čtvrtek 22. listopadu 2018

Jak mít Díkůvzdání každý den

Říkat díky za každý den. Za to, že tu dvanáctihodinovku, někdy i šestnáctku, ba i čtyřiadvacítku zvládnu. Říkat díky za to, co hezkého se mi přihodí, koho ten den potkám. Děkovat za teplo či chlad, déšť nebo sníh. Za vůni kávy a teplého štrůdlu. Díkůvzdání může být svátek kohokoli a kdykoli.






V Americe se děkuje dnes a dělá se to všemožně. V naší rodině slavíme dvakrát. Jednou v poledne s americkou rodinou se vším tím pravým - krocanem, šunkou, sladkými bramborami, sýrovými makarónami a pekanovým pájem. Miluju to každoroční setkání u švagrové, kdy se její rozvedení rodiče popichují a vytahují sto let staré historky a přednášejí je samozřejmě jižanským akcentem, takže můžu zcela bez studu říct, že rozumím každému třetímu slovu. Když děti běhají po zahradě, protože i koncem listopadu bývá hezky a poměrně teplo. Už jsem si zvykla i na řvoucí televizi a dlouhý newyorský Macy's průvod a taky americký fotbal, bez kterého by hlavní americký svátek nemohl existovat. A už se v předvečer těším i na to, až americká babička (maminka švagrové) vybalí všechny možné reklamní katalogy a letáky a ty slavnostně s červenou fixou předá všem členům rodiny. Aby kroužkovali, co chtějí. Hned další den totiž oficiálně vypukne vánoční šílenství a musí se nakupovat desítky naprosto zbytečných dárků. Na tom Amerika stojí a padá.






A další oslavu máme doma s několika dalšími kamarády, kteří jsou na tom stejně jako my. Cizinci v nové zemi bez další rodiny. A tak jsme si rodinou navzájem. Uděláme bramborový salát, řízky, turecký burek a budem zas vděční, že se tu - daleko od domova a blízkých - máme.

Za všechny tyhle momenty si v duchu děkuju už teď. Za to, jak dlouhou cestu jsem ušla, abych to všechno přijala jako fakt, jako dar. Z každého jiného života, od každého člověka se můžeme něco naučit, naučit se respektovat, chápat. Mít radost, že jsem se mohla ocitnout právě tady. V tom potrhlém městě New Orleans, kde se třeba začátek svátků slavil už ve středu tak, že na pěti různých místech se vydávalo jedno z nejtypičtějších zdejších jídel - červené fazole s rýží. Jen tak, všem. Žádná charita pro bezdomovce a chudé (i když zřejmě právě ti této akce využili nejvíc). Prostě oběd zdarma na začátek svátků.

Já už si vytvořila takovou svou malou tradici - ke svátečnímu stolu nosím pumpkin (dýňový) cheese cake. Nádhernou oranžovou věc s krémem a pekanovými ořechy nahoře, provoněnou několika kapkami bourbonu. Recept, který střežím. Je z New Orleansu. Od milé Kathy, maminky kamaráda Gregoryho (kterého ovšem všichni familiérně oslovujeme Gregouši). Gregory kdysi dávno v Praze potkal Báru, naučil se skvěle česky a teď žijí tady. Jeho maminka je úžasná kuchařka, představitelka zlaté jižanské kuchyně. A tak se těším, až jí zase příště, až ji potkám, budu tlumočit slova chvály od všech, kteří můj-její dort ochutnali.





Nejsem sice food blogerka, ale jídlo se v New Orleansu skutečně vynechat nedá. A tak přidám recept na stránky Facebooku a Instagram. Najdete tady pod jménem blogu Doma v Nola. Dejte like a sdílejte, ať si tuhle dobrotu může udělat co nejvíc lidí. Vždyť úroda dýní je letos veliká, což? 


3 komentáře:

  1. Dobrý den,
    skvělé články, ale proč zde nemáte i recepty?
    Děkuji a s pozdravem

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den,
      skvělé články, ale proč zde nemáte i recepty?
      Děkuji a s pozdravem
      Rudolf Kasl

      Smazat
  2. Milý Rudolfe, díky moc za reakci a máte pravdu!! Jídlo miluju a to louisianské obzvlášť. Hodně o něm je i v knize, ale tady ještě žádný recept není... Brzy napravím! Slibuju! Mějte se hezky, Julie

    OdpovědětSmazat

Instagram