středa 18. března 2020

Nová doba: doma a online

Stovky negativních zpráv o vývoji světa pod atakem viru okolo nás. A taky stovky pozitivních článků o tom, jak je to ta nejsprávnější doba na to se zastavit a žít. Balanc je důležitý. Paniku zrušme, zastavme se, užívejme si života s dětmi doma. Taky nevíte, jak právě ten správný poměr najít?


Pustoprázdno.

Taky jste se ocitli v situaci, že jste se přes noc stali učitelkou, kuchařkou, uklízečkou a do toho máte zvládnout práci? Jasně, blbý dotaz, jsme na tom všichni stejně. A jak ještě vytlačit z hlavy obavy o zdraví nejbližších a obavy z toho, jak na tom bude vaše rodina třeba za půl roku? Toto bude test naší společnosti, test rodičovství.


A navrátíme se ke hrám našeho dětství.

U nás v Louisianě už pronikají na povrch zprávy, že by školy mohly být zavřené až do konce školního roku. Na jedné straně nám školy doporučují miliony webových stránek, ze kterých čerpat a před které chudáky izolované děti posadit, na druhou stranu ti stejní učitelé doporučují: hlavně zachovat klid, s dětmi si raději hrajte a dejte jim lásku. Taky vidíte ten rozpor? Taky máte doma dvě a více dětí a snažíte se naplánovat den tak, aby se:

za A milionkrát nepohádaly, za B neseděly celý den před obrazovkou, za C nestěžovaly si, že je to nuda a že potřebují kamarády, za D abyste u toho všeho vy stihli servírovat jak hlavní, tak všechny mezichody???

Je to naší generací nebo společností obecně? Proč neumíme prožít den jen tak v klidu, bez neustálého popohánění sebe i jich někam, za něčím? Odškrtávat splněné úkoly, přejíždět z místa na místo, playdates, povinnosti. Taky tak vypadá váš běžný život?


 Uklidnijícího čaje není nikdy dost.

Ten v New Orleansu se navíc točí okolo všemožných společenských událostí, festivalů. Každý rok se nemůžeme dočkat na začátek festivalové sezóny (klikněte sem), nejdříve crawfish boils, pak French Quarter Fest, nakonec Jazz Fest. No a letos nebude ani jedno. Vše se ruší, respektive přesouvá na podzim. Jak bude vypadat naše jaro? Asi přibude hodně procházek, snad nás neodizolují úplně (i když vše tomu zatím, jak píšu v tomto článku pro deník E15, nasvědčuje), přibereme mnoho kil, protože nějak všichni mnohem více a častěji jíme (zajídání stresu, nudy, strachu?), možná se díky volnu děti naučí líp českou gramatiku a zcela jistě přibude mnoho obav. Mimo jiné z toho, kdy se budeme moct podívat za rodinou do Evropy.

Máte nějakou radu či zkušenost, jak tomu nepropadnout? Co zabírá u vás? Je to řád, anebo berete toto zvláštní mezidobí jako šanci pro něco nového?

A co lékaři, lékařky, sestry a všichni, kdo jsou v první linii? Jak ten obrovský nápor zvládnou oni a jejich rodiny? Jak asi podobné pozitivní řeči a návody působí na ně? Kéž se i oni budou moci zastavit a mít prostor na kus reflexe. Zatím jejich směrem posílám dík a obdiv.

Na Facebooku Doma v Nola (odkaz tady) jsme se spojily s další blogerkou Máma za vodou a každý den se na 10 minut živě připojíme s malou lekcí angličtiny pro děti s dětmi, tak se přidejte k nám. "Playdates online". Občas taky dáme nějaké neworleanské téma, jako třeba jazz v odkazu tady. Ať ten čas nějak využijem. Víc než kdy jindy teď platí HLAVU VZHŮRU!






pondělí 2. března 2020

Deník z New Orleansu: začátek roku v březnu

Vy, kteří už blog Doma v Nola nějakou dobu sledujete, víte, že doba karnevalu je tady zcela zásadní. Začíná 6. ledna na svátek Tří králů, no a končí dnem před Popeleční středou. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že nám teprve tento týden začal rok 2020. Doba karnevalu, doba Mardi Gras, je tady takovým zvláštním obdobím, ve kterém se téměř nic zásadního neděje. Nikdo nezadává zaměstnancům náročné projekty, veškeré deadliny se posunují až na dobu poté a i já svůj seznam úkolů nenápadně přesunovala na další a poté další a ještě další týden. Až konečně dnes, v pondělí po karnevalových prázdninách, je začínám plnit. Zato naplno a s neuvěřitelnou energií.


Karnevalové (Tučné) úterý na ulici Royal ve Francouzské čtvrti.


Když jsem před pár týdny v Českém centru v New Yorku besedovala o stejnojmenné knize Doma v Nola, někdo v publiku se zeptal, zda má New Orleans nějakou přezdívku (stejně jako například New York - Big Apple). Jistě! My jsme přece Big Easy!! V překladu myšleno něco jako "velká pohoda". Sem se jezdí odpočívat, užívat si života a volnosti, tady je životní styl známý tím, že se nic moc nehrotí, že má každý na všechno tak nějak čas, a když se snažíte sjednat schůzku nebo objednat nějakou službu, musíte předpokládat, že to vše půjde tak nějak pomaleji než třeba více na severu. To, co se dole odehrává během karnevalu, je toho všeho důkazem. 


 
Průvod lidí v kostýmech směrem k řece Mississippi. 


Samozřejmě to neznamená, že by byl provoz města nějak omezen, vše funguje jako obvykle, ale lidé jsou myšlenkami někde úplně jinde. Tak například jen sladit pracovní a rodinný kalendář s rozpisem každoročních přehlídek a karnevalových večírků a oslav, to je tak práce na hodinu. Vymyslet, jaký kostým nebo outfit bude letos ten správný nejen na průvody ale hlavně na karnevalové úterý, pak jej vyrobit nebo sehnat - a to pro všechny členy rodiny, to je další úkol na dlouho. Možná si budete klepat na hlavu, co tím vším myslím, ale mí neworleanští mí rozumějí. Karneval skutečně hraje tak velkou roli v životech místních, že je hlavním tématem lokálních zpráv, tématem vysokoškolských prací a je součástí zdejší ekonomiky (znamená miliónové příjmy pro restaurace i hotely).

  
Kostým dostanou i psí mazlíčci.

Aktuální parodie na americkou politiku.

 
Fantazie bez limitů.

Lidé se převlékají do všeho možného, každý průměrný obyvatel New Orleansu má doma kolekci kostýmů, kterou buď každý rok nějak doplňuje anebo všemožně kombinuje. Jak vidíte na fotkách, lidé jsou vtipní, reagují na všemožné aktuální problémy: americké (Donald Trump a kostlivec Sochy svobody), lokální (krysy pobíhající ve Francouzské čtvrti jsou pověstné) i ty světové (parodie na koronavirus a kauzu, že lidé přestali kupovat pivo značky Corona).

V tomto článku jsem vloni neworleanský karneval vysvětlila, tak si jej můžete připomenout. Detailů je ale mnohem víc a jen kapitola o Mardi Gras zabírá v mé knížce zhruba 30 stran!!!

V knize jsem popsala karneval ze všech možných úhlů pohledu: historii, všemožné tradice, kostýmy, tradiční jídlo s ním spojené (o King Caku píšu taky tady), české propojení, ale přesto každý další rok přijde další téma, které jsem doposud ještě takzvaně "zpravodajsky nepokryla". Letos to byly karnevalové plesy. O tom, jak jiné jsou než ty, které známe v Evropě jako společenské události roku, jsem natočila reportáž pro můj oblíbený Zápisník zahraničních zpravodajů na Radiožurnálu. Audio i fotky najdete tady.

Tak a je březen, máme to za sebou, takže produktivní období v roce může začít. Seznam nápadů a úkolů je dlouhý. To, že je konec toho, čeho se místní jen neradi vzdávají, dokazuje i historka z minulé středy. Šla jsem nakoupit zásobu chleba do oblíbené pekárny. Byla středa - tedy Popeleční středa - kterou začíná v katolickém kalendáři postní doba. Lidé si tedy dávají nějaká omezení, závazek, že se na příštích 40 dní něčeho vzdají - například alkoholu, cukru nebo sociálních sítí. Pekárna byla plná neprodaných King Caků. Karneval skončil, skončila tedy i sezóna tohoto skořicového koláče a zásoby je třeba vyprodat. Velký oválný koláč, ze kterého je takových 20 porcí, se prodával za 5 dolarů za kus (běžná cena je asi 20 dolarů). Já jej nenápadně obešla, protože už toho všeho dobrého sladkého bylo za posledních pár týdnů dost. Na parkovišti za mnou přichází asi 60 letá paní, myslela jsem, že něco ztratila nebo potřebuje s něčím poradit, ale ona jen mile prohodila, zmatená tím, že v rukou nemám ANI JEDNO BALENÍ koláče: "Mladá paní, víte, že jsou dnes ve výprodeji King Caky? Že jsou jen za 5 dolarů?" Usmála jsem se a mile odpověděla, že ano, ale že už jsme jich letos doma měli dost. Odešla s udiveným pohledem a vzápětí tuto skvělou zprávu sdělovala dalšímu zákazníkovi tlačícímu nákupní vozík - opět kupodivu bez koláče v něm. Někteří mají zkrátka karneval ještě teď!

Můj letošní holčičí doprovod před úterním průvodem.


Tak zase za rok, Mardi Gras!


----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.




sobota 1. února 2020

Královský koláč - dobrota z neworleanského karnevalu

King Cake - česky "královský koláč" je středobodem každého karnevalového stolu. Jen co se v kalendáři objeví první lednový týden a svátek Tří králů, kdy oficiálně období karnevalu (u nás známé jako masopust) začíná, zaplní se pekárny a obchody tímto koláčem. Skořicová chuť, oválný tvar a poleva tří barev - barev Mardi Gras. Žlutá, zelená a fialová. Vyzkoušela jsem pro vás recept, ať máte kousek New Orleansu i u vás doma!


Vše má svou symboliku a význam, a i proto New Orleans zbožňuju. O Mardi Gras jsem psala svou diplomovou práci a celá jedna kapitola v knize "Doma v Nola" (dočtete se tam o King Caku a všemožných tradicích mnohem víc) patří karnevalu. Je to bezedné téma. To, proč sem každý rok přijede víc než milion turistů, jsem popsala vloni v tomto článku Masopust v Americe? Proč se za ním každý rok vydá milion lidí... 
 
Za vším je tady v Nola příběh a je i za King Cakem. Stejně jako Mardi Gras samotné i koláč pochází z Francie. Královský se jmenuje jednoduše proto, že symbolizuje příchod Tří králů a tvar má připomínat královskou korunu. V New Orleansu se jich každý rok spořádají stovky tisíc a je to tak silná tradice, kterou bych přirovnala třeba k českému vánočnímu cukroví. Tady v New Orleansu se většinou peče z kynutého, tzv. brioškového těsta, v zemi svého původu Francii se ale připravuje z těsta listového, koláč má navíc kulatý tvar a nemá uvnitř díru. I tyto francouzské typy se tady dají sehnat. Tento na fotce je ještě ozdobený papírovou korunou, kterou ocení hlavně dětské návštěvy cukráren.




Správný Neworleančan si nikdy King Cake nekoupí mimo sezónu (my toto pravidlo dodržujeme s jednou výjimkou - vždy první King Cake kupujeme na Silvestra, kdy máme doma každý rok velký mezinárodní večírek), zato se během "povolené" sezóny konzumuje téměř každý den. S King Cakem se totiž pojí úžasně milá tradice. Uvnitř je vždy v jednom kousku vloženo malé plastové miminko (znázorňuje Ježíška) a ten, kdo miminko najde, musí koupit King Cake příště. Pořádají se nedělní party s Královskými koláči, koláče si navzájem nosí kolegové v práci a děti ve škole. I na nás přišla tento týden řada a já ani neprostestovala, když jsem byla dcerou vyslána v půl sedmé ráno do blízkého obchodu. Být součástí téhle tradice je radost. Původně se do koláčů dávala fazole, později porcelánové mini postavičky.

Pekárny v posledních letech přicházejí s novými příchutěmi a obměnami. Kromě tradičního skořicového jsou taky velmi oblíbené ty s tvarohovou náplní, s pudinkem, jahodami a šlehačkou, kokosem anebo čokoládou. Viděla jsem dokonce i slané verze.




A konečně slíbený recept. Stejně jako je to u českého vánočního cukroví - každá rodina má ten svůj rodinný a každému chutná trochu něco jiného. Navíc upřímně řečeno - většina místních koláč nepeče, ale kupuje. Přesně ví, která pekárna má víc skořice, která zase ne tolik cukrové polevy a podobně. Takže i vy si můžete výsledek upravit podle sebe. Můžete přidat mandle, rozinky, třeba i jablečnou nebo ořechovou náplň. Můj recept je základní. 


Neworleanský KING CAKE: 

  • 2 balíčky sušeného droždí (dohromady 14 g, v USA Active Dry Yeast)
  • 1/2 hrnku (v USA 1/2 cup) vlažné vody
  • 3/4 hrnku cukru 
  • 1/2 hrnku rozpuštěného másla
  • 1/2 hrnku vlažného mléka
  • 2 velké žloutky
  • lžička soli
  • lžička citrónové kůry
  • 3 a půl hrnku polohrubé mouky (v USA all-purpose)
  • lžička skořice
  • větší vejce na pomazání 

POLEVA na ozdobu nahoru (nemusí být):

  • hrnek moučkového cukru
  • 2 lžičky citrónové šťávy
  • 3 lžíce vody
  • zelený, fialový a žlutý cukr 
  • vše kromě barevného cukru smícháme dohladka
POSTUP:


  • v misce rozpustíme sušené kvasnice v teplé vodě, přidáme půl hrnku cukru, máslo, mléko, žloutky, sůl, citrónovou kůru a 2 hrnky mouky, vše pečlivě promícháme, poté přisypeme zbytek mouky a vymícháme ve vláčné těsto, těsto bude trochu lepivé
  • těsto přesuneme na pomoučenou plochu a ručně hněteme tak dlouho, až těsto přestane lepit (zhruba 5-8 minut), přesuneme do vymazané mísy na kynutí, necháme kynout v teple asi hodinu, až těsto zvětší dvojnásobně svůj objem
  • po vykynutí opět dáme těsto na pomoučenou plochu a vyválíme do obdelníku, smícháme skořici a zbývající cukr, posypeme skořicovou směsí vyválené těsto, těsto srolujeme a srolované jej upravíme do oválného tvaru King Caku, přesuneme na vymazaný (anebo pečicí papír) plech, necháme opět kynout 1 hodinu, po vykynutí potřeme povrch rozšlehaným vejcem
  • pečeme na 180 stupňů (375 Fahrenheita) 25-30 minut dozlatova
  • po vychladnutí potřeme polevou a posypeme barevným cukrem

TIP pro vás, kdo máte domácí pekárnu, těsto si můžete připravit v ní. Dodržte postup, který doporučuje návod (tekutina do nádoby nejdřív, pak sypké ingredience a zbytek). Takto to dělám já a kynuté těsto vždy vyjde nádherně. Dobrou chuť a pošlete fotky vašich královských koláčů!






----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.







čtvrtek 23. ledna 2020

Lednová terapie aneb co v chytrých knihách nenajdete

Tak určitě. Všichni vcházíme do nového roku plní očekávání a předsevzetí. Letos je to prý ještě vážnější - zároveň jsme totiž načali nové desetiletí a údajně si kvůli tomu dáváme o to víc závazků. Upřímně, já nejsem z těch, kteří mají takové výzvy od určitého data v oblibě. Vloni jsem si v článku "V roce 2019 budu ... aneb pohádka o předsevzetích" slíbila, že budu například pravidelně chodit poslouchat živý jazz anebo že budu učit manžela česky. 



Snaha na začátku byla a možná tak do dubna mi opětovné naléhání k obému vydrželo. Při zpětném pročítání článku si teď ale uvědomuji, že něco se mi dodržet povedlo. Určitě nakupuju mnohem méně nepotřebného a naučila jsem se pár technik, jak se nenechat vytočit kdečím. Věřím, že každému z vás se něco důležitého vloni povedlo.

Těch všemožných motivačních novoročních článků se z kraje roku vynořilo tolik, že mě mnohokrát napadlo, kde každý bere ten takzvaný patent na rozum a kde se rodí všechny ty rádoby motivační citáty, které nás mají probrat z letargie, motivovat nás k výkonům nebo naopak k nicnedělání a k čemu nám všem ty rady jsou. Člověk přece sám sebe zná nejlíp a moc dobře ví, jak funguje. Budou mu všechna ta "stories" z Instagramu atd. vůbec k něčemu? Nestávají se z toho všeho už jen prázdné fráze?

