Víkendy v přírodě jsou oázou duše. Pokud se tedy překousáte přes páteční špičku, vystojíte pár front na opravujících se komunikacích a prosvištíte několika ucpanými městy. Když dojedete na Ostravici, kousek za Frýdkem Místkem, můžete si oddechnout. Tady už jsou jen kopce, čerstvý vzduch a zase kopce.
Ta rána, kdy člověk vykoukne z okna a na protějším kopci vidí pasoucí se kozy, když se jde s malým nespavcem projít a ukazuje mu strakaté slepice a poskakující jehňátka, nabíjejí jak nic jiného. Vzduch tak svěží, že cítíte, jak proniká až na dno plic. No a když se pak k druhé snídani (maminky dětí vstávajících v půl šesté zřejmě znají tento pojem) ještě zakousnete do čerstvého frgálu, který voní hruškami a rumem, nemá Valašsko konkurenci.
Ta zapomenutá zákoutí domků, ve kterých žijí zdejší celoročně, se poznají těžko. Možná podle toho, že je na dvorku takový provozní bordel. Kdo je lufťák a kdo místní se ale zaručeně pozná podle zapnuté sekačky na trávu v sobotu dopoledne. Taky jsem byla jednou z nich a musím říct, že už jsem zapomněla, jaká je to makačka. Zahrada byla hotová za hodinu a půl a ze mě teklo, jako bych uběhla 10 kilometrů. Manuální práci se lehko odvykne.
A že jsme národ chalupářů? Asi na tom něco bude. Tak dobře, jiné země mají zas "letní domky nebo byty" u moře, u jezera, doplňte si sami. Ale přesto - ta milá zákoutí, to, že jste celý den schopní strávit chozením po horách, vstávat brzy ráno a i za deště jít houbařit, to se Američanům v New Orleans jen těžko vysvětluje, aby tomu skutečně uvěřili.
Žádné komentáře:
Okomentovat