Tohle téma vlastně nemá nic společného s New Orleansem. I když. Pokud bych žila v Česku, asi by to nebylo vůbec téma, protože bych byla v blízkosti a nejenže bych prarodiče mohla vídat (teď v době covidu snad alespoň z okna), ale taky bych jim mohla zavolat bez dlouhého plánování.
Mám strašně velké štěstí, že babičku a dědu ještě mám. Jsou úžasní. Jsou to lidé, kteří si život oddřeli, kteří jsou dodnes nejšťastnější, když můžou vykonávat smysluplnou práci. Takže pokud je venku jen trochu snesitelně, najdete mého sedmaosmdesátiletého dědu zásadně venku. Buď v jeho stolařské dílně, kde má pořád něco důležitého na práci a kde to voní dřevem a piliny jsou úplně všude, anebo zrovna sype slepicím a počítá vajíčka. Babička zase neustále něco přesazuje, stěžuje si, že už to není, co to bývalo a jindy se zas raduje, co jí právě rozkvetlo. V dobách zimních měsíců zase pořád suší jabka nebo loupe ořechy. Nic nechutná tak, jako její křížaly a jako vánoční fazolová polévka z babiččiných obřích fazolí, které se každý rok plazí po dřevěných tyčkách vyrobených dědou.
Strašně jim závidím ten jejich život. Obklopení stromy, kytkami a širokou rodinou, která vždycky pomůže a zařídí, co potřebují.
O víkendu jsem na ně zase myslela. Malá Ada měla narozeniny, já jí vázala kytičku z toho, co mám zrovna na zahradě. Lásku ke kytkám a hlíně mám od babičky Jarky. Pokaždé, když jí volám, nezapomenu zmínit, co zrovna kvete u nás, na čem mám zrovna plíseň či mšice a i když vím, co s tím dělat, nebo bych si to mohla jednoduše vygooglovat, zeptám se jí, co s tím. Dám jí prostor mě poučit, protože toho chci prostě slyšet co nejvíc. Slyšet, jak to dělala celý život ona. Jak se to ona musela všechno naučit sama. Bez Googlu. Poslouchám, jak vychovala 5 dětí, starala se o přestárlé rodiče svého muže, zatímco on, aby uživil rodinu, byl pořád fuč. O tom, jak když si moje maminka jako malá zlomila ruku, vzala ji na záda a autobusem odvezla do opavské nemocnice. Žádné auto, žádné telefony. O tom, jak vyrostla v bídě a o tom, jak si jedna její sestra vzala ve Zlíně jakéhosi pana Baťu. Babička to neví, ale já si naše rozhovory poslední dobou nahrávám. S druhou babičkou Hedvikou jsem to neudělala a když jsem její vyprávění, které jsem měla pečlivě zaznamenané na papíře, při jednom stěhování ztratila, chtěla jsem si nafackovat.
Když žijete někde, kde máte sedmihodinový časový posun, znamená to, že musíte sakra myslet na to, že chcete volat prarodičům. Mají své rituály a já vím, že po 7. hodině večerní českého času už se jim nedovolám. Každý z nich se zavře ve svém pokoji a sleduje si své zprávy a další program. Takže mám jedinou možnost hned ráno, než začne náš den. Což je ale zase ne úplně praktické v ranním shonu, a tak je těch telefonátů mnohem míň, než by mělo.
Dnes jsem si ale vzpomněla hned v sedm a snad jim zlepšila den. Nikdy nezapomenou pozdravit celou širokou rodinu, nikdy se nezapomenou zeptat, jaké je počasí a já zase jich, kolik dnes slepice snesly vajec a jestli je ještě venku sníh nebo ne.
A tak se vás chci zeptat, kdy jste naposledy babičce a dědovi volali vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat