V roce 2019 budu ... aneb pohádka o předsevzetích

Za měsíc bude mít mladší dcera druhé narozeniny. A já si na Silvestra, kdy tady pobíhala s šesti o dost staršími dětmi, uvědomila, že už to není malé mimino, ale začíná se z ní stávat tvoreček, který se každý den učí něco nového. Pomalu na mě začíná mluvit všemi třemi jazyky a začínám pozorovat, jak se do ní promítá i náš život v New Orleansu. Ona to sice ještě neví a dlouho to ještě nepojmenuje, ale přítomnost jazzových vánočních písniček nebo společnost dětí žvatlajících jižanským přízvukem už se jí do jejího podvědomí jistě nějak zaznamenává.

A takhle si na dětech člověk uvědomí, jak moc se prostředí, kde žije, zapisuje i do něj samého. Jak už některé fráze běžné řeči automaticky řeknu anglicky, protože je to tak nějak přirozené. Tak třeba někdy neřeknu "uklidni se", ale calm down, neřeknu "bude to v pohodě", ale take it easy. Protože je to prostě easy. Pamatuju si, jak jsem kdysi dávno v Praze potkala na televizní rozhovor modelku Petru Němcovou, o které je známo, že se jí čeština trochu vytrácí a pamatuju přesně na odsudky kolegů, snad i mé. Už přesně nevím. (Vím ale přesně, že mi tehdy módní ikona pochválila můj outfit :))). A dnes jsem na tom podobně. I když čtu a píšu v češtině denně, život v cizině se zkrátka i do mluvy nějak přenese. Nemyslím, že je na tom něco špatného. Naopak - rozšiřuje se tím můj osobní "vesmír". Přijala jsem do svého života novou kulturu, nový jazyk. A jak závidím těm svým dětem, které přepínají naprosto plynule už od narození.

A ne jen v řeči. Jsou to maličkosti, které nás odlišují, které si po letech my dospělí už neuvědomujeme. Ale například to, že u babičky v Česku se každý oběd začíná polévkou. To je pro mou starší ryze česká věc. V americké škole není polévka nikdy a v našem domě bývá polévka často hlavním jídlem samotným. A tak když ji přesvědčuji, aby si vzala ještě hlavní chod, tvrdí mi, že takhle to je jen v Česku. Přesvědčovat je marné. V USA se v jejích očích jí buď polévka nebo hlavní chod. 

Každý rok se toho v Americe naučím mnoho nového a letos tomu nebylo jinak. Myslím, že jsem vymazlila své gumbo - i díky natáčení reportáže ve škole vaření s úžasným kajunským kuchařem. Našla jsem úžasnou německou šunku v Traders' Joe. Naučila jsem se pracovat s dětmi, abych z každotýdenní hodiny jógy neodcházela jako lektorka totálně vyšťavená. A začala jsem ignorovat ty, kteří mi toho moc nedávají. Snažím se méně srovnávat a méně stěžovat si. Překonala jsem oddělení od malé a poslala ji na pár dní v týdnu do školky. I přes omezený čas jsem dopsala zásadní text. Ještě mám ale dlouhý seznam toho, na čem musím zapracovat:

- být co nejvíce v klidu, brát denní problémy jako maličkosti, nad kterými není třeba se moc rozčilovat (někdo nějaké tipy, jak být v klidu?)

- nečekat od jižanských přátel dochvilnost a organizovanost v čase, čili řekne-li vám někdo večer, že se sejdete ráno v 10, musím spíš čekat, že se nesejdeme vůbec, protože zkušenost hovoří, že to tak z 90 procent dopadá

- nepropadat všem těm americkým lákadlům (ve skutečnosti čínským), které tady vykukují na každém rohu, při každém nákupu a ještě více omezit nakupování zbytečností

- jít si poslechnout živou hudbu alespoň jednou za měsíc, žít ve městě jazzu a nedělat to, je totiž naprosté ignoranství

- být po boku dětem a snažit se je rozvíjet, pomáhat a nabízet vše, po čem by chtěly sáhnout a vyzkoušet

- přemluvit manžela, aby se naučil jednu českou větu týdně, nebo alespoň slovo? 

Tak snad to dopadne. Přeji všem dobrý nový rok!