám ani za předešlých devatenáct let života. Uvědomuju si, jak moc mi to cestování dává a že mě dělá fakt šťastnou. Takovej pocit štěstí, kterej vám nic jinýho prostě nedá. Takovej pocit štěstí a radosti, kterej poznáte právě, až když jste sami. Ani nemusíte být za oceánem, nemusíte být na Havaji, nebo v Kalifornii. Jen vám musí být dobře. Musí vám být dobře i bez všech těch lidí, o kterých jste si dřív mysleli, že bez nich nemůžete žít. Musí vám být dobře i s jedním batohem, bez make-upu a hlavně s tou Vaší maličkostí. Kdyby mi někdo před rokem, kdy jsem šlapala na kole do baru u Labe, kde jsem chodila na brigádu, řekl, že za rok poletím zpátky domů, do Seattlu z Havaje, řekla bych mu, že je blázen. Jak se tohle všechno stalo?"

Co na USA nejvíc překvapilo Markétu?

"Jak moc se od sebe liší východní a západní pobřeží a to, jak jsou celkově USA rozmanité. Ať už mentalita lidí, životní styl, nebo životní prostředí. Dodnes mě překvapuje, kolik se tu vyprodukuje odpadu."

A to nej místo?

"Asi nedokážu vybrat jedno nejoblíbenější místo. Ale moje velká srdcovka je Seattle. Možná proto, že to bylo první místo, kde jsem žila. Ale i když to teď můžu porovnat s mnoha státy, ve kterých jsem byla, a i když teď žiju na východě, Seattle je pořád číslo jedna. Hned za ním je to rozhodně Havaj. Nejhezčí, nejmírumilovnější místo, na kterém jsem kdy byla." 

 

 Americké zmatky české matky

 

 



Zápisky o kulturních odlišnostech, změnách a fotky z krásného D.C. a okolí - tak vidí Ameriku Denisa Sciortino. Jak o sobě na blogu píše, v USA už bydlela ve 4 státech: "Od jisté doby nenakupujeme nový nábytek ani doplňky do bytu. Papírové krabice nevyhazujeme, ale skládáme do šatny, protože víme, že tam stejně nepobudou dlouho. Jednoho dne je snad vybalím ve městě, které mi přirostlo k srdci úplně nejvíc, v Praze." Než se tak stane, můžete si pročíst i její postřehy tady. Mě zaujal třeba tento detail o používání křestních jmen.

"Když jsem poprvé čekala na prohlídku u doktora a sestra mě zavolala křestním jménem, byla jsem zmatená. Když se mi vzápětí taky představila křestním jménem a přivítala mě na klinice, byla jsem ještě překvapenější. Viděly jsme se poprvé v životě, a proto mi křestní jméno přišlo trochu osobní.

Pokud se nad tím ale zamyslíte, je to vlastně anonymnější. Pro ostatní pacientky jsem nějaká Denisa, případně Denisia, Demosa, Demisa, Denis, Denajsa (teď už slyším na všechno). Nic víc. Zatímco pomocí příjmení si o vás kdokoli může vyhledat, podle křestního jména těžko. Proto vás i v restauraci nebo v obchodě obsluhuje raději Karen nežli paní Williamsová. Přesto když na mě v muzeu po zaplacení kreditkou paní pokladní zavolá: „Hezký zážitek, Deniso!“, připadám si jako malá holčička."

Co překvapilo v USA Denisu?

"Nejvíc mě překvapilo a vlastně pořad překvapuje americké nadšení pro cokoli. Američani podporují sebebláznivější nápad. Ke všemu se staví pozitivně a s odhodláním. Neodsuzují něco jen proto, že to neznají. Jsou otevření a přátelští."

A kam nejraději jezdí?

"Moje nejoblíbenější místo je zapadlá rybárna poblíž Bradentonu s hladovým oknem, kde s hlasitým halekáním servírujou sendviče s mořskými plody. Hostům na malém dřevěném molu dělají společnost racci a pelikáni. O turistu tam nezavadíte. To místo je pro mě symbolem pravé floridské pohody."


Můj americký život

 




O životě rodinky, která se právě přestěhovala do Colorada. Výlety v přírodě, poznávání a fascinace novým okolím. Tereza Samia sem původně přijela jako au-pair a dnes píše o svém americkém životě, o tom, jak jí plyne pod rukama a dělí se i o konkrétní technikálie, například co všechno obnáší nákup nového domu. Víc než na blogu je aktivní na Facebooku a Instagramu.

A co překvapilo v USA ji?

"Nejvíc mě překvapilo, jak jsou tu lidi milí a ochotní. V jakýmkoliv státě. Každej se usmívá, pochválí, popřeje hezký den. Na to jsem si dlouho nemohla zvyknout. Samozřejmě vím, že občas to není úplně upřímný, je to takový kulturní zvyk, ale člověku to stejně vylepší den a náladu, protože je příjemnější koukat na úsměvavý lidi, než se potýkat s bručounama. Potom například péče v porodnici. Strašně jsem se bála tady rodit, ale nakonec jsem byla ráda, že to bylo tady, protože tady je vše na daleko vyšší úrovni. Veškerá péče, jak o maminku, tak o miminko, vybavení nemocnice, všechny služby, co jsou tady samozřejmostí, je v ČR nadstandart, ale hlavně respekt ze strany personálu porodnice. I po roce a půl jsem z toho pořád nadšená. Taky mě pořád překvapuje, jak je tady spousta věcí jednoduchých. Například co se týče podnikání. Taky vyžití pro děti. Krásný dětský hřiště, parky, muzea, interaktivní centra, různý kroužky a spousta je zadarmo. Abych ale jen nevychvalovala, pořád mě překvapuje, jak strašně drahý jsou například kosmetický a kadeřnický služby a cena většinou neodpovídá kvalitě."

