Už tři týdny píšu tento blog. Vždycky začnu a než vlastně dopíšu víc než pár vět, skončím. Protože nemám energii. Nejdřív nemocné jedno dítě - myslela jsem, že jsou to zoubky, protože skoro ve dvou letech ještě chybějí všechny špičáky, ale po čtyřech dnech horečky a následné vyrážce jsem si zahrála na doktora (samozřejmě po předchozí návštěvě skutečné doktorky, která řekla, to je virus, nic nezmůžu) a diagnostikovala šestou nemoc. A aby toho nebylo málo, přišla starší dcera o pár dní později s nějakým střevním virem.
foto: Wokandapix, Pixabay
Popisovat, jak bezmocně se člověk cítí, když mu dítě týden vkuse pláče, nemá o nic zájem, nejí a téměř nepije, je asi zbytečné. Kdo má sám děti, velmi rozumí. Když je na to všechno člověk sám, je to o to těžší. Ano, manžel pomůže, ale musí se postarat o starší dceru a hlavně ta malá chce v nemoci hlavně maminku. Takže maminka - proměněná z té vlídné osoby, každé přání splňující, se po několika dnech mění na nervózní a nepříjemnou kreaturu, které je nejlepší se velkým obloukem vyhnout. V takové momenty - kdy je člověk oslaben a bolí ho doslova celé tělo - pak nastávají momenty, kdy si říká, co já tady vlastně dělám. Osamělá, bez pomoci.
Moc dobře vím, že v tom nejsem sama, ale nedá se říct, že by mě to uklidnilo. A tak žiju s vědomím, že dvě babičky, které by si velmi rády užily svou roli, jsou vzdálené nejméně 10 000 mil a utěšit mohou tak maximálně po telefonu.
Možná jsem našla pár cest, kudy se vydat, když taková krize nastane.
1. Mít okruh několika nejbližších kamarádek, kterým stačí poslat sms, dotaz a ony jsou vždycky ochotné hned utěšit, poradit, správně nasměrovat. Ony mi v té dálce nahrazují babičku, tetu, sestru. Kdo tuhle roli plní pro vás?
2. Pokud nikoho takového nemáte a žijete v cizině, rychle se alespoň po jedné porozhlédněte. Ať je to Češka nebo Hondurasanka, přece jen situaci pochopí líp než ona babička v Česku. Jiná země = jiné zdravotnictví = jiné postupy. Člověk je z toho kolikrát zmatený a pochopit, co se právě stalo na návštěvě lékaře, navíc pokud ještě jazyk nové země neovládáte stoprocentně, je někdy těžší než se zdá.
3. V těch nejtěžších chvilkách si opakuji několik manter, které mi docela vždycky pomůžou se dostat přes příštích 10, 15, 30 minut pláče. Nic netrvá věčně, všechno jednou skončí, ty zuby už za chvíli vyrostou. Dosaďte si cokoli. Myslet pozitivně i v těch nejhorších okamžicích, kdy není nikdo jiný okolo, má smysl.
4. Kafe, kafe, kafe. Samozřejmě. Vstáváte-li už několik týdnů mezi 4. a 5. ranní, buď se z vás brzy stane chodící zombie anebo tu zombie můžete alespoň zamaskovat opakovaným přísunem kofeinu.
Nejsou to žádné světoborné rady, ani nic nového, ale ani mně samotné neuškodí si tohle všechno připomenout a napsat na papír. Až bude zase zle, vrátím se sem. Pak se zhluboka nadechnu a nasadím utěšující hlas, i když bych v tento moment spíš potřebovala utěšit já.
Máte to taky tak? Co pomáhá vám? V jaké zemi žijete vy? Moc ráda si přečtu vaše zkušenosti a budu ráda za každé sdílení!
foto: Wokandapix, Pixabay
Popisovat, jak bezmocně se člověk cítí, když mu dítě týden vkuse pláče, nemá o nic zájem, nejí a téměř nepije, je asi zbytečné. Kdo má sám děti, velmi rozumí. Když je na to všechno člověk sám, je to o to těžší. Ano, manžel pomůže, ale musí se postarat o starší dceru a hlavně ta malá chce v nemoci hlavně maminku. Takže maminka - proměněná z té vlídné osoby, každé přání splňující, se po několika dnech mění na nervózní a nepříjemnou kreaturu, které je nejlepší se velkým obloukem vyhnout. V takové momenty - kdy je člověk oslaben a bolí ho doslova celé tělo - pak nastávají momenty, kdy si říká, co já tady vlastně dělám. Osamělá, bez pomoci.
Moc dobře vím, že v tom nejsem sama, ale nedá se říct, že by mě to uklidnilo. A tak žiju s vědomím, že dvě babičky, které by si velmi rády užily svou roli, jsou vzdálené nejméně 10 000 mil a utěšit mohou tak maximálně po telefonu.
Možná jsem našla pár cest, kudy se vydat, když taková krize nastane.
1. Mít okruh několika nejbližších kamarádek, kterým stačí poslat sms, dotaz a ony jsou vždycky ochotné hned utěšit, poradit, správně nasměrovat. Ony mi v té dálce nahrazují babičku, tetu, sestru. Kdo tuhle roli plní pro vás?
2. Pokud nikoho takového nemáte a žijete v cizině, rychle se alespoň po jedné porozhlédněte. Ať je to Češka nebo Hondurasanka, přece jen situaci pochopí líp než ona babička v Česku. Jiná země = jiné zdravotnictví = jiné postupy. Člověk je z toho kolikrát zmatený a pochopit, co se právě stalo na návštěvě lékaře, navíc pokud ještě jazyk nové země neovládáte stoprocentně, je někdy těžší než se zdá.
3. V těch nejtěžších chvilkách si opakuji několik manter, které mi docela vždycky pomůžou se dostat přes příštích 10, 15, 30 minut pláče. Nic netrvá věčně, všechno jednou skončí, ty zuby už za chvíli vyrostou. Dosaďte si cokoli. Myslet pozitivně i v těch nejhorších okamžicích, kdy není nikdo jiný okolo, má smysl.
4. Kafe, kafe, kafe. Samozřejmě. Vstáváte-li už několik týdnů mezi 4. a 5. ranní, buď se z vás brzy stane chodící zombie anebo tu zombie můžete alespoň zamaskovat opakovaným přísunem kofeinu.
Nejsou to žádné světoborné rady, ani nic nového, ale ani mně samotné neuškodí si tohle všechno připomenout a napsat na papír. Až bude zase zle, vrátím se sem. Pak se zhluboka nadechnu a nasadím utěšující hlas, i když bych v tento moment spíš potřebovala utěšit já.
Máte to taky tak? Co pomáhá vám? V jaké zemi žijete vy? Moc ráda si přečtu vaše zkušenosti a budu ráda za každé sdílení!
Žádné komentáře:
Okomentovat