úterý 23. června 2020

Co se děje v Americe - odkazy, které vám pomohou se zorientovat

Nedá se otočit hlava před tím, co se kolem nás děje. I když bychom si to někdy moc přáli - mít na chvíli klid od všech těch šílených zpráv - pokud máme alespoň trochu svědomí, trochu zájmu a porozumění, stejně pořád budeme klikat na zprávy s hořlavými titulky.



Neworleanský pietní protest na podporu rovného postavení Afroameričanů.

Máme už víc než měsíc prázdniny a pokud jsem si myslela, že letošní jaro ve výjimečnosti událostí nic nepředčí, spletla jsem se. Nejprve koronavirus, děti doma, velké stresy, co bude s prací, s budoucností, a pak protesty a násilnosti v ulicích. Téma, které, si myslím, je českému čtenáři na hony vzdálené, ale přesto je jakožto typický Čech každý odborník na otázky rasismu a americké historie.

Když jsme v polovině května streamovali tento rozhovor pro Youtube kanál festivalu Hradecký Slunovrat, jeden z diváků poslal dotaz, zda je v Americe rasismus. Trochu jsem se přímé odpovědi chtěla vyhnout, protože na tak složitou otázku není v takovém rozhovoru prostor a není nic horšího, než zjednodušovat a zobecňovat.

Tady na blogu je prostoru trochu více, a tak dnes se připravte na trochu víc odkazů a příběhů v jednom, než tady bývá zvykem.

Rasismus se tady v Americe a v New Orleansu docela určitě rovná chudobě, v tomto videu, na které jsem narazila před několika týdny, je nádherně vysvětleno něco, čemu se říká systémový rasismus. To, že když se narodíte jako Afroameričan, máte v životě tolik překážek, že dostat se na stejné místo jako Váš bílý kamarád, vyžaduje mnohonásobné úsilí. Ve zkratce pro ty, kteří nerozumí anglicky. Jste-li Afroameričan, bydlíte zřejmě v černošské čtvrti. Ta je chudší než sousední bělošská. Škola, kam spadají Vaše děti, je státní, financovaná z daní, jejichž výše závisí na výši výdělků obyvatel Vaší čtvrti, takže černošská, čili chudší čtvrť má méně peněz, méně peněz jde do škol, je méně pomůcek, méně kvalitních učitelů atd. atp. Máte-li špatné vzdělání, nedostanete se na dobrou střední školu a tedy zřejmě ani ne na dobrou vysokou školu. Tolik jen ve zkratce.


Neworleanští umělci reagují na dění v ulicích.
Samozřejmě v USA existuje střední i vyšší střední třída tvořená černošským obyvatelstvem, za jejich osudy a úspěchem je ale mnohem tvrdší práce, mnohem víc odříkání, víc narážení do zdi. Skvěle historii černošských čtvrtí shrnul kolega Tomáš Lindner ve článku Miliony kroků v Respektu.

Všichni v New Orleansu, včetně nejmenších dětí, znají jméno Ruby Bridges. Holčička, která jako šestiletá vstoupila jako první černoška do bělošské školy. Její rodiče se zařekli, že už se nenechají vláčet jižanskou segregací, nechali dceru projít náročným testováním, aby se dostala do lepší školy v době, kdy segregace už byla sice protizákonní, ale pořád běžně praktikovaná záležitost. Známé jsou její vzpomínky na první dny, před školou stály zástupy protestujících rodičů s rasistickými plakáty, kteří na ni pořvávali do negrů. Ona tehdy jako malé dítě vůbec nechápala, co se děje, myslela si, že množství lidí a přítomnost policistů znamená nějakou oslavu, připomínalo jí to oslavu karnevalu Mardi Gras.         

Stejně na svůj první den ve smíšené škole vzpomíná jiná žena - Leona Tate, i ona patřila k šestici prvních Afroameričanů v bělošských školách. Bylo to v roce 1960, rok předtím, než se narodila má maminka, žádná daleká historie. V tomto odkazu s jejím příběhem na stránkách projektu "Nola beings" si můžete prohlídnout její fotku s delším popiskem.