A nejoblíbenější místo?

"Nejoblíbenějších míst mám asi víc. Nejvíc mi k srdci přirostla Aljaška. ta je úžasná celá, ať člověk jede kamkoliv. Potom je moje srdcovka malinkatý ostrůvek Dry Tortugas ležící asi 100 km od Key West."

 

Tak co říkáte mému výběru? Ať už čtete o jihu u mně na Doma v Nola, o New Yorku u Mámy za vodou nebo snad o Kalifornii nebo D.C., dejte vědět, co vás zajímá nejvíc. 

Co nejraději čtete? Jaké fotky vás nejvíc zajímají? 

Protože to zase nejvíc baví číst nás blogerky...

středa 2. října 2019

Co jste se v září naučili vy?

Násobilka, vyjmenovaná slova anebo snad druhy listnatých stromů? Jakou látku právě probírají ve škole vaše ratolesti? Snažím se být takový rodič, který učivo sleduje jen tak z povzdálí a určitě už teď ve druhé třídě nepřihlížím všemu, co má dcera vypracovat za úkol. Když jsem letos vyplňovala formulář od paní třídní, na otázku, jaký mám letos pro své dítě cíl, jsem napsala "naučit jí více samostatnosti". (Jak probíhá začátek školního roku v USA, si můžete přečíst v textu z loňska tady.) Ale baví mě koukat do amerických učebnic, prolistovávat si například "Science" a zjišťovat, co všechno se dostává do hlav malých dětí tady v Americe.


Image by Erika Varga from Pixabay

Minulý měsíc jsem se mnohokrát přistihla s takovým tím objevným zvoláním: "Tak to jsem tedy netušila!" A úžasem zaplesala, kolik se toho to moje dítě nejen ve škole dozvídá. Tak například neměla jsem ani tušení, že tulení mláďata jsou bílá z toho důvodu, aby pěkně splynula se sněhem a dospělí jsou šedí, aby zase nevyčnívali ve vodě a nebyli tedy lehkou kořistí. Přitom je to tak nějak logické, že?

Možná si říkáte, že jsem pěkné trdlo, ale mě zkrátka objevování s mou sedmiletou nesmírně baví.
Takže například za minulý měsíc jsem si kromě zásadních informacích o tuleních taky rozšířila slovní zásobu o slova, která jsem v životě předtím neslyšela a která se tu učí děti ve 2. třídě. Každý týden dostanou seznam slovíček, které se objevily v právě čteném školním textu. Během školního týdne musí slovíčka studovat (mají na výběr 5 možností jako například každé slovo použít ve větě anebo slovo zkusit namalovat). Nemám iluze, že i přes tento kreativní přístup si děti ta slova zapamatují navždy, ale alespoň v ten moment snad porozumí textu. 

Vtipné chvíle ovšem u nás doma nastávají tehdy, kdy nerozumíme ani samotné definici cizího slova. Takže například takové "lollygagging" znamená "spend time idly", jak se můžete přesvědčit na fotce níže. Ovšem co je to idly? V prvním šuplíku jejího pracovního stolu máme samozřejmě česko-anglický/anglicko-český slovník, protože své jazykové nedostatky jsem zjistila už v době, kdy ještě Ela chodila do školky a nosila domů první úkoly. Tentokrát ani slovník nestačí a upínáme se ke "google translate", kde zjišťujeme, že idly znamená nečinně. A hurá, už máme v našem slovníku nové slovo: lollygagging znamená prostě lelkovat. Krása, objevovat tyhle detaily!!!

Tady máte malinkou English language challenge... Není zač!





A co teprve, když Ela přinese domů knížky z knihovny! Při minulé návštěvě si vybrala samé skvosty. Knihu o Aljašce, o historii peněz, velkou Encyklopedii vědy a taky Atlas příšer a duchů.

Mimochodem, chystáte-li se někdy Ameriku procestovat, doporučuji se zastavit v nějaké veřejné knihovně. Pro děti to bude zpestření výletu, kromě knížek mají ve větších pobočkách i stavebnice, puzzle nebo omalovánky.


 




Všechno jsou to tak nádherné knížky, že nekecám - i já jsem se přistihla, jak si čtu o historii fyziky, o tom, jak vznikla Mendělejevova tabulka prvků nebo informaci o vzniku klimatizace, bez které si náš život v tomto příšerném a nekončícím vedru nedokážu představit. Takže tímto děkujeme panu Willisu Carrierovi, který dostal za úkol vyřešit problém jedné tiskárny v Brooklynu. V tiskárně byla taková vlhkost, že inkoust na papíře ne a ne schnout. A tak v roce 1902 vymyslel a sestrojil první přístroj, který dokázal ochladit vzduch.

No a už zmiňovaná Encyklopedie příšer nás zase překvapila zmínkou o České republice a slavném Golemovi. Zjistit, kolik různých strašidel je všude po celém světě, to byla ale příjemná literatura! Třeba taková japonská Yūrei nebo Bunyip od australských Aborižinců.

Myslím, že jsme na americký říjen ve znamení Halloweenu připravení!


----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.


středa 25. září 2019

Nejlepší podzimní dezert z Ameriky

Švestky a všechny jejich podoby miluju. Povidla, knedlíky, kynutý koláč se švestkami a mákem nebo jen tak čerstvě natrhané ze stromu.

    Image by larsoncoach from Pixabay


Tady v Louisianě - jak jinak - ty pravé malé švestky z fotky nemáme. V jiných místech USA se dostat dají a říká se jim, jak jsem se nedávno dozvěděla, "Italian prune plums" a jsou popisované jako evropské švestky.

To, co seženeme u nás, jsou spíš blumy. Jsou větší, kulaté a většinou moc nezměknou. Nedávno přinesl manžel domů ovoce stejného vzhledu, ale jiné barvy, blumy byly žluté, takové jakoby přerostlé špendlíky. Chuťově ovšem nic moc, a tak jsem si řekla, že když už máme za okny podzim (jistě, takový pravý tropický podzim), tak že si taky něco podzimního upečeme.




Americkým koláčům a dortíkům moc neholduju. Zdá se mi, že jsou většinou přeslazené, všechny tak nějak vypadají a chutnají stejně a vlastně jediná cukrárna, kam pravidelně chodíme a kam posíláme i všechny návštěvy, je italská Angelo Brocato (klikněte na jméno, pokud se chcete pokochat). Malinký obchůdek s nejlepšími cannoli, tiramisu i s něčím, co se jmenuje cream puff a co se velmi podobá našemu větrníku.

Ale, co jsem z americké kuchyně do našeho jídelníčku s radostí převzala, je crumble všeho druhu. Čili pečené ovoce s drobenkou. Geniální nápad. Ruku na srdce, taky máte na jakémkoliv ovocném koláči nejraději "to nahoře"? Drobenku, posypku nebo jak tomu říkáte zrovna u vás doma...

Tak proč se zdržovat s těstem, když to jde i bez něj!

Somozřejme někdo z vás možná poznamená, že crumble přece vůbec není americká věc, ale dezert typicky britský. Well, vše v Americe přišlo odněkud. A je pravda, že v Británii tako dobrota vznikla a zpopulárněla během 2. světové války. Kvůli nedostatku mouky, másla a cukru na oblíbené koláče (pies), začali lidé péct jen ovoce s něčím malým nahoře. Ořechy a ovesnými vločkami se nastavovalo nejčastěji.



Vyzkoušela už jsem crumble s hruškami, jablky, ostružinami nebo jahodami, ale švestkový je podle mě nej. Švestky a skořice, oříšky, třtinový cukr, to vše vytvoří tak úžasnou kombinaci chutí a přitom je to ta nejjednodušší věc na světě. Tak tady máte recept na malý pekáček.

10-15 švestek podle velikosti (anebo 6-8 velkých blum)

Lžička skořice

Půl citrónu

Špetka soli

Půl hrnku hladké nebo špaldové mouky

Půl hrnku třtinového cukru

6 lžic másla

Hrst műsli nebo ovesných vloček

Hrst oblíbených ořechů

Nakrájené ovoce smícháme se skořicí, 3 lžícemi cukru, špetkou soli a vymačkaným citrónem. Necháme proležet a mezitím si připravíme drobenku.

Zbytek cukru, mouku, vločky a máslo rozmačkáme. Podle potřeby přidáme máslo anebo mouku tak, aby se směs dala nadrobit. Prostě to musíte pěkně umačkat.

Do pekáčku vložíme ovoce a na něj nadrobíme připravenou směs. Nakonec posypeme ořechy.

Pečeme na 180 stupňů (375 Fahrenheita) asi 50 min.

Podáváme teplé, fajnšmekři si k tomu můžou dát ještě vanilkovou zmrzlinu nebo šlehačku.

A poslední doporučení: dětem chutná třeba i k snídani... 
  




pondělí 9. září 2019

Sama na cestách - a dvě děti k tomu

Znáte to? Víkendový výlet naplánovaný, děti natěšené, svačinky připravené, slunečník a bábovičky taky, ale hlava rodiny se probudí s rýmičkou. Tak to u nás vypadalo v neděli během tzv. Labor Day víkendu. Na svátek práce se tady na jihu většinou jezdí na prodloužený víkend na Floridu. My jsme si dali mnohem jednodušší a bližší cíl - pláže asi hodinu od New Orleansu.




Ani nevím, kolikrát se mě někdo zeptal na to, kam se jezdíme koupat? Mnoho Čechů si myslí, že v okolí New Orleansu je oceán a nádherné pláže. Což - pokud se podíváte na mapu - není pravda. Vody je kolem nás dost, to je pravda, ale na koupání to vskutku není. Bažiny, jezera - to je to, co uvidíte z letadla, budete-li přistávat na neworleanském letišti. Ale čím déle na jihu bydlím, tím víc poznávám, kolik hezkých míst tu v okolí je.

Na onu neděli jsme s kamarádkou Yasemin vymyslely, že vezmeme děti na pláž v městečku Pass Christian. Tady je odkaz na mapu, kde přesně to je. Sice jsme pár dní před tím zjistily, že se kvůli bakteriím ve vodě nedoporučuje koupat, ale přesto jsme se rozhodly vzít všechny možné plážové hračky a dopřát tak dětem den v písku a sobě aktivně strávený den s hezkým výhledem. A když mi ráno začalo docházet, že se nakonec kvůli nemoci nejspíš nikam nevydáme, tušila jsem zklamání nejen dětí svých ale i těch jejích.

Vlastně nikdy předtím mě nenapadlo vzít auto a dvě děti jen tak sama a vydat se na větší cestu za město bez manžela. Asi to bylo vždy proto, že jsem chtěla mít společné rodinné zážitky a asi i proto, že naše dvouletá doposud vždy maximálně po 20 minutách cesty vyžadovala plnou pozornost matky snažící se nespokojené dítě z předního sedadla uklidnit všemožnými hračkami a dobrotami.

A pak jsem se v půl deváté ráno, v dětském pokoji, kde už byly tou dobou všechny hračky na zemi, protože si holky hrály už od půl sedmé, rozhodla, že jedeme i bez tatínka. Prostě to všechno nabalíme a tu hodinu a půl cesty nějak zvládnem. A světě div se. Z té ubrečené mladší se najednou stal parťák, který společně se starší sedmiletou poslouchal oblíbené písně, cpal se těstovinami a jahůdkami a pozoroval stromy a oblohu.

Starší zase pomáhala, jak mohla, a výsledkem byl fajn den na světlounké pláži v blízkosti přístavu. Poblíž malinký stánek s nejlepšími mahi mahi tacos a domácí limonádou a i na červenou a zelenou snowball došlo. Pokud ještě nevíte, co je snowball, mrknětě sem.

A tak jsem si uvědomila, že nás někdy ani nenapadne, co všechno zvládneme. Že mít možnost se spolehnout na pomoc toho nejbližšího je sice úžasné, ale že i bez něj se dá leccos zvládnout. Vím, že pro mnoho z vás, je tohle naprosto běžná věc. V Česku s dětmi taky jezdím často sama a nevidím v tom nejmenší problém. Tady v Louisianě jsem ale doposud měla vždy zábrany, obavy a asi ne dost odvahy. Vždy ve mně bylo takové to "co by kdyby". Ale zdá se, že první meta překonána. Už se těším na další! Jaký je váš největší "maminko-cestovatelský" úspěch?

A pár postřehů, co pomohlo v autě nám:

- miska plná malých těstovin a další miska nadrobno nakrájeného ovoce

- oblíbený playlist dětských i "normálních" písniček - nejvíce hranou se tentokrát stala Amerika od Rammstein

- jedno CD českých pohádek - u nás momentálně oblíbené "O zvědavém štěňátku"

- dobrá nálada už od rána, odpozorovala jsem, že vyráží-li se z domu s nervozitou, děti to dají rázně najevo

- povídání o tom, co během dne všechno zažijeme

A jak to máte vy? Překonáváte sami sebe? Jezdíte s dětmi v zahraničí poznávat nová místa? A jaké jsou vaše tipy?



Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem. 

Knihu Doma v Nola můžete objednávat přímo tady.

pátek 30. srpna 2019

10 "věcí", na které jsem se letos do Ameriky těšila


Každý rok trávíme celé léto v Evropě - pobyt se spravedlivě snažíme rozdělit mezi obě naše rodiny - českou a tureckou. Upřímně to ale spravedlivé moc není, protože většinu času jsme v Česku. Těšíme se vždy už tak od února, kdy stesk po příbuzných a milionu dalších maličkostí nabírá na síle a v červnu, kdy už je ve vzduchu citelná silná emoční bouře, konečně odjíždíme. 







Léto to bylo tentokrát dlouhé a intenzivní. Turné s knížkou "Doma v Nola" (na foto mrkněte zde) bylo zábavné, naplňující, plné nových lidí a zajímavých otázek a tak velkého počtu rozhovorů v novinách, že už v okolí začaly o mé osobě kolovat vtipy. Zřejmě největší reakce byly na rozhovor v DVTV, a tak dávám link i sem. Povídání s Martinem Veselovským patřilo k těm nejpříjemnějším.



Děti si užily čas strávený s babičkami a dědečky, ochutnávání českých jídel a pravidelný přísun zmrzliny. V těch letošních vedrech to ani nešlo jinak. A tak to opět uteklo jako voda a my se začali těšit domů - tentokrát domů do Nola, kde se teď probouzím z paradoxně "letního spánku". Blog musel jít v létě trochu stranou, ale i práce na něm patří do seznamu toho, na co jsem se už posledních pár týdnů moc těšila. Tady jsou.

1. Náš dům. Taky se u vás doma vždycky říkalo - "všude dobře, doma nejlíp"? V naší rodině to byla fráze doprovázející jakýkoliv návrat z dovolené nebo jen jednodenního výletu. To, až se ráno probudím ve své posteli, udělám si v klidu kafe, zatímco si děti budou hrát ve svém pokoji a nebudu u toho muset krmit mlsnou kočku a dávat si pozor na každé upadnutí lžičky, protože budu mít blbý pocit, že budím buď mamku, taťku, sestru nebo všechny najednou, to je zkrátka úleva.

