úterý 6. října 2020

Podcast #3: Ze strahovských kolejí do NASA a Kalifornie: cesta za americkým snem Veroniky a Martina

Jako dneska si pamatuju na den, kdy mi přišla do našeho prvního neworleanského bytu poštou malá plastová karta s nápisem work permit. Když jsem několik měsíců byla v USA bez možnosti pracovat, nebylo to lehké období. Naštěstí, jste-li novinářem, můžete si alespoň psát a něco tvořit pro sebe. I když pro mě jako pro člověka silně společenského bylo vytržení z kolektivu a denního režimu velkou ránou. Jste-li imigrantem, pocítíte naplno, jak je váš osud v rukou úplně cizích lidí. A takzvané "papíry" jsou vším, co potřebujete ke štěstí.


Aktivní rodiče a dcery na jednom z výletů

 

Když jsem poprvé četla příběh Veroniky a jejího muže Martina, docela jsem se sklonila před tím, co všechno jako čeští imigranti v USA zvládli. Jsou jen jedněmi z mnoha, kteří zkrátka mají sen žít v Americe. Když se ale pár věcí na cestě za snem zvrtlo, nevzdali to. Naopak zatli zuby tak, že se jim podařilo prokousat se americkými imigračními zákony a poměrně rychle získali zelenou kartu.

 

Veronika Vaněčková a Martin Kroupa tvoří pár, který si šel za svým americkým snem a dnes po 8 letech života ve Spojených státech už můžeme říct, že jej i žije. Mají dvě děti, dům a práci v Kalifornii. Jsou nadosah - tedy v amerických vzdálenostech - oceánu i horám, které oba milují. Svou cestu popsali v knize Ze Strahova do NASA a stejně se jmenuje i Verčin blog.

 

Veronika je původně stavební inženýrka, která se ale své profesi v Americe nevěnuje, místo toho rozjela několik projektů na internetu. Do Států se dostali díky pracovní nabídce pro Martina, který je fyzik a 7 let pracoval v Houstonu pro NASA. Jaký dosah má práce fyzika pocházejícího z Ostravy na americký vesmírný program? Jak se cítil v místech, odkud se řídil program Apollo a jaké to je pracovat s astronauty?

NASA je jen jedním z témat dnešního podcastu: Veronika je aktivní podnikatelka a máma dobrodruh. Její fotky a videa z hor, lezení a dalších cest boří mýty o tom, že s malými dětmi se má jít maximálně na dětské hřiště. Videa najdete na youtube kanálu Filming Family. Jak jejich rodinné cesty zvládá a jaké má rady pro nás ostatní rodiče? 

Díky za poslech, budu ráda, když napíšete, jak se vám dnešní díl líbil! Najdete mě na Facebooku i Instagramu jako Doma v Nola. Lajkujte, sdílejte a dejte odběr na vaší oblíbené podcastové aplikaci.

 

 

 

----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.
 
Doma v Nola je nově také na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 

 

 

pátek 2. října 2020

3 chutě podzimu, ať jste v Americe nebo v Česku

Podzim - to jsou spadaná jablka, hrušky a švestky. Pokud jste z vesnice, tak taky víte, že je to neustálá práce. Stromy se plní a hlína pod nimi taky. Opakovaně sbíráte, přebíráte a zužitkováváte. Rozdáváte, sušíte, zavařujete, pečete, moštujete anebo pálíte, že? 
 
 
Hruškový francouzský Tart
 
 
Já holka z vesnice jsem. Vždycky jsem chtěla mít zahradu s ovocnými stromy, leč moje maminka asi následkem toho, že sbírala celé dětství, chtěla pravý opak. A tak naše zahrada byla vždy okrasná. Lehnout si pod jabloň nebo ořech, to u nás nebylo. U babiček ale jo. Tu chuť prvních kyselých jablek mám v puse dodnes. Stejně tak jako babiččiných sladkých hrušek, na které se koukáme z jejich kuchyně. Když hrušeň před pár lety chtěli pokácet, protože už neplodila tolik jako dřív, bylo to, jako by mi chtěli vzít kus mě samotné. Ale pořád stojí.

Takový hruškový kompot nebo hrušková povidla! V New Orleans máme na zahradě akorát tak citróny. Tady je na jabloně i hrušně horko, ale v obchodě se vždycky koupit dají. Tento hruškový zázrak vznikl strašně narychlo a mám k němu příběh.


HRUŠKOVÝ FRANCOUZSKÝ KOLÁČ

Když jsem chodila na gympl v Opavě, učil nás matematiku profesor Hamřík. Učitel, na jakého narazíte jednou za život. Který je kromě matematikem taky sběratelem studentských básní, které dával napsat za trest při pozdním příchodu, za špatně vypočítaný příklad či při jiných lumpárnách. Učitel, který i ve špatných dnech, chtěl předat hlavně pozitivní přístup k životu, naučit nás vyřadit ze slovníku slova jako "hrozně" nebo "strašně" dobré, protože je to nesmysl, který si protiřečí. A taky učitel, který má bylinkovou zahradu a tak trochu vidí do duší a těl lidí. Můžete tomu věřit nebo ne, ale nejen mně několikrát pomohl.

Před dvěma týdny jsem dávala ráno rozhovor pro Český rozhlas o situaci s hurikány na jihu Spojených států. Profesor Hamřík měl zřejmě zrovna puštěné rádio, pár dní nato se viděl s mou maminkou a od ní už putovala za oceán zpráva: "Juli, máš si koupit hrušky, udělat si kompot a pravidelně ho teď na podzim jíst, vzkazuje pan Hamřík." Nevím, co slyšel a co mu můj hlas napověděl o mém zdravotním stavu, ale hrušky jsem si hned druhý den koupila. Rozkaz zněl jasně. Mimo to, že je to ovoce plné vitamínů - obsahují vitamín C a draslík, jsou přírodním antioxidantem, se zkrátka rady profesora Hamříka v naší rodině neignorují. A co se nesnědlo čerstvé, skončilo v tomto podzimním francouzském koláči, který jsem našla v mé milované knize receptů slavné pařížské pekárny Poilane. Jejich originál je s jablky a v angličtině je tady.

Kniha receptů pařížské pekárny Poilane
 
 
A jak říkám, není nic jednoduššího. Stačí mít listové těsto, které teda já zatím nemám odvahu dělat domácí, ale kupuju francouzské máslové v obchodě Trader Joe's. Srandovní je, jak jsem se o něm dozvěděla. Máme tady facebookovou skupinu Češky a Slovenky v USA, radíme se tam, ptáme se, kde co sehnat nebo jak řešit různé prekérky. A tip na listové těsto jsem dostala tam. Zmíněný obchod jej totiž nabízí vždy jen na podzim v limitované edici, takže Češky po celých Spojených státech v období září-listopad hromadně vykupují zásoby tak, aby vydrželo na celý příští rok. Tak štrůdlu a šátečků není nikdy dost, že?
 
Tak tedy: jedno listové těsto rozválené do čtverce, 4 hrušky nakrájené na malé kousky a podušené na lžíci másla, já dala 2 lžíce fíkového sirupu, ale může být i cukr nebo med a malou lžičku skořice. Hrušky jsem dala na těsto asi 2 centrimetry od okrajů a improvizovaně přehla všechny strany. Pekla jsem asi 25 minut na 180 stupňů (350 F). 
Můj koláč před vložením do trouby

----------------

 

AMERICKÝ DÝŇOVÝ CHEESECAKE 

O tom, jak se pečení dýňového dortu stalo mou nejoblíbenější tradicí na Den díkůvzdání jsem psala v článku "Jak mít Díkůvzdání každý den". Nechápu, že už jsou to 2 roky! A že už to letos bude počtvrté, kdy si nakoupím 2 plechovky bio dýně (dobře přiznávám, že dýni jsem pro účely tohoto dortu pekla a loupala jen jednou) a další ingredience a do toho několikahodinového tvoření se pustím. Ta vůně nakonec! A pokud máte svou vlastní dýni na zahrádce, aspoň máte další recept do zálohy, když už vám poleze dýňová polívka i ušima!


na korpus:
3/4 hrnku drcených grahamových nebo medových sušenek 
1/2 hrnku nasekaných pekanových nebo vlašských ořechů
1/4 hrnku tmavého cukru
4 lžíce rozpuštěného másla

Vše rozmixovat a vložit do otevírací dortové formy. Upéct na 150 stupňů asi 15 min dozlatova.

na náplň:
1 a 1/2 hrnku rozmixované vychlazené dýně (předtím stačí nakrájenou upéct v troubě nebo uvařit)
3 velká vejce
1 a 1/2 lžičky skořice
půl lžičky sušeného zázvoru
půl lžičky sušeného mletého hřebíčku 
půl lžičky soli
1/2 hrnku třtinového cukru 
3 balení Philadelphia cream cheese v pokojové teplotě
půl hrnku cukru krupice
2 lžíce šlehačky
1 lžíce kukuřičného škrobu
1-2 lžíce Bourbonu

Vše smíchat a rozmixovat. Já dávám do Vitamixu, ale je možné použít ponorný mixér. Po vychladnutí upečeného korpusu vlijeme náplň do formy. Formu zespodu obalíme alobalem a vložíme do vodní lázně (používám běžný plech). Peče se 45 minut na 180 stupňů (350 F). Po upečení vypnout troubu, otevřít a ještě hodinu nechat uvnitř.

na polevu:
balení zakysané smetany
2 lžíce cukru
1-2 lžíce Bourbonu
pekanové nebo vlašské ořechy na ozdobu

Smetanu, cukr a Bourbon smíchat a po vychladnutí dortu jej ozdobit touto polevou. Ořechy nahoru.

Dýňový cheesecake peču každý rok na Díkůvzdání
----------------


ČESKÉ POVIDLOVÉ KOLÁČE
 
 A česká klasika nakonec. Švestky a mák anebo švestková povidla. Posypka nahoru, zakápnout troškou rumu. Tyhle čerstvé koláčky vždy zmizí rychlostí blesku, to asi nemusím úplně zdůrazňovat, že? Upéct české dobroty z amerických ingrediencí, není někdy úplně jednoduchá věc. Zjistit, jaká mouka se hodí na co, to je někdy detektivka s blbým koncem. Ale od toho tady máme jednu šikovnou Češku Kristýnu Koutnou, která si před lety založila blog Czech Cookbook.
Její blog a taky kuchařka je sice anglická (kuchařku má myslím i česky) a nejen že pomáhá desetitisícům Američanů s českými předky znovuobjevovat rodinné tradice a jídla, která si pamatují od babiček a prababiček, zachraňuje právě docela často i nás Češky a Čechy, kteří zápasíme s jinými mírami a nedostatkem tu perníkového koření, tu krupičky nebo máku. 
Mimochodem o českých koláčích v Americe jsme se bavily i s další kamarádkou Češkou v mém podcastu "Mám doma blonďaté Indiány s modrýma očima," říká Martina Fundaro z Dallasu.

Recept na české koláče najdete na anglicky psaném webu (a věřte, že se vás Američani na recept zeptají) Czech Cookbook tady.

Asi na 20 kusů koláčů budete potřebovat:

 1 a půl hrnku mléka

2 lžičky sušeného droždí

1/3 hrnku cukru

4 hrnky hladké mouky (v USA all purpose)

špetka soli, kůra z jednoho citrónu

1 kostku amerického másla (113 g)

na potření jedno vejce

na náplň švestková povidla a posypku dělám od oka z hladké mouky, cukru moučky a změklého másla

Pečeme na 180 stupňů (350 F) asi 20 minut.


Předem se přiznávám, že na kynutá těsta používám domácí pekárnu. Jede u nás každý týden. Takže vše naházím dovnitř, za hodinu mám hotové těsto, vyválím, vykrojím skleničkou kolečka, dnem další menší skleničky vytlačím důlek, naplním, posypu, kraje potřu vajíčkem, nechám ještě chvilinku kynout a šup do trouby. Jinak samozřejmě s kynutým těstem postupujte, jak jste sami zvyklí.

České povidlové koláče

 

 Tak co upečete tento víkend vy?


---------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

 
Doma v Nola je nově také na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.


úterý 22. září 2020

PODCAST #2: "Život v Turecku je jedno velké drama," říká Dana Kabataš z Alanye

Druhý podcast o Češích a Češkách v cizině musel zamířit do Turecka. Turecko je, jak víte, jedno z mých přechodných bydlišť. Můžete tu zemi milovat a stejně ji můžete za milión věcí nenávidět. Pořád se tam ale budete vracet a těšit se na přeplněné trhy s dvaceti druhy rajčat a paprik, na nejlepší sladkou kávu a na pořvávající Turky v nočním městě. No na ty už o trochu míň...

 

Dana Kabataš u Středozemního moře v Turecku
 

Turecko bylo dva roky mým domovem a tam jsem také Danu poznala. Dana je milá Moravačka se smyslem pro humor, která se stará o české turisty v okolí přímořské Antalye. Obě máme za manžely Turky, obě jsme si Turecko dost oblíbily, ale zároveň se na zemi plnou dávných tradic a politických zvratů díváme střízlivým pohledem.

S Danou jsme si povídaly o tom, jak se země od konce 90. let, kdy se tam poprvé přestěhovala, změnila. Jak přibylo mešit, jak se změnily podmínky ve školách. Mluvily jsme o tom, co se právě teď Dana chystá uvařit a také o tom, jaké jsou turecké telenovely, které Dana přeložila do češtiny. Sledujete nějaké? 

Necelá hodina je na rozhovor o Turecku velmi krátká doba a já už teď vím, že se k této rozmanité a složité zemi v budoucnu vrátím.

Vítejte u turecké epizody Doma v Nola. Těším se na poznámky, komentáře a prosím, sdílejte, likujte, dejte si odběr. Uděláte radost mně i dalším!


----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.
 
Doma v Nola je nově také na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 

 

 

úterý 15. září 2020

Proč Amerika stále čeká na proměnu společnosti? Otevřený rozhovor o rasismu

Když v červnu a červenci Amerika naplno prožívala demonstrace černošského hnutí Black Lives Matter, napsala jsem k tomu mnoho textů do různých novin a časopisů. Rozhovor s Jeremy Wheaterspoonem vznikl jen tak mimochodem, potřebovala jsem jen jednu citaci do připravované reportáže o tom, jak protesty probíhají a vypadají přímo v New Orleansu. Když jsem se přistihla, že natáčím už 40 minut, protože se ptám dál a dál a on pořád zajímavě odpovídá, věděla jsem, že z toho vznikne samostatný rozhovor.

Nakonec vyšel na webu časopisu Respekt, odkaz přímo na jejich web je tady. 

Se svolením časopisu jej vkládám i sem. Boj za rovnoprávnost Američanů zdaleka nekončí a s blížícími se volbami napětí v americké společnosti sílí.

 

foto: Jeremy Weatherspoon

 

V každodenním životě už jsem vůči rasismu imunní - a to je asi nejhorší

7. 7. 2020

Už druhý měsíc pokračují po celých USA protesty na podporu hnutí Black Lives Matter. V New Orleansu, centru amerického Jihu, kde Afroameričané tvoří 60 procent populace se i minulou neděli sešly stovky lidí, kteří znovu požadovali stržení tzv. konfederačních soch ve městě. O tom, co tamní komunita právě teď prožívá, mluvil pro časopis Respekt Jeremy Wheaterspoon, pětatřicetiletý Afroameričan žijící na neworleanském předměstí Metairie. V osmnácti odešel jako první z široké rodiny žít mimo Louisianu. Přestěhoval se do New Yorku, kde studoval tanec a kde se po několika letech v malých produkcích dostal do broadwayského představení Lví král. Po deseti letech a po těžké životní epizodě závislosti na pervitinu se vrátil do rodné Louisiany. Teď pracuje jako sociální pracovník pro neziskovou organizaci, která pomáhá zajišťovat ubytování lidem snažícím se zbavit se závislosti na drogách a alkoholu. Zároveň studuje na místní zdravotní škole Charity School of Nursing – podle jeho slov proto, že se černochům nedostává stejné pozornosti ze strany nečernošského personálu. A on chce být jedním z těch, kteří to pomohou změnit.


Na Vašem facebookovém profilu je několik velmi emocionálních videí reagujících na protesty po celých Spojených státech. Chodíte i do ulic?

 

Vůbec jsem nebyl schopný osobně na protesty chodit. Psychicky a emocionálně bych to nezvládl, zřejmě by převládla frustrace a zlost nad rozvážným klidem, kterého se snažím dosáhnout v diskuzích s lidmi – chci, aby byl náš hlas a naše vzkazy co nejlépe slyšet.

 

Přesto jste velmi aktivní…

 

Aktivně se snažím podporovat různé petice, podporuju finančně různé organizace, něco jsem daroval i přímo rodině George Floyda, aby se domohli spravedlnosti. Dělám často videa a živé přenosy na sociálních sítích, kde se snažím komentovat, co se v černošské komunitě děje, posílám vzkazy, kde vysvětluju, jak bolestivé to pro nás je. Mám velmi různorodou skupinu přátel, takže se snažím zasáhnout co nejširší spektrum. Například jedna z mých nejlepších kamarádek se bude na podzim vdávat a její budoucí manžel je policista. Tak s ním jsem probíral dlouhé hodiny, jak to vidím já, a chtěl jsem slyšet, jak to celé vidí zase on.

 

Našli jste porozumění? 

 

Je to člověk, kterého už znám delší dobu a vím, že má v sobě hodně soucitu, který postrádám u policistů prezentovaných v médiích. Já vím, že nemám vždycky pravdu a že mé názory a pohledy na svět odrážejí jen mou životní zkušenost - takže jeho zkušenost jakožto bílého muže a policisty je úplně jiná. Mluvil například o tom, jaké diskuze teď probíhají přímo mezi členy sboru, takže díky němu vím, že policie není jednolitá skupina, že ne všichni jsou rasističtí násilníci. Mluvil o tom, že sám zažívá napětí, sbor se rozdělil na dvě skupiny - na ty „tvrdé“ a na ty, kteří se proti jejich praktikám snaží bojovat. Působí jako detektiv v jednom z nejrasističtějších koutů Louisiany, ve Washington Parish, kde se stalo v minulosti několik případů s rasistickým podtextem. Přímo  v tom žije a nemá iluze. Byl jsem na začátku rozzuřený, ale překvapilo mě, že mě vyslechl a nabídl řešení, na kterém se on sám dokáže do jisté míry podílet.

 

Když mluvíme o bělošských známých. Během protestů se snaží vystupovat na podporu hnutí Black Live Matters i bílá většina. Jak se díváte na jejich roli?

 

Existuje hodně doporučení, jak by se teď měli naši bílí podporovatelé zachovat, a já s nimi souhlasím. Hlavní pravidlo je, že pokud chcete být po našem boku, musí jít stranou nenávist, agrese a „zbytečné drama“. Jsem vděčný za každou podporu, ale upřímně si myslím, že naši bílí spojenci by teď měli trochu zařadit zpátečku, co se týče vlastních projevů. Je to náš boj, teď by měly být nejvíce slyšet naše hlasy, my jsme ti, kdo zažívají nespravedlnost. Šířit naše zkušenosti dál je to nejlepší, co můžete udělat.

 

Když sledujete protesty i diskuze, máte pocit, že budou mít hmatatelný dopad?

 

Dáváme jasně najevo, že už toho máme dost, že už to nadále nebudeme přijímat - a že potřebujeme změnu. Pokud chaos, protesty, blokace dopravy i zapalování budov přinutí lidi, aby se zastavili a poslouchali, tak si myslím, že se prostě něco dít musí. Nemůžeme někomu bránit, aby dal najevo své pocity. Jak už jsem říkal: já nebudu jeden z těch, kdo rozbíjí výlohy, ale rozumím těm, kteří už nevědí, jak jinak svou frustraci vyjádřit. Když k tomu přidáte karanténu, kdy lidé byli tři měsíce zavření doma a zprávy o nekončícím zabíjení nevinných Afroameričanů, je výsledkem hrnec s vařící vodou - jen se čeká, až přeteče. A to se teď děje. Už vidíme i nějaké změny, stát NY zrušil sekci 50 občanského zákoníku, která doposud zaručovala mimo jiné ochranu policejních záznamů, které zachycují podobné incidenty, jako byla Floydova vražda.

 

Co tedy říkáte na to, že protesty provází i vykrádání obchodů?

 

Lidé hází všechny, koho vidí v televizních zprávách, do jednoho pytle. Ale v té skupině protestujících jsou demonstranti, vzbouřenci i kriminálnici a zloději. Ti, kteří vystupují na demonstracích, kteří se snaží, aby byl slyšet jejich hlas, jejich volání po právech a po změně, to jsou ti, kteří jsou v ulicích, protestují před státními úřady, ti, kteří mluví s médii. Ta druhá skupina - to jsou anarchisté, kteří prostě chtějí ničit. No a zloději, kteří ničí výlohy a vykrádají obchody, jsou oportunisté, jen chtějí využít toho, co se zrovna děje, a vydělat na tom. Takhle jednoduché to je. Ty skupiny netvoří celek.

 

V samotném New Orleansu, kde černošské obyvatelstvo tvoří 60 procent populace, přitom  protesty probíhaly poměrně v klidu a v malém. Čím si to vysvětlujete? 

 

Myslím, že jsme odolní. Máme každý rok hurikánovou sezónu, máme za sebou všechny ty hrůzy, které přinesla Katrina, máme za sebou tolik těžkostí a bolesti, že víme, jak se k věcem postavit. V nouzi se umíme spojit a jít si za svým. Myslím, že to je jeden z hlavních důvodů, proč jsme vše udrželi v relativním klidu. Zároveň chci říct, že jsme byli zklamaní z neworleanské policie - jeden den během protestu na dálnici poklekli na podporu demonstrujících, další den do nich pustili slzný plyn (NOPD použila slepé náboje a slzný plyn, když se demonstranti blokující dopravu oproti původnímu plánu nechtěli rozejít, ale pokračovat v pochodu přes most nad řekou Mississippi – pozn. aut.). Což mě přivádí k otázce, jestli je to z jejich strany jen hra…

 

V New Orleansu se nakonec protesty posunuly spíš do roviny strhávání konfederačních soch a snah o přejmenování ulic a náměstí.

 

To je pro mě jedno a totéž. Tohle téma se tady řeší mnoho let a myslím, že konfederační vlajka a sochy vážící se k této době jsou největší a nejzbytečnější americké trofeje - připomínají otroctví a rasismus. Konfederace nezvítězila. Neexistuje žádná jiná země, která dovoluje oslavovat vlajku těch, kteří podporovali a podporují nenávist. A o co víc, tento symbol pořád rozdmýchává nenávist a napětí mezi Američany. V Německu by nenechali vlát vlajku s hákovým křížem anebo stát sochy z dob holocaustu. Často slyším námitky, že s těmi monumenty ztratíme i naši historii. Ne, neztratíme. Pořád ji budeme znát, je v knihách. Tyhle vlajky a sochy mají být v muzeích, kde budou tuto historii navěky připomínat. Ale nemohou přece stát na veřejných místech a být oslavovány za hrdinské činy, protože to zkrátka žádné hrdinské činy nebyly.

 

Když projíždíte okolo podobné sochy anebo stojíte na ulici generála Lee, jaké jsou pocity? 

 

V každodenním životě už jsem vůči tomu imunní - a to je na tom asi to nejhorší. Protože bych je neměl ignorovat. Vlastně si toho nevšímám, vím, že ty nápisy nejsou pro mě a nikdo pro mě ty sochy nevztyčil. S tím se tady na Jihu musí srovnávat mnoho Afroameričanů: přehlížet akce, na kterých běžně vlají konfederační vlajky, takže to zkrátka není místo pro vás. Teď třeba přišlo prohlášení organizace Nascar, že na svých závodech zakazují přítomnost konfederačních vlajek. Ale proč probůh čekali tak dlouho?

 

Když společnost HBO oznámila, že dočasně stáhne film Sever proti Jihu, protože jej chtěla doplnit o doplňující odbornou diskuzi, strhla se kritika, že se rozloučíme i s klasiky světové literatury. Proč mají takové příběhy mizet?

 

Nemusí být přece na veřejně přístupných platformách. I když jej HBO stáhne, můžou si jej lidé koupit jinde. Uvítám každou diskuzi, která uvede souvislosti. Tento román vypravuje příběh pro bílého čtenáře. Nebyl psaný pro afroamerickou komunitu, otroctví a život otroků zkresluje, vše velmi romantizuje - a s tím mám problém. Mnoho lidí bere tento příběh jako skutečnost. Lidé se musejí vzdělávat z důvěryhodných zdrojů. Vždycky říkám, zrušte si televizi, vezměte si knihu, zajděte si na dokumentární film nebo čtěte jen věrohodná média. Ale to už je na vás - vy si musíte ty informace umět najít, vzdělat se. To není má úloha.

 

Vidíte rozdíly v generacích ve vaší rodině? Jak dění posledních týdnů vnímá generace vašich rodičů a prarodičů?

 

Má maminka mě měla v patnácti, takže já se cítím spíš jako součást její generace a máme podobné názory. Ale moje prababička, moje babička i moje matka - všechny byly vychovány tady v Louisianě na stejných základech. Museli jsme bojovat, abychom se z toho útlaku dostali. Já jsem byl první člověk v naší rozvětvené rodině, který odešel z Louisiany žít do jiného státu. Přestěhoval jsem se do New Yorku, když mi bylo osmnáct. Moje sestra byla první žena v rodině, která získala bakalářský titul. Trvalo to hodně generací, než jsme se dostali tam, kde jsme a kde můžeme získávat lepší vzdělání. Jsme první generace, která má výrazně lepší finanční zázemí než ty před námi. Mí rodiče i  prarodiče žili pod neuvěřitelným útlakem. Celý život slyšeli, že nikdy nedosáhnou na nic lepšího než na to, co mají a kde už jsou. Takže vím, že je to frustruje: chtějí se mít líp a především chtějí lepší život pro nás.

 

Mluví se u vás doma o rodinné historii?

 

Myslím, že na ni nikdy nemohou zapomenout. Má prateta stále žije v těsné blízkosti plantáže, na které se narodila. Dům mé babičky stál přímo před cukrovým polem, takže jim každý pohled připomínal předky, kteří na tom samém poli pracovali jako otroci. A to co museli překonat.

 

Jsou optimističtí, když vidí, jakou odezvu mají současné protesty? Sami už zažili během života podobné dění mnohokrát…

 

Mluvil jsem o tom s maminkou a shodli jsme se, že je to něco, co probíhá v cyklech, vzpomeňte na 90. léta a protesty v Los Angeles. A to je problém. Bojí se, že se na to zase zapomene, máme tu znovu zprávy o případech lynčování (za poslední měsíc byla nalezena čtyři oběšená těla Afroameričanů ve třech různých státech USA, policie je šetří jako sebevraždy, ale jejich rodiny a aktivisté jsou jiného názoru, píše například deník Washington Post – pozn. aut.). Nicméně to, že se teď protesty rozšířily po celém světě, snad pomůže vytvořit větší tlak na naši vládu.

 

Hnutí Black Live Matters upozorňuje na systémový rasismus i na ten v každodenním životě. Často teď ovšem zaznívá, že rasismus by neexistoval, kdyby se o něm tolik nemluvilo…

 

Jenom to, že o něčem nemluvíme, přece neznamená, že to ani neexistuje! Naopak o tom musíme mluvit neustále. Musíme jasně označit, co je rasismus. Pokud bude někdo v mé přítomnosti pomlouvat mého nejlepšího přítele, jasně se proti tomu vymezím a tu konverzaci zarazím. Totéž  by se mělo stát, pokud se budeme bavit o rase. Takže od všech svých bělošských kamarádů očekávám, že pokud uslyší takové ty rasistické komentáře „jen tak“ mezi řečí, musí takový hovor přerušit a dát těm lidem najevo, že existují hranice;  že takhle se vyjadřovat nemají. A že to nebudou tolerovat. To už bych raději viděl a slyšel lidi s bílou kápí na hlavě, protože by bylo hned jasné, že jsou to rasisté. Nejhorší jsou lidé, kteří si o sobě nemyslí, že jsou rasisté, ale tolerují rasistické ideje a zákony – i tyhle náhodné konverzace. Ti mi nahánějí největší strach, protože ani netuší, nakolik jsou součástí problému.

