úterý 12. ledna 2021

PODCAST #11: "V Kyrgyzstánu je pořád život takový, jaký byl u nás před 50 lety," vzkazuje z místa novinář a volební pozorovatel Tomáš Vlach

Tomáš Vlach je novinář, můj bývalý kolega z České televize, humanitární pracovník, a toho času volební pozorovatel v Kyrgyzstánu. Už několik týdnů sleduju na jeho facebookovém profilu fotky Kyrgyzstánu. Muže v pekárně s jejich tradičním bílým chlebem, děti na starých dřevěných sáňkách, nebo neuvěřitelně nádhernou zimní přírodu. Pokud se zaměřím na fotky, které zachycují lidi, jejich život, tak mají jedno společné. Kdyby mi někdo neřekl, že jsou to fotky ze současnosti, myslela bych si, že jde třeba o 50. nebo 60. léta...




Tomáš je skvělý pozorovatel, fotí, co vidí kolem sebe a zasazuje to do kontextu. Roky do této oblasti cestuje, mluví s lidmi a řekla bych, že se tam vyzná. Postsovětské země mě vždy velmi zajímaly a musím říct, že je to s výjimkou semináře o Střední Asii doktora Pargače na Etnologii FF UK poprvé, kdy jsem si s někým povídala o Kyrgyzstánu. Třeba to bude i vaše poprvé... Tomáše jsem se mimochodem zeptala na dostupnou literaturu, pokud se stejně jako já budete chtít o zemi a jejích lidech dozvědět ještě víc. Spisovatel, kterého Tomáš doporučuje, se jmenuje Čingiz Ajtmatov, já už mám rozečtené jeho Krátké příběhy v angličtině. V češtině vyšlo téměř celé jeho dílo, včetně nejznámějšího románu Džamila.


 

 

 

 
 
 Dozvíte se také, proč se říká Kyrgyzstánu Švýcarsko Střední Asie, odkud pochází název země nebo proč patří k zemím s nejmenší hustotou obyvatel. A zajímalo mě také, co přesně obnáší práce volebního pozorovatele. Odkaz na celý rozhovory tady anebo úplně dole pod fotkami. Všechny fotky pořídil Tomáš Vlach při cestách v zemi.
 

 

 

 

 

 






Pro informaci k aktuální situaci: prezidentské volby v zemi skončily v neděli 10. ledna. Podle serveru ČT24, který se odkazuje na agenturu TASS, zvítězil ve volbách dosavadní kyrgyzský premiér Sadyr Žaparov. Dvaapadesátiletý politik má pověst nacionalisty a populisty a je u moci už od podzima, kdy byl osvobozen z vězení během nepokojů. 

Žaparov se navzdory svému nacionalistickému postoji – jeho prvním činem ve funkci předsedy vlády bylo přidání informací o etnickém původu do průkazů totožnosti – opakovaně zavázal k rozvoji strategického partnerství s bývalým sovětským vládcem Moskvou, poznamenala agentura Reuters. Žaparovovi kritici se obávají, aby očekávané vítězství v nynějších volbách neotevřelo cestu k nastolení autoritářského režimu jako v sousedních zemích, poznamenala agentura AFP.

 

Doufám, že se jednou potkáme na výstavě těchto fotek. Že jsou úžasné?

 


--------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

 
Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.
pátek 1. ledna 2021

PODCAST #10: Jak vypadají neworleanské hráze, jsou tu voodoo obchůdky a může se do autobusu s kočárkem? Otázky a odpovědi z New Orleansu

 Tu a tak se objeví ve schránce dotaz na něco specifického z New Orleansu, o čem jsem třeba ještě nepsala, anebo co už se dlouho na blogu neobjevilo. A tak mě napadlo nenechávat odpovědi jen pro toho konkrétního člověka, ale dát je vám všem.

 


A tak je tu první díl otázek a odpovědí o všemožném, co se týká života v New Orleans anebo USA celkově. Už teď vím, že jsem alespoň na 2 zapomněla, takže si je přepisuju do nového listu a až jich zase několik dalších přibude, natočím třeba další podobnou epizodu. Ptejte se! Těším se. Zastihnout mě můžete na Facebooku nebo Instagramu Doma v Nola.

Nezapomeňte taky mrknout na merch podcastu Doma v Nola, info o něm je na facebookové stránce připnuto hned nahoře. Díky a šťastný nový rok 2021!

 

 

středa 30. prosince 2020

Šťastnější a veselejší!

Šťastné a veselé vyslovíme za vánoční sezónu každý rok tolikrát, že nad tím, co přejeme, asi ani moc nepřemýšlíme. Proč být právě o Vánocích extra šťastní a veselí? Protože jsme křesťané a oslavujeme příchod Pána anebo protože je to prostě zvyklost? Řekla bych, že letos to bylo pro mnoho z nás úplně poprvé, kdy jsme nad tím, jestli jsme šťastní a veselí, přemýšleli.

 
 
  
 

Rok 2020 je skoro za námi. Upínáme se k tomu konci roku jako ke spasení. Čekáme, že zázrakem se 1. ledna probudíme do roku nového a začneme odznova s čistým štítem, i když samozřejmě víme, že to tak nebude. Každý z nás má za sebou letos něco, s čím se potkal poprvé v životě. Stresy, ztráta práce, obavy, možná ztráta někoho blízkého, zděšení z toho, jak nám fungují nebo nefungují rodiny a nakonec možná procitnutí a sblížení. 

 

Vánoce jsou vždycky dobou rozjímání, pomineme-li honění se za dárky a utrácení. Nikdy jako letos a v posledních měsících obzvlášť jsem se s tolika lidmi nebavila o jejich pocitech, životech, o tom, jak prožívají změny v jejich životech, co se změnilo a co chtějí od života dál. Neříkám, že všichni jsme teď následkem covidu zmoudřeli, zklidnili se a pochopili, o co na světě jde, ale alespoň se mnoho z nás otevřelo něčemu, co bylo doposud nemožné a nepředstavitelné. Svět se zastavil. Naše životy se zastavily. Podívali jsme se sami do sebe a možná nahlédli do nitra svých blízkých. Možná jsme si začali víc pomáhat. Volat prarodičům, na které v obvyklém kalupu nezbývá tolik času. Možná jsme místo milionu zbytečností nakoupili raději dárek pro ty, kteří to teď opravdu potřebují. Možná jsme se víc začali zajímat o svět kolem sebe a pochopili, že věc jako je charita se nemusí týkat jen slavných osobností. Možná jsme se začali učit nový jazyk nebo začali chodit každý den na procházku. Možná si každý den před spaním říkáme, co nám ten den udělalo radost, aby se nám i v těch těžkých dnech usínalo trochu lépe.

 

 

Já si letos před Vánoci dala závazek, že zkusím udělat mnoho věcí jinak. Inspiroval mě můj vánoční podcast, o tom, jak zvládat odloučení od rodiny a svátky roku 2020 obecně. A tak jsem nedělala úklid, napekla jsem cukroví, které mělo premiéru, sama si udělala radost úžasnou obří knihou francouzské kuchyně a pak se rozhodla, že většinu dárků nakoupím na hithitu, startovači a podobně. Zkrátka že podpořím ty, kteří mají nějaký sen anebo ty, kteří sami vymýšlejí akce na podporu dalších. 

 

Třeba vydání alba jazzmana Michala Krásného, který vybral dost peněz na vydání desky 2020, nebo knihy Děvčata první republiky s nádhernou obálkou, nebo představení Šikmý kostel na záchranu opavského kostela. A pak jsem na poslední chvíli ještě nechala vyrobit svůj první merch - trika a látkové batohy s logem Doma v Nola na podporu Andělského stromu. Projektu, který se stará o děti odsouzených rodičů. Díky blogu a vašim nákupům dostaly dvě děti dárek "od rodiče", který je za mřížemi a nemůže si koupi dovolit. A já vám děkuju. Trika i batohy s nápisem "Všude dobře, doma nejlíp" jsou stále na skladě a jsou, jak by řekly moje holky, cute.

 


Když jsem nedávno poslouchala můj oblíbený vědecký pořad na americké rozhlasové stanici NPR, zaznělo tam, že poprvé v historii je na planetě více výrobků než předmětů, které tady původně byly. Šílená zpráva. Vyrábí se dokola tolik věcí, které nám ve výsledku k ničemu nejsou. I proto jsem se letos snažila, aby Vánoce byly taky trochu recyklované a abychom my doma vytvořili co nejméně odpadu. Největší radost u nás udělalo auto, které původně patřilo synovi kamarádů. Za několik hodin v garáži je z něj epesní barevné auto jako nové. My zase dál poslali náš First bike a kočárek. Za naprosto nejkrásnější a nejlepší úlovek považuji úplně novou knihu Mary Poppins v látkové vazbě, zakoupenou ve výprodeji naší knihovny za jeden dolar. 

 

Vánoce se dají zvládnout i bez milionu plastových obalů v popelnici. Začít můžeme každý pomalu. Já si dala takhle předsevzetí v lednu 2019. Přesně tam znělo - nepropadat všem těm americkým lákadlům (ve skutečnosti čínským), které tady vykukují na každém rohu, při každém nákupu a ještě více omezit nakupování zbytečností. Neříkám, že vždy odolám a tu a tam si něco hezkého pořídím, ale myslím, že jsem přísun věcí do domu dost omezila. Americká ekonomika ze mě asi narozdíl od naší planety radost moc nemá. Ale vím, že mám pořád ještě velké rezervy, a tak mi předsevzetí do dalšího roku zůstává úplně stejné. Potřebovat ještě míň, dávat ostatním ještě víc.

 

Přeju vám všem hezký rok 2021. 

 


 

---------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

 
Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.


sobota 19. prosince 2020

PODCAST #9: "Židovským dětem v Americe nosí dárky Chanuka Harry," popisuje fotografka Anna Rathkopf z Brooklynu

Anna Rathkopf má krásné a podle mě vznešené jméno. Vy ji možná znáte taky pod úplně jinou a o dost obyčejnější přezdívkou jako Máma za vodou. Těmito slovy začíná podcast z Brooklynu. Jestli nám tento rok mnoho vzal a odepřel, mně toho taky kupodivu mnohé přinesl. Anička je jedním z těch dárků, které jsem stihla dostat ještě před pandemií a myslím, že nebýt koronaviru, naše přátelství by nebylo tak intenzivní, jako je dnes. 


Anna a její syn Jesse při oslavě Chanuky
 

Když jsem se začátkem roku chystala na cestu do New Yorku, byla jsem netrpělivá a nedočkavá. Chystala jsem se totiž poprvé od narození obou holek na celý víkend někam sama! Malý kufr byl plný knížek Doma v Nola, které jsem vezla na autorské čtení do Českého centra v Bohemian Hall. Pár týdnů před tím jsem narazila na blog Máma za vodou a podivila jsem se, jaktože mě doposud míjel. Autorka je přece zjevně zhruba mého věku a píše o svém životě za oceánem, stejně jako já. Amerika je ve výsledku malá, obzvlášť ta "česká Amerika". Občas jsme si něco napsaly a když se blížila má cesta tam na sever, pozvala jsem Aničku na čtení. Následné pivo/víno v české hospodě potvrdilo, že to byl dobrý nápad. Ještě s další českou kamarádkou Katkou jsme pak pokračovaly o dům dál do irského pubu na rohu (česká komunita ví) a já se tam toho únorového mrazivého večera uprostřed Manhattanu cítila jako doma. Tři holky se třemi naprosto odlišnými životy si povídaly, smály se, trochu se špičkovaly a taky v duchu asi přemýšlely, jaká každá z nás je.

 

Když jsme se zanedlouho poté všichni ocitli zavření doma a začali se cítit izolovaní, depresivní, unavení z toho všeho, po vzoru dalších jsme s holkama vymyslely, že dáme ZOOM call. Vzaly jsme do party ještě Milanu, která bydlí hodinu cesty z New Orleans v konzervativním jižanském maloměstě a stvořily textovou skupinu, kterou jsem nazvala NOLA-NY víno... První ZOOM call byl úspěch. Počítače se nám postupně vybíjely a Katčin manžel nám ZOOM call musel asi 3x prodlužovat. Toho všeho, co nám tehdy leželo na srdci a na ramenou, bylo zkrátka příliš mnoho, aby se to stihlo probrat během jedné skleničky.

 

Holčičí kamarádky jsou takový poklad, který někdy sice moc dlouho hledáme, ale když ho najdeme, je to velké štěstí a musíme ho opatrovat. Já už si rok 2020 budu navždy pamatovat i díky této naší čtyřce a doufám, že nám to vydrží.

 

Všechny tyto mé "americké zoom kámošky" stojí za rozhovor, to dá rozum. Chytré, zajímavé, odvážné a silné ženy. S Aničkou začínám, protože mě odpradávna zajímá židovství. Jako teenager jsem přečetla snad celého Remarqua, později Lustiga a další a dodnes mnohé nechápu. Třeba to, že pocházím z vesnice, jejíž muži museli narukovat do Wehrmachtu, nebo to, že nikdo, koho jsem se tehdy jako dítě ptala, jak to s těmi Židy u nás bylo, o nějakém židovském problému tehdy během války nic nevěděl (anebo nechtěl vědět?), i když je nám Osvětim vzdálen jen asi 100 kilometrů. 

 

Anička i její manžel jsou fotografové a všechny tyto fotky jsou od nich
 

Židé po celém světě právě oslavili Svátek světel - Chanuku - a mě napadlo, že toho o ní zase tolik nevím, a že je nejlepší zeptat se přímo u zdroje. Tak tady je rozhovor s Aničkou z Brooklynu, jedné z nejzajímavějších čtvrtí v Americe, možná na světě.


Anička vystudovala na Karlově univerzitě v Praze judaistiku a pak se přestěhovala do Brooklynu v NY. Kromě studia židovství a focení začala o svém životě za oceánem psát blog Máma za vodou. Ptala jsem se na to, jak se slaví Chanuka v její brooklynské domácnosti, co se během oslav Svátku světel jí a Aniččin syn Jesse nám prozradí, kdo nosí během Chanuky dětem dárky. Mluvíme taky o Brooklynu a čtvrti, kde fotografka původem z Prahy žije. Viděli jste seriál Unorthodox na Netflixu? I o něm a o životě ortodoxních newyorských Židů padla řeč. Taky Happy Holidays!, ať slavíte Chanuku, Vánoce nebo cokoli jiného!

 

Rodiny během Chanuky hrají hru známou jako dreidel


Happy Hanukkah!




---------- 

---------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

Chcete si taky něco poslechnout? Doma v Nola je i na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem. Nově můžete zakoupit merch podcastu a zakoupením přispějete také na projekt Andělský strom, který se stará o děti uvězněných rodičů.
čtvrtek 10. prosince 2020

PODCAST #8: "Česká jídla se vaří na Filipínách i v Saudské Arábii," říká Kristýna Koutná, autorka kuchařky Czech Cookbook

 Pokud má někdo zásluhu na tom, že se Američané anebo třeba Australané učí české knedlíky a zkoušejí péct vánočku podle receptu svých prababiček, je to Kristýna Koutná. Rodačka z Brna, která dlouhou dobu strávila v Kalifornii, dnes je zpět na jižní Moravě a je autorkou blogu Czech Cookbook a stejnojmenné kuchařky. 

Povídáme si o vaření, pečení, o českých krajanech v USA i o Vánocích.