2. Klid naší čtvrti. V Česku žijeme na vesnici. Není to úplně malá obec a je celkem hustě osídlená. Výsledkem je, že od brzkého rána vás provází zvuky domácích zvířat všeho druhu. Je-li váš soused traktorista, máte to ještě pestřejší. V Americe žijeme asi 5 minut cesty od letiště, takže letadla nám lítají takřka nad domem. Jak je možné, že každé psí štěkání jsem si uvědomovala mnohem víc než zvuk letadel? Je zajímavé zjistit, jak se lidský mozek dokáže dokonale přenastavit.

3. Kafe v obchodě. Nakupování s dvouletým akčním blázínkem není žádná slast, to asi nemusím blíž vysvětlovat. V mém oblíbeném obchodě Trader Joe's a v několika dalších o tom zřejmě vědí své, takže jeden koutek je vždy vyhrazený velkým termoskám s horkým kafem, doplněným taky o smetanu a sladidla... Řeknu vám, že se takto nakupuje hned líp.

4. Avokádo. Avokádo v Česku seženete, ne že ne. Na dobře zralé a chutné jsem ale ještě nenarazila. Máte nějaký tip a zkušenost, kam v Česku na ně? Napište mi do komentáře, ráda si nechám poradit.

5. Tzv. small talk. Za ty roky tady už jsem si tak zvykla, že nakupování, přecházení silnice, vyzvedávání dítěte ze školy nebo cokoliv jiného nikdy nezůstane bez příjemné, třebaže krátké konverzace, jejímž výsledkem je vždy tak nějak radostnější chůze a má usmívající se tvář.

6. Sendvič s burákovým máslem. Stejně jako mi v Americe chybí třeba pravé věnečky nebo české nanuky, typickou americkou chuť reprezentuje chleba s burákovým máslem, někdy ještě s medem nebo marmeládou. Kouzlu této snídaně propadla i mamka a sestra, takže jim každý rok vozím ta největší možná balení. A protože vím, že je to doma v Česku vzácnost, snažím se jim z jejich přídělu neujídat :) Takže návrat do New Orleansu jsem oslavila svou vlastní burákovou sklenicí.

7. Klimatizace. Řeknu vám, že letošní červen byl alespoň u nás ve Slezsku tak horký, že jsem velmi často vzpomínala na naši americkou klimatizaci. Jasně, přecházení z horka do chladu není zdravé a pro organizmus vhodné, jsou ale státy, kde není zbytí. V Louisianě se bez klimatizce neobejdeme a jak to tak s oteplováním planety vypadá, podobně na tom budeme brzy i v Evropě.

8. Kafe. Pořádné kafe. Možná je to deformace, že v kavárně manžela máme opravdu dobré a silné kafe a já jsem možná trochu rozmazlený konzument. A taky v mém dosahu v rodném kraji nebylo mnoho "pořádných" kaváren. Když už jsem ale měla párkrát radost, že jsem na nějakou příjemnou narazila, dostala jsem často spíš mlíko s příchutí kafe než naopak. Výborné ale bylo například frappé v kavárně Logr u Muzea Hlučínska v Hlučíně. 

9. Cizinci. Ono to vlastně nejsou cizinci, jsou stejně jako já imigranti v nové zemi. Není moc míst na zemi, kde člověk narazí na několik cizích jazyků na jednom místě. Amerika je v tomto bez hranic. Skoro pokaždé, když se objevíme na dětském hřišti, rozeznáváme jiné řeči. Španělštinu velmi často, o víkendu to byla fracouzština, včera ve školce zase konverzace s jinou maminkou z Polska. Ta pestrost lidí mě osobně nabíjí.

10. Návrat k józe. Se začátkem školního roku se vracím k učení jógy. Každý pátek mám hodinu pro děti od 4 do zhruba 10 let v naší škole. Letos se mi během jednoho dne ozvalo asi 15 rodičů, a tak to vypadá, že budu muset otevřít ještě jednu třídu. Radost, že se mí malí jogínci vracejí a že nabíráme nové posily, je veliká. Každý nějaké to zklidnění po celém týdnu potřebujeme.  No ne?

A jaké bylo vaše léto? Výletové? Klidné? Anebo naopak trochu šílené a plné emocí? Držte se, nový školní rok začíná už za 3, 2, 1... 



Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem. 

Knihu Doma v Nola můžete objednávat přímo tady.










středa 22. května 2019

Pravý jižanský "seafood boil" a jak na něj v Česku

Poslední týden školy a my toho máme tolik, že nevíme, kam skočit dřív. Znáte to... Nakoupit dárečky pro všechny možné paní učitelky, poslední dárky před cestou do Česka a do toho představení tanečků, lekce plavání a ještě se stihnout vidět se všemi známými. Jak toto všechno vecpat do pěti dní v týdnu? Už jsme v půlce a vidina brzkého odletu je na dohled.