V televizi jsem nedávno během pauzy basketbalového zápasu zahlédla reklamu na pivo, která citovala něco ve smyslu: vyražte ven, běžte do baru, běžte do těch "originálních, původních" sociálních sítí. A tenhle vzkaz se mi dost zalíbil! Ne že by byla televizní reklama tím, co nebo koho poslouchám, ale uvědomila jsem si, že vyrazit mezi lidi je pro mnoho z nás stále větším luxusem, že máme pokaždé nějakou výmluvu, proč zrovna dnes ne, a že je dost pohodlnější zase strávit večer u Netflixu nebo s telefonem v ruce. A přitom přece společnost blízkých, kamarádů a nové zážitky jsou tím životním motorem každého z nás.

Tak co vy? Leden skoro za námi. Tady jsou mé momenty, díky kterým bylo dobře. A tak jim říkám "Lednová terapie". Rozmazlujte se, zavolejte kamarádce, zajděte si na pivo!


  • Oběd s mým Turkem v Parkway. Legendární místo, které tady stojí asi 100 let, my tady měli první rande a o pár let později tady obědvali i manželé Obamovi. Chodíme zásadně na krevetový poboy, sendvič se smaženými krevetami, za kterým je skvělá story (o ní někdy příště).





  • Sobotní rande s mojí malou Turkyní. Každoroční školní akce Muffins with mom je snad rok od roka lepší. Letošní téma "Snídaně u Tiffanyho" nás nalákalo k holčičímu fintění hned po ránu. Perly (umělé bílé korálky z Mardi Gras), velké brýle, dlouhé rukavice, péřové boa. Babičky, které toho rána dobrovolničily, prohrabaly doma své šperkovnice a vše, co mohly, přinesly. Holky od předškoláka do 5. třídy se pak společně s maminkami nastrojily na společné foto.



 

  • Dokončený projekt do školy. No jo, co si budem povídat, některé školní úkoly jsou spíš pro rodiče. Takzvaný "Flat Stanley" (Placatý Stanley) je projekt, kdy rodiče musí poslat papírovou figurku někam do cizího města nebo pokud možno jiné země, adresát jej musí vzít na nějaká zajímavá místa a vyfotit. Pak fotky pošle na adresu školy a děti se tak učí názorně zeměpis. Kamarát Murat nedávno letěl do Súdánu, a tak jsme mu Stanleyho přibalili do kufru. Na fotce místní žena s čerstvým černým čajem, který se prý v Súdánu prodává na každém rohu. Afriku myslím zatím nikdo jiný ve třídě neměl.


  • Kino asi po roce. V New Orleansu je pár nezávislých kin a o tom, že mají mnohem lepší atmosféru než velké v obchodních centrech, není pochyb. Oblíbili jsme si Broad Theater. Hned u vchodu malý bar s jídlem. Na druhé straně větší bar s občerstvením. Sklenku vína nebo načepovaného piva si můžete vzít s sebou do sálu. Plánovali jsme jít na válečný 1917, ale v sobotu večer už bylo vyprodáno. Smůla pro nás, ale zároveň pocit radosti, že tahle nezávislá kina fungují a mají plno! A tak jsme skončili na filmu Just Mercy (v Česku bude od března jako Obhájce nevinných). Surový příběh z Alabamy 80. let. Nespravedlnost, rasismus, neuvěřitelná zlost nad prací soudů a policie. Myslím, že se k tomuto příběhu ještě na blogu vrátím. 


  • Procházka v mrazivém dni v malebném městečku Covington. Malá americká města mají své kouzlo. Dá se v nich chodit pěšky!!! Na takzvaném Northshore, tedy severní straně jezera Pontchartrain, přes které vede nejdelší most na světě, je mnohem víc zeleně než u nás ve městě. Mnohem víc státních parků a i Covington je parky obklopen. Cesta k jednomu z nich vede nádhernou ulicí. Vysvětlit dětem, že je ovšem v 5 stupních dobré mít na sobě bundu, šál, čepici a možná i rukavice, stálo tedy dost úsilí a několik scén. Holt na to tady nejsme zvyklí.


  • Vtípkování není nikdy dost. Tato koláž, kterou dalo na své stránky Muzeum Louise Armstronga sídlící v New Yorku (odkaz na muzeum tady), ukazuje naši neworleanskou legendu, jak by možná vypadala jeho sebeprezentace v dnešní době. Čemu jste se zasmáli naposledy vy?


----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.
středa 8. ledna 2020

Tam, kde se podává pivo v krýglu, mluví francouzsky a tančí jako v Česku

Jen dvě hodiny cesty z New Orleansu a jste úplně v jiném světě. Nejprve ale musíte projet krajinou, která jakoby vypadla z hororových filmů (zatopené bažiny, holé stromy vyčnívající z vody a skomírající podél nekonečné dálnice) a městy, které zapáchají všudypřítomnými chemičkami. Ale o špatném ovzduší třetího nejchudšího státu Unie někdy jindy.




Cíl výletu byt jasný: Lafayette, hlavní město louisianského venkova, takzvané "Cajun country".  Obyvatelé této oblasti jsou známí jako "Cajun people", česky se překládají jako Kajuni. Před asi 10 lety jsem jako studentka Etnologie na toto téma napsala nemálo odborných prací a dodnes mě fascinují. Dnešní blog bude sice víc o fotkách než zdlouhavém textu, ale něco málo informací vám předat musím: takže Kajuni přišli do Louisiany po skončení tzv. Sedmileté války v roce 1763. Přišli z území Akádie ve východní Kanadě poté, co válku proti Britům Francouzi prohráli. Akaďané, neboli Kajuni, se usadili právě v dnešním Lafayette a okolí. Detailně jsem jejich cestu a všemožná úskalí i kulturní význam popsala v knize Doma v Nola. A taky před lety zachytila v této reportáži.








Lafayette je poměrně malé město (má necelých 130 000 obyvatel), kde ulice nejsou "streets" ale "rues", s velmi malým centrem a překvapivě velkým množstvím bezdomovců. Jak to hned po příjezdu zhodnotila devítiletá Vivi, působí trochu apokalypticky. Odradit jsme se ale nenechali a nakonec jsme prolezli skrz na skrz všechna možná muzea (to kvůli dešti), ochutnali to nejlepší kajunské jídlo (gumbo - recept na něj máte mimochodem v tomto článku, smažené jitrnicové koule nebo jambalayu) a skvěle si zatančili.








Upřímně já jsem takový nadšenec do všeho jiného a taky lokálního. Miluju folklór, Valašsko nebo Horňácko, a Cajun country, i když zasazená do americké reality včetně McDonaldů a všemožných korporací, mně trochu připomíná domov, Evropu a naše tradice.

Složení naší výpravy bylo tak trochu ve stylu "S tebou mě baví svět", i když ve skromnější verzi a genderově naopak. Ono představa dlouhých vánočních prázdnin s dětmi doma byla trochu děsivá. Návštěva nějakého lyžařského centra zase nereálná. Když jsem náhodou uviděla článek o Dinoparku, zasazeném uprostřed kajunské země, bylo jasno. A tak jsem po výhrůžkách oběma dcerám, že nebude-li v autě 2 hodiny "bezhádková zóna", nikam se nejede, nabalila kufr auta a vyjely jsme na náš už třetí čistě holčičí roadtrip. Přibraly jsme k sobě ještě další českou kamarádku a její 2 děti a i když nás podle předpovědi čekaly 2 dny deště, řekly jsme si, že to nevzdáme. Gumáky a pláštěnky přece máme.

A bylo to to nejlepší, co jsme na závěr prázdnin mohli udělat.













Od místních jsme zjistili, kde se nejlépe najíst a když jsme v mapě našli, že jedna z nejstarších rodinných kajunských restaurací Randol's je jen 10 minut cesty od našeho hotelu, věděli jsme, že skončíme večer právě tam. Každý večer tam mají živou hudbu, kajunské hudbě se říká zydeco a jak to tam během koncertu vypadá, můžete vidět na Facebooku Doma v Nola anebo třeba tady. 

Utančení jsme odcházeli v 10 večer.

Svou sedmiletou Elu jsem toho večera naučila waltzové kroky (protože právě waltz je jedním ze 3 základních kajunských tanců), žasla nad skupinou místních Latino tančících na zydeco verzi jejich španělského hitu a poprvé v životě na americkém Jihu dostala pivo s krýglem, a ne vysokou sklenicí.
 









