Jen dvě hodiny cesty z New Orleansu a jste úplně v jiném světě. Nejprve ale musíte projet krajinou, která jakoby vypadla z hororových filmů (zatopené bažiny, holé stromy vyčnívající z vody a skomírající podél nekonečné dálnice) a městy, které zapáchají všudypřítomnými chemičkami. Ale o špatném ovzduší třetího nejchudšího státu Unie někdy jindy.
Cíl výletu byt jasný: Lafayette, hlavní město louisianského venkova, takzvané "Cajun country". Obyvatelé této oblasti jsou známí jako "Cajun people", česky se překládají jako Kajuni. Před asi 10 lety jsem jako studentka Etnologie na toto téma napsala nemálo odborných prací a dodnes mě fascinují. Dnešní blog bude sice víc o fotkách než zdlouhavém textu, ale něco málo informací vám předat musím: takže Kajuni přišli do Louisiany po skončení tzv. Sedmileté války v roce 1763. Přišli z území Akádie ve východní Kanadě poté, co válku proti Britům Francouzi prohráli. Akaďané, neboli Kajuni, se usadili právě v dnešním Lafayette a okolí. Detailně jsem jejich cestu a všemožná úskalí i kulturní význam popsala v knize Doma v Nola. A taky před lety zachytila v této reportáži.
Lafayette je poměrně malé město (má necelých 130 000 obyvatel), kde ulice nejsou "streets" ale "rues", s velmi malým centrem a překvapivě velkým množstvím bezdomovců. Jak to hned po příjezdu zhodnotila devítiletá Vivi, působí trochu apokalypticky. Odradit jsme se ale nenechali a nakonec jsme prolezli skrz na skrz všechna možná muzea (to kvůli dešti), ochutnali to nejlepší kajunské jídlo (gumbo - recept na něj máte mimochodem v tomto článku, smažené jitrnicové koule nebo jambalayu) a skvěle si zatančili.
Složení naší výpravy bylo tak trochu ve stylu "S tebou mě baví svět", i když ve skromnější verzi a genderově naopak. Ono představa dlouhých vánočních prázdnin s dětmi doma byla trochu děsivá. Návštěva nějakého lyžařského centra zase nereálná. Když jsem náhodou uviděla článek o Dinoparku, zasazeném uprostřed kajunské země, bylo jasno. A tak jsem po výhrůžkách oběma dcerám, že nebude-li v autě 2 hodiny "bezhádková zóna", nikam se nejede, nabalila kufr auta a vyjely jsme na náš už třetí čistě holčičí roadtrip. Přibraly jsme k sobě ještě další českou kamarádku a její 2 děti a i když nás podle předpovědi čekaly 2 dny deště, řekly jsme si, že to nevzdáme. Gumáky a pláštěnky přece máme.
A bylo to to nejlepší, co jsme na závěr prázdnin mohli udělat.
Od místních jsme zjistili, kde se nejlépe najíst a když jsme v mapě našli, že jedna z nejstarších rodinných kajunských restaurací Randol's je jen 10 minut cesty od našeho hotelu, věděli jsme, že skončíme večer právě tam. Každý večer tam mají živou hudbu, kajunské hudbě se říká zydeco a jak to tam během koncertu vypadá, můžete vidět na Facebooku Doma v Nola anebo třeba tady.
Utančení jsme odcházeli v 10 večer.
Svou sedmiletou Elu jsem toho večera naučila waltzové kroky (protože právě waltz je jedním ze 3 základních kajunských tanců), žasla nad skupinou místních Latino tančících na zydeco verzi jejich španělského hitu a poprvé v životě na americkém Jihu dostala pivo s krýglem, a ne vysokou sklenicí.
Když se nám třetí den výletu konečně vyjasnilo a když jsme k snídani spořádali ty nejkřupavější francouzské croissanty (bez extra cukru a amerických cukrových polev) z pekárny Poupart (založil ji v roce 1965 Francois Poupart, poté co působil jako cukrář v Paříži), už nás čekala jen zastávka v onom prehistorickém parku. Zasazený do bažinaté krajiny a zalitý sluncem, nemohl náš česko-louisianský roadtrip skončit líp.
A kam jste jeli o vánočním volnu vy?
Objevili jste něco nového, i když jste sotva vytáhli paty z domu?
Podělte se se mnou o vaše zážitky a poznatky.
----------
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.
Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.
Pokud vás čtení o Americe a New Orleansu baví, můžete dát like a follow na mém Facebooku Doma v Nola. Stačí kliknout sem.
Doma v Nola je taky na Instagramu. TADY.
Žádné komentáře:
Okomentovat