Za poslední měsíc jsem vedla desítky rozhovorů na téma rasismu, na téma toho, jak se chovají černí, bílí, Češi, Romové. Viděla jsem lidi z New Orleansu protestovat, společně promlouvat k sobě, že takto to dál nejde, proklamovat slova o lepší budoucnosti, ale i popírat problém rasismu. Amerika zdaleka není vyrovnaná se svou minulostí. Pokud můžete, pusťte si film Just Mercy, o kterém jsem se už na blogu dříve zmiňovala. Životní příběh právníka Bryana Stevensona, který se rozhodl přestěhovat se z klidnějšího severu na konzervativní Jih, aby nabízel právní služby nespravedlivě odsouzeným černochům. V tomto videu mluví přímo Bryan Stevenson o tom, jak to v Americe s rasovou nerovností chodí a je to fascinující a velmi otevřený talk. 

Za jeho kariéru jeho organizace Equal Justice Initiative pomohla k osvobození nejméně 130 nespravedlivě odsouzených k trestu smrti. V poslední době v médiích nejvíce rezonoval příběh muže z Alabamy - Anthony Ray Hintona, který se dostal z vězení po neuvěřitelných 28 letech. Po svém propuštění Hinton pro média řekl například toto: "Černí muži jsou zatýkáni jen pro to, že jsou černí." A varuje ostatní Afroameričany. Podle něj jeden z žalobců na jeho adresu prohlásil: "I když jsme nedostali toho správného, alespoň jsme dostali jednoho z ulice. Tím jedním myslel jednoho černého chlapa, pouze to neřekl naplno." Nám Evropanům se může zdát, že segregaci a vysokou míru rasismu už má USA vyřešenou. Bryan Stevenson často upozorňujete na to, že je to téma, které nejen že není vyřešené, ale že se k rasismu společnost staví jako k něčemu, co je nezajímá, co se jí netýká. A to je ten největší problém.

Jiný obraz vystavený v centru New Orleans zachycující zavražděného George Floyda.



Cestou domů z pietního protestu. Plakát požadující spravedlnost pro Breannu Taylor, Afroameričanku zastřelenou policisty při neohlášené domovní prohlídce.

Pro Seznam zprávy jsem před několika týdny napsala taky svou osobní zkušenost. Za více než 10 let života tady jsem zažila mnoho situací, kdy lidé okolo mě měli rasistické poznámky a jen proto, že já jsem stejné barvy pleti, čekali ode mě souhlasné přikyvování. Nedočkali se.

"Hned v předškolním roce, tedy když dceři a spolužákům bylo pět let, poprvé probírali téma Martina Luthera Kinga, zastřeleného černošského aktivisty. Ze školy přinesla pracovní listy, které vzhledem k jejich věku jednoduše vysvětlovaly, že bojoval za to, aby všichni měli stejná práva. Zanedlouho si ve školní knihovně půjčila životopis Ruby Bridges. Holčičky – neworleanské rodačky – která jako šestiletá nastoupila jako první Afroameričanka do bělošské školy v Louisianě, až do té doby přísně segregované.
Společně jsme si četly příběhy o tom, jak na ni rodiče spolužáků před školou pokřikovali, aby se vrátila tam, kam patří, anebo o tom, jak byla ve třídě samotná, protože rodiče spolužáků si nepřáli, aby jejich děti byly ve stejné místnosti s negrem. Dcera vůbec nechápala, o čem ten příběh vypráví. Navíc když nejoblíbenější Disneyova princezna a panenka naší dcery v té době byla Tiana, tedy černoška z pohádky Princezna a žabák. „Proč by nemohla být Karsyn v naší třídě?“ ptala se mě zmatená pětiletá Ela, pro niž mimochodem zmíněná kamarádka Karsyn nemá pleť černou, ale hnědou. Pojem „černý člověk“ prostě dítě samo od sebe nezná.

Mimochodem maminka spolužačky Karsyn je k tématu rasismu otevřená. Zúčastnila se i průvodu „Black Lives Matter“ a se svou osmiletou dcerou se baví zcela otevřeně, kdykoli se zeptá. „Zatím se naštěstí Karsyn s žádnou formou rasismu nesetkala, ale už párkrát se mě ptala, proč nemůže mít stejné vlasy jako ostatní holky ve třídě. A tak si povídáme o tom, že je jiná, dáváme jí vědět, že je stejně inteligentní a krásná jako ostatní spolužačky. Chceme, aby se cítila hrdá na své kudrlinky a barvu své kůže. Chci, aby věděla, že ne všichni vypadáme stejně, ale jsme si všichni rovni,“ říká Candice, která má ještě dvouletého syna a v souvislosti s tím, co se teď v ulicích odehrává, má i o něj obavy. Oceňuje, že školy vyprávějí příběhy z historie, které mají dětem tuto problematiku přibližovat. Ale ráda by to viděla častěji a systematičtěji."