 

 

Když se přestěhujete do cizí země, prvních pár měsíců ochutnáváte novinky a pak najednou začnete toužit po takových těch typických domácích chutích. Chleba s tvrdou kůrkou, nakládaný hermelín anebo takový guláš s pěti... Dosaďte si sami, po čem jste jako první zatoužili vy sami.

Jenže pak začnete pomalu zjišťovat, že vám chybí tu správné koření, tu ta správná mouka a dojde vám, že česká kuchyně je docela složitá životní disciplína. Že uvařit typicky český oběd vám dá mnohem více práce v kychyni než třeba italské těstoviny anebo turecké fazolky. 


 

 

Já si postupně na všechno hledala recepty sama, v době, kdy jsem v Americe pekla své první vánoční cukroví, Facebook teprve začínal a žádnou podporu zkušených krajanů jsem tu neměla. Ale i tak byly první vanilkové rohlíčky famózní a má americká rodina se po nich mohla utlouct, protože je kdysi dělala jejich německá babička... Postupně jsem našla, že místo kapra budeme smažit louisianskou catfish a že upéct český chleba taky není taková věda. To už jsem ovšem byla součástí české facebookové komunity a můj první kvásek mi poslala nějaká Češka poštou v malé plastové krabičce z druhé strany USA. Když jde o chleba, nejsou žádné překážky. A proč peču české koláče podle Kristýny? Její recept prostě vždycky vyjde a koláče zmizí do pár hodin.



A jak to mají dnešní příchozí jednodušší. Kristýna, se kterou si tentokrát v podcastu povídám, totiž tu složitou práci udělala za ně. Postupně ozkoušela recepty na typické české pokrmy - omáčky, knedlíky, cukroví i koláče a zveřejňuje je jak na FB a YouTube stránkách Czech Cookbook, tak ve stejnojmenné knížce. Mám její práci upřímně ráda, protože ji dělá poctivě. Budu ráda, když si poslechnete náš rozhovor a dáte mi vědět, co na něj říkáte. A pokud žijete v cizině, s čím nejvíc ve vaší nové domovině bodujete?




---------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu.

středa 2. prosince 2020

Cesta z města do Mississippi

Kempování je aktivita, po které jsem vždycky tak nějak podvědomě prahla. Jenže, když se narodíte na vesnici, je jen malá pravděpodobnost, že vaši rodiče tuto zálibu sdílí a předají vám ji. Na vesnici totiž máte přírodu tak nějak kolem sebe naprosto přirozeně. Chcete si lehnout pod strom, otevřete dveře na zahradu a je to přímo před vámi. A taky mám pocit, že naše rodina prostě neuměla jen tak lenošit a vydat se na pár dní do přírody. Když máte dům, zahradu a čerstvě začínáte na začátku 90. let podnikat, máte asi jiné starosti...




 

Když jsem poprvé na gymplu narazila na naši partu, která začala tyhle víkendové tripy podnikat, jakoby se přede mnou otevřel nový svět. Vyjet do divoké přírody kousek za Opavu, uchýlit se do chatky bez tekoucí vody a elektřiny, večery trávit zpíváním a kecáním o všem a o ničem, to bylo něco úplně nového.  

 

Můj první přechod Beskyd někdy na střední byl jedním z největších zážitků v životě. No a na vysoké pak přechody s novou partou v Rumunsku, to byla "dovolená", na kterou nikdy nezapomenu. Vysoko v horách, jen pod plachtou, okolo ovce, v batohu jen chleba a suchý salám a ta radost po návratu do údolí, kde jsme vykoupili místní obchůdek a nacpali se vyhladovělí vším, co tam tehdy rumunští vesničani měli.



Pak mě ovšem semlel velký svět a kempování vystřídala velká města, Praha, New Orleans, New York a zase New Orleans. Myslím, že jsem kempování tak trochu opustila i kvůli manželovi, který jakožto kluk z tureckého města, zvyklý na život v bytě a městský život tomu kouzlu moc nerozuměl. Ale přišla konečně ta chvíle a my se poprvé po více než 10 letech v Americe vydali do Státního parku. Sice jen do vedlejšího státu Mississippi, protože neradi trávíme hodiny a hodiny v autě a tento Flint Creek byl jen hodinu a půl cesty z domu. Kempování je tady v Louisianě a okolí populární spíš na podzim, asi uhádnete proč. Před vedrem, jaké známe tady, vás neochrání ani vzrostlé stromy. 

 

 

Listopad  a pár dní volna okolo Díkůvzdání se zdal být jako dobrý nápad. A tak jsem naverbovala další 3 rodiny, asi půl dne balila vše potřebné, protože co si budem povídat, úplně nalehko s mými zhýčkanými Američany to taky nešlo.

 

Jako největší zážitek se ukázala být samotná cesta tam. Cesta na sever a vlnitá krajina, na kterou v New Orleansu nejsme zvyklí ani trochu. Když vidíme první cestu, která se zvedá do kopce, vládne v autě naprosté nadšení. Míjíme malé vesnice, které ale tady v USA nemají stejný ráz, jako jsme zvyklí v Evropě. Většinou nemají centrum nebo několik domů pohromadě podél cest s chodníky, tady je to většinou jeden dům, kilometr nic a další dům. Případně menší města, kde je i škola, kostel, obchody. Malá města ani nemají označení názvem, takže nemáte-li navigaci, vlastně nevíte, kde jste a orientovat se můžete maximálně podle fastfoodových restaurací u exitů z dálnice.

 

Z New Orleansu, kde jsme zvyklí na chudinské i přepychové čtvrti, jsme se objevili v zase úplně jiném americkém světě. Ve státě Mississippi moc luxusu nenajdete, je to nejchudší americký stát. Louisiana je na seznamu chudoby hned na druhém místě. Vlastně nevím, proč to sem píšu, nemá to žádnou výpovědní hodnotu v souvislosti s kempováním, jen možná proto, že to bylo cestou tam na první pohled vidět. 

 

 

A jaký náš výlet byl? Chatky skromné, ale dostačující, výhled na vodní hladinu úžasný, izolace od lidí a 3 dny strávené jen s blízkými kamarády. Hodně deště a vody, ale i pár hodin sucha u ohně se "špekáčkami" v podobě polských klobás a taky opékání murshmallows pěkně poamericku. Koukání na fotbalový zápas turecké ligy, zdobení perníkových chaloupek, spousta procházek, chvilka jógy s dětmi poránu, trhání zeleného do vázy a vyrábění náramků z lístků a kytek...

---------- 

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Doma v Nola je taky na Instagramu.

 



úterý 24. listopadu 2020

Podcast #7: Vánoce 2020 a návod na to, jak přežít svátky daleko od rodiny

 Díkůvzdání a Vánoce jsou obdobím v roce, na které se celý rok těšíme. Těšíme se na rodinu, na oblíbené recepty a tradice. Jenže rok 2020 je úplně jiný a svátky budou pro mnoho z nás, ruku na srdce, taky dost jiné.

 

Obrázek od enriquelopezgarre z Pixabay

čtvrtek 12. listopadu 2020

PODCAST #6: "Češi by se od Japonců mohli naučit zdvořilosti a Japonci zase od nás pobrat trochu víc humoru," říká Renáta Jaroščáková z Yokohamy

Renáta Jaroščáková nás dnes provede Japonskem. I když sama o sobě říká, že spíš žije v mezinárodní bublině, je mi jasné, že za 8 let se už člověk o svém přechodném domovu leccos dozví. Renata vystudovala čínštinu, její muž japonštinu. Kde se vzala jejich posedlost Asií a jak jim Dálný východ změnil život? 

 

Renáta v tradičním japonském kimonu

 

 Jak velký je časový posun, jak se aranžuje ikebana a co nesmí chybět na tradičním japonském jídelním stole? Zajímavosti o životě v Yokohamě a Tokiu dnes s Moravačkou jako poleno. V podcastu Doma v Nola jsme si povídaly asi hodinu a zdaleka jsme nevyčerpaly všechna témata, která mě zajímaly. Podcast si můžete pustit úplně dole na stránce, stačí kliknout na zelené tlačítko play.

 

"Japonsko je pro mě spíše takovou kulisou, ale každodenní život se pro mě a mé dva syny odehrává v mezinárodní bublině. Můj muž je v typicky japonské tradiční firmě, takže ten má naplno všechny plusy a minusy takovéhoto prostředí a já se o japonské společnosti dovídám jen zprostředkovaně," prozrazuje Renáta, která se živí jako fotografka. Právě díky lásce k fotografování objevuje všemožné stránky japonského života, kultury a přírody.

 

 



 


 
 

  

 



O fotografování mimo jiné říká: "Nejdříve to bylo jen hobby, ale brzy mě to úplně pohltilo a ta vášeň pro focení mě doteď nepřešla. Fotila jsem každý den, hlavně to, co jsem viděla kolem sebe, což vyústilo ve výstavu Okouzlení Japonskem, kterou jsem pořádala ve svém rodném Zlíně v létě 2016. Můj fokus se poté ale stočil spíš na lidi, tak jsem začala fotit portréty a rodiny, především pro místní komunitu cizinců a tam taky začal můj byznys, když jsem za fotky dostávala zaplaceno, což mě zprvu skoro šokovalo, ale lidi mě sami začali poptávat, protože reklama typu "jedna paní povídala" tady v naší úzké komunitě funguje bezvadně. V roce 2018 jsem dala svému byznysu jméno Real Joy Photography. To jméno odráží naprosto můj vztah k fotce a k práci s klienty, je to pocit, který chci v lidech vzbudit, když se dívají na moje fotky - skutečnou radost. A to je i můj přístup k životu, jsem totiž nenapravitelný optimista."

 

Autorkou všech zveřejněných fotek je Renáta Jaroščáková.

 

 

Máte tip na další země a lidi, které vás zajímají? Napište, komentujte, sdílejte, ať se o Doma v Nola dozví i další. Doma v Nola je i na Facebooku a Instagramu. Děkuju!

Julie

pondělí 2. listopadu 2020

PODCAST #5: "Co vidím, jsou urputní a odhodlaní Trumpovi voliči a naopak velmi opatrní Bidenovi příznivci, kteří se hrozí dalšího zklamání," říká z Miami Jana Ciglerová, reportérka Deníku N

Prezidentským volbám v Americe se v těchto dnech nedá vyhnout. Dnes tedy mimořádně ne na tradiční téma života Čechů v cizině, ale aktuálně k tomu, jak vypadá v těchto dnech Amerika. 