 

Jak vypadá rasismus ve Vašem životě?

 

Vyrůstat na Jihu znamenalo se potkávat s rasismem od dětství. Můžeme začít tím, že vás lidé oslovují „negře“. Často jsem taky slýchával, že mluvím jako bílý. Běloši to mysleli tak, že mi chtěli vystřihnout pochvalu, že se vyjadřuji správně a spisovně - srovnávali mě sami se sebou, jakoby mluvit správně byla jen jejich výsada. A černoši mi tak dávali najevo, že se nad ně povyšuju. Jak jsem říkal, má rodina pochází z plantáže White Castle v Louisianě. Má prababička pracovala jako sloužící v hlavní budově celý život. Já byl v rodině první vnuk, takže později má babička, její dcera, měla výsadu mě pojmenovat. Vybrala jméno Jeremy - schválně zvolila jméno, aby neznělo černošsky, aby jednou můj zaměstnavatel nepoznal jen z papírů, že jsem Afroameričan.

 

Takže si to vlastně každý den připomínáte…

 

Ano, je to pro mě hrozně citlivé téma - jen přemýšlet nad tím, jak se snažili, aby mě ochránili od rasismu a nenávisti. Jednou se mi taky stalo, že mě kamarád, o kterém jsem si myslel, že jej dobře znám, obvinil, že jsem mu něco ukradl, přitom ta věc byla moje. Abych to zkrátil, nikdy předtím jsme neměli jediný problém, ale jakmile se stal tenhle incident, nadával mi do negrů. To, že si bílá žena automaticky pevně stiskne kabelku, když se míjíme na chodníku, nebo že běloši rovnou přejdou na druhou stranu, aby se mi vyhnuli, je samozřejmě taky na mém seznamu. Nestává se to tedy velmi často, přesto si pokaždé, když k tomu dojde, připomenete, jak dlouhou cestu ještě máme před sebou, abychom dosáhli rovnosti, získali důstojnost a respekt.

 

Ptáte se sám sebe, odkud pochází ty předsudky a nenávist? 

 

V životě mi lidé tolikrát řekli „Běž tam, odkud jsi přišel!“, že už to ani nepočítám. Ta nenávist vůči černochům je vlastně logická. Když se podíváte do historie, nikdy jsme neměli být rovnoprávní, nikdy to nebyl záměr. Byli jsme něco jako zvířata, majetek, vždy odděleni od ostatních - vše, co si dokážete představit, aby nás to dostalo do pozice „méně než člověk“. I když už se schylovalo ke konci otroctví, nikdy se nepočítalo s tím, že černoši budou jednou svobodní lidé. Často se uvádí, že otrokářství bylo hlavní příčinou vzniku občanské války, ale ve skutečnosti to byly peníze. Jih byl díky otrokům bohatší a jediný způsob, jak bohatství a růst Jihu zastavit, bylo právě zamezení otroctví. Pak vznikly takzvané „black codes“, normy limitující činnost a pohyb bývalých otroků, až jsme se dostali k  období zákonů Jima Crowa, tedy totální segregace. Rasismus je tak zakořeněný v americké kultuře, že pokud kritizujete rasismus, tak si rasisté myslí, že vystupujete proti Americe. A to je největší problém dneška.


----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.
 
Doma v Nola je nově také na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 

středa 9. září 2020

"Mám doma blonďaté Indiány s modrýma očima," říká Martina Fundaro z Dallasu


Nedávno jsem se dočetla, že blog je mrtvé médium. Kdo chce dnes oslovit svou základnu, musí mít podcast, píše se. Já tedy blogy pořád po očku sleduju a občas čtu, ale sama přiznávám, že k podcastům se dostávám mnohem raději. Je to jednoduché - zajímavé a poučné rozhovory můžete poslouchat u tak přízemních činností jako je úklid, vaření nebo pečení. Hned jde práce líp od ruky.

Když jsem v únoru cestovala do New Yorku na čtení z mé knihy, potkala jsem se v Českém centru s mnoha krajany. Krajané byli vždy mým srdečním tématem. Už když jsem se přestěhovala do New Orleansu, pídila jsem se po tom, jak to v kterých částech Ameriky bylo v minulosti s českými přistěhovalci. A později jsem jezdila natáčet právě do New Yorku, protože právě tam sídlil jeden skvělý kameraman Jindra alias Henry. A když jsme toho únorového chladného večera seděli u velkého stolu v české hospodě a popíjeli Plzeň, věděla jsem, že každého, každého, kdo u toho stolu sedí, bych nejraději okamžitě vyzpovídala. Kamarádi diplomaté, kamarádka výtvarnice, další kamarádka fotografka a blogerka, další nová kamarádka, která emigrovala v 70. letech přes Německo a tak dále. No a když jsem si teď během koronakrize uvědomila, že natáčet podcast je vlastně díky tomu, že má každý doma chytrý telefon s funkcí nahrávání, docela jednoduchou záležitostí, rozhodla jsem se začít.

Po světě skutečně běhají tisíce Čechů a Češek s pro mě úžasnými příběhy o odvaze, píli, náhodě, dobrodružství, zkrátka o životě. Doufám, že vás zaujmou stejně jako mě. Podcast Doma v Nola najdete ve všech podcastových aplikacích, můžete si rovnou dát subscribe, aby vám žádný díl neutekl a nové epizody najdete i tady na mém blogu. Pokud budete sdílet dál i s vašimi kamarády, kteří rádi cestují anebo žijí v cizině, uděláte mi radost. Pokud vy sami v zahraničí jste, můžete sdílet ve vašich FB skupinách, myslím, že slyšet podobné a přece jiné životní story nám vždycky něco dá.

A máte nějaký tip, dotaz, připomínku? Napište kdykoliv zprávu na Facebook nebo Instagram Doma v Nola.

Mějte se!

 

úterý 18. srpna 2020

7 věcí, které jste nevěděli o amerických plantážích a otrocích

Když se řekne americký Jih, plantáže budou v seznamu toho, co si představíte, určitě na jednom z předních míst. Plantáže, které jsou nechvalně známé tím, že na přilehlých pozemcích dřeli otroci, jsou rozesety po celém Jihu. Nejen v Louisianě, ale i v Alabamě, Mississippi, Virginii nebo Georgii.

Plantáží v okolí New Orleansu je mnoho, nejvíce jich je na takzvané River Road asi hodinu cesty z města. Několik stovek metrů od sebe stojí zachovalé stavby, které dnes slouží jako muzea nebo dějiště různých oslav (ano, místo, které má pohnutou otrokářskou historii, si můžete zarezervovat například pro oslavu svateb apod.). 

Plantáž Destrehan je považována za jednu z nejstarších v oblasti podél Mississippi.

Protože jsme se ocitli v době přinejmenším zvláštní a jaro strávili nejdříve "zamknutí" doma a poté "zamknutí" v USA, museli jsme letos cestovat velmi omezeně. A protože jsme navíc v zemi, která po letech mlčení začala pomalu otevírat pandořinu skříňku v podobě jakoby zapomenutého otroctví a jeho dědictví, téma rasismu a otroků se začalo otevírat i u nás doma.

Byl to jeden ze všedních letních dnů. Šly jsme s dcerami v parku směrem k Dětskému muzeu, naší oblíbené atrakci. Zaparkovaly jsme auto a všimly jsme si muže, který sedí za volantem v autě za námi. Měl hudbu puštěnou nahlas, otevřené dveře, právě zakusoval další sousto sendviče ve svém autě plném věcí. Podíval se na nás s úsměvem, já úsměv opětovala a šla dál. Taky jsem si ale všimla, že mu starší dcera věnuje víc pozornosti než obvykle a že nad něčím přemýšlí. Opodál se mě potichu, aby ji pán v autě neslyšel, ptá: "Mami, prosím Tě, proč ti lidi udělali z ostatních lidí otroky? Vždyť to je nefér! Vždyť "hnědí lidé" jsou strašně supr, jsou zábavní a hodní!" No, jak vysvětlit dějiny rasismu a otrokářství stručně a jasně osmiletému dítěti? Věděla jsem, že mnohem lepší práci odvedou průvodci přímo na jedné z mnoha plantáží. A tak jsme jednu deštivou neděli vyjely směr Destrehan, na plantáž jen nedaleko našeho domu, odkud jsou také všechny fotografie k článku.
 
 Pohled na venkovní kuchyni.

 

Každá plantáž má nádherné zahrady plné starých dubů.
 

Plantáže jsou jedny z nejstarších amerických budov. Jsou postaveny v různých stylech, některé v neoklasicismu, jiné zdobí neorománské sloupy a narazila jsem dokonce na jednu ve stylu neogotiky. Když nemají Američané ty původní historické stavby, vždy si je chtěli alespoň později dostavět. Plantáže vždy stojí poblíž Mississippi - to aby se náklad (nejčastěji bavlna, indigo nebo cukrová třina) z plantáží snáze dostal na lodě. Dnes je ale přístup oddělen asfaltovými silnicemi a na řeku nadohlédnete kvůli vystavěným hrázím.

Na plantáži Destrehan, kterou postavili v roce 1790, se původně pěstovalo indigo a o několik let později se začalo s cukrovou třtinou, plantáž měla okolo 50 otroků - mužů, žen i dětí. První rodiny otroků sem byly zavlečeny v letech 1720-1740. Jejich životy se řídily podle pravidel sepsaných do takzvaného Code Noir, Black Code neboli "Černého zákoníku". Každý příběh každého z nich by vydal na román, dlouhá léta literatura zpracovávala téma poněkud zromantizovaně a ačkoliv je všem nadmíru jasné, že otroctví bylo něco, co si dnes nikdo z nás nedokáže představit, až v posledních pár letech se zobrazuje bez zkreslení. V brutální a násilné podobě, jaká tuto instituci práce zdarma a v šílených podmínkách představuje. 

Pokud ovládáte angličtinu a téma vás zajímá, doporučuji k prostudování stránky jednotlivých plantáží. Asi nejdetailnější popis nabízí Whitney Plantation.

Je první plantáží, která se primárně zabývá životem otroků a i proto se jí přezdívá "Americký Osvětim". Tady se nedozvíte příběhy bohatých francouzských finančníků, kteří se o své otroky starali s láskou. Tady se dozvíte to, jak se rozdělovaly rodiny, jaké tresty dostávaly těhotné ženy, když během úmorné práce omdlely, tady uvidíte ten rozdíl, jak bydleli plantážníci a v jakých chatrčích jejich otroci. 

Dalším skvělým zdrojem informací v angličtině jsou vzpomínky posledních lidí, kteří ještě pamatují otroctví, které jsou k nalezení digitálně na stránkách Knihovny Kongresu USA tady. 

Jde o sbírku 2300 výpovědí bývalých otroků, která je doplněná o 500 fotografií. Vše vzniklo ve 30. letech v době krize v rámci takzvaného Federálního projektu spisovatelů - v době, kdy řada novinářů a spisovatelů přišla o práci, dostala příležitost v podobě tohoto vládního projektu. Jsou tu neuvěřitelné příběhy lidí, o kterých mimo jiné píšu i v knize Doma v Nola. 

 

Seznam zotročených lidí na plantáži Destrehan. Seznam uvádí cenu jednotlivých lidí.

 

I když si můžete myslet, že o historii víte mnoho, zaručuji vám, že spoustu informací vám otevře oči a překvapí. Tady je několik z nich.

  •   Francouzští kolonitázoři v Louisianě brali velmi vážně svou náboženskou příslušnost a stejně přistupovali i k otrokům. Otroky automaticky křtili a neděle byly dnem volna. Otroci v neděli mohli pracovat pouze v případě, že o tom jejich majitelé věděli a za práci v neděli jim platili. Někteří otroci byli oddáni v kostele, ale většina žila ve vztahu nemanželském. "Černý zákoník" totiž zakazoval oddělení manželů, což bylo tedy pro plantážníky nevýhodné, pokud chtěli jednoho z páru prodat a proto sňatky obecně nepodporovali.
  •  V polovině 19. století byla největší koncentrace amerických milionářů v Louisianě - v oblasti zhruba 120 mil dlouhé mezi městy New Orleans a Baton Rouge. Všechno bohatství pocházelo z plantáží s cukrovou třtinou. Zatímco zbytek Jihu se orientoval na bavlnu, Louisiana pěstovala výhradně cukr a využívala přístavu v New Orleansu k obchodování se zbytkem světa. Cukru se tehdy proto přezdívalo bílé zlato. Před Občanskou válkou Louisiana vyráběla půlku všechno cukru spotřebovaného v Americe.
  •  Francouzské a španělské zákony v Louisianě umožňovaly takzvané vysvobození otroků. Louisiana měla před vypuknutím Občanské války o několik tisíc svobodných černochů více než okolní jižanské státy jako Mississippi, Alabama, Georgia a Jižní Karolína dohromady. Otroky většinou osvobodili jejich majitelé z důvodu blízkého vztahu, což ve skutečnosti znamenalo, že šlo o jejich milenky a nemanželské děti. Otroci se ale mohli také vykoupit za ušetřené peníze z práce o nedělích anebo z prodeje vypěstované zeleniny, kterému se mohli věnovat ve volném čase o nedělích.
  • V New Orleansu se tak vytvořila poměrně velká komunita takzvaných "free people of color". Mohli užívat práv svobodných lidí, ale stále měli mnohá omezení. Nemohli například volit, působit ve veřejných funkcích anebo mít sňatek s bílým protějškem. 
  •  Otroci velmi často utíkali a plantážníci po nich pátrali a vypisovali vysoké odměny. Při ukrývání černochům pomáhali původní obyvatelé Ameriky, kteří žili v okolních bažinatých místech a dodnes přetrvává tradice takzvaných "Mardi Gras Indians", kdy se černošští obyvatelé jednou za rok oblékají do indiánských obleků a vzdávají tak dík těmto předkům. O této tradici taky píšu v knize Doma v Nola.
  •  Z tohoto důvodu museli všichni svobodní černoši nosit u sebe důkaz o tom, že mají svého majitele anebo důkaz o osvobození. Svobodní černoši měli ale zároveň možnost provozovat své byznysy, investovat a půjčovat si peníze, sami mohli vlastnit otroky, mohli navštěvovat kostely a divadla, mohli si postavit domy kdekoliv chtěli, mohli si sami otevřít školu pro své děti. Černý zákoník se ale v průběhu let několikrát měnil. A po skončení Občanské války a zrušení otroctví přišlo období další represe v podobě segregačních zákonů týkajících se všech teď už bývalých otroků.
  • Na jižanských plantážích vznikl někdy v 19. století blues. Na začátků byly táhlé melodie otroků a jejich potomků, kteří v těžkých podmínkách obdělávali plantáže. Nikdo neví, kde a kdy přesně blues vzniklo, ale obecně se udává, že vychází z afrických spirituálů, pracovních písní a společného afrického zpěvu. V New Orleansu ve stejné době vznikal na stejné bázi jazz, který byl kromě afrických rytmů ovlivněný i městskou francouzskou hudbou.  
  •  