Celý článek najdete tady.

Když se mě v nějakém jiném rozhovoru ptali, zda si myslím, že protesty něco změní, odpověděla jsem, že určitě nezmění v dohledné době. Bude trvat ještě moc dlouho, než budou Spojené státy, ale i jiné státy včetně Česka tolerantní společností bez přešlapů. Když se na to stejné ptám jednoho černošského známého, překvapuje mě svým optimismem. Tohle je alespoň začátek nějaké nové diskuze, a ta je zase na začátku změn, říká.








sobota 16. května 2020

Moje prázdné město - korona reportáž

Moje prázdné město. New Orleans. Centrum nikdy nespí. Možná tak okolo sedmé ráno, kdy už je i proslulá Bourbon prázdná a všichni opilci se už dobelhali do svých domů nebo hotelů. Muzikanti v pelechu, běžní obyvatelé teprve vstávají, v ulicích jsou maximálně tak úklidové čety. Nikdy jindy tady není klid.

Objevila ze korona, aneb "korona prázdniny, jak říkáme doma a vše je jinak. Teď ho - klidu - máme všichni až po krk. Nad hlavu. Může vlastně mít někdo po krk klidu? Projít se během karantény tím mým americkým městem bylo zvláštní. Trochu romantické, trochu depresivní. Nádherné domy v té prázdnotě vynikly ještě víc. Pestré barvy zářily v tom podvečerním slunci ještě víc než jindy. Prázdná kavárna Café du Monde. Prázdné náměstí před katedrálou. Jen pár zbloudilých obyvatel, kteří chtějí zažít to stejné co já. Projíždějí se na kole, koukají kolem sebe, všímají si zabarikádovaných výloh, protože co kdyby se něco semlelo (o obavách Američanů jsem psala například v tomto článku pro Seznam.cz), popíjejí pivo před svým domem anebo dokonce prodávají své staré věci v takzvaném yard sale. 

Ulice Frenchmen, která je útočištěm muzikantů, vlastně je to ulice, kterou tvoří jen hudební kluby, je vylidněná. A přesto je nádherná. Dřevěné desky se staly plátnem umělců. Spontánně vznikla venkovní galerie. Show must go on. Zpěvačka na rohu už taky nechtěla sedět doma, vyrazila jen s kytarou, zpívá, hraje a pár kolemjdoucích se dává do tance. 

Víc slov není třeba. Tady máte fotoreportáž z tohoto zvláštního jara 2020. (O kterém jsem zase trochu z jiného úhlu napsala tady v Respektu.)

Máte i vy podobnou zkušenost? Moje kamarádka fotografka v NY Katka Dvořáková třeba nádherně zachytila atmosféru tam. Můžete se podívat na její FB stránky tady. Kameraman a kamarád Martin Boubín žije v Bruselu a jak to vypadá tam, najdete v tomto jeho albu "Belgium" na jeho FB. Blogerka a kamarádka Anna Rathkopf "svůj korona New York" shrnula v jejím FB postu tady.

Ráda se podívám i na vaše fotky. Přidejte do komentářů tady anebo na FB. Přeju nám všem, ať jsme brzy zase všichni v normálnu, včetně těch našich oblíbených míst/měst.


  

  



  
 
 



























































čtvrtek 23. dubna 2020

Jaro na vlnách Jazzu - kde a co poslouchat



Řeknu vám to tak: ty nečekané prázdniny jsou fakt na dvě věci. Buď propadnete depresi anebo to nějak dáváte. Anebo na střídačku obojí. Já mám dnes ten lepší den. Je čtvrtek, první čtvrtek Jazz Festu, který samozřejmě není. Tak nějak si postupně uvědomuju, že všechny ty hudební festivaly, koncerty, přehlídky jsou asi to hlavní, proč ještě dávno nejsme někde jinde. I když existuje milion pět set tisíc důvodů, proč se odstěhovat do Evropy, přítomnost té nejskvělejší hudby na světě, ta její koncentrace do jednoho poměrně malého města, všechny ty neuvěřitelné životní story okolo, to zkrátka pořád zůstává dobrým důvodem toho, že je tady dobře.