Ještě než se ale ponoříme do pravého českého léta (slibte mi, že přijde a že nestrávíme příští dva měsíce v 10 stupních Celsia!), naplno si užijeme krás toho začínajícího louisianského. Ano, letos dorazilo na místní poměry docela pozdě a až tento týden je první s "krásnými" teplotami 32-34!! O tom, jak velké vedro tady je a jak těžké je v něm přežívat, jsem psala touhle dobou vloni tady.



Možná jste si všimli, že v Česku právě vyšla knížka se stejným jménem jako tento blog. Doma v Nola. Vaše reakce a vzkazy jsou moc milé a já mám obří radost, že vás texty zajímají! Od jednoho čtenáře, který je shodou okolností právě v New Orleansu na konferenci, přišel dotaz na raky. Od jiného čtenáře blogu zase požadavek, aby tady toho bylo více o jídle, a to i recepty. A tak se těším, že budou přibývat i tato témata. Ale dnes raci. Ano, je to jedna z nejvyhledávanějších jižanských delikates.

Červení raci jsou něco, na co se čeká každé jaro. Nejdříve se hodnotí, jaká byla letos zima a podle toho zase zasvěceně rozebírá, jestli bude raků dost a za kolik se budou prodávat. Taky se každý rok pravidelně na sociálně sítě vrací tento vtip. Aneb jak udělat z přiblblé předvolební čepice louisianský fenomén. Aktuálně by se mohla inspirovat i česká recesistická scéna.

foto: Etsy 


Často tady vtípkujeme, že raci, kteří se připravují ve velkých hrncích většinou na zahradách a v obklopení desítek lidí, nabízí obdobu naší zabíjačky. Taky se na místo “popravy” přivezou živí a sedí na ledu do okamžiku, než vplavou do vařící vody. Já vím, není to hezký konec z jejich pohledu.
Jižani si ale svou tradici nenechají sebrat. Na to vemte jed. 






"Nikde jinde se totiž raci nevaří a nechutnají tak jako v okolí New Orleansu. Do obřího hrnce patří kopa koření – základem je sůl, pepř, pálivá paprika, citron a česnek, přidají se i brambory a kukuřice, někdy i klobásy a krocaní krky. Raci se pak naházejí do vařicí vody zaživa. Vařené maso se pak používá k přípravě několika dalších neworleanských tradičních pokrmů. Třeba račího koláče, račí omáčky, račích těstovin, ale také račích koblih nasladko."


Takto o racích píšu v knížce a celá reportáž, která vznikla přímo z místa crawfish festivalu v Chalmette, jednom z neworleanských předměstí, je plná někdy až šílených kuriozit. Například to, že se uzavírají sázky, který rak je rychlejší. Vyfotila jsem tam tehdy takové Američany, pro které jsou raci skoro posvátní a podle toho byli taky odění. No, však se podívejte.




Raky si lidé většinou vaří doma na zahradě v obřím plechovém hrnci. Chystání je to velké a zapojeno je mnoho rodin. Nikdy se nevaří jen pro pár osob. To nejkouzelnější totiž je, že se nakonec všichni sejdou u jednoho stolu, kroutí těmi uvařenými ocásky, loupou je, vysávají šťávu plnou koření a pak ochutnávají dobré maso i to ostatní, s čím se vaří. Raky zřejmě v Česku neseženete, ale krevety ano. A tak budete-li moc chtít, v malém množství si takovýto jižanský "boil" můžete vyzkoušet. Vypátrala jsem pro vás, co vše je ve směsi koření, která se tady v Louisianě používá. 


  • 2 rozpůlené cibule
  • 1 palička česneku rozříznutá na dvě půlky
  • 5 hřebíčků
  • 3 bobkové listy
  • 2 lžíce soli
  • 1 lžíce koriandru
  • 4 lžičky hořčičného semínka
  • 2 lžičky semínek kopru
  • 2 lžičky nového koření vcelku
  • 1 lžička kuliček pepře
  • 1 lžička drcených papriček
  • 1/2 lžičky kajenského pepře
  • 1 citrón překrojený napůl
  • trochu pálivé červené omáčky typu Tabasco
  • 30 ks větších krevet


    Ve 2 litrech vody rozmíchejte všechny ingredience a 20 minut necháte povařit. Vymačkáte citrón do hrnce a vhodíte jej dovnitř, nakonec přidat krevety, které se vaří velmi krátce - zhruba 3 minuty. Můžete přidat 4 hrnky ledu na pár minut a pak servírujte. Tady se nehraje na velké stolování, ale uvařené seafood se vysype na obyčejný venkovní stůl, který je obalený starými novinami nebo těžkým papírem. V domácím prostředí můžete použít plech na pečení nebo pekáč, do kterého vyskládáte noviny. 

    Podle mých zkušeností a vašich chutí můžete do hrnce přidat hned na začátku vaření taky brambory ve slupce, kousky kukuřice, žampióny, burákové ořechy nebo klobásky nakrájené na zhruba třícentimetrové kousky.

    Kdybyste se náhodou v Louisianě a New Orleansu ocitli právě v tuto dobu, tady přidávám tipy, kde jsou ráčci zaručeně čerství a výborní. Kousek za městem, v malém městečku Destrehan moc dopuručuji hospůdku "The Seafood Pot", která leží na hlavní cestě mířící do New Orleansu, za kterou jsou už jen hráze a Mississippi. Z New Orleansu se mimochodem po hrázích dá až sem dojet na kole.