 

Jana Ciglerová a Barack Obama v pozadí


Mám radost, že si udělala na podcast Doma v Nola čas také má kolegyně novinářka Jana Ciglerová, která píše pro Deník N. Přímo v centru dění objíždí předvolební mítinky obou stran - demokratů i republikánů a mluví s Američany o tom, jak budou volit a proč. Jak vypadají mítinky obou stran? Proč se u republikánů nenosí roušky a proč demokraté místo tleskání troubí? A jak přišla Jana k tomu, že si pořídila ze vzdálenosti jen několika metrů fotku s Barackem Obamou na pódiu? 

Její texty můžete číst pravidelně na stránkách Deníku N, tištených novinách či online. Odkaz na podcast je úplně dole pod fotkami - spustíte jej kliknutím na zelenou šipku. 

Takto to vypadalo v Americe jen pár dní před volbami. Autorkou všech snímků je Jana Ciglerová.

 








Sledujte i dál blog a podcast Doma v Nola. Nejen o povolebním dění v USA budu nadále psát a točit. Klikněte na follow, nebo subscribe na podcastových aplikacích. Sdílejte přes sociální sítě anebo emailem přímo těm, kteří o Doma v Nola ještě neví. Jsem na Facebooku i Instagramu.
středa 21. října 2020

PODCAST #4: Novináři Markéta a Martin Boubínovi po letech v cizině doma. "Nikam nejedu, už jsem se nalítal dost," vtípkuje Martin.

Markéta a Martin Boubínovi jsou novináři. Pokud o někom platí, že jsou Doma různě po světě, tak je to jejich rodina. Martin je kameraman České televize, kde jsme spolu pracovali, jeho ženu Markétu, jsem poprvé potkala až v New Orleans, při jejich cestě na jih. Za 4 roky v Americe toho projeli asi tak 4x víc než já za 10. Markéta mnoho let pracovala v zahraniční redakci TV NOVA a teď je reportérkou DENÍKU N.

 

Rodinka na cestě západní Evropou letos v létě



Zažili jsme spolu v New Orleans výstrahu před tornádem, když nás jako správné Čechy od prohlídky města neodradila předpověď počasí. Projeli jsme spolu všemožné jižanské plantáže a během přejezdů v autě pouštěli dětem audioknihu O zvědavém štěňátku. Proseděli jsme několik večerů nad vínem a o rok později spolu s dětmi prolítli několik DC muzeí.

Markéta, Martin a jejich 2 děti strávili 4 roky v hlavním městě USA Washingtonu a nedávno se Martin vrátil z jeho další štace v Bruselu. Vypadá to, že po dlouhé době v cizině a poté, co si jejich děti osvojily ne jeden ale hned dva světové jazyky, budou nějakou dobu v Praze. Dnešní díl je o novinářské profesi, o rodině, cestování, o tom, jak děti mnohokrát určují naše cesty, ale třeba i o tom, jak vypadají tábory belgických skautů.

Díky za poslech, budu ráda, když napíšete, jak se vám dnešní díl líbil! 

Lajkujte, sdílejte a dejte odběr na vaší oblíbené podcastové aplikaci. Za dva týdny zase tady!

Podcast spustíte kliknutím na zelené kulaté tlačítko s šipkou play.





____________

Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

 
Doma v Nola je nově také na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.
úterý 6. října 2020

Podcast #3: Ze strahovských kolejí do NASA a Kalifornie: cesta za americkým snem Veroniky a Martina

Jako dneska si pamatuju na den, kdy mi přišla do našeho prvního neworleanského bytu poštou malá plastová karta s nápisem work permit. Když jsem několik měsíců byla v USA bez možnosti pracovat, nebylo to lehké období. Naštěstí, jste-li novinářem, můžete si alespoň psát a něco tvořit pro sebe. I když pro mě jako pro člověka silně společenského bylo vytržení z kolektivu a denního režimu velkou ránou. Jste-li imigrantem, pocítíte naplno, jak je váš osud v rukou úplně cizích lidí. A takzvané "papíry" jsou vším, co potřebujete ke štěstí.


Aktivní rodiče a dcery na jednom z výletů

 

Když jsem poprvé četla příběh Veroniky a jejího muže Martina, docela jsem se sklonila před tím, co všechno jako čeští imigranti v USA zvládli. Jsou jen jedněmi z mnoha, kteří zkrátka mají sen žít v Americe. Když se ale pár věcí na cestě za snem zvrtlo, nevzdali to. Naopak zatli zuby tak, že se jim podařilo prokousat se americkými imigračními zákony a poměrně rychle získali zelenou kartu.

 

Veronika Vaněčková a Martin Kroupa tvoří pár, který si šel za svým americkým snem a dnes po 8 letech života ve Spojených státech už můžeme říct, že jej i žije. Mají dvě děti, dům a práci v Kalifornii. Jsou nadosah - tedy v amerických vzdálenostech - oceánu i horám, které oba milují. Svou cestu popsali v knize Ze Strahova do NASA a stejně se jmenuje i Verčin blog.

 

Veronika je původně stavební inženýrka, která se ale své profesi v Americe nevěnuje, místo toho rozjela několik projektů na internetu. Do Států se dostali díky pracovní nabídce pro Martina, který je fyzik a 7 let pracoval v Houstonu pro NASA. Jaký dosah má práce fyzika pocházejícího z Ostravy na americký vesmírný program? Jak se cítil v místech, odkud se řídil program Apollo a jaké to je pracovat s astronauty?

NASA je jen jedním z témat dnešního podcastu: Veronika je aktivní podnikatelka a máma dobrodruh. Její fotky a videa z hor, lezení a dalších cest boří mýty o tom, že s malými dětmi se má jít maximálně na dětské hřiště. Videa najdete na youtube kanálu Filming Family. Jak jejich rodinné cesty zvládá a jaké má rady pro nás ostatní rodiče? 

Díky za poslech, budu ráda, když napíšete, jak se vám dnešní díl líbil! Najdete mě na Facebooku i Instagramu jako Doma v Nola. Lajkujte, sdílejte a dejte odběr na vaší oblíbené podcastové aplikaci.

 

 

 

----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.
 
Doma v Nola je nově také na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.

 

 

 

pátek 2. října 2020

3 chutě podzimu, ať jste v Americe nebo v Česku

Podzim - to jsou spadaná jablka, hrušky a švestky. Pokud jste z vesnice, tak taky víte, že je to neustálá práce. Stromy se plní a hlína pod nimi taky. Opakovaně sbíráte, přebíráte a zužitkováváte. Rozdáváte, sušíte, zavařujete, pečete, moštujete anebo pálíte, že? 
 
 
Hruškový francouzský Tart
 
 
Já holka z vesnice jsem. Vždycky jsem chtěla mít zahradu s ovocnými stromy, leč moje maminka asi následkem toho, že sbírala celé dětství, chtěla pravý opak. A tak naše zahrada byla vždy okrasná. Lehnout si pod jabloň nebo ořech, to u nás nebylo. U babiček ale jo. Tu chuť prvních kyselých jablek mám v puse dodnes. Stejně tak jako babiččiných sladkých hrušek, na které se koukáme z jejich kuchyně. Když hrušeň před pár lety chtěli pokácet, protože už neplodila tolik jako dřív, bylo to, jako by mi chtěli vzít kus mě samotné. Ale pořád stojí.

Takový hruškový kompot nebo hrušková povidla! V New Orleans máme na zahradě akorát tak citróny. Tady je na jabloně i hrušně horko, ale v obchodě se vždycky koupit dají. Tento hruškový zázrak vznikl strašně narychlo a mám k němu příběh.


HRUŠKOVÝ FRANCOUZSKÝ KOLÁČ

Když jsem chodila na gympl v Opavě, učil nás matematiku profesor Hamřík. Učitel, na jakého narazíte jednou za život. Který je kromě matematikem taky sběratelem studentských básní, které dával napsat za trest při pozdním příchodu, za špatně vypočítaný příklad či při jiných lumpárnách. Učitel, který i ve špatných dnech, chtěl předat hlavně pozitivní přístup k životu, naučit nás vyřadit ze slovníku slova jako "hrozně" nebo "strašně" dobré, protože je to nesmysl, který si protiřečí. A taky učitel, který má bylinkovou zahradu a tak trochu vidí do duší a těl lidí. Můžete tomu věřit nebo ne, ale nejen mně několikrát pomohl.

Před dvěma týdny jsem dávala ráno rozhovor pro Český rozhlas o situaci s hurikány na jihu Spojených států. Profesor Hamřík měl zřejmě zrovna puštěné rádio, pár dní nato se viděl s mou maminkou a od ní už putovala za oceán zpráva: "Juli, máš si koupit hrušky, udělat si kompot a pravidelně ho teď na podzim jíst, vzkazuje pan Hamřík." Nevím, co slyšel a co mu můj hlas napověděl o mém zdravotním stavu, ale hrušky jsem si hned druhý den koupila. Rozkaz zněl jasně. Mimo to, že je to ovoce plné vitamínů - obsahují vitamín C a draslík, jsou přírodním antioxidantem, se zkrátka rady profesora Hamříka v naší rodině neignorují. A co se nesnědlo čerstvé, skončilo v tomto podzimním francouzském koláči, který jsem našla v mé milované knize receptů slavné pařížské pekárny Poilane. Jejich originál je s jablky a v angličtině je tady.

Kniha receptů pařížské pekárny Poilane
 
 
A jak říkám, není nic jednoduššího. Stačí mít listové těsto, které teda já zatím nemám odvahu dělat domácí, ale kupuju francouzské máslové v obchodě Trader Joe's. Srandovní je, jak jsem se o něm dozvěděla. Máme tady facebookovou skupinu Češky a Slovenky v USA, radíme se tam, ptáme se, kde co sehnat nebo jak řešit různé prekérky. A tip na listové těsto jsem dostala tam. Zmíněný obchod jej totiž nabízí vždy jen na podzim v limitované edici, takže Češky po celých Spojených státech v období září-listopad hromadně vykupují zásoby tak, aby vydrželo na celý příští rok. Tak štrůdlu a šátečků není nikdy dost, že?
 