Když se nám třetí den výletu konečně vyjasnilo a když jsme k snídani spořádali ty nejkřupavější francouzské croissanty (bez extra cukru a amerických cukrových polev) z pekárny Poupart (založil ji v roce 1965 Francois Poupart, poté co působil jako cukrář v Paříži), už nás čekala jen zastávka v onom prehistorickém parku. Zasazený do bažinaté krajiny a zalitý sluncem, nemohl náš česko-louisianský roadtrip skončit líp.

A kam jste jeli o vánočním volnu vy? 

Objevili jste něco nového, i když jste sotva vytáhli paty z domu? 

Podělte se se mnou o vaše zážitky a poznatky.


----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.






neděle 15. prosince 2019

Co na Vánoce v USA nezažijete? A co naopak nesmí chybět!

Nejkrásnější svátky v roce. Svátky klidu a míru. Vánoce už dávno nejsou, co bývaly... A tak dále. Okolo Vánoc panuje tolik klišé. Jako například to, že tady v USA je to v první řadě byznys. Dalo by se s tím souhlasit, ale co taky v této zemi byznys není, že? 





Nakonec si přece všichni tyhle svátky můžeme udělat podle sebe. Nemusíme se předhánět v nakupování dárků a v tom, jestli máme vysmýčený dům. Za roky tady jsem zjistila, co rozhodně na americké Vánoce nezažijete. Tedy, abych byla přesnější - co nezažijete o Vánocích na americkém Jihu. Jestli čtete někdo ze severských států, moc se těším na Vaše postřehy!

Sníh, sníh a zase sníh. Minulý týden si New Orleans připomnělo téměř historické výročí. Ve čtvrtek 11. prosince roku 2008 jsme se ráno probudili a venku sněžilo. Vyběhli jsme tehdy do ulic, oblíkli na sebe to nejteplejší oblečení a vydali se fotit zasněžené město! To se opravdu nestává často, a tak fotky z toho roku už mají svou hodnotu. Od té doby po sněhu ani památka. Takže koulování se, procházka v tom křupavém právě napadaném sněhu, sáňkování či běžkování, to je pro nás něco naprosto nemožného.

Uklízení a umývání oken, takzvaný vánoční úklid. Taky máte maminku, která vždy lpěla na umytých oknech před Vánoci, i když bylo venku třeba mínus 5? U nás to vždy vypadalo tak, že se ještě večer před Štědrým dnem pral koberec, aby zkrátka na Vánoce vše vonělo a třpytilo se čistotou. Tady po něčem podobném ani památka. Samozřejmě, že Američané normálně během roku uklízejí (více či méně), ale taková věc jako je umývání oken, ta je poměrně neznámá. Okna se umývají ve výškových budovách tak jednou ročně, okna v naší škole podle mě neviděly utěrku už mnoho let a z malého průzkumu u svých amerických kamarádek - umývání oken není potřeba. Stačí občas vyprat závěsy :) Výhodou je, že mají před Vánoci klid.

Dvacet druhů cukroví na jednom talířku. V pečení cukroví jsme my Češi opravdu výjimeční. Tolik druhů malinkých, nádherně zdobených a ještě k tomu chutných cukrovíček, to nám může svět závidět. Nenechte se mýlit, i Američané mají své "vánoční cukroví", od toho našeho se ale liší dost výrazně. Většinou jsou to kulaté tzv. "sugar cookies", které pak děti zdobí všemožnými barevnými polevami. Chutnají "sladce". Nemají žádnou výraznou chuť, kterou bych dokázala popsat, tak jako to dokážu u lineckého, vanilkových rohlíčků nebo rumových kuliček. Výhodou toho je, že kdykoliv přinesu do amerického prostředí výběr toho našeho, můžou se uchválit a z toho mám samozřejmě velkou radost.




Pohádky. Můžou tady mít Hollywood, můžou tady mít Sám doma, Disney World se světýlkama a ohňostrojem, Frosty the Snowman anebo Grinche, můžou tady mít miliony romantických filmů na stanici Hallmark, ale takového Anděla Páně nebo Tři oříšky pro Popelku, ty tu nemají. Je mi jasné, že je to jen mé osobní přání a taky frustrace z toho, že mé děti zkrátka ty naše "nudné" pohádky nebaví. Já to ale nevzdávám a alespoň Popelka běží v naší televizi každý rok. Youtube je pro nás Čechy v zahraničí naštěstí velkou pomocí. Protože jak jinak můžete péct a zdobit tuny cukroví, než při sledování českých klasik?

Ladovské vesnice a pohádkové hory za rohem. Jasně, můžete bydlet v Coloradu a koukat na vysoké bílé kopce, můžete bydlet v malém městečku v Upstate New York a budete si připadat jako ve vánočním ráji, ale pak jsme tady my, kteří žijeme na takovém místě, že chcete-li navštívit hory, musíte si to naplánovat měsíce předem, nakoupit letenky, anebo odřídit minimálně takových 10 hodin. Žádné rozhodnutí na poslední chvíli, co kdybychom si zajeli na vánoční pochod v horách, co kdybychom si zajeli mezi svátky na otočku zalyžovat... A vám, kteří si můžete v USA takové výlety bez obav zařídit, tak vám upřímně závidím.

Kapr ve vaně. Anebo kapr vůbec. Kapr se v USA vyskytuje jen vzácně. Kamarádka Bára si jej tady v Louisianě jednou sehnala na nějaké malé farmě mimo město. Od jiných známých vím, že se občas dají kapři složitě objednat. My v New Orleansu máme tradiční rybu "catfish" (sumec), a tak v naší rodině smažíme sumce. Kapr ve vaně je ovšem další level, který běžný Američan nemůže pochopit. Mít několik dní rybu ve vaně, chovat se k ní jako k domácímu mazlíčku a pak ji nelítostně zapíchnout?? Velké NE.
 
Vánoce jsou úžasné kdekoliv. Pokud nejste sami, pokud máte komu uvařit bramborový salát a usmažit rybu (i když nemáte toho kapra), když si můžete poslechnout nebo zazpívat koledy a na chvíli se zastavit, je jedno kde jste.


A co vám naopak americké Vánoce nabídnou?

Takže: Santu na každém rohu, nádherně nasvícené parky a hotelová lobby, bezchybné swingové koledy, stromky už od konce listopadu, broadwayské muzikály s vánoční tématikou, ugly Christmas sweathers (hnusné vánoční svetry), pyžamové vánoční párty, pepermintovo-čokoládové kafe, školní besídky, které jsou na úrovni českých divadelních produkcí malých měst, nastylované vánoční přání, louskáčky, vánoční ozdoby ve tvaru čehokoliv, kýčovitou a přeplácanou výzdobu v každém druhém domě a další a další...


foto: ASSY, Pixabay


A přece to vše mám ráda.

Žijete i vy v zahraničí? Co se vám tam nejvíce zalíbilo a jaké máte nové tradice? Těším se, že se dozvím něco nového.

Já nedávno narazila na pár zajímavých blogů a jejich vánoční zážitky. Jaké je to ve Švýcarsku? Podívejte se na blog "Naše švýcarské zážitky" a nový text tady.

O svátcích v Itálii zase píše Michaela z blogu "Itálie v Brně" na svém Facebooku tady.

A co třeba daleká Malajsie? Slaví se křesťanské svátky v převážně muslimské zemi? A jak? Ve facebookovém příspěvku tady prozrazuje Ostrovanka Pavlína.

No a Vánoce v Dubaji přibližuje blog "My funtastic life" v tomto textu.

Tak si Vánoce v klidu užijte, ať jste kdekoliv!

----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

čtvrtek 5. prosince 2019

Recept na nejlepší americkou polévku

My Češi jsme, dovoluji si říct, národem polévek. Z trochy zeleniny vykouzlíme vždy něco teplého na zahřátí. A jak každá správná babička říká, bez polévky není pořádný oběd. 

Vývar je u nás na jídelníčku každý týden a podle toho, co je zrovna v lednici a ve spíži, vařím pak třeba rajskou, cibulačku, gulášovku, čočkovou (českou i tureckou verzi) ale i thajskou mrkvovou nebo vietnamské pho. Nedávno jsme na cestách s mými holkami a tureckou kamarádkou jen povzdechly nad tím, že stravuje-li se člověk v restauracích na americkém venkově, nemá šanci na polévku v denní nabídce narazit. Občas snad někde mají kukuřicový chowder, což je sice věc chutná, ale tak těžká na zažívání, že už je snad možná zdravější dát si hamburger.




No ale pozor! To by nebyla Louisiana, New Orleans a můj blog, abych vám nenabídla tu nejlepší americkou polévku, jakou si můžete přát. Jak možná už tušíte, jmenuje se GUMBO a je tak slavná, že se dokonce servíruje i v Bílém domě. Po státech ji pak můžete ochutnat v kreolských restauracích. U nás v Nola je gumbo v jídelníčku skoro každé restaurace, obědových bister a dokonce i ve školách.





Gumbo je navíc docela jednoduché připravit a o co víc, docela jednoduše si jej můžete zkusit uvařit i doma v Česku. Základem je takzvaná svatá trojice - cibule, zelená kápie a řapíkatý celer. Holy trinity je vlastně základem každého dobrého kreolského jídla. 

Každá správná neworleanská rodina vaří tuto polévku alespoň jednou měsíčně. Minulý týden jsem se sešla s kamarádkou Tammy, abych od ní odkoukala nějaké lokální fígly a celou akci v naší kuchyni jsem natočila pro Zápisník zahraničních zpravodajů - můžete si poslechnout tady. Protože se blížilo Díkůvzdání, vařily jsme gumbo s krůtím masem. Obvykle je ale varianta kuřecího vývaru a klobásy. Anebo ta s mořskými plody. U nás doma vás ale většinou pohostím právě tím kuřecím.



Název "Gumbo" se někdy používá dokonce jako přezdívka pro New Orleans - je to totiž mix všeho možného, stejně jako je naše město mixem mnoha kultur. O gumbu píšu i ve své knížce Doma v Nola. (Jestli ji ještě nemáte, můžete objednat tady.) Tady je malý kousek: 

To, co u nás reprezentuje guláš, je tady gumbo - hustá polévka, jejímž základem je ona zmiňovaná zásmažka. "Roux" (z francouzštiny) musí mít tmavou barvu, čím tmavší, tím bude mít polévka ořechovější a čokoládovější chuť. Stejně jako se u nás guláš liší od domu k domu, i gumbo vaří každý jinak. Každá rodina si hájí své postupy a své ingredience. "Jsem absolutní fanatik přes gumbo. Můžu ho jíst 24 hodin denně, 7 dní v týdnu," představuje se ve Škole vaření šéfkuchař a dnešní lektor Brandon Moreau. "Když jsem se rozhodl studovat vaření, gumbo mohlo za to, že jsem po týdnu a půl skončil. Tak řekněte sami: učitel mě kvůli mému louisianskému původu vyzval, abych uvařil gumbo. Samozřejmě jsem začal vařit podle receptu babičky, který znám z hlavy. Když bylo hotovo a on mi řekl, že tam nepatří to a to, podíval jsem se na něj výhružně, že tohle je tradiční kajunský recept a nic na něm měnit nebudu. Řekl, no tak vaše babička neměla pravdu! A bylo vymalováno. Tady jsem neměl co dělat. Takže ne, nemám žádné formální vzdělání pro práci šéfkuchaře. Vše, co tady dnes uslyšíte, jsem se naučit od mé babičky," vypráví bodrý muž, který se 20 let živil hraním tradiční kajunské hudby. Všichni zděšeně poamericky vykřikují o ou a zároveň se hlasitě smějí a Brandonovi dávají za pravdu, že kritizovat babičku je krok vedle.





Takto vypadá zmiňovavé roux. Nelekněte se tmavé barvy, ale taky dávejte pozor, ať jej nespálíte!

A tady je konečně recept:
 
1 krůtí prso (nebo 2 kuřecí prsa anebo stehna) pokud možno i s kostí
1 pikantní klobása
1 větší cibule
2 kousky řapíkatého celeru
1 zelená kápie
4-5 stroužků česneku
2-4 lžíce mouky
čtvrt hrnku oleje
sůl, pepř, bobkový list

Maso uvaříme předem, abychom získali vývar. Všechnu zeleninu nakrájíme na malinké kousky. Začneme připravovat tmavou zásmažku (tzv. roux). Na oleji spěníme mouku a mícháme na velmi malém ohni. Za stálého míchání vytvoříme zásmažku, která bude mít tmavě hnědou barvu. Poté do hrnce přidáme všechnu připravenou zeleninu i česnek a promícháme se zásmažkou. Osolíme a vlijeme vývar. Přidáme předem uvařené maso natrhané na kousky a nakrájenou klobásu. Přidáme bobkový list a můžeme dolít trochou vody, je-li potřeba. Gumbo má vypadat jako hustší polévka.

Podává se s kopečkem rýže jako na první fotce nahoře.

Tady v New Orleansu se polévka většinou zahušťuje okrou - tzv. ibyškem jedlým. V Česku se dá sehnat jen těžko a upřímně řečeno, ani tady to nebývá nutností. Mnoho lidí nemá rádo chuť okry a taky její "mazlavou" konzistenci, takže není nutné ji přidávat. Gumbo se stalo oblíbeným hlavně díky tomu, že za málo peněz jeden velký hrnec nakrmí nespočet hladových břich. A z malých louisianských kuchyní to dotáhlo až do nejluxusnějších podniků. A úplně poslední poznámka: máte-li rádi ostřejší, gumbo je ideální pro to, abyste vytáhli zastrčenou láhev Tabasca!

Bon appétit!

 


----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.

Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.

























pátek 15. listopadu 2019

Plakali, že se toho dne dožili

Sametová revoluce, pád Berlínské zdi, otevřené hranice, svoboda, nové tváře, čistá politika, chutě západní kávy a čokolády. Václav Havel, první let do Ameriky. Dospělost a vyprchání iluzí. Realita života a boj. Za tu samou svobodu. Jakoby to byl začarovaný kruh. 

Vždycky jsem záviděla té generaci přede mnou, že 17. listopad naplno zažila. Tu euforii, tu změnu, proměnu, ten první nádech svobody i s těmi všemi zodpovědnostmi, které přišly potom. My, kterým bylo tehdy 7, máme v paměti jen útržky. Havla s vítězným V, placky OF, plakáty Havel na Hrad nalepené ve skříni, spolužáky v druhé třídě rozdělené na ty, kteří fandí Dubčekovi a ty, kteří zase Havlovi (ne, taky mi to dnes nedává smysl). My jsme se jako děti na lehkosti a složitosti 90. let doslova svezli. Tu proměnu celého života si museli oddřít naši rodiče, zakládající firmy v garážích a snažící se zorientovat v tom takzvaném volném trhu. Byli to oni, kteří jeli hned, co to šlo, na výlet do Vídně, aby nám dětem zpátky přivezli bonbóny, které chutnaly tak jinak. A jsme to my, kteří slízávají smetanu svobodného světa. Cestujeme, žijeme v zahraničí, plníme si naplno své sny.
 
Díky všem před námi. Nezapomeňme na to, kolik je to stálo sil. Kolik zmařených životů má minulý režim na triku.


 Photo by Martin Krchnacek on Unsplash


V New Orleansu se Češi během oslav třicetiletého výročí spojili ve vzpomínkách s Němci. V "Deutsches House" zavzpomínalo pár pamětníků, kteří žili před rokem 1989 na obou stranách železné opony. Mezi nimi i jeden z řečníků s velmi silným německým přízvukem - Jan Garbers. Samotnou mě překvapilo, jak málo toho vím o konci komunismu v Německu. A i když jsem se tentokrát na akci chystala s tím, že nebudu pracovat, že jdu zkrátka na krajanský večer, ani po pár dnech mi jeho povídání nedalo spát a poprosila jsem tohoto rodáka ze severu Německa o rozhovor. Reportáž vysílal Český rozhlas. Celý minulý týden vysílal mimo jiné množství příběhů, rozhovorů s bývalými východními Němci, bývalými velvyslanci, historiky a tento víkend vše pokračuje výročím 17. listopadu. Klikněte sem.


Photo by Isai Ramos on Unsplash



A tady je můj střípek nekončícího a snad můžu říct zajímavého zpravodajství.

Jan Garbers žije v New Orleansu něco málo přes 10 let. Když padala zeď, bylo mu 26 a žil v Hannoveru. 

Právě tehdy končil vysokoškolská studia a jako dobrovolník působil u tehdejší civilní obrany. Jak říká, už měsíce před listopadovými událostmi měli s kolegy plné ruce práce: "Během celého roku 1989 přicházeli ve vlnách uprchlíci z východu. Zhruba 400 000 lidí přišlo do západního Německa ještě před pádem Berlínské zdi."