 
 
 
 
Prostředí plantáží je na americkém Jihu to nejkrásnější, na co můžete narazit. Nenajdete tady žádný zámek, žádný hrad nebo pořádnou rozhlednu, kam vzít děti na výlet. Plantáže jsou jedinou historií, kterou tady máme. Přesto z mého bezprostředního okolí neznám snad nikoho, kdo by právě tam své děti na výlet vzal. Zřejmě stále v lidech vyvolávají tato místa nepříjemné pocity, zřejmě stále nejsou rodiče připraveni ukázat dětem, jak se tady před lety žilo, jak žili i jejich předci. Možná to nechávají na školách a školních výletech... My začaly toho nedělního upršeného odpoledne v Destrehanu, už teď mám ale připravený seznam těch dalších. Tak kdybyste náhodou někdy zabloudili do tohoto záhadného amerického kraje, udělejte si na River Road alespoň jednu zastávku. A ještě jeden anglický odkaz na závěr se seznamem těch nej louisianských plantáží.

Plantáže poslouží jako hodina historie pro děti.



----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.




 

úterý 23. června 2020

Co se děje v Americe - odkazy, které vám pomohou se zorientovat

Nedá se otočit hlava před tím, co se kolem nás děje. I když bychom si to někdy moc přáli - mít na chvíli klid od všech těch šílených zpráv - pokud máme alespoň trochu svědomí, trochu zájmu a porozumění, stejně pořád budeme klikat na zprávy s hořlavými titulky.



Neworleanský pietní protest na podporu rovného postavení Afroameričanů.

Máme už víc než měsíc prázdniny a pokud jsem si myslela, že letošní jaro ve výjimečnosti událostí nic nepředčí, spletla jsem se. Nejprve koronavirus, děti doma, velké stresy, co bude s prací, s budoucností, a pak protesty a násilnosti v ulicích. Téma, které, si myslím, je českému čtenáři na hony vzdálené, ale přesto je jakožto typický Čech každý odborník na otázky rasismu a americké historie.

Když jsme v polovině května streamovali tento rozhovor pro Youtube kanál festivalu Hradecký Slunovrat, jeden z diváků poslal dotaz, zda je v Americe rasismus. Trochu jsem se přímé odpovědi chtěla vyhnout, protože na tak složitou otázku není v takovém rozhovoru prostor a není nic horšího, než zjednodušovat a zobecňovat.

Tady na blogu je prostoru trochu více, a tak dnes se připravte na trochu víc odkazů a příběhů v jednom, než tady bývá zvykem.

Rasismus se tady v Americe a v New Orleansu docela určitě rovná chudobě, v tomto videu, na které jsem narazila před několika týdny, je nádherně vysvětleno něco, čemu se říká systémový rasismus. To, že když se narodíte jako Afroameričan, máte v životě tolik překážek, že dostat se na stejné místo jako Váš bílý kamarád, vyžaduje mnohonásobné úsilí. Ve zkratce pro ty, kteří nerozumí anglicky. Jste-li Afroameričan, bydlíte zřejmě v černošské čtvrti. Ta je chudší než sousední bělošská. Škola, kam spadají Vaše děti, je státní, financovaná z daní, jejichž výše závisí na výši výdělků obyvatel Vaší čtvrti, takže černošská, čili chudší čtvrť má méně peněz, méně peněz jde do škol, je méně pomůcek, méně kvalitních učitelů atd. atp. Máte-li špatné vzdělání, nedostanete se na dobrou střední školu a tedy zřejmě ani ne na dobrou vysokou školu. Tolik jen ve zkratce.

Neworleanští umělci reagují na dění v ulicích.
Samozřejmě v USA existuje střední i vyšší střední třída tvořená černošským obyvatelstvem, za jejich osudy a úspěchem je ale mnohem tvrdší práce, mnohem víc odříkání, víc narážení do zdi. Skvěle historii černošských čtvrtí shrnul kolega Tomáš Lindner ve článku Miliony kroků v Respektu.

Všichni v New Orleansu, včetně nejmenších dětí, znají jméno Ruby Bridges. Holčička, která jako šestiletá vstoupila jako první černoška do bělošské školy. Její rodiče se zařekli, že už se nenechají vláčet jižanskou segregací, nechali dceru projít náročným testováním, aby se dostala do lepší školy v době, kdy segregace už byla sice protizákonní, ale pořád běžně praktikovaná záležitost. Známé jsou její vzpomínky na první dny, před školou stály zástupy protestujících rodičů s rasistickými plakáty, kteří na ni pořvávali do negrů. Ona tehdy jako malé dítě vůbec nechápala, co se děje, myslela si, že množství lidí a přítomnost policistů znamená nějakou oslavu, připomínalo jí to oslavu karnevalu Mardi Gras.         

Stejně na svůj první den ve smíšené škole vzpomíná jiná žena - Leona Tate, i ona patřila k šestici prvních Afroameričanů v bělošských školách. Bylo to v roce 1960, rok předtím, než se narodila má maminka, žádná daleká historie. V tomto odkazu s jejím příběhem na stránkách projektu "Nola beings" si můžete prohlídnout její fotku s delším popiskem.

Za poslední měsíc jsem vedla desítky rozhovorů na téma rasismu, na téma toho, jak se chovají černí, bílí, Češi, Romové. Viděla jsem lidi z New Orleansu protestovat, společně promlouvat k sobě, že takto to dál nejde, proklamovat slova o lepší budoucnosti, ale i popírat problém rasismu. Amerika zdaleka není vyrovnaná se svou minulostí. Pokud můžete, pusťte si film Just Mercy, o kterém jsem se už na blogu dříve zmiňovala. Životní příběh právníka Bryana Stevensona, který se rozhodl přestěhovat se z klidnějšího severu na konzervativní Jih, aby nabízel právní služby nespravedlivě odsouzeným černochům. V tomto videu mluví přímo Bryan Stevenson o tom, jak to v Americe s rasovou nerovností chodí a je to fascinující a velmi otevřený talk. 

