Nepamatuju si, kdy přesně to bylo, ale muselo to být na prvním stupni základky. Dostala jsem za úkol v hudební nauce připravit si referát o New Orleansu. Úplně přesně si pamatuju na tu větu - kolébka jazzu. Ve velké hudebně vesnické školy visely na stěnách fotografie všech českých skladatelů - Smetana, Dvořák, Janáček, Novák (například od něj neznám jedinou skladbu, zato jméno Vítězslav Novák si od té doby přesně pamatuju). Byla to doba, kdy náplní hodin bylo učení se skladatelových životů nazpaměť, a to stejné s názvy jejich děl. Proč pro děti na prvním stupni se mě neptejte. Ten referát si ale fakt pamatuju.
Podruhé na vysoké - rozhodovala jsem se, že se vydám na nějaký zahraniční studijní pobyt. V nabídce USA byla města New York, New Orleans a Kansas City. V New Yorku bylo pouze 1 místo, tak, i když bych nejraději jela tam, jsem se pragmaticky rozhodla pro New Orleans, kde byla místa 4. Bylo rok po Katrině a ani to mě nijak neodradilo. Pohovor jsem zvládla a za pár měsíců vyjela. Dnes se na to koukám tak, že to byl osud a že mi New Orleans byl přihrán do života už v té 4. nebo 5. třídě.
Kdybych se mohla do té hudebny vrátit dnes, pověsila bych vedle Dvořáka a Smetany třeba i Louise Armstronga nebo Ellise Marsalise. Neworleanské legendy, jazzmany, kteří mi tak přirostli k srdci, že mám pocit, že je znám od narození. S Ellisem Marsalisem jsem se v publiku setkala několikrát. Hraje téměř vždy na nějakém festivalu, je taková zdejší stálice, které si všichni - muzikanti i diváci - váží. Klavírista, který za svůj život natočil desítky alb, se tento měsíc dožívá 84 let. Když jsem jej před několika týdny oslovila s prosbou o rozhovor, vše bylo během několika dní domluveno. Sešli jsme se v "Centru hudby Ellise Marsalise", krásné moderní budově, kde se pořádají koncerty a hudební kurzy pro děti a mládež z blízkosti. Centrum stojí uprostřed čtvrti, které se přezdívá Musician village. Postavili ji dobrovolníci po Katrině a malebné domky se pronajímají výhradně muzikantům a jejich rodinám. Je kouzelné se tudy procházet - ráno i odpoledne odněkud zní nástroje - muzikanti musí cvičit každý den, to je jasná věc.
Ale zpátky k Ellisovi. Hodinový rozhovor jsem musela ukončit jen kvůli tomu, že na mě doma čekala dvouletá dcera procházející si právě šestou nemocí. Jinak bych s ním asi mluvila ještě hodin několik. Pomalé tempo povídání starce se po 15 minutách proměnilo ve smršť vzpomínek. Jak už to bývá u starších lidí - přišly historky ze 40., 50. let, o tom, jak to dřív mezi muzikanty v New Orleans chodilo a jak jazzovou scénu proměnila 2. světová válka. Jaké je to hrát se svými dvěma slavnými syny (trumpetista Wynton a saxofonista Branford), o tom všem povídal a nehodlal přestat. Tolik energie. Na závěr jsem jej nesměle poprosila o zahrání něčeho krátkého pro rozhlasovou reportáž - když už seděl na pódiu po boku černého křídla značky Steinway - nemohlo to být jinak. A tak se pomalu otočil, jen jednou pinknul a řekl - that's it. To je vše. A tak jsem se usmála, jestli přece jen nemá něco delšího krátkého a pak už se nenechal znovu pobízet. Reportáž můžete najít od neděle ve vysílání Českého rozhlasu (nebo si ji dát v neděli v 9 ráno živě na Radiožurnálu) tady: Zápisník zahraničních zpravodajů.
Co si pamatuju svou "klavírní dráhu", ukončenou střední školou, vždycky jsem chtěla umět hrát jazz. Mým vrcholem byl Ježkův Buggatti step. A tak jsem se panu Marsalisovi, který je jinak známý jako učitel mnoha generací jazzmanů, s touto tužbou svěřila. A přidala i to, že naučit se hrát jazz vlastně nebylo od koho, když člověk strávil dětství na venkově. A on mi dal jedno úžasné moudro. "Máte nějakou lidovou hudbu v České republice?" zeptal se. Odpověděla jsem, že jistě. "No tak tam musíte začít. Jazz je vlastně lidová hudba. Je to jediná americká lidová hudba."