No a teď to nemáme. Život v New Orleansu je o dost chudší, ale to vám nemusím popisovat. Taky už vám určitě chybí divadla, koncerty, festivaly, a teprve chybět budou. Jazz Fest původně přesunuli na podzim, nejisté vyhlídky ale pořadatele přiměly festival letos zrušit úplně.

My se ale nedáme! A Nola už vůbec ne. Takže tady máte průvodce po Jazz Festu, tom nej hudebním festivalu na celém světě, a za tím si stojím. Před dvěma lety jsem v tomto článku shrnula, jak to tam vypadá a proč teď půl města tiše trpí. Na Jazz Fest se čeká celý rok. Dva víkendy toho nejsvobodnějšího pocitu a radosti z hudby.

Rádio WWOZ vysílá ty nejlepší koncerty. Klikněte tady pro živé vysílání. Záznamy z předchozích ročníků jsou na Youtube. 
  
Tady vám přidávám tipy na ty podle mě nejzajímavější:
  • Aaron Neville. Neworleanský rodák, který nahrál první hit v 60. letech. Hvězda R&B and soulu. Koncert tady.
  • Trombone Shorty. Trombónista, trumpetista atd. atd. Na Jazz Festu poprvé hrál jako čtyřletý. Víc nepotřebujete vědět. Poslechněte si jej tady.
  • Buckwheat Zydeco. Kajunská hudba, hudba původně francouzského obyvatelstva z louisianského venkova, psala jsem o nich třeba tady. A koncert jedné z nejslavnější Zydeco kapely máte tady.
  • Na Jazz Festu hrají lokální kapely i největší americké hvězdy. Ale je to i největší galerie louisianských umělců, prodávají se tu obrazy všeho druhu, šperky, oblečení. A takto se třeba v roce 2017 slavila Kuba a její hudba.  
  • Irma Thomas. "Soul Queen of New Orleans". Nádherná žena s nádherným hlasem. Záznam koncertu tady.

I já jsem zapátrala v archivu a vybrala fotky, na které už jsem skoro zapomněla. Krásný rok 2009. Ta dá!


Dva víkendy naprosté volnosti, nejlepší jídlo a hudba na jednom místě.

 Nejen hudba, ale přehlídka pestré kultury. Mardi Gras Indians a průvody v jejich nádherných šatech. O tradici Mardi Gras Indiánů píšu v knize Doma v Nola.


Tuto fotku miluju a myslím, že je taky v knize. Ty barvy. Barevný obrazec na hrudi je ručně vyšívaný korálky.


Brass Band v pozadí.






Zydeco kapela a valcha jako jeden z hlavních hudebních nástrojů.


Vlajky máte proto, abyste poznali, kde je vaše místo. V tom šíleném davu je dost těžké se jinak orientovat.


Milovaný Ellis Marsalis, který před pár týdny odešel. Nikdy jsem jeho představení neminula. Letos bude poslouchat nebeské rádio.


Happy Jazz Fest! Ať jste kdekoliv...



----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.











středa 8. dubna 2020

Co jsem se naučila v domácím vězení

Karanténa, social distancing, domácí vězení - říkejme tomu, jak chceme. Ve výsledku jde pořád o to samé. Zůstat ze dne na den doma, v prostoru složeném z několika pokojů a v případě trochu štěstí i s kouskem balkónu nebo zahrady, je něco, co jsme si ještě před měsícem nikdo nedokázal představit.



Všichni teď děláme věci, ke kterým bychom se normálně vůbec nedostali. Jako například tento "malovaný chléb".



Nové role nás ale rychle dostaly do jakéhosi stavu "emergency", mozek i tělo se zaktivovaly a jedou na plný plyn. Co na plný, jedou mnohem rychleji. Ačkoliv se taky co druhý den doma hroutím pod tíhou každodennosti, pod tíhou toho, že ze dvou dětí se za poslední tři týdny staly mé dva ocásky, které mě pronásledují pořád a všude, kam se hnu.

Kde jsou ty doby, kdy jsem si alespoň jednou za den mohla poslechnout v autě cestou do a ze školy zpravodajský podcast a být trochu v obraze. Kdy jsem si v klidu mohla přečíst emaily, ba na ně odpovědět. Kdy jsem mohla pracovat na článcích a rozhlasových reportážích, aby to nebylo po deváté večer a tedy v době, kdy už vyčerpáním sotva v hlavě lovím slova anebo v malém asi hodinovém okně, kdy to ty mé závislačky vydrží s drahou druhou polovičkou.