Za jeho kariéru jeho organizace Equal Justice Initiative pomohla k osvobození nejméně 130 nespravedlivě odsouzených k trestu smrti. V poslední době v médiích nejvíce rezonoval příběh muže z Alabamy - Anthony Ray Hintona, který se dostal z vězení po neuvěřitelných 28 letech. Po svém propuštění Hinton pro média řekl například toto: "Černí muži jsou zatýkáni jen pro to, že jsou černí." A varuje ostatní Afroameričany. Podle něj jeden z žalobců na jeho adresu prohlásil: "I když jsme nedostali toho správného, alespoň jsme dostali jednoho z ulice. Tím jedním myslel jednoho černého chlapa, pouze to neřekl naplno." Nám Evropanům se může zdát, že segregaci a vysokou míru rasismu už má USA vyřešenou. Bryan Stevenson často upozorňujete na to, že je to téma, které nejen že není vyřešené, ale že se k rasismu společnost staví jako k něčemu, co je nezajímá, co se jí netýká. A to je ten největší problém.

Jiný obraz vystavený v centru New Orleansu zachycující zavražděného George Floyda.



Cestou domů z pietního protestu. Plakát požadující spravedlnost pro Breannu Taylor, Afroameričanku zastřelenou policisty při neohlášené domovní prohlídce.

Pro Seznam zprávy jsem před několika týdny napsala taky svou osobní zkušenost. Za více než 10 let života tady jsem zažila mnoho situací, kdy lidé okolo mě měli rasistické poznámky a jen proto, že já jsem stejné barvy pleti, čekali ode mě souhlasné přikyvování. Nedočkali se.

"Hned v předškolním roce, tedy když dceři a spolužákům bylo pět let, poprvé probírali téma Martina Luthera Kinga, zastřeleného černošského aktivisty. Ze školy přinesla pracovní listy, které vzhledem k jejich věku jednoduše vysvětlovaly, že bojoval za to, aby všichni měli stejná práva. Zanedlouho si ve školní knihovně půjčila životopis Ruby Bridges. Holčičky – neworleanské rodačky – která jako šestiletá nastoupila jako první Afroameričanka do bělošské školy v Louisianě, až do té doby přísně segregované.
Společně jsme si četly příběhy o tom, jak na ni rodiče spolužáků před školou pokřikovali, aby se vrátila tam, kam patří, anebo o tom, jak byla ve třídě samotná, protože rodiče spolužáků si nepřáli, aby jejich děti byly ve stejné místnosti s negrem. Dcera vůbec nechápala, o čem ten příběh vypráví. Navíc když nejoblíbenější Disneyova princezna a panenka naší dcery v té době byla Tiana, tedy černoška z pohádky Princezna a žabák. „Proč by nemohla být Karsyn v naší třídě?“ ptala se mě zmatená pětiletá Ela, pro niž mimochodem zmíněná kamarádka Karsyn nemá pleť černou, ale hnědou. Pojem „černý člověk“ prostě dítě samo od sebe nezná.

Mimochodem maminka spolužačky Karsyn je k tématu rasismu otevřená. Zúčastnila se i průvodu „Black Lives Matter“ a se svou osmiletou dcerou se baví zcela otevřeně, kdykoli se zeptá. „Zatím se naštěstí Karsyn s žádnou formou rasismu nesetkala, ale už párkrát se mě ptala, proč nemůže mít stejné vlasy jako ostatní holky ve třídě. A tak si povídáme o tom, že je jiná, dáváme jí vědět, že je stejně inteligentní a krásná jako ostatní spolužačky. Chceme, aby se cítila hrdá na své kudrlinky a barvu své kůže. Chci, aby věděla, že ne všichni vypadáme stejně, ale jsme si všichni rovni,“ říká Candice, která má ještě dvouletého syna a v souvislosti s tím, co se teď v ulicích odehrává, má i o něj obavy. Oceňuje, že školy vyprávějí příběhy z historie, které mají dětem tuto problematiku přibližovat. Ale ráda by to viděla častěji a systematičtěji."

Celý článek najdete tady.

Když se mě v nějakém jiném rozhovoru ptali, zda si myslím, že protesty něco změní, odpověděla jsem, že určitě nezmění v dohledné době. Bude trvat ještě moc dlouho, než budou Spojené státy, ale i jiné státy včetně Česka tolerantní společností bez přešlapů. Když se na to stejné ptám jednoho černošského známého, překvapuje mě svým optimismem. Tohle je alespoň začátek nějaké nové diskuze, a ta je zase na začátku změn, říká.








sobota 16. května 2020

Moje prázdné město - korona reportáž

Moje prázdné město. New Orleans. Centrum nikdy nespí. Možná tak okolo sedmé ráno, kdy už je i proslulá Bourbon prázdná a všichni opilci se už dobelhali do svých domů nebo hotelů. Muzikanti v pelechu, běžní obyvatelé teprve vstávají, v ulicích jsou maximálně tak úklidové čety. Nikdy jindy tady není klid.

Objevila ze korona, aneb "korona prázdniny, jak říkáme doma a vše je jinak. Teď ho - klidu - máme všichni až po krk. Nad hlavu. Může vlastně mít někdo po krk klidu? Projít se během karantény tím mým americkým městem bylo zvláštní. Trochu romantické, trochu depresivní. Nádherné domy v té prázdnotě vynikly ještě víc. Pestré barvy zářily v tom podvečerním slunci ještě víc než jindy. Prázdná kavárna Café du Monde. Prázdné náměstí před katedrálou. Jen pár zbloudilých obyvatel, kteří chtějí zažít to stejné co já. Projíždějí se na kole, koukají kolem sebe, všímají si zabarikádovaných výloh, protože co kdyby se něco semlelo (o obavách Američanů jsem psala například v tomto článku pro Seznam.cz), popíjejí pivo před svým domem anebo dokonce prodávají své staré věci v takzvaném yard sale. 

Ulice Frenchmen, která je útočištěm muzikantů, vlastně je to ulice, kterou tvoří jen hudební kluby, je vylidněná. A přesto je nádherná. Dřevěné desky se staly plátnem umělců. Spontánně vznikla venkovní galerie. Show must go on. Zpěvačka na rohu už taky nechtěla sedět doma, vyrazila jen s kytarou, zpívá, hraje a pár kolemjdoucích se dává do tance. 

Víc slov není třeba. Tady máte fotoreportáž z tohoto zvláštního jara 2020. (O kterém jsem zase trochu z jiného úhlu napsala tady v Respektu.)

Máte i vy podobnou zkušenost? Moje kamarádka fotografka v NY Katka Dvořáková třeba nádherně zachytila atmosféru tam. Můžete se podívat na její FB stránky tady. Kameraman a kamarád Martin Boubín žije v Bruselu a jak to vypadá tam, najdete v tomto jeho albu "Belgium" na jeho FB. Blogerka a kamarádka Anna Rathkopf "svůj korona New York" shrnula v jejím FB postu tady.

Ráda se podívám i na vaše fotky. Přidejte do komentářů tady anebo na FB. Přeju nám všem, ať jsme brzy zase všichni v normálnu, včetně těch našich oblíbených míst/měst.


  

  



  
 
 



























































Instagram