Lidé, které si zamilujete

Mike - leštič bot. Obyčejné povolání obyčejného muže. Kdybyste jej potkali na ulici, zcela jistě byste jej přehlédli. Malý, starý muž. Docela bílé vlasy kontastující s jeho černou pletí. Mike pracoval poslední roky v luxusním neworleanském  hotelu Roosevelt. Hotelu pojmenovaném po americkém prezidentovi.

Tam  jsem jej poprvé potkala. Měla jsem ten den natáčet reportáž o zajímavé historii hotelu. Bylo před Vánoci, venku už docela chladno a když jsem čekala v nádherné hale na někoho z personálu, slyším odněkud takové nenápadné ale příjemné pobrukování. Rozhlížela jsem se kolem sebe a dlouho nemohla přijít na to, odkud se zpěv ozývá.

Když kolem mě najednou prošel právě tento nenápadný “týpek”. Až později jsem se dozvěděla, že Mike zpívá svůj “Good morning song” v hotelové hale každý den. Každé ráno budí ještě rozespalé hosty. Zpříjemňuje den i zaměstnancům. Když mi pak u svého leštičského koutku vyprávěl svůj příběh, věděla jsem, že jej ač neplánovaně musím ve své story použít. 

Celý život práce na ulici, nasáklý jejími zvuky, kulturou, neworleanskou hudbou. Věrný Bibli, jejíž četbě věnoval každou volnou chvilku mezi leštěním špinavých bot. Když mu někdo z hotelu Roosevelt před lety nabídl práci, neodmítl. Myslím, že to byla výhra pro oba. Dokonce si myslím, že o něco větší pro hotel. Lidé, jako byl pan Mike, si totiž všichni hned zamilují. A vrací se třeba i kvůli jeho ranní písni. Mike v neděli odešel. Už se jeho jemný hlas hotelovým prostorem ozývat nebude.

Podobných jsou v New Orleansu stovky. Malých ale přesto velkých lidí, kteří patří jen sem. Na jejich tváři vyčtete, že New Orleans je jejich osudem. Nikdy se nepřestěhujou jinam. I když žijí mizerně, smete je hurikán, zaplaví voda. Tady je jejich doma a vždy se postaví na nohy. Přeji manažerům, aby ještě měli někdy stejné štěstí a našli podobně milého člověka. Muže, který své město zhmotňuje do nejmenšího detailu.