Pak přišel začátek listopadu, demonstrace a konečně 9. listopadu tisková konference východoněmeckého politbyra.

Funkcionář Günter Schabowski tehdy oznámil, že jsou s okamžitou platností povoleny cesty přes západní hranici a vyvolal hromadný nával nejen na berlínských přechodech. "Vše jsme sledovali v televizi, ale to, co se pak stalo večer, že padla Berlínská zeď a otevřely se hranice, tomu jsme nemohli uvěřit. Byli jsme hrozně nadšení, ale na druhou stranu jsme hned přemýšleli nad tím, co bude dál. Pořád byla studená válka, panovalo napětí a nikdo nevěděl, co se stane příští týden," vzpomíná Jan Garbers. Hned další den dostal zprávu, aby se jako dobrovolník civilní obrany dostavil do služby, protože se Západní Německo muselo připravit na příval lidí z východu, pokračuje Jan Garbers: "V pátek 10. listopadu ráno Západ řešil toto: východní Německo mělo zhruba 17 milionů obyvatel a očekávalo se, že možná až 15 milionů lidí se během několika dní může objevit na hranicích a možná budou chtít zůstat. Takže se s touto situací operovalo jako s krizovou."

Skutečně hned v prvních hodinách po pádu zdi hranici v Berlíně překročily desetitisíce lidí.

Do západního Německa teď kromě pěších v Berlíně mířily i desítky přeplněných vlaků. Jan Garbers před 30 lety přebíral hned 10. listopadu 6000 lidí, kteří na lince z Varšavy do Paříže vystoupily na vlakovém nádraží v Hannoveru. Město tehdy dalo k dispozici všechny protiatomové kryty, kde mohli příchozí strávit alespoň první noc. Ani dnes, když Jan vypráví o mrazivém večeru, neubrání se emocím. "Byly to celé rodiny, které přijížděly. Mladí, staří, byli mezi nimi postižení lidé. Všichni byli šťastní, usmívali se. Nikdy nezapomenu na jednoho asi 70 letého pána, který přicestoval sám a chtěl se hned na vlastní oči přesvědčit, jak to vypadá na západoněmecké ulici, jestli je to opravdu takové, jak to viděl jen v televizi. Za pár minut přišel zpátky se slzami v očích a šťastný, že se toho dne dožil."

Po prvních pár dnech, kdy východním Němcům pomáhali s ubytováním a jídlem dobrovolníci jako Jan, se vydali dál za svými rodinami, anebo se vrátili domů. Ještě měsíce ale podle něj trvalo, než zmizely obavy, že se hranice mezi východem a západem znovu uzavřou.

Janovo dobrovolničení pro Spolkový úřad pro technickou pomoc mu nakonec změnilo život. Po pádu železné opony pro něj začal pracovat a v roce 2005, hned několik týdnů po hurikánu Katrina přiletěl do zaplaveného New Orleansu jako vedoucí jednoho ze záchranných týmů, který městu pomáhal s odčerpávaním vody. A jako jeden z mnoha dalších cizinců už ve městě jazzu zůstal.

Co už se do reportáže nevešlo, je například to, že ač Janova rodina neměla na Východě přímé příbuzné, celou dobu do pádu režimu měla úzký kontakt s jinou rodinou. Když bylo Janově otci 10 let, přestěhoval se kvůli bombardování Hamburku na venkov v německé části Krušných hor. Celý rok žil u pěstounské rodiny a s novou "maminkou" Margot se velmi sblížil. Po uzavření hranic ji několikrát s nostalgií navštívil a rodiny si navzájem posílaly balíky. Ze západu putovala káva, džíny a podobné "běžné věci", jak vzpomínal Jan, tehdy nechápal, co je na tom tak zvláštního, proč by u sousedů neměli například dost kávy. A z východního Německa zase přicházely domácí štoly a koláče, zřejmě cokoliv domácího, čím chtěla spřátelená rodina udělat radost.

Já si úplně přesně pamatuji, když jsme poprvé do západního Německa jeli my. Jen já a můj tatínek, v zeleném žigulíku. Z vesnice u Ostravy do Frankfurtu nad Mohanem, mohlo to být v roce 92, možná 93 a jeli jsme navštívil jeho kamaráda, který těsně před pádem režimu do Německa emigroval. Nikdy nezapomenu na tu nekončící řadu s Barbínama v obchoďáku a ty úžasné penály, ze kterých jsem si jeden mohla vybrat a být pak ve škole za hvězdu. Ta dětská čistota. 

No a teď před víkendem, kdy i my Češi a Slováci budem slavit svobodu, přemýšlím nad tím, jak to jednou vysvětlím svým dětem. Že to, co mají, co zažívají, není zadarmo. A že není tak těžké o to zase přijít. Zrovna včera při opakování americké historie, jsem se své druhačky ptala, co to vlastně je ta svoboda, za kterou ti vojáci bojovali? "To, že nejsi něčí otrok," řekla. Pravda. Tak přeji nám všem, ať nejsme otroky, ať už čehokoliv nebo kohokoliv.





středa 30. října 2019

Nejlepší blogy o Americe

 
To je teda Amerika!! Taky se u vás v rodině nad něčím skvělým jásá s tímto zvoláním? Amerika je často synonymem úžasného života, kde se má každý dobře, kde mají lidé nádherné domy a veliká auta a všichni jsou neustále HAPPY. Je to země neuvěřitelných příležitostí a zemí, kde se tvrdá práce často přemění v onen slavný americký sen. 

 

Do USA se stěhují miliony lidí z celého světa, ale ne vždy je sem láká vidina lepšího života. Často je to studium, touha po dobrodružství, náhoda anebo taky obyčejná láska. A my, kteří tady už nějaký ten pátek jsme, víme, že život v Americe má dvě stránky, ostatně stejně jako život v jakékoliv jiné zemi.

V době blogování a sociálních sítích se mnoho z nás, kteří v některém z amerických koutů žijeme, rozhodlo se se svým životem podělit s ostatními. Otázky rodiny a přátel na všemožná témata přicházejí opakovaně ze všech stran, a tak je zkrátka jednodušší založit stránku, kam už pak jednodlivé každodenní starosti, příhody a zážitky spolu s fotkami vkládáme. 

Když jsem zakládala svůj blog Doma v Nola, už jsem měla na kontě desítky, možná i stovky reportáží z amerického Jihu. A věděla jsem, že brzy vznikne taky stejnojmenná kniha (jak vznikala, píšu tady). Ale nikdy jsem do té doby nepsala o soukromí, o běžném životě takové "normální" rodiny imigrantů uprostřed Louisiany. A pak když jsem na blogu začala, zjistila jsem, že právě to čtenáře zajímá nejvíc. 

S každým rokem narážím na další zajímavé americké blogy a mám z toho radost. U každého příspěvku přikyvuji, bavím se a kroutím hlavou nad tím, jak jsou si ty naše životy podobné, jak si každý/každá z nás procházíme tím stejným, ať je nám 20 nebo 30, ať máme děti nebo ne. Stěhování do Ameriky je jen jedno a stejné je to s vyřizováním prvního řidičáku, s prvními problémy, jak porozumět tomu šílenému americkému přízvuku nebo s návštěvou lékaře. Ty první zážitky jsou nejintenzivnější.

A protože mám každý z těch blogů ráda, řekla jsem si, že se o ně s vámi podělím, a tak vznikl seznam těch NEJ BLOGŮ O AMERICE.

Jak vnímá Ameriku šestice Češek? Každá z jiného koutku Ameriky a každá s jiným životním příběhem? Všem jsem položila 2 stejné otázky.

  • Co vás v USA nejvíce překvapilo?
  • Jaké je vaše nejoblíbenější místo? 

 

Máma za vodou 

 

 

Máma za vodou (klikněte sem) žije v New Yorku už 13 let a já ji sleduji na Facebooku. Její vtipné komentáře a historky z života jsou laskavé a úsměvné. Třeba tato z poslední doby:

"Ze života s bilingvním chlapíkem: Tak ta čeština s chlapíkem je fakt veselá. Včera v autě se po mě začal opičit. "Já ne." odpovídám chlapíkovi na jednu z jeho miliontých otázek. "Já ne." ozve se chlapík ze sedačky. "Ty mluvíš česky?" ptám se nadšeně. "You mluvíš česky?" Opičí se chlapík. "Jo, já jo, ale ty moc ne." "Jo, já jo, but you ne." Patlá to chlapík. "Tak to opakuj." "So you opakuj."
A takhle jsme to táhli za děsnýho smíchu asi deset minut.
Čeština je prostě mrcha no."

Máma za vodou alias Anna Rathkopf píše o svém "Amíkovi" a taky o tom "mini chlapíkovi". Její postřehy jsou přesné. V tomto textu například vtipně popisuje, jak moc si chtěla oblíbit slavné americké prádelny a jaký to byl vlastně nesmysl. A pozor, Anna skvěle fotí!

A co ji překvapilo?

"Pane jo, to je těžká otázka. To je ale hrozně moc věcí, který mě tady překvapily a vlastně někdy ještě překvapují i teď. Když si vzpomenu na svoje první dny tady v New Yorku, tak to mě tehdy asi nejvíc překvapilo to, že to tady bylo takový familiární (rozuměj New York zná každý z filmů) no a přitom to ale bylo úplně cizí. Pak mě taky překvapila přátelskost lidí na ulicích a v obchodech. No a když mluvíme o obchodech, tak výběr snídaňových cereálií, to je opravdu fascinující. Kdykoliv jdu kolem regálu, tak si řikám: “Jako vážně? To je potřeba zaplnit půl uličky?” A Amík má smůlu, prostě mu je většinou stejně nekoupím.
No a pak mě pořád překvapuje, jak strašně špatně mi jde to spelování, ve kterým se tady pořádají celé soutěže. Takže Amík si ze mě schválně utahuje, když nechce, abych mu rozuměla. Ale vážně, je tu tolik věcí, který mě ještě pořád překvapují. Musím říct, že mě to ale baví, je to vtipný a zajímavý takhle žít."

Moje nejoblíbenější místo?

"Tak to bude taky těžký. No tak mě se samozřejmě líbí u nás doma, náš dvorek ten mám hodně ráda, až na ty děsivý komáry, potom Brooklyn. V Brooklynu se mi líbí Prospect Park a Red Hook a sakra, je toho nějak hodně. Potom mám ráda Upstate New York, jak tu Newyorčani říkají zbytku státu New York a to hlavně Hudson Valley a okolí městečka Red Hook, kam jezdíme v létě poměrně často. No, ale Státy jsou děsně velký a třeba letos v lednu jsme byli v Arizoně, v Sedoně to byla teda fakticky nádhera."


Ze Strahova do NASA - život v USA






Tato rodinka je ztělesněním dobrodružství. Jejich cesta ze Strahova do Houstonu a později dál na západ je plná bláznivých cest do všemožných národních parků. Nic jim nestojí v cestě, nebojí se překážek ani šíleného počasí. Jak říká Veronika Vaněčková, dobrodružství je slovo přesně popisující její rodinku: "Jsem takový lehce střelený dobrodruh, který se jen tak nevzdává a prostě bojuje tak dlouho, dokud si to neudělá takový, jaký chce." Jaké byly jejich začátky a že to taky neměli lehké, si můžete přečíst tady.

A tak když s manželem, který donedávna pracoval pro NASA, mohli (po formalitách a získání nové práce), přestěhovali se nedávno z horkého Texasu do jižní Kalifornie.


Co ji v USA nejvíc překvapilo?
 
"Spousta věcí, ze začátku například počasí. V Houstonu, kde jsme žili přes 7 let, bylo tak šílené vedro a vlhkost, že jsem neměla ani ponětí, že to může existovat. Komáři útočící v takové intenzitě, že vám to může pěkně zacloumat dobrou náladou. Nebylo lehké si zvyknout, že každý rok přijdou záplavy a hurikány. Jen je otázka, jak silné to tentokrát bude a kdo bude mít tu smůlu, že to jeho dům zatopí. Že zdravotnictví je drahé, to ví každý, ale že by za obyčejné krevní testy mohli chtít 10 000 dolarů, mě celkem překvapilo. Překvapilo mě, jak moc jsou někteří Američané dobrosrdeční a ochotní nezištně pomáhat. Najde se tady hodně lidí, kteří pracují ve svém volném čase jako dobrovolníci, aby zlepšili svoji komunitu. A například zkušenost od zubaře: přemýšleli jsme, jak to zařídit, ať se dětem návštěva hned neznechutí, ale hned jak jsme vlezli do dveří, pochopili jsme, že ta obava byla zbytečná. Děti se vrhly na hračky v čekárně. Za chvíli se honily kolem dokola a mlátily se po hlavách obřím plyšovým kartáčkem na zuby. Jak málo stačí, abyste měli z nepříjemné návštěvy zubaře radost."

A jaké je to jejich nej místo v USA?

"Je těžké vybrat jedno, ale pokud se to dá shrnout, tak by to bylo někde v přírodě. Na horách nebo na skalách. Proto bylo pro mě celkem utrpení žít tolik let v Houstonu, kde široko daleko není ani kopeček. Kdykoliv jsme mohli, celí natěšení jsme jeli dva dny do státu New Mexico, kde jsme mohli dělat to, co tak máme rádi - hikovat, kempovat, lyžovat, lézt po skalách. New Mexico se mi líbí i proto, že není tolik turisticky profláknuté a není tam přelidněno. Jinak mně samozřejmě už od první návštěvy v USA učaroval jihozápad a krásy tamní přírody a nakonec jsme tam skončili. Žijeme v jižní Kalifornii teprve pár měsíců, ale zatím jsme neměli jediný víkend, kdy bychom seděli doma. Užíváme si krásné okolní hory i obrovské vlny v oceánu."


 Co mi udělalo radost





Novinářka Jana LeBlanc sice teď žije dočasně v Turecku, ale její blog "Co mi udělalo radost" začal vznikat v USA. Jana žila roky ve Washingtonu D. C. a její texty vyšly taky knižně jako Moje Bejby Amerika. 

Na Janině blogu mám nejradši, jak naprosto běžnou záležitost popíše tak, že se s ní dokážu během minuty naprosto ztotožnit. Buď jsou si naše životy tak podobné, anebo má zkrátka skvělou schopnost porozumění okamžiku. Nebo obojí... Tak třeba úplně přesně si pamatuji na blog o obyčejných nudlích s mákem. 

"Dost často se mě někdo ptá, co dělám, když se mi stýská po Česku. Odpověď mě uhodila do očí právě před chvílí při vaření oběda: vařím nudle s mákem. (Přeneslo se to i na Benjamína, ten měl rýžový nákyp.) Může to znít zvláštně, ale je to něco, co mě dokáže přenést na Moravu a ke stolu do naší kuchyně spolehlivěji než Skype a zlepšit mi náladu jenom napustím vodu do hrnce. 
Proto mi udělalo radost, když jsem zjistila, že to není jen můj pocit, ale vědecky ověřený fakt: jídla, která známe z dětství, opravdu mají moc pohladit po duši."

Co nejvíc na Americe překvapilo ji? 

"Co mě nejvíc překvapilo: Pevné sprchové hlavice, kvůli kterým jsem si nemohla pořádně umýt vlasy, intimní partie a dodnes nevím, jak s nimi člověk pořádně umyje zadek třeba dítěti. Pak taky že bez auta se prakticky nehnu, že většina sladkostí chutná, jako bych si do pusy nasypala cukřenku, jak je náročné najít v supermarketu obyčejný plnotučný bílý jogurt, že Američané jsou, co se zařízení domů týká, hrozní kyčaři. A pak taky to, kolik je v Americe prostoru a jak tě pořád nabíjí kupou energie. Taky ta zidelizovaná budoucnost, to pořád vpřed, navzdory tomu, že ideály jsou často vylhané a realita mnohem méně optimistická. Člověk se v obklopení nadšenců snadno stává taky nadšencem – do všeho. A dodnes mě překvapuje to, jak umí být Amerika k lidem vstřícná i krutá zároveň. Jedna z mých hlavních životních hodnot, možná uvědomělá si naplno právě až v USA, je humanismus, lidskost. Taková ta starost o důstojnost všech lidí, že třeba víceméně všechny děti ve škole mají na malý školní výlet, to v USA vůbec není samozřejmost, a to mě překvapilo a překvapuje hodně. Že vysoká životní úroveň, často obdivovaná z jiných koutů světa, se rozhodně netýká všech, spíš hrstky lidí, kteří mají možnost vyjet do světa a tam je my ostatní potkáváme a říkáváme: ti Američani, ti se mají!"

A nejoblíbenější místo?

"New York City. Myslím, že po zbytek života mě bude mrzet, že jsem si tam aspoň na rok nevyzkoušela žít, na druhou stranu teď coby matka už si to absolutně nedokážu představit. Miluju to město pro jeho neuspořádanost, barevnost, energii, to, jak mě zároveň nabije i úplně vysaje, jak stačí vyjít před hotel nebo byt a člověku se může změnit život. Líbí se mi, jak je tam na jednom relativně malém kousku koncentrovaný celý svět a jak tam člověk hned zapadne, ať je jakýkoliv. Nebo takový jsem z NYC aspoň já vždycky měla pocit."


Marky's Days






"Šťastný i nešťastný dny v USA, smutný i veselý životní příběhy, inspirace a motivace normální dvacetiletý blondýny." Tak popisuje svůj blog Markéta Zemanová. Její blog "Marky's Days" je, řekla bych, cestovním deníkem. Sleduji jej nejradši na Instagramu, kde Markétu najdete jako maky_zemanova. Tahle "úplně (ne)normální, někdy bláznivá, někdy až moc citlivá, někdy tvrdohlavá blondýna z vesnice, která se rozhodla přestat žít v životě, ve kterým nebyla ani trochu šťastná a rozhodla se jít si za štěstím", jak o sobě Markéta píše, sem přijela jako au pair a už druhým rokem cestuje po státech křížem krážem. Baví mě její fotky, z nichž čiší taková ta bezstarostnost mladé dvacítky v naprosto pozitivním smyslu slova. Asi tak nějak spolu s ní znovu prožívám tu dobu, kdy i pro mě byla jednou Amerika naprosto nová. S jedním rozdílem - že toho v USA za mnohem kratší dobu stihla vidět mnohem víc! Takto třeba popisuje svou cestu na Havaj.

"Všechny ty zážitky jsem si v hlavě přehrávala pořád dokola a snažila je vstřebat. Je to deset měsíců, co jsem tady v Americe a když myslím na to, na kolik míst už jsem se podívala, v kolika státech už jsem byla, uvědomuju si, že tolik zážitků nemám ani za předešlých devatenáct let života. Uvědomuju si, jak moc mi to cestování dává a že mě dělá fakt šťastnou. Takovej pocit štěstí, kterej vám nic jinýho prostě nedá. Takovej pocit štěstí a radosti, kterej poznáte právě, až když jste sami. Ani nemusíte být za oceánem, nemusíte být na Havaji, nebo v Kalifornii. Jen vám musí být dobře. Musí vám být dobře i bez všech těch lidí, o kterých jste si dřív mysleli, že bez nich nemůžete žít. Musí vám být dobře i s jedním batohem, bez make-upu a hlavně s tou Vaší maličkostí. Kdyby mi někdo před rokem, kdy jsem šlapala na kole do baru u Labe, kde jsem chodila na brigádu, řekl, že za rok poletím zpátky domů, do Seattlu z Havaje, řekla bych mu, že je blázen. Jak se tohle všechno stalo?"

Co na USA nejvíc překvapilo Markétu?

"Jak moc se od sebe liší východní a západní pobřeží a to, jak jsou celkově USA rozmanité. Ať už mentalita lidí, životní styl, nebo životní prostředí. Dodnes mě překvapuje, kolik se tu vyprodukuje odpadu."

A to nej místo?

"Asi nedokážu vybrat jedno nejoblíbenější místo. Ale moje velká srdcovka je Seattle. Možná proto, že to bylo první místo, kde jsem žila. Ale i když to teď můžu porovnat s mnoha státy, ve kterých jsem byla, a i když teď žiju na východě, Seattle je pořád číslo jedna. Hned za ním je to rozhodně Havaj. Nejhezčí, nejmírumilovnější místo, na kterém jsem kdy byla." 

 

 Americké zmatky české matky

 

 



Zápisky o kulturních odlišnostech, změnách a fotky z krásného D.C. a okolí - tak vidí Ameriku Denisa Sciortino. Jak o sobě na blogu píše, v USA už bydlela ve 4 státech: "Od jisté doby nenakupujeme nový nábytek ani doplňky do bytu. Papírové krabice nevyhazujeme, ale skládáme do šatny, protože víme, že tam stejně nepobudou dlouho. Jednoho dne je snad vybalím ve městě, které mi přirostlo k srdci úplně nejvíc, v Praze." Než se tak stane, můžete si pročíst i její postřehy tady. Mě zaujal třeba tento detail o používání křestních jmen.

"Když jsem poprvé čekala na prohlídku u doktora a sestra mě zavolala křestním jménem, byla jsem zmatená. Když se mi vzápětí taky představila křestním jménem a přivítala mě na klinice, byla jsem ještě překvapenější. Viděly jsme se poprvé v životě, a proto mi křestní jméno přišlo trochu osobní.

Pokud se nad tím ale zamyslíte, je to vlastně anonymnější. Pro ostatní pacientky jsem nějaká Denisa, případně Denisia, Demosa, Demisa, Denis, Denajsa (teď už slyším na všechno). Nic víc. Zatímco pomocí příjmení si o vás kdokoli může vyhledat, podle křestního jména těžko. Proto vás i v restauraci nebo v obchodě obsluhuje raději Karen nežli paní Williamsová. Přesto když na mě v muzeu po zaplacení kreditkou paní pokladní zavolá: „Hezký zážitek, Deniso!“, připadám si jako malá holčička."

Co překvapilo v USA Denisu?

"Nejvíc mě překvapilo a vlastně pořad překvapuje americké nadšení pro cokoli. Američani podporují sebebláznivější nápad. Ke všemu se staví pozitivně a s odhodláním. Neodsuzují něco jen proto, že to neznají. Jsou otevření a přátelští."

A kam nejraději jezdí?

"Moje nejoblíbenější místo je zapadlá rybárna poblíž Bradentonu s hladovým oknem, kde s hlasitým halekáním servírujou sendviče s mořskými plody. Hostům na malém dřevěném molu dělají společnost racci a pelikáni. O turistu tam nezavadíte. To místo je pro mě symbolem pravé floridské pohody."


Můj americký život

 




O životě rodinky, která se právě přestěhovala do Colorada. Výlety v přírodě, poznávání a fascinace novým okolím. Tereza Samia sem původně přijela jako au-pair a dnes píše o svém americkém životě, o tom, jak jí plyne pod rukama a dělí se i o konkrétní technikálie, například co všechno obnáší nákup nového domu. Víc než na blogu je aktivní na Facebooku a Instagramu.

A co překvapilo v USA ji?

"Nejvíc mě překvapilo, jak jsou tu lidi milí a ochotní. V jakýmkoliv státě. Každej se usmívá, pochválí, popřeje hezký den. Na to jsem si dlouho nemohla zvyknout. Samozřejmě vím, že občas to není úplně upřímný, je to takový kulturní zvyk, ale člověku to stejně vylepší den a náladu, protože je příjemnější koukat na úsměvavý lidi, než se potýkat s bručounama. Potom například péče v porodnici. Strašně jsem se bála tady rodit, ale nakonec jsem byla ráda, že to bylo tady, protože tady je vše na daleko vyšší úrovni. Veškerá péče, jak o maminku, tak o miminko, vybavení nemocnice, všechny služby, co jsou tady samozřejmostí, je v ČR nadstandart, ale hlavně respekt ze strany personálu porodnice. I po roce a půl jsem z toho pořád nadšená. Taky mě pořád překvapuje, jak je tady spousta věcí jednoduchých. Například co se týče podnikání. Taky vyžití pro děti. Krásný dětský hřiště, parky, muzea, interaktivní centra, různý kroužky a spousta je zadarmo. Abych ale jen nevychvalovala, pořád mě překvapuje, jak strašně drahý jsou například kosmetický a kadeřnický služby a cena většinou neodpovídá kvalitě."

A nejoblíbenější místo?

"Nejoblíbenějších míst mám asi víc. Nejvíc mi k srdci přirostla Aljaška. ta je úžasná celá, ať člověk jede kamkoliv. Potom je moje srdcovka malinkatý ostrůvek Dry Tortugas ležící asi 100 km od Key West."

 

Tak co říkáte mému výběru? Ať už čtete o jihu u mně na Doma v Nola, o New Yorku u Mámy za vodou nebo snad o Kalifornii nebo D.C., dejte vědět, co vás zajímá nejvíc. 

Co nejraději čtete? Jaké fotky vás nejvíc zajímají? 

Protože to zase nejvíc baví číst nás blogerky...

Instagram