Když jsem se za pár minut vracela domů k nemocné dceři, pustila jsem si jazzové rádio a užívala si ty chvilky po tak vzácném setkání. New Orleans má jistě své mouchy, a není jich málo, ale lidé, na které tady člověk narazí, takové jsem jinde nepotkala.
Podruhé na vysoké - rozhodovala jsem se, že se vydám na nějaký zahraniční studijní pobyt. V nabídce USA byla města New York, New Orleans a Kansas City. V New Yorku bylo pouze 1 místo, tak, i když bych nejraději jela tam, jsem se pragmaticky rozhodla pro New Orleans, kde byla místa 4. Bylo rok po Katrině a ani to mě nijak neodradilo. Pohovor jsem zvládla a za pár měsíců vyjela. Dnes se na to koukám tak, že to byl osud a že mi New Orleans byl přihrán do života už v té 4. nebo 5. třídě.
Kdybych se mohla do té hudebny vrátit dnes, pověsila bych vedle Dvořáka a Smetany třeba i Louise Armstronga nebo Ellise Marsalise. Neworleanské legendy, jazzmany, kteří mi tak přirostli k srdci, že mám pocit, že je znám od narození. S Ellisem Marsalisem jsem se v publiku setkala několikrát. Hraje téměř vždy na nějakém festivalu, je taková zdejší stálice, které si všichni - muzikanti i diváci - váží. Klavírista, který za svůj život natočil desítky alb, se tento měsíc dožívá 84 let. Když jsem jej před několika týdny oslovila s prosbou o rozhovor, vše bylo během několika dní domluveno. Sešli jsme se v "Centru hudby Ellise Marsalise", krásné moderní budově, kde se pořádají koncerty a hudební kurzy pro děti a mládež z blízkosti. Centrum stojí uprostřed čtvrti, které se přezdívá Musician village. Postavili ji dobrovolníci po Katrině a malebné domky se pronajímají výhradně muzikantům a jejich rodinám. Je kouzelné se tudy procházet - ráno i odpoledne odněkud zní nástroje - muzikanti musí cvičit každý den, to je jasná věc.
Ale zpátky k Ellisovi. Hodinový rozhovor jsem musela ukončit jen kvůli tomu, že na mě doma čekala dvouletá dcera procházející si právě šestou nemocí. Jinak bych s ním asi mluvila ještě hodin několik. Pomalé tempo povídání starce se po 15 minutách proměnilo ve smršť vzpomínek. Jak už to bývá u starších lidí - přišly historky ze 40., 50. let, o tom, jak to dřív mezi muzikanty v New Orleans chodilo a jak jazzovou scénu proměnila 2. světová válka. Jaké je to hrát se svými dvěma slavnými syny (trumpetista Wynton a saxofonista Branford), o tom všem povídal a nehodlal přestat. Tolik energie. Na závěr jsem jej nesměle poprosila o zahrání něčeho krátkého pro rozhlasovou reportáž - když už seděl na pódiu po boku černého křídla značky Steinway - nemohlo to být jinak. A tak se pomalu otočil, jen jednou pinknul a řekl - that's it. To je vše. A tak jsem se usmála, jestli přece jen nemá něco delšího krátkého a pak už se nenechal znovu pobízet. Reportáž můžete najít od neděle ve vysílání Českého rozhlasu (nebo si ji dát v neděli v 9 ráno živě na Radiožurnálu) tady: Zápisník zahraničních zpravodajů.
Co si pamatuju svou "klavírní dráhu", ukončenou střední školou, vždycky jsem chtěla umět hrát jazz. Mým vrcholem byl Ježkův Buggatti step. A tak jsem se panu Marsalisovi, který je jinak známý jako učitel mnoha generací jazzmanů, s touto tužbou svěřila. A přidala i to, že naučit se hrát jazz vlastně nebylo od koho, když člověk strávil dětství na venkově. A on mi dal jedno úžasné moudro. "Máte nějakou lidovou hudbu v České republice?" zeptal se. Odpověděla jsem, že jistě. "No tak tam musíte začít. Jazz je vlastně lidová hudba. Je to jediná americká lidová hudba."
Když jsem se za pár minut vracela domů k nemocné dceři, pustila jsem si jazzové rádio a užívala si ty chvilky po tak vzácném setkání. New Orleans má jistě své mouchy, a není jich málo, ale lidé, na které tady člověk narazí, takové jsem jinde nepotkala.
Žádné komentáře:
Okomentovat