    Přímo v New Orleansu není nic jednoduššího než si zajít do obyčejných potravin, například lokálního obchodu "Rouses", kde se prodávají v sezóně čerství vaření raci každý den. Na váhu vám je prodají s sebou, vy si je hezky vezmete do nejbližšího parku a loupání si užijete v prostředí louisianské přírody, jak to každý víkend dělají zdejší. Bohužel je často usvědčí odpadky na zemi :/



 A takto to vypadá na konci každé račí hostiny :))


 



Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.




pondělí 29. dubna 2019

Doma v Nola na papíře aneb "Jak jsem psala knihu"

Žhavé zprávy z Prahy, že kniha Doma v Nola právě dorazila z tiskárny, si čtu s časovým posunem. Doma je klasický pondělní chaos. Právě jsem připravila 3x snídani, 2x svačinu do školy a 1x oběd a to je teprve 8.30 ráno. Pondělky jsou naštěstí taky dnem, kdy mám celé 4 hodiny pro sebe a svou práci.




A tak jedu do City Parku, natočit nějaká videa k promu knížky a pak hurá do kavárny doladit červnový program v Česku. Už se to plní - hudební festivaly, několik křtů a čtení v knihkupectvích. Moc se na to své "turné" těším a řeknu vám proč. Skoro 10 let žiju v Americe, navíc na Jihu, kde nás moc Čechů není. A stejně dlouhou dobu píšu a natáčím různé historky, rozhovory a příběhy a jen někdy se dozvím, co si kdo o reportáži myslí, jestli ho zaujala, nebo naopak (a pochvaly od rodičů se nepočítají, že). Téměř vždy je to jednosměrný proces, kdy já vyšlu do Česka informace, ale málokdy se ke mně za oceán dostane nějaká reakce. I když sociální sítě i tento fakt dost mění. A právě na to, potkat se se skutečnými lidmi, přáteli a pobavit se nad sklenkou o tom, co je na Americe a New Orleansu zajímá, na to se těším každý rok nejvíc.



Napsat knížku mě poprvé napadlo už docela dávno. Začátky tady nebyly jednoduché, vytrhnout se z prostředí, kde má člověk vše, co si kdy přál a vydat se přes půl světa, když je mu 25, není úplně procházka růžovým sadem. A tak jsem se potřebovala vypsat. Terapie psaním pokračovala prací pro Český rozhlas a díky natáčení jsem začala objevovat milion zajímavých témat. V New Orleansu mám vždy všude možně papírky se seznamy témat, která musím zpracovat (teď je tam na prvním místě rozhovor s neworleanským rodákem Jonem Batistem). A díky tomu jsem poznala stovky lidí.  

Obyčejných - řidičů tramvají nebo leštičů bot (o jednom z nich píšu tady), milujících své město jako nic jiného na světě, pekařů King caků, jejichž rodina přišla z Československa nebo muzikantů hrajících na ulici, kteří čekají na své objevitele a kteří to dělají z lásky i z nutnosti vydělat si na chleba. 



Reportáží přibývalo, přibývalo, až mi začaly dávat smysl pohromadě a začala jsem přemýšlet nad tím, jak jim dát ucelenou podobu, dát je vedle sebe tak, aby na konci toho krásného kreativního procesu byl jasný, čitelný obrázek toho, jak to tady vypadá, jak se tady na Jihu žije.

Jedním z pracovních názvů bylo "Všechny barvy města". Od začátku jsem věděla, že kniha o New Orleansu musí být barevná. Protože takový je New Orleans, takový je zdejší život. Barevné malé sto let staré domky, jasně modrá obloha 340 dní v roce, karnevalové korálky, barevní lidé, červené tramvaje. Před barvami tady neutečete a i když jsem nakonec vymyslela jiné jméno, barevná knížka opravdu je. Objednávat můžete už teď na hlavní stránce blogu nebo tady.


Přeju jí, aby se dostala mezi co nejvíc z vás a třeba i Vám rozjasnila den.




Osobně se můžeme potkat tady:


  • 3. června v Ostravě, v Clubu Dock - křest knihy v rámci festivalu Jazz Open Ostrava




Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.


středa 27. března 2019

5 důvodů, proč vzít na cestu po Americe i děti

Amerika - zní lákavě, dobrodružně, nezávisle. Kdo by sem alespoň jednou za život nechtěl? Uvidět na vlastní oči newyorské mrakodrapy, rozlehlý a nekonečný Grand Canyon, projet se ve starých tramvajích v kopečcích San Franciska nebo se okoupat v oceánu na Miami Beach.


zdroj: Pixabay


Seznam by mohl být mnohem delší. Spojené státy mají na svém území 10 234 státních parků, 10 milionových měst a tisíce dalších zajímavých lokací. Často se ale setkávám s tím, že se za velkou louži nechce těm, kteří už mají děti. Daleký let, drahé letenky, velké vzdálenosti - to vše je moc velká komplikace. Amerika je ale zemí, kde se naopak cestuje velmi dobře a jednoduše. Stačí jen překonat ten oceán. A mají-li děti víc než tři roky, i samotná cesta letadlem je přece zážitek jako žádný jiný. Věk tří let uvádím jako spodní hranici, kdy to podle mé zkušenosti bývá nejlepší a kdy už si cestu užijí i děti. Ale i s miminky se dá cestovat pohodlně a má to další výhodu - do věku dvou let nemusí dítě platit plnou cenu letenky.

A teď těch 5 hlavních důvodů, proč se nebát a jak si Ameriku i s dětmi můžete skvěle užít:

1. Dětská muzea, zoologické zahrady, tématické parky, dobrodružně zaměřené parky nebo zahrady plné soch. Každé větší město má skvělá místa určená dětským výletníkům. V takovém dětském muzeu můžete strávit celý den (třeba když je nečekaně špatné počasí) a dozvíte se toho dost i o místě, které právě navštěvujete. Například u nás v New Orleansu si z velkých kostek můžete zkusit postavit typický neworleanský dům a naučit se celou zdejší architekturu, taky si můžete vyzkoušet řídit parník na Mississippi nebo zdejší tramvaj. Muzeum je tak nápadité, že i já bych sem nejraději chodila každý týden. Ale i obyčejná dětská hřiště jsou někde naprosto dokonalá. Prolézačky, hudební nástroje, kolotoče - vše, na co si děti vzpomenou. Můj osobní tip jsou tzv. Sculpture Gardens - zahrady plné soch. Bývají v blízkosti muzeí a jsou to oázy klidu, kde se člověk něco dozví a umělecká díla fascinují i ty nejmenší.



Dětské hřiště zrecyklovalo staré pneumatiky, Abita Springs, Louisiana 



Z pneumatik vytvořená houpačka


2. Na každém rohu je restaurace, kavárna, fast food, takže děti nikdy nezůstanou hladové. Jasně, snažíme se hamburgerům a hranolkám v běžné stravě vyhýbat. Ale pokud jedeme na road trip nebo jen na víkend na venkov, docela ráda využívám fastfoodové restaurace. S naší dvouletou přecejen návštěva restaurace pořád ještě není tak docela příjemná zkušenost (koncept sezení na židli v novém prostředí, kde je potřeba vše prozkoumat, zkrátka ještě nepochopila). A tak občas využijeme rychlého občerstvení. Je dobré vědět, že i v Americe existují takové restaurace, které nejsou zase tak nezdravé - seznam toho nejlepšího možného v rámci hřešení na cestách najdete tady.

3. Festivaly. Řekla bych, že každý měsíc se v Americe něco slaví. Je to tedy v první řadě vše hlavně komerce, ale na druhou stranu se ke každému svátku váží i hezké oslavy v rámci všelijakých komunit, kde se samozřejmě vždy myslí i na děti. Takže jsou-li zrovna Vánoce, užijete si bruslení na veřejných bruslištích (dokonce i na Jihu),  nebo fotografování s živou Elsou (pochopí obzvlášť maminky holčiček), jsou-li Velikonoce, mají všude tzv. Egg Hunts, tedy hony na vajíčka. Jsou to akce, které jsou většinou ve veřejných parcích nebo u škol a kostelů a vždy je jejich seznam možný najít na stránkách města. Stačí použít google. Zaručuji, že se děti budou bavit, vy s nimi, zažijete nové tradice v nové zemi a možná se i něčemu přiučíte. Kromě těch velkých celosvětově známých svátků ale taky doporučuji návštěvu jakéhokoliv menšinového festivalu - oslav čínského nového roku, italské festy, mexického Cinco de Mayo, amerického Dne nezávislosti. V New Orleansu samozřejmě nesmí chybět návštěva nějakého hudebního festivalu.




4. Pokud preferujete spíš cestování v přírodě, i tady je skvělá výhoda toho, máte-li s sebou děti. Díky všemožným vzdělávacím programům ve státních parcích se toho od místních rangerů dozvíte stejně nebo i víc, než z hodinového dokumentu BBC. Interaktivní procházky v parcích jsou skvělým vzdělávacím bodem zdejších výprav do přírody. Nejen, že většinou každý státní park má i návštěvnickou budovu se stálou výstavou, která popisuje faunu a flóru, ale místní rangeři mají vždy spoustu zajímavých aktivit a her, do kterých se můžou děti a jejich rodiče zapojit. V našem nedalekém bažinatém parku se tak třeba chodí v určitou dobu krmit raci a želvy a u toho průvodci dětem odpovídají na všemožné otázky.



Bažina v Jean Lafitte Park, Marrero, Louisiana

5. Díky dětem si můžete splnit vlastní dětská přání. Přiznat narovinu svému okolí, že byste chtěli vidět Mickeyho Mouse v životní velikosti, může být pro někoho problém. A tak pro ty, kteří se vždy chtěli podívat do království amerických animovaných pohádek - Disneylandu - můžou být vlastní děti parádní záminkou. Opět - je to vrchol americké komerce, co si budeme povídat, připravte se na to, že tam utratíte majlant, ale jako jednodenní výlet to myslím jako zážitek z jiného světa a poznání důležité součásti americké popkultury stojí za to. Pokud už máte děti větší, jinou možností splnění snu může být návštěva Legolandu anebo filmových studií v Los Angeles.

Vidět na vlastní oči kavárnu ze seriálu Friends má přece jen něco do sebe.

Tak co, přijedete? A kam vás to láká nejvíc?



Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.



❤️❤️❤️






Instagram