Dnes jsem si ale kdesi přečetla, že pokud jsou večer všichni pod naší střechou živí a dýchají, je to úspěch!

A tak si tady pro sebe i pro vás shrnu, co jsem se zatím za ten necelý měsíc v izolaci naučila a zjistila.


Být venku a koukat na kytky - staronový relax.

  • Nejsem dobrý učitelský materiál - a vím, že tady budu mít od svých čtenářů a čtenářek naprosté pochopení, myslím, že tato koronavirová zkouška nám potvrdila, že je jen správně, že se každý věnujeme tomu, v čem jsme lepší či nejlepší. A to ostatní ponechme těm talentovanějším. 
  • Jsem velmi dobrá kuchařka, pekařka a autorka denních podrobných meníček. To, v čem jsem první týden pokulhávala, už je teď absolutní rutina a do detailu vymakaná praxe. Snídaně, svačinka, oběd, svačinka, večeře, dezertíky a tzv. bedtime snacks. Kynuté knedlíky, omáčky, domácí pizza, saláty, o rolování tureckých vinných listů už se mi i zdá, kváskový chleba, zdravé sušenky, nezdravý mrkvový dort, neworleanské gumbo (recept najdete tady), zavařená červená řepa (recept od Češky se skvělým blogem českých receptů v angličtině zase tady), no na co si vzpomenete, to je u nás na stole. Každý den to vymyslet nějak tak, aby bylo vše pestré, dost ovoce, zeleniny, málo sladkostí (jasně úplatková lízátka, zmrzlina a čoko se nepočítají). Stejně jako "Peče celé Česko", i celá Amerika peče. Kvásek naštěstí krásně kvasí a droždí nám teda nechybí.
  • Zhruba si umím představit, jak asi žily naše maminky a babičky. Trochu nadnesené hodnocení, já vím. Domácí práce máme dost zjednodušené díky všemožným mašinám, to ony ještě po nocích látaly ponožky a zašívaly roztrhané oblečení. My se teď ovšem po večerech místo dosavadního sledování oblíbeného seriálu, návštěvy divadla nebo času stráveného v tělocvičně, taky zavíráme u šicího stroje a vyrábíme roušky. A taky celý den kromě učení dětí, distribuování úkolů, hraček, kromě rozhodování, které z dětí mělo právě v onom sváru se sourozencem pravdu, taky pereme, vaříme, pečeme, uklízíme (taky najednou luxujete každý den a nechápete, kde se pořád bere tolik věcí?), staráme se o zahrady, přerovnáváme zásuvky...
  • Mám ty nejlepší spolužáky z gymplu. "A to proč jsme se takto na Zoomu nesešli dřív?" Ptám se svých asi 8 nej středoškolských kamarádů, kteří mě tento týden spontánně pozvali k videokonferenci. U nich v Česku už byl poklidný večer, každý seděl se sklenkou v ruce, já ještě v perném odpoledni. To, že mě několikrát ztlumili, aby neslyšeli pokřikování mých holek, už jsem jim odpustila. Takový pokec s lidmi, kteří se za skoro 20 let ani trochu nezměnili, to je teprve nával energie. Díky Verčo, Zuzko, Ondro, Peťo a Peťo, Klarisku, Jani!
  • Život bez návštěvy kadeřníka je tristní! Šediny vystrkují růžky v množství větším, než by bylo záhodno. A ten střih už tedy není, co býval. Ofina tříleté je už v očích, a tak přichází na řadu youtube a dotaz: Jak ostříhat ofinu dítěti. Bože, jak jsem ráda, že jsem jí s těma nůžkama nepřivodila žádné zranění! Lízátko jako slib ji naštěstí na chvíli na židli přilepilo. S manželovým strojkem už jsem zběhlá a patřičně hrdá na provedený mužský střih. No tak jsme aspoň ušetřili, no. Sebe jsem tedy ale ještě nestříhala, pár týdnů tomu ještě dávám!
  • Z půl litru šlehačky se dá během pár minut s výkonným šlehačem vyrobit máslo! Objev karantény a tohoto roku! Ne že bychom běžně měli doma půl či snad celý litr šlehačky, ale když musíte zavřít 3 kavárny najednou, začnete improvizovat, co vše se s těmi zásobami dá udělat. Výroba jogurtu z galónu mlíka bude další level!
  • Nic se nedá plánovat a to co bylo včera, už zítra být nemusí. V posledním roce druhá velká lekce. Nikdy nevíme, co se stane. Vždycky to ale dobře dopadne. Protože všechno, co se stane, je dobře. Ještě asi nevíme proč, ale zjistíme to. Tomu věřím!

Za pochodu se teď učíme všichni - tělocvik v prázdném parku.

Co jste se o sobě dozvěděli vy? Jaká je vaše nová dovednost? Taky šílíte? Zhrouceně voláte kamarádům anebo je to jen doba zvláštního klidu?

----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.





středa 18. března 2020

Nová doba: doma a online

Stovky negativních zpráv o vývoji světa pod atakem viru okolo nás. A taky stovky pozitivních článků o tom, jak je to ta nejsprávnější doba na to se zastavit a žít. Balanc je důležitý. Paniku zrušme, zastavme se, užívejme si života s dětmi doma. Taky nevíte, jak právě ten správný poměr najít?


Pustoprázdno.

Taky jste se ocitli v situaci, že jste se přes noc stali učitelkou, kuchařkou, uklízečkou a do toho máte zvládnout práci? Jasně, blbý dotaz, jsme na tom všichni stejně. A jak ještě vytlačit z hlavy obavy o zdraví nejbližších a obavy z toho, jak na tom bude vaše rodina třeba za půl roku? Toto bude test naší společnosti, test rodičovství.


A navrátíme se ke hrám našeho dětství.

U nás v Louisianě už pronikají na povrch zprávy, že by školy mohly být zavřené až do konce školního roku. Na jedné straně nám školy doporučují miliony webových stránek, ze kterých čerpat a před které chudáky izolované děti posadit, na druhou stranu ti stejní učitelé doporučují: hlavně zachovat klid, s dětmi si raději hrajte a dejte jim lásku. Taky vidíte ten rozpor? Taky máte doma dvě a více dětí a snažíte se naplánovat den tak, aby se:

za A milionkrát nepohádaly, za B neseděly celý den před obrazovkou, za C nestěžovaly si, že je to nuda a že potřebují kamarády, za D abyste u toho všeho vy stihli servírovat jak hlavní, tak všechny mezichody???

Je to naší generací nebo společností obecně? Proč neumíme prožít den jen tak v klidu, bez neustálého popohánění sebe i jich někam, za něčím? Odškrtávat splněné úkoly, přejíždět z místa na místo, playdates, povinnosti. Taky tak vypadá váš běžný život?


 Uklidnijícího čaje není nikdy dost.

Ten v New Orleansu se navíc točí okolo všemožných společenských událostí, festivalů. Každý rok se nemůžeme dočkat na začátek festivalové sezóny (klikněte sem), nejdříve crawfish boils, pak French Quarter Fest, nakonec Jazz Fest. No a letos nebude ani jedno. Vše se ruší, respektive přesouvá na podzim. Jak bude vypadat naše jaro? Asi přibude hodně procházek, snad nás neodizolují úplně (i když vše tomu zatím, jak píšu v tomto článku pro deník E15, nasvědčuje), přibereme mnoho kil, protože nějak všichni mnohem více a častěji jíme (zajídání stresu, nudy, strachu?), možná se díky volnu děti naučí líp českou gramatiku a zcela jistě přibude mnoho obav. Mimo jiné z toho, kdy se budeme moct podívat za rodinou do Evropy.

Máte nějakou radu či zkušenost, jak tomu nepropadnout? Co zabírá u vás? Je to řád, anebo berete toto zvláštní mezidobí jako šanci pro něco nového?

A co lékaři, lékařky, sestry a všichni, kdo jsou v první linii? Jak ten obrovský nápor zvládnou oni a jejich rodiny? Jak asi podobné pozitivní řeči a návody působí na ně? Kéž se i oni budou moci zastavit a mít prostor na kus reflexe. Zatím jejich směrem posílám dík a obdiv.

Na Facebooku Doma v Nola (odkaz tady) jsme se spojily s další blogerkou Máma za vodou a každý den se na 10 minut živě připojíme s malou lekcí angličtiny pro děti s dětmi, tak se přidejte k nám. "Playdates online". Občas taky dáme nějaké neworleanské téma, jako třeba jazz v odkazu tady. Ať ten čas nějak využijem. Víc než kdy jindy teď platí HLAVU VZHŮRU!






Instagram