Tak tedy: jedno listové těsto rozválené do čtverce, 4 hrušky nakrájené na malé kousky a podušené na lžíci másla, já dala 2 lžíce fíkového sirupu, ale může být i cukr nebo med a malou lžičku skořice. Hrušky jsem dala na těsto asi 2 centrimetry od okrajů a improvizovaně přehla všechny strany. Pekla jsem asi 25 minut na 180 stupňů (350 F). 
Můj koláč před vložením do trouby

----------------

 

AMERICKÝ DÝŇOVÝ CHEESECAKE 

O tom, jak se pečení dýňového dortu stalo mou nejoblíbenější tradicí na Den díkůvzdání jsem psala v článku "Jak mít Díkůvzdání každý den". Nechápu, že už jsou to 2 roky! A že už to letos bude počtvrté, kdy si nakoupím 2 plechovky bio dýně (dobře přiznávám, že dýni jsem pro účely tohoto dortu pekla a loupala jen jednou) a další ingredience a do toho několikahodinového tvoření se pustím. Ta vůně nakonec! A pokud máte svou vlastní dýni na zahrádce, aspoň máte další recept do zálohy, když už vám poleze dýňová polívka i ušima!


na korpus:
3/4 hrnku drcených grahamových nebo medových sušenek 
1/2 hrnku nasekaných pekanových nebo vlašských ořechů
1/4 hrnku tmavého cukru
4 lžíce rozpuštěného másla

Vše rozmixovat a vložit do otevírací dortové formy. Upéct na 150 stupňů asi 15 min dozlatova.

na náplň:
1 a 1/2 hrnku rozmixované vychlazené dýně (předtím stačí nakrájenou upéct v troubě nebo uvařit)
3 velká vejce
1 a 1/2 lžičky skořice
půl lžičky sušeného zázvoru
půl lžičky sušeného mletého hřebíčku 
půl lžičky soli
1/2 hrnku třtinového cukru 
3 balení Philadelphia cream cheese v pokojové teplotě
půl hrnku cukru krupice
2 lžíce šlehačky
1 lžíce kukuřičného škrobu
1-2 lžíce Bourbonu

Vše smíchat a rozmixovat. Já dávám do Vitamixu, ale je možné použít ponorný mixér. Po vychladnutí upečeného korpusu vlijeme náplň do formy. Formu zespodu obalíme alobalem a vložíme do vodní lázně (používám běžný plech). Peče se 45 minut na 180 stupňů (350 F). Po upečení vypnout troubu, otevřít a ještě hodinu nechat uvnitř.

na polevu:
balení zakysané smetany
2 lžíce cukru
1-2 lžíce Bourbonu
pekanové nebo vlašské ořechy na ozdobu

Smetanu, cukr a Bourbon smíchat a po vychladnutí dortu jej ozdobit touto polevou. Ořechy nahoru.

Dýňový cheesecake peču každý rok na Díkůvzdání
----------------


ČESKÉ POVIDLOVÉ KOLÁČE
 
 A česká klasika nakonec. Švestky a mák anebo švestková povidla. Posypka nahoru, zakápnout troškou rumu. Tyhle čerstvé koláčky vždy zmizí rychlostí blesku, to asi nemusím úplně zdůrazňovat, že? Upéct české dobroty z amerických ingrediencí, není někdy úplně jednoduchá věc. Zjistit, jaká mouka se hodí na co, to je někdy detektivka s blbým koncem. Ale od toho tady máme jednu šikovnou Češku Kristýnu Koutnou, která si před lety založila blog Czech Cookbook.
Její blog a taky kuchařka je sice anglická (kuchařku má myslím i česky) a nejen že pomáhá desetitisícům Američanů s českými předky znovuobjevovat rodinné tradice a jídla, která si pamatují od babiček a prababiček, zachraňuje právě docela často i nás Češky a Čechy, kteří zápasíme s jinými mírami a nedostatkem tu perníkového koření, tu krupičky nebo máku. 
Mimochodem o českých koláčích v Americe jsme se bavily i s další kamarádkou Češkou v mém podcastu "Mám doma blonďaté Indiány s modrýma očima," říká Martina Fundaro z Dallasu.

Recept na české koláče najdete na anglicky psaném webu (a věřte, že se vás Američani na recept zeptají) Czech Cookbook tady.

Asi na 20 kusů koláčů budete potřebovat:

 1 a půl hrnku mléka

2 lžičky sušeného droždí

1/3 hrnku cukru

4 hrnky hladké mouky (v USA all purpose)

špetka soli, kůra z jednoho citrónu

1 kostku amerického másla (113 g)

na potření jedno vejce

na náplň švestková povidla a posypku dělám od oka z hladké mouky, cukru moučky a změklého másla

Pečeme na 180 stupňů (350 F) asi 20 minut.


Předem se přiznávám, že na kynutá těsta používám domácí pekárnu. Jede u nás každý týden. Takže vše naházím dovnitř, za hodinu mám hotové těsto, vyválím, vykrojím skleničkou kolečka, dnem další menší skleničky vytlačím důlek, naplním, posypu, kraje potřu vajíčkem, nechám ještě chvilinku kynout a šup do trouby. Jinak samozřejmě s kynutým těstem postupujte, jak jste sami zvyklí.

České povidlové koláče

 

 Tak co upečete tento víkend vy?


---------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

 
Doma v Nola je nově také na podcastu. Najdete jej na všech podcastových aplikacích nebo klikněte sem